Svět v Obrazech, leden-červen 1974 (XXX/1-26)
1974-03-29 / No. 13
Miliónový transport • Bylo to takové normálni páteční ráno. Vesničky na úpatí Vysočiny se probouzely do mrazivého předjaří. Bylo sedm hodin. Stáli jsme na náměstíčku moravského Kunštátu, jehož začátek s koncem spojoval neobvyklý transport. Takovéhle stříbrné monstrum tady ještě nikdo neviděl. Co to je, k čemu to je a kam to vlastně vezou . . .? • Stodesetimetrová kolona je na cestě už třeti den, přestože v deniku vedoucího Pavla Kanýzy je teprve pár desítek ujetých kilometrů. Muži za volanty těžkotonážních obrů si nasazují sluchátka. Čekají na povel. Připomínají tak trochu piloty. O několik vteřin později se dává kolona do pohybu. Začíná třetí den transportu a také jedna z nejobtižnějších tras. Z Kunštátu na Rozseč, Bystré, Poličku. Silnice v těchto místech je široká sotva čtyři metry a zatáčky v členitém terénu jsou od sebe na pár kroků . . . • Do roku 1828 byla močovina produktem pouze živých organismů. Ve zmíněném roce se podařilo jistému panu Wahlerovi vyrobit močovinu uměle z kysličníku uhličitého a čpavku za zvýšeného tlaku. Tehdy vznikla dnešní rozšířená výroba umělé močoviny, která je v zemědělství cenným hnojivém a používá se také na výrobu některých léčiv a plastických hmot. Jedním z uznávaných výrobců reaktorů na výrobu umělé močoviny je brněnská Královopolská strojírna . . . • Dvanáct lidí z ostravského závodu ČSAD, oddělení těžké nákladní přepravy, dostalo obtížný, důležitý úkol. Z Královopolské v Brně přepravit do Piesteritz v NDR, ležícím 100 km od Lipska, již třetí reaktor na výrobu umělé močoviny, určený pro tamější chemický kombinát. Kolona měla ty stovky kilometrů rozdělené do šesti jednodenních etap na našem území a tří etap na území NDR. Transport tohoto neobvyklého nákladu z rodu socialistické integrace doprovázela také skupina pracovníků berlínské televize, která připravovala pro své diváky dokumentárni film o jedné ze zajímavých stránek spolupráce mezi NDR a ČSSR. • Kde je reaktor, představující hodnotu 18 miliónů korun, dnes? Bezpečně dojel na místo určení a již napřesrok začne pracovat na plné obrátky . . . TEXT A SNÍMKY J. FLORIAN VPRAVO: Neobvyklá kolona na náměstí v Kunštátu. DOLE: Stříbrné monstrum se jen pomalu sunulo po úzkych cestách Vysočiny... Skleněné devizy Jednoho deštivého večera roku 1827 vracel se domů lesem kdesi mezi posledními výběžky Drahanské vysočiny na okraji Malé Hané rozmrzelý hrabě Karel Moric Strachwitz. Celý den seděl u karet s místním farářem a panem zemským dohližitelem. V poslední době mu nešel list a tak milý hrabě prohrál všechny peníze vydřené na okolních rolnících. Klopýtal k domovu a přemýšlel, jak ho přivítá manželka. Přišlo mu na mysl, že by bylo dobré opatřit si kapitálek, třeba založením továrny. Je to sice taková „fujtajblová", šlechtice nehodná práce, ke které by se jistě nesnížil ani jeho otec, ani vznešený děd, ale ti holt dokázali vyždímat ze sedláků větší daně. Nebo uměli lépe zamíchat karty. A protože byl hrabě rázný člověk a ,,lamentace“, kterou ten večer utržil od „Její Jasnosti" byla obzvláště nepříjemná, stála rok na to v Úsobrně (tak se totiž jmenovala obec, ve které se toto vše odehrálo) nová sklárna. Její další historie je neméně zajímavá. Sklárna často měnila nájemce a majitele. V roce 1898 ji koupil Šalamoun Reich za značnou sumu 23 000 zlatých. V roce 1910 byla zbořena a na jejím místě postavena nová sklářská huf. A ta konečně v roce 1949 přestavěna v moderní sklářskou továrnu — Moravia. Dnes v této ve svém oboru největší československé sklárně pracuje 230 pracovníků, kteří vyrábějí ručně i v poloautomatickém provozu lahvičky na kosmetické výrobky, reagenční láhve se zabroušenou zátkou na kyseliny a další chemikálie, „prachovnice" na uskladňování léků, skleněné baňky do aerosolových lahví a nejrůznější obalové technické sklo. Sklářská tradice se promítá do kvality výrobků. Vždyť 90 °/o kapacity ruční výroby jde na export. Především do Holandska, NSR, Francie, Dánska, Švýcarska a na Island. V současné době se v závodě končí s rozsáhlou přestavbou, při které dochází k technologické změně. Pece, které byly vytápěny drahým uhlím, dováženým až ze západních Čech, jsou nahrazovány moderní osmitunovou elektrickou pecí, která umožňuje zvýšení výroby až o 20% a zavedení automatické linky. Elektrický provoz s sebou přináší i potíže. Úsobrno leží v kopcovitém a lesnatém Blanenském okrese, kde se v létě a na podzim střídá jedna prudká bouřka s druhou. Jistič vedení při prvním zablýsknutí automaticky vypíná proud, aby nedošlo k poškození elektrické instalace, a tak při každém zahřmění továrna stojí a čeká, až znovu vysvitne sluníčko. Mění se nejen sklárna, ale i lidé v ní. Kdepak jsou doby, kdy práce začínala modlitbou. Kdy na „kopné" (klenbě) stál hliněný křížek a po vyhasnutí pece sloužil jaroměřický farář slavné bohoslužby na téma Modli se a pracuj! Dnes zde vyfukují sklo spolu se starými mistry i mladí lidé, kterým učarovala namáhavá, odborně náročná, společensky významná a také dobře zaplacená sklářská práce. A hrabě Strachwitz? Asi by nevěřil, že dnešní moderní sklářská továrna je pokračováním jeho dřevěné primitivní hutě. Určitě by ani při největší smůle nedokázal za rok prohrát v kartách finanční výtěžek jen jediného dne skláren Moravia. KAREL HEJČ foto BLANKA CHOCHOLOVA ^f15