Svět v Obrazech, leden-červen 1974 (XXX/1-26)

1974-03-29 / No. 13

Miliónový transport • Bylo to takové normálni páteční ráno. Vesničky na úpatí Vysočiny se probouzely do mrazivého předjaří. Bylo sedm hodin. Stáli jsme na náměstíčku moravského Kunštátu, jehož začátek s koncem spojoval neobvyklý transport. Takovéhle stříbrné monstrum tady ještě nikdo neviděl. Co to je, k čemu to je a kam to vlastně vezou . . .? • Stodesetimetrová kolona je na cestě už třeti den, přesto­že v deniku vedoucího Pavla Kanýzy je teprve pár desítek ujetých kilometrů. Muži za volanty těžkotonážních obrů si nasazují sluchátka. Čekají na povel. Připomínají tak trochu piloty. O několik vteřin později se dává kolona do po­hybu. Začíná třetí den transportu a také jedna z nejobtiž­­nějších tras. Z Kunštátu na Rozseč, Bystré, Poličku. Silnice v těchto místech je široká sotva čtyři metry a zatáčky v členitém terénu jsou od sebe na pár kroků . . . • Do roku 1828 byla močovina produktem pouze živých organismů. Ve zmíněném roce se podařilo jistému panu Wahlerovi vyrobit močovinu uměle z kysličníku uhličitého a čpavku za zvýšeného tlaku. Tehdy vznikla dnešní rozší­řená výroba umělé močoviny, která je v zemědělství cenným hnojivém a používá se také na výrobu některých léčiv a plastických hmot. Jedním z uznávaných výrobců reaktorů na výrobu umělé močoviny je brněnská Královopolská stro­jírna . . . • Dvanáct lidí z ostravského závodu ČSAD, oddělení těžké nákladní přepravy, dostalo obtížný, důležitý úkol. Z Králo­vopolské v Brně přepravit do Piesteritz v NDR, ležícím 100 km od Lipska, již třetí reaktor na výrobu umělé močo­viny, určený pro tamější chemický kombinát. Kolona měla ty stovky kilometrů rozdělené do šesti jednodenních etap na našem území a tří etap na území NDR. Transport to­hoto neobvyklého nákladu z rodu socialistické integrace doprovázela také skupina pracovníků berlínské televize, která připravovala pro své diváky dokumentárni film o jedné ze zajímavých stránek spolupráce mezi NDR a ČSSR. • Kde je reaktor, představující hodnotu 18 miliónů korun, dnes? Bezpečně dojel na místo určení a již napřesrok začne pracovat na plné obrátky . . . TEXT A SNÍMKY J. FLORIAN VPRAVO: Neobvyklá kolona na náměstí v Kunštátu. DOLE: Stříbrné monstrum se jen pomalu sunulo po úzkych cestách Vysočiny... Skleněné devizy Jednoho deštivého večera roku 1827 vracel se domů le­sem kdesi mezi posledními výběžky Drahanské vysočiny na okraji Malé Hané rozmrzelý hrabě Karel Moric Strach­­witz. Celý den seděl u karet s místním farářem a panem zemským dohližitelem. V poslední době mu nešel list a tak milý hrabě prohrál všechny peníze vydřené na okolních rolnících. Klopýtal k domovu a přemýšlel, jak ho přivítá manželka. Přišlo mu na mysl, že by bylo dobré opatřit si kapitálek, třeba založením továrny. Je to sice taková „fuj­­tajblová", šlechtice nehodná práce, ke které by se jistě nesnížil ani jeho otec, ani vznešený děd, ale ti holt do­kázali vyždímat ze sedláků větší daně. Nebo uměli lépe zamíchat karty. A protože byl hrabě rázný člověk a ,,la­­mentace“, kterou ten večer utržil od „Její Jasnosti" byla obzvláště nepříjemná, stála rok na to v Úsobrně (tak se totiž jmenovala obec, ve které se toto vše odehrálo) nová sklárna. Její další historie je neméně zajímavá. Sklárna často měnila nájemce a majitele. V roce 1898 ji koupil Šala­moun Reich za značnou sumu 23 000 zlatých. V roce 1910 byla zbořena a na jejím místě postavena nová sklářská huf. A ta konečně v roce 1949 přestavěna v moderní sklář­skou továrnu — Moravia. Dnes v této ve svém oboru největší československé sklár­ně pracuje 230 pracovníků, kteří vyrábějí ručně i v polo­automatickém provozu lahvičky na kosmetické výrobky, reagenční láhve se zabroušenou zátkou na kyseliny a další chemikálie, „prachovnice" na uskladňování léků, skleněné baňky do aerosolových lahví a nejrůznější obalové technické sklo. Sklářská tradice se promítá do kvality výrobků. Vždyť 90 °/o kapacity ruční výroby jde na export. Především do Holandska, NSR, Francie, Dánska, Švýcarska a na Island. V současné době se v závodě končí s rozsáhlou pře­stavbou, při které dochází k technologické změně. Pece, které byly vytápěny drahým uhlím, dováženým až ze zá­padních Čech, jsou nahrazovány moderní osmitunovou elek­trickou pecí, která umožňuje zvýšení výroby až o 20% a zavedení automatické linky. Elektrický provoz s sebou přináší i potíže. Úsobrno leží v kopcovitém a lesnatém Blanenském okrese, kde se v létě a na podzim střídá jedna prudká bouřka s druhou. Jistič vedení při prvním zablýsk­nutí automaticky vypíná proud, aby nedošlo k poškození elektrické instalace, a tak při každém zahřmění továrna stojí a čeká, až znovu vysvitne sluníčko. Mění se nejen sklárna, ale i lidé v ní. Kdepak jsou doby, kdy práce začínala modlitbou. Kdy na „kopné" (klen­bě) stál hliněný křížek a po vyhasnutí pece sloužil jaromě­­řický farář slavné bohoslužby na téma Modli se a pracuj! Dnes zde vyfukují sklo spolu se starými mistry i mladí lidé, kterým učarovala namáhavá, odborně náročná, spo­lečensky významná a také dobře zaplacená sklářská práce. A hrabě Strachwitz? Asi by nevěřil, že dnešní moderní sklářská továrna je pokračováním jeho dřevěné primitivní hutě. Určitě by ani při největší smůle nedokázal za rok prohrát v kartách finanční výtěžek jen jediného dne skláren Moravia. KAREL HEJČ foto BLANKA CHOCHOLOVA ^f15

Next