Tribuna, leden-červen 1973 (V/1-26)

1973-03-21 / No. 12

(Pokračování ze str. If tento růst zabezpečen z 91 % růstem produktivity práce; přírůstku vý­roby v zemědělství — 3,6 % při mírně sníženém počtu pracovníku — bylo dosaženo výhradně růstem produktivity práce; objem stavebních prací vzrostl o 7,4 %, ze 78 % růstem produktivity práce atd. Obdobný byl vývoj už v roce 1971 a s takovou dynamikou rozvoje výroby počítá také plán na rok 1973. Tento vývoj se pochopitelně neobešel bez využití tzv. intenzifikačních faktorů růstu, k nimž patří nejen lepší využití fondu pracovní doby, pod­míněné vyšší pracovní morálkou a lepší organizací práce, vyšší kvalifi­kace pracovníků, ale v široké míře i vědeckotechnický pokrok, nová technika a technologie. Přímo se nabízí příklad zemědělské rostlinné výroby, jmenovitě pro dukce obilovin, v níž jsou nové »rekordy« podmíněny jak výkonnými — zejména sovětskými — odrůdami, tak vyšší úrovní agrotechniky, hnojení, ochrany rostlin i mechanizace. Přitom — právě tak jako na dolech— bylo základním předpokladem, že družstevníci a ostatní pracovníci v země­dělství vzali výsledky vědeckotechnického pokroku za své a plně a svědo­mitě je uplatnili. (Nikoli ještě plně a stejně svědomitě všude!) . Ale i v jiných oblastech a odvětvích je nemálo důkazů, jak se vědecko­technický pokrok prosazuje do praxe. Budovatelé »tranzitu«, které právem vyzvedáme, měli své pomocníky a rádce nejen ve zkušených budovatelích plynovodů v Sovětském svazu, ale také v řadě výzkumných ústavů v Česko­slovensku, zejména ve Výzkumném ústavu svářečském v Bratislavě. Pro vybudování naší první atomové elektrárny se spojily síly, schopnosti sovět­ských atomových energetiků sě silami, poznatky a umem pracovníků na­šeho strojírenství, energetiky i jaderného výzkumu. Špičkové výrobky strojírenství nejen velmi pozitivně ovlivňují výsledky celého průmyslu, stavebnictví a zemědělství, ale také vývoz. A jestliže bylo dosaženo vý­razných úspěchů ve zdravotnictví, i tady mají na tom zdravotnická a lé­kařská věda a výzkum i strojírenství a chemie významný podíl. Podobných příkladů bychom mohli vypočítat bezpočet. Socialistická ekonomika, socialistická společnost a existence světové socialistické soustavy otvírají obrovské, neohraničené možnosti uplatnění vědy a techniky nejen ve výrobě, ale ve všech oblastech života lidí. Existence společnosti, která už nikoli v jedné, ale v mnoha zemích likvidovala vykořisťování člověka člověkem a odstranila soukromé při­svojování výsledků společné práce, tedy i soukromé přivlastňování výsled­ků vědeckotechnického pokroku, jejímž hlavním cílem není kapitalistický zisk, ale bohatší život všeho lidu, existence takové společností už sama o sobě vytváří podmínky k tomu, aby věda a technika mohly sloužit nejen ekonomickému, ale též společenskému pokroku. S tím, čeho už bylo dosaženo, však nemůžeme být spokojeni. Zdaleka se neuplatňuje plně vše, co už bylo objeveno a vynalezeno. Nelze se ani uspokojovat tím, že velká část naší vědeckovýzkumné základ­ny — a ta není ani ve srovnání s poměry ve světě početně, ani svými vý­sledky slabá — plní se ctí své poslání. Víme přece, že existují nejen »hluchá« a málo efektivní místa, ale že leckde vázne i spojení vědy a techniky s ekonomickou i společenskou praxí. Teprve první, byť nikoliv bezvýznamné kroky byly učiněny v rozvíjení spolupráce a koordinace činnosti s vědeckovýzkumnými základnami ostat­ních socialistických zemí, zejména s téměř miliónovou armádou vědeckých a výzkumných pracovníků Sovětského svazu. Přitom je zřejmé, že právě tato spolupráce může efektivnost vědeckovýzkumné činnosti netušenou měrou zvýšit a výsledky přímo znásobit. Možnosti, které socialismus poskytuje rozvoji vědy a techniky, však nejsou ještě zdaleka skutečností. Vědeckotechnický pokrok se neprosazu­je automaticky, samočinně, jen svou prostou existencí, bez problémů a zábran, jeho uplatnění je třeba prosazovat, podporovat, překonávat »ba­riéry«, které dělí výsledky vědy a techniky od jejich praktického využití, postupovat cílevědomě a plánovitě, v zájmu společnosti a dělnické třídy, která pro vědeckotechnický rozvoj vytváří nezbytné materiální podmínky a jeho výsledky uplatňuje přímo ve výrobní i společenské praxí. Protože to je v souladu s jejími zájmy, v souladu s ideologií, kterou se dělnická třída řídí, s marxisticko-leninským učením o vývoji lidské spo­lečnosti. Nemůžeme však opomenout, že v krizových letech 1968—1969 byla vě­deckovýzkumná fronta zjevně — ale už daleko dříve skrytě — terčem pečlivě vypočítaného útoku kontrarevolučních i pravicových sil, které vystupovaly v roli advokátů kapitalistického způsobu života a kapitalis­tického chápání úlohy vědy a techniky ve společnosti. Nemůžeme ani přehlížet, že v myšlení řady často poctivých, schopných a vysoce odborně kvalifikovaných lidí nacházely různé revizionistické nebo dokonce přímo buržoázni — »dovezené« — teorie nejen ohlas, ale zanechaly někde i dosud ne zcela smazané stopy. , A nemůžeme přehlédnout, že úspěchy mírové politiky socialistických zemí, především postupná a důsledná realizace mírového programu So­větského svazu, může u některých lidí oživit iluze o změněné povaze im­perialismu, donuceného k soužití s jím tak nenáviděným socialistickým světem. Tato nová situace nás nesmí mýlit. Imperialismus neztratil svůj agre­sivní a vykořisfovatelský charakter. Zůstal také »věrný« své vlčí »morál­ce«, podle níž není nic dost špatné, lživé, špinavé a podlé, jestliže to slouží rozmnožování zisků a udržení »svátého« soukromého vlastnictví vý; robních prostředků. Musíme proto počítat s tím, že v procesu rozšiřování vědeckotechnické a hospodářské spolupráce zemí s rozdílným společenským zřízením budou podnikány bezostyšné pokusy o oživení různých teorií, »konvergence«, »elit«, »technokracie«, »konzumní čí postindustriální společnosti« a jiné, dosud možná nepojmenované snahy o Ideové odzbrojení protiimperialistic­­ké fronty. Právě proto nesmíme ztrácet ze zřetele, že vědeckotechnický pokrok nemůže zůstat jen u úzce odborného čí technického nebo ekonomického zájmu, ale že musí správně odpovědět i na otázku, čemu má sloužit: Zda dělnické třídě a pracujícími lidu, či hrstce vykořisťovatelů, zda společenskému pokroku, či vykořisťování člověka člověkem, zda míru, nebo zbrojení. Třetí možnosti v dnešním třídně rozděleném světě není. KRÉDO KOMUNISTY ZÁPOTOCKÉHO Vždy, když o něm slyším, vzpomenu si, jak vyprávěl ústy Toníka v Bouřlivém roku 1905 o svém životě: »Byli u nás ve vsi bratři Hrád­­kové. Říkalo se o nich, že jsou sochaři. Jeden měl v okresním městečku, tam, co se víno rodí, sochařský závod. Hledal učední­ka. Vybral se tam otec se mnou po prázdninách, když jsem na Kladně měšťanku vychodil. Uza­vřel učební smlouvu na čtyři ro­ky. Na byt a stravu. Dlouhé by­lo handrkování o peřiny. Mistr trval na tom, že musím přinést své vlastní . ..« A tak Ladislav Zápotocký-Budečský souhlasí. Má však podmínku, protože doma jsou ještě tři holky a pro ně bu­de peřin potřeba. Po vyučení si je syn vezme zpět. Mistr přidě­luje lůžko ve vlhké prádelně, kde spí už jeden učedník. Bere jeho peřiny, protože ty po vy­učení mu připadnou, a nechává oběma Toníkovy ... Před dvaceti lety, 21. března 1953, po smrti Klementa Gottwal­da, se stal tento hoch, který mu­sel spát v plísni a vlhkosti, pre­sidentem republiky. K této funk­ci však jeho »cesta« nebyla leh­ká. Naopak. Narodil se 19. prosince 1884 v Zákolanech, kam jeho otce za­hnala perzekuce. Vyučil se ka­meníkem a prvé ostruhy politi­ka získával v bouřlivém pátém roce v Praze. Měl dobré jádro od otce, zakladatele sociálně de­mokratické strany, ale strana konce minulého století byla ji­nou stranou, než znal Budečský. Sám musel tedy pochopit a na­učit se to nové, co dělilo první vůdce od skutečného vůdcovství proletariátu. Proto může už v době boje 0 charakter republiky stát v čele dění na Kladensku, proto jeho činy i »kladenský« proces dale­ko přerůstají hranice okresu, proto jeho tehdejší »obhajoba« se citovala na všech schůzích proletářské avantgardy: »Jsme komunisty. Hlásíme se k III. internacionále a chováme pře­svědčení o příchodu sociální re­voluce, která uvolní zdravé síly sociální, hospodářské a etické, které se tají v rozvrácené a odu­mírající kapitalistické společ­nosti.« Tato slova se ostatně stala 1 jeho dalším krédem. S nimi bojoval proti zrádcovskému ve­dení strany ve dvacátých letech, s nimi se postavil za Gottwalda v roce 1929, s nimi šel bojovat proti nacismu. Proto patřil mezi první, které »třetí říše« poslala do koncentračních táborů. Když se vrátil, prý ho lidé po­znávali jen podle očí. Vlasy mu prošedivěly a nos jaksi ještě ví­ce zešpičatěl. Nešel však odpo­čívat. V květnových dnech roku 1945 ho zvolili za předsedu Re­volučního odborového hnutí úkolů jednotné ústředny přibý­a valo. Veliká organizátorská práce jednotných odborů, na níž měl podstatný podíl, vynikla v úno­rových dnech. Odbory vedené Antonínem Zápotockým byly vý­znamnou složkou zápasu a pod­porou úsilí strany. Jeho krédo se konečné začalo naplňovat. Také- proto byl jediným kandi­dátem na předsedu vlády po zvo­lení soudruha Gottwalda presi­dentem republiky; a v roce 1953. před dvaceti lety, se pak stal i jeho presidentským nástupcem. Hodina duchů Kz Producent Janík se díval na hodinky. »Připravte se ... ještě 38 vteřin.« Kameraman Janíček se spokojeně postavil za kameru, zvukař nasadil sluchátka. »Klapka?« »Ještě osmnáct vteřin.« »Dívej se na mě, až ukáži, tak spustit!« Nikdo režiséra Jahna však neviděl. Jeho gesto bylo zby­tečné. S úderem věžních hodin se začaly hroby otevírat a kamera­man spustil. Reportér stojící úplně jinde, než kam mířila kamera, jakémusi stromu zašeptl otázku: »Dnes scházíte se proč, přátelé?« mysle, že má před sebou největšího z duchů. Asistentka Janová strachy si za­kryla obličej a věřila, že se tak schová před dutými hlasy ozýva­jícími se ze všech stran. »Dost, kolegové. Nedá se nic dělat. Musíme se pokusit společ­ně přemýšlet. Kdo má petici?« Duch poslance a vydavatele Národních listů dr. Julia Grégra se zcela samozřejmě postavil do čela a vedle něj, na jakémsi ná­hrobku zaujali místo přední ob­hájce český a kolega z parlamen­tu Antonín Čížek, mladočeský studentský oblíbenec Josef Ba­rák a radikál Karel Sladkovský. Slova se ujal právník Čížek: »Mohu vás ujistit, že jsme neza­pomněli na žádnou eventualitu. Zdůraznili jsme, že dr. Grégr ne­má čitelný letopočet úmrtí, kole­ga Barák postrádá na pomníku jakékoli letopočty a dokonce i jméno ... mě že nelze téměř přečíst, a totéž se týká zde vedle přítomného Karla Sladkovského.« »A co my ... já ... já?« Odkudsi zezadu se' ozvali Bo­huslav Schnirch, autor Trig z Ná­rodního divadla, a vydavatel Vá­clav Matěj Kramerius, jejichž hroby postrádaly již jakoukoli pietu. »Přátelé, klid. Na všechny se dostane. Zvolme jen 'výbor, který sepíše další požadavky. Navrhuji Karolinu Světlou, Františka Ši­mečka, dr. Podlipného.« Padala jména. Komise' se roz­růstala a její členové zaplňovali hlavní spojovací cestu. Slavní předci se hromadili před bez­­přestání natáčejícím kamerama­nem. Přírodovědec dr._ Antonín Frič, malíři Jaroslav Čermák a František Zeníšek, koncertní mistr Velké carské opery Václav Kratina, slavní herci O. Sklenářo­­vá-Malá, František Kolár, Marie Bittnerová, Josef Jiří Kolár, první ředitel sochařské kamenické ško­ly hořické Vilém Dokoupil, Še­bestián Hněvkovský, K. J. Erben, dr. M. Tyrš, M. Fiigner, ředitel Národního divadla F. A. Subrt, historik dr. A. Rezek. »My také chceme do komise.« Rodiny J. M. Wokouna, Zde­­kauerovi, Nowakova, familie Hand, Kolb a Wessely se dožado­valy přijetí. Předsedající dr. Grégr váhal. Byli to přece duchové majetných sousedů. Ostatní se však postavili proti. Právě jejich hrobky bez střech, dveří, stěn hyzdí staré Olšany nejvíc. »Ven s vámi, vy odrodílci!« Kameraman Janíček se zachvěl. Asistentka Janová skryla svůj po­někud propadlejší obličej za klap­ku. »Komu pošleme petici?« »Domnívám se, že na úřad ...« »Který ... který? Vlastně kte­rý ...« »Cítím lidi. Ti nám poradí.« Režisér Jahn, po celé natáčení skrytý za jeden polorozvalený pomník, cosi zakřičel a vrhl se ke vratům. Kameraman Janíček — mysle, že to je konec natáče­ní — hodil kameru na rameno d spěchal za vidinou postele. Asistentka Janová kdesi ztratila klapku, stačila hrůzou dupnout na ruku producenta Janíka scho­vaného pod lavičkou a ještě prv­ní proběhla branou. Zvukaře Jan­ka nepostrádali, neboť klidně spal o reportážním voze, kam do­razil zřejmě Již před drahnou chvílí. Za jízdy, si otírali pot. Teprve před Vladislavovou ulicí se kdo­si zeptal: »A neměli jsme jim ra­ději poradit?« Odpovědět nebylo možno, proto­že kameraman Janíček s hrůzou vykřikl, že zapomněl nasadit film. Asistentka Janová omdlela a přišla k sobě, teprve až když ji slíbili, že na Olšany se znovu ne­pojede. A tak Československá televize nemohla vysílat slíbenou repor­táž. Sb N \Nf □ □□ U dO irnn Ano, jsou to velmi výkonné stroje, ale jistě chápete, že doba potřebná k jejich vybalení, instalaci a zapojení, by znamenala Jistou ztrátu produktivity ... Kresba V. VlT 2 tribuna STŘEPINY Člověk je tvor uzavřený. Dokud si neotevře láhev. ★ I hlavou je možno podrazit nohy. JAN BEZOUŠKA Tvorba 12. číslo týdeníku TVORBA při­náší rozhovor s předsedou ÚKRK KSČ M. Jakešem o příčinách a nedostatcích v politickém půso­bení hospodářských vedoucích na svěřené pracovní kolektivy. Pří­spěvek člena Ov KSČ a místo­předsedy vlády ČSR doc. dr. L. Adamce sí přečtete pod ti­tulkem Udržet aktivitu národních výborů. O výstavě v Jízdárně Pražského hradu otevřené u pří­ležitosti 25. výročí únorového ví­tězství píše D. Konečný. Týdeník aktualit 12. číslo TÝDENÍKU AKTUALIT přináší jako obvykle mnoho zají­mavých článků, statí, reportáží a fotografií ze života sovětského lidu. Pod titulkem Integrace a věda si přečtete stať ředitele Me­zinárodního ústavu pro ekono­mické otázky světové socialistic­ké soustavy M. Senina. O spolu­práci vědeckotechnické a tvůrčí Inteligence píše tajemník Novosi­birského oblastního výboru KSS M. Alferov. Střední dvoustrana je věnována Výstavě úspěchů sovět­ského národního hospodářství v Moskvě a má společný název Zrcadlo technického pokroku. Vychází v nakladatelství Svoboda Zasedání ústředního výboru KSČ ve dnech 20. a 21. února 1973 O realizaci závěrů XIV. sjezdu KSČ. Zpráva předsednictva ÜV KSČ, přednesená Gustávem Husákem, hodnotí význam Vítězného února a úspěchy budování socialismu za uplynulých 25 let. Ke zprávě je připojeno usnesení přijaté zasedáním. 40 stran, kart. 2 Kčs

Next