Tribuna, leden-červen 1973 (V/1-26)
1973-03-21 / No. 12
(Pokračování ze str. If tento růst zabezpečen z 91 % růstem produktivity práce; přírůstku výroby v zemědělství — 3,6 % při mírně sníženém počtu pracovníku — bylo dosaženo výhradně růstem produktivity práce; objem stavebních prací vzrostl o 7,4 %, ze 78 % růstem produktivity práce atd. Obdobný byl vývoj už v roce 1971 a s takovou dynamikou rozvoje výroby počítá také plán na rok 1973. Tento vývoj se pochopitelně neobešel bez využití tzv. intenzifikačních faktorů růstu, k nimž patří nejen lepší využití fondu pracovní doby, podmíněné vyšší pracovní morálkou a lepší organizací práce, vyšší kvalifikace pracovníků, ale v široké míře i vědeckotechnický pokrok, nová technika a technologie. Přímo se nabízí příklad zemědělské rostlinné výroby, jmenovitě pro dukce obilovin, v níž jsou nové »rekordy« podmíněny jak výkonnými — zejména sovětskými — odrůdami, tak vyšší úrovní agrotechniky, hnojení, ochrany rostlin i mechanizace. Přitom — právě tak jako na dolech— bylo základním předpokladem, že družstevníci a ostatní pracovníci v zemědělství vzali výsledky vědeckotechnického pokroku za své a plně a svědomitě je uplatnili. (Nikoli ještě plně a stejně svědomitě všude!) . Ale i v jiných oblastech a odvětvích je nemálo důkazů, jak se vědeckotechnický pokrok prosazuje do praxe. Budovatelé »tranzitu«, které právem vyzvedáme, měli své pomocníky a rádce nejen ve zkušených budovatelích plynovodů v Sovětském svazu, ale také v řadě výzkumných ústavů v Československu, zejména ve Výzkumném ústavu svářečském v Bratislavě. Pro vybudování naší první atomové elektrárny se spojily síly, schopnosti sovětských atomových energetiků sě silami, poznatky a umem pracovníků našeho strojírenství, energetiky i jaderného výzkumu. Špičkové výrobky strojírenství nejen velmi pozitivně ovlivňují výsledky celého průmyslu, stavebnictví a zemědělství, ale také vývoz. A jestliže bylo dosaženo výrazných úspěchů ve zdravotnictví, i tady mají na tom zdravotnická a lékařská věda a výzkum i strojírenství a chemie významný podíl. Podobných příkladů bychom mohli vypočítat bezpočet. Socialistická ekonomika, socialistická společnost a existence světové socialistické soustavy otvírají obrovské, neohraničené možnosti uplatnění vědy a techniky nejen ve výrobě, ale ve všech oblastech života lidí. Existence společnosti, která už nikoli v jedné, ale v mnoha zemích likvidovala vykořisťování člověka člověkem a odstranila soukromé přisvojování výsledků společné práce, tedy i soukromé přivlastňování výsledků vědeckotechnického pokroku, jejímž hlavním cílem není kapitalistický zisk, ale bohatší život všeho lidu, existence takové společností už sama o sobě vytváří podmínky k tomu, aby věda a technika mohly sloužit nejen ekonomickému, ale též společenskému pokroku. S tím, čeho už bylo dosaženo, však nemůžeme být spokojeni. Zdaleka se neuplatňuje plně vše, co už bylo objeveno a vynalezeno. Nelze se ani uspokojovat tím, že velká část naší vědeckovýzkumné základny — a ta není ani ve srovnání s poměry ve světě početně, ani svými výsledky slabá — plní se ctí své poslání. Víme přece, že existují nejen »hluchá« a málo efektivní místa, ale že leckde vázne i spojení vědy a techniky s ekonomickou i společenskou praxí. Teprve první, byť nikoliv bezvýznamné kroky byly učiněny v rozvíjení spolupráce a koordinace činnosti s vědeckovýzkumnými základnami ostatních socialistických zemí, zejména s téměř miliónovou armádou vědeckých a výzkumných pracovníků Sovětského svazu. Přitom je zřejmé, že právě tato spolupráce může efektivnost vědeckovýzkumné činnosti netušenou měrou zvýšit a výsledky přímo znásobit. Možnosti, které socialismus poskytuje rozvoji vědy a techniky, však nejsou ještě zdaleka skutečností. Vědeckotechnický pokrok se neprosazuje automaticky, samočinně, jen svou prostou existencí, bez problémů a zábran, jeho uplatnění je třeba prosazovat, podporovat, překonávat »bariéry«, které dělí výsledky vědy a techniky od jejich praktického využití, postupovat cílevědomě a plánovitě, v zájmu společnosti a dělnické třídy, která pro vědeckotechnický rozvoj vytváří nezbytné materiální podmínky a jeho výsledky uplatňuje přímo ve výrobní i společenské praxí. Protože to je v souladu s jejími zájmy, v souladu s ideologií, kterou se dělnická třída řídí, s marxisticko-leninským učením o vývoji lidské společnosti. Nemůžeme však opomenout, že v krizových letech 1968—1969 byla vědeckovýzkumná fronta zjevně — ale už daleko dříve skrytě — terčem pečlivě vypočítaného útoku kontrarevolučních i pravicových sil, které vystupovaly v roli advokátů kapitalistického způsobu života a kapitalistického chápání úlohy vědy a techniky ve společnosti. Nemůžeme ani přehlížet, že v myšlení řady často poctivých, schopných a vysoce odborně kvalifikovaných lidí nacházely různé revizionistické nebo dokonce přímo buržoázni — »dovezené« — teorie nejen ohlas, ale zanechaly někde i dosud ne zcela smazané stopy. , A nemůžeme přehlédnout, že úspěchy mírové politiky socialistických zemí, především postupná a důsledná realizace mírového programu Sovětského svazu, může u některých lidí oživit iluze o změněné povaze imperialismu, donuceného k soužití s jím tak nenáviděným socialistickým světem. Tato nová situace nás nesmí mýlit. Imperialismus neztratil svůj agresivní a vykořisfovatelský charakter. Zůstal také »věrný« své vlčí »morálce«, podle níž není nic dost špatné, lživé, špinavé a podlé, jestliže to slouží rozmnožování zisků a udržení »svátého« soukromého vlastnictví vý; robních prostředků. Musíme proto počítat s tím, že v procesu rozšiřování vědeckotechnické a hospodářské spolupráce zemí s rozdílným společenským zřízením budou podnikány bezostyšné pokusy o oživení různých teorií, »konvergence«, »elit«, »technokracie«, »konzumní čí postindustriální společnosti« a jiné, dosud možná nepojmenované snahy o Ideové odzbrojení protiimperialistické fronty. Právě proto nesmíme ztrácet ze zřetele, že vědeckotechnický pokrok nemůže zůstat jen u úzce odborného čí technického nebo ekonomického zájmu, ale že musí správně odpovědět i na otázku, čemu má sloužit: Zda dělnické třídě a pracujícími lidu, či hrstce vykořisťovatelů, zda společenskému pokroku, či vykořisťování člověka člověkem, zda míru, nebo zbrojení. Třetí možnosti v dnešním třídně rozděleném světě není. KRÉDO KOMUNISTY ZÁPOTOCKÉHO Vždy, když o něm slyším, vzpomenu si, jak vyprávěl ústy Toníka v Bouřlivém roku 1905 o svém životě: »Byli u nás ve vsi bratři Hrádkové. Říkalo se o nich, že jsou sochaři. Jeden měl v okresním městečku, tam, co se víno rodí, sochařský závod. Hledal učedníka. Vybral se tam otec se mnou po prázdninách, když jsem na Kladně měšťanku vychodil. Uzavřel učební smlouvu na čtyři roky. Na byt a stravu. Dlouhé bylo handrkování o peřiny. Mistr trval na tom, že musím přinést své vlastní . ..« A tak Ladislav Zápotocký-Budečský souhlasí. Má však podmínku, protože doma jsou ještě tři holky a pro ně bude peřin potřeba. Po vyučení si je syn vezme zpět. Mistr přiděluje lůžko ve vlhké prádelně, kde spí už jeden učedník. Bere jeho peřiny, protože ty po vyučení mu připadnou, a nechává oběma Toníkovy ... Před dvaceti lety, 21. března 1953, po smrti Klementa Gottwalda, se stal tento hoch, který musel spát v plísni a vlhkosti, presidentem republiky. K této funkci však jeho »cesta« nebyla lehká. Naopak. Narodil se 19. prosince 1884 v Zákolanech, kam jeho otce zahnala perzekuce. Vyučil se kameníkem a prvé ostruhy politika získával v bouřlivém pátém roce v Praze. Měl dobré jádro od otce, zakladatele sociálně demokratické strany, ale strana konce minulého století byla jinou stranou, než znal Budečský. Sám musel tedy pochopit a naučit se to nové, co dělilo první vůdce od skutečného vůdcovství proletariátu. Proto může už v době boje 0 charakter republiky stát v čele dění na Kladensku, proto jeho činy i »kladenský« proces daleko přerůstají hranice okresu, proto jeho tehdejší »obhajoba« se citovala na všech schůzích proletářské avantgardy: »Jsme komunisty. Hlásíme se k III. internacionále a chováme přesvědčení o příchodu sociální revoluce, která uvolní zdravé síly sociální, hospodářské a etické, které se tají v rozvrácené a odumírající kapitalistické společnosti.« Tato slova se ostatně stala 1 jeho dalším krédem. S nimi bojoval proti zrádcovskému vedení strany ve dvacátých letech, s nimi se postavil za Gottwalda v roce 1929, s nimi šel bojovat proti nacismu. Proto patřil mezi první, které »třetí říše« poslala do koncentračních táborů. Když se vrátil, prý ho lidé poznávali jen podle očí. Vlasy mu prošedivěly a nos jaksi ještě více zešpičatěl. Nešel však odpočívat. V květnových dnech roku 1945 ho zvolili za předsedu Revolučního odborového hnutí úkolů jednotné ústředny přibýa valo. Veliká organizátorská práce jednotných odborů, na níž měl podstatný podíl, vynikla v únorových dnech. Odbory vedené Antonínem Zápotockým byly významnou složkou zápasu a podporou úsilí strany. Jeho krédo se konečné začalo naplňovat. Také- proto byl jediným kandidátem na předsedu vlády po zvolení soudruha Gottwalda presidentem republiky; a v roce 1953. před dvaceti lety, se pak stal i jeho presidentským nástupcem. Hodina duchů Kz Producent Janík se díval na hodinky. »Připravte se ... ještě 38 vteřin.« Kameraman Janíček se spokojeně postavil za kameru, zvukař nasadil sluchátka. »Klapka?« »Ještě osmnáct vteřin.« »Dívej se na mě, až ukáži, tak spustit!« Nikdo režiséra Jahna však neviděl. Jeho gesto bylo zbytečné. S úderem věžních hodin se začaly hroby otevírat a kameraman spustil. Reportér stojící úplně jinde, než kam mířila kamera, jakémusi stromu zašeptl otázku: »Dnes scházíte se proč, přátelé?« mysle, že má před sebou největšího z duchů. Asistentka Janová strachy si zakryla obličej a věřila, že se tak schová před dutými hlasy ozývajícími se ze všech stran. »Dost, kolegové. Nedá se nic dělat. Musíme se pokusit společně přemýšlet. Kdo má petici?« Duch poslance a vydavatele Národních listů dr. Julia Grégra se zcela samozřejmě postavil do čela a vedle něj, na jakémsi náhrobku zaujali místo přední obhájce český a kolega z parlamentu Antonín Čížek, mladočeský studentský oblíbenec Josef Barák a radikál Karel Sladkovský. Slova se ujal právník Čížek: »Mohu vás ujistit, že jsme nezapomněli na žádnou eventualitu. Zdůraznili jsme, že dr. Grégr nemá čitelný letopočet úmrtí, kolega Barák postrádá na pomníku jakékoli letopočty a dokonce i jméno ... mě že nelze téměř přečíst, a totéž se týká zde vedle přítomného Karla Sladkovského.« »A co my ... já ... já?« Odkudsi zezadu se' ozvali Bohuslav Schnirch, autor Trig z Národního divadla, a vydavatel Václav Matěj Kramerius, jejichž hroby postrádaly již jakoukoli pietu. »Přátelé, klid. Na všechny se dostane. Zvolme jen 'výbor, který sepíše další požadavky. Navrhuji Karolinu Světlou, Františka Šimečka, dr. Podlipného.« Padala jména. Komise' se rozrůstala a její členové zaplňovali hlavní spojovací cestu. Slavní předci se hromadili před bezpřestání natáčejícím kameramanem. Přírodovědec dr._ Antonín Frič, malíři Jaroslav Čermák a František Zeníšek, koncertní mistr Velké carské opery Václav Kratina, slavní herci O. Sklenářová-Malá, František Kolár, Marie Bittnerová, Josef Jiří Kolár, první ředitel sochařské kamenické školy hořické Vilém Dokoupil, Šebestián Hněvkovský, K. J. Erben, dr. M. Tyrš, M. Fiigner, ředitel Národního divadla F. A. Subrt, historik dr. A. Rezek. »My také chceme do komise.« Rodiny J. M. Wokouna, Zdekauerovi, Nowakova, familie Hand, Kolb a Wessely se dožadovaly přijetí. Předsedající dr. Grégr váhal. Byli to přece duchové majetných sousedů. Ostatní se však postavili proti. Právě jejich hrobky bez střech, dveří, stěn hyzdí staré Olšany nejvíc. »Ven s vámi, vy odrodílci!« Kameraman Janíček se zachvěl. Asistentka Janová skryla svůj poněkud propadlejší obličej za klapku. »Komu pošleme petici?« »Domnívám se, že na úřad ...« »Který ... který? Vlastně který ...« »Cítím lidi. Ti nám poradí.« Režisér Jahn, po celé natáčení skrytý za jeden polorozvalený pomník, cosi zakřičel a vrhl se ke vratům. Kameraman Janíček — mysle, že to je konec natáčení — hodil kameru na rameno d spěchal za vidinou postele. Asistentka Janová kdesi ztratila klapku, stačila hrůzou dupnout na ruku producenta Janíka schovaného pod lavičkou a ještě první proběhla branou. Zvukaře Janka nepostrádali, neboť klidně spal o reportážním voze, kam dorazil zřejmě Již před drahnou chvílí. Za jízdy, si otírali pot. Teprve před Vladislavovou ulicí se kdosi zeptal: »A neměli jsme jim raději poradit?« Odpovědět nebylo možno, protože kameraman Janíček s hrůzou vykřikl, že zapomněl nasadit film. Asistentka Janová omdlela a přišla k sobě, teprve až když ji slíbili, že na Olšany se znovu nepojede. A tak Československá televize nemohla vysílat slíbenou reportáž. Sb N \Nf □ □□ U dO irnn Ano, jsou to velmi výkonné stroje, ale jistě chápete, že doba potřebná k jejich vybalení, instalaci a zapojení, by znamenala Jistou ztrátu produktivity ... Kresba V. VlT 2 tribuna STŘEPINY Člověk je tvor uzavřený. Dokud si neotevře láhev. ★ I hlavou je možno podrazit nohy. JAN BEZOUŠKA Tvorba 12. číslo týdeníku TVORBA přináší rozhovor s předsedou ÚKRK KSČ M. Jakešem o příčinách a nedostatcích v politickém působení hospodářských vedoucích na svěřené pracovní kolektivy. Příspěvek člena Ov KSČ a místopředsedy vlády ČSR doc. dr. L. Adamce sí přečtete pod titulkem Udržet aktivitu národních výborů. O výstavě v Jízdárně Pražského hradu otevřené u příležitosti 25. výročí únorového vítězství píše D. Konečný. Týdeník aktualit 12. číslo TÝDENÍKU AKTUALIT přináší jako obvykle mnoho zajímavých článků, statí, reportáží a fotografií ze života sovětského lidu. Pod titulkem Integrace a věda si přečtete stať ředitele Mezinárodního ústavu pro ekonomické otázky světové socialistické soustavy M. Senina. O spolupráci vědeckotechnické a tvůrčí Inteligence píše tajemník Novosibirského oblastního výboru KSS M. Alferov. Střední dvoustrana je věnována Výstavě úspěchů sovětského národního hospodářství v Moskvě a má společný název Zrcadlo technického pokroku. Vychází v nakladatelství Svoboda Zasedání ústředního výboru KSČ ve dnech 20. a 21. února 1973 O realizaci závěrů XIV. sjezdu KSČ. Zpráva předsednictva ÜV KSČ, přednesená Gustávem Husákem, hodnotí význam Vítězného února a úspěchy budování socialismu za uplynulých 25 let. Ke zprávě je připojeno usnesení přijaté zasedáním. 40 stran, kart. 2 Kčs