Tribuna, leden-červen 1973 (V/1-26)

1973-03-28 / No. 13

[Pokrajováni ze str. 1) a že právě k tomu směřuje i diskuse. I když reakce delegátů na přednesené zprávy je věcná a klidná, nepostrádá kritického zamyšlení a v mnohém je adresná. To jsou jistě příznivé jevy. Neboť takový přístup napomáhá dále zlepšovat práci ve vlastních podmínkách, obráží se v něm snaha důsledně se zbavo­vat toho, co překáží lepší práci a dobrým výsledkům. Vůle odpovědně na­plnit Činy to, co si sami usneseme, je dobrou předzvěstí do příštích dnů a měsíců. Zaznamenáváme tuto skutečnost nejenom pro ni samu, ale jako očividný soulad s postojem a jednáním ústředního výberu strany. Potvrzuje nám to­tiž známou pravdu: komunisté dokáží hodně, mají-li v čele strany zkušené jednotné marxisticko-leninské vedení. A když je vedení leninsky zásadové, když důsledně kontroluje plnění hlavních vytyčených úkolů a cílů, když před svým členstvem nic neskrývá, umí ocenit vykonanou práci a přitom také kriticky poukázat na nedostatky — pak se tomu od něho učí i ostatní stranické orgány a organizace i členové strany. Třebaže na většině konferencí je bilance vykonané práce poznamenána nespornými úspěchy, jsou tu komunisté kritičtí ke své práci. Neponechávají bez povšimnutí žádný nedostatek, o němž vědí. Snaha do důsledku uplatnit leninské normy stranického života a řídit se stanovami strany je tu stejně výrazná, jako byla na výročních členských schůzích. A to je jistě dobře. Neboť zásady demokratického centralismu — které tu mají své místo stejně jako vnitrostranická demokracie — nelze nikdy pouštět ze zřetele, je třeba si na stranické půdě říkat věci přímo, z očí do očí. Na faktech doložit, co dobrého jsme udělali a co mohlo být ještě lepší, kdyby se do díla dali všichni s vědomím společného cíle, jímž je plnění zá­věrů XIV. sjezdu strany. Jestliže právě v těchto dnech se leckde poukazuje na pasivitu některých členů strany, pak je to důkazem toho, že nejsme ještě všichni imunní k opor­­tunním úchylkám, jejichž projevem je i pasivita nebo lhostejnost ve vztahu k revoluční práci. Proto je zcela správné, že se I na konferencích k principům stranického života vracíme, že si připomínáme jejich význam pro zdokonalování stranic­kého života, jejich vliv na trvalý růst kázně a odpovědnosti, jejich vliv na formování charakterových vlastností komunistů. Zkušenosti z těžké krize ve straně nemohou být zapomenuty, i když se nám nyní práce daří a jsou tu nesporné výsledky. Skutečně čestní a obětaví lidé mohou vyrůstat jenom v podmínkách náročnosti, stranické disciplíny, ale zároveň v podmínkách vnitrostranické demokracie. Jedině v ovzduší soudružské kritiky, spojené se vzájemným porozuměním a pomocí a také s upřímnou sebekritikou, se může plně uplatnit demokratická tvorba, realizace a kontrola politiky strany na kterémkoli místě naší praxe. Ideová, organizační a akční jednota, to je dnes charakteristickým rysem naši strany. Nemůžeme si nikde dovolit, aby ji jednotlivci svou lhostejností či pasivitou rozkládali. Ostřední výbor přece počítá s aktivitou všech. A ne­jenom komunistů. Tím spíše musíme dokázat, aby všichni komunisté šli pří­kladem v politické a pracovní aktivitě. Z toho nelze nikde slevovat. A jestliže jsou dnes v centru zájmu otázky ekonomiky, potom je jen lo­gické, že značná pozornost se soustřeďuje také k ideologické práci, zejmé­na ke stranickému vzdělávání. Vždyť škodlivé důsledky zanedbávání ideové ýýchovy v minulých letech jsou vážným poučením. A právě proto je tolik nezbytné zvýšit úroveň marxisticko-leninského vzdělávání každého komu­nisty. Revoluční učení marxismu-leninismu tvoří základ ideové, tvůrčí a zásadové činnosti stranického aktivu, funkcionářů stranických výborů a všech soudruhů, kteří ve státních, hospodářských a společenských organiza­cích odpovídají za výchovu lidí. I v tomto směru zaznívá nejedno kritické slovo, zejména na adresu někte­rých hospodářských vedoucích. Je třeba vidět úskalí, která občas číhají na lidi pracující na hospodářských úsecích. Vedoucí hospodářská funkce zvlášť člověka zaujme. Především odpovídá za to, jak závod plní své úkoly. V zá­palu práce si někdy ani nepovšimne, že začíná upadat jeho zájem o širší politické otázky. Resortní zájmy však nemohou nabývat vrchu a právě tady je nutné včas takovému soudruhovi připomenout i druhou stránku — a tou je sebevzdělávání, soustavné studium marxismu-leninismu opřené o díla klasiků. Pro každého platí, aby hluboce poznával ideje, z nichž strana vy­chází při výstavbě socialismu. Stranické sebevzdělávání, to není jen pouhé vlastní obohacování se vědo­mostmi. Jeho druhou neodlučnou součástí je umět získané předávat druhým, umět správně uplatňovat politiku strany v konkrétních podmínkách, chápat strategické cíle strany a dodržovat její taktiku. Je správné, že právě v této souvislosti se zdůrazňuje práce komunistů v masách. Po každé stranické konferenci by mělo být ctižádostí především všech delegátů, aby se o všech jejích závěrech dověděl nejenom každý člen stra­ny, ale i každý pracující ve vlastním závodě, podniku či městě. Péče o to, aby se jméno člena strany pozvedalo stále výš, jak k tomu vy­zýval V. I. Lenin, je stálou povinností stranických organizací; a rozvíjet ideologický život tak, aby se rozšiřovaly duchovní zájmy komunistů a aby dokázali vidět těsné souvislosti mezi zdánlivě všedními denními záležitostmi a velkými celospolečenskými úkoly. Proto je stále zapotřebí zvyšovat poli­tické zocelení a marxisticko-leninské vyzbrojení komunistů. SLIBUJI [Dokončení ze str. 1) „Rozumím. Posíláte Voráčovu četu a deset tanků nastupuje. Neustoupím!“* V dubnu 1969, po boku generál­ního tajemníka dr. Gustáva Hu­sáka pomáhá očistit stranu a společnost od pravicových opor­­tunistů, od prokapitalistických sil, které chtěly skrytě či otevře­ně likvidovat socialismus, vrazit klín mezi nás a Sovětský svaz a odstranit revoluční předvoj naší dělnické třídy a všech pracují­cích — Komunistickou stranu Československa ... čtvrtek 22. března 1973. Vla- W dislavský sál Pražského hra­du. Na čelní stěně, na rudém sa­metu, je zlatý znak republiky. Pod okny televizní kamery a oslňující reflektory namířené do prostoru — na poslance Federál­ního shromážděni a hosty, muže a ženy z různých krajů a okresů, z hor i nížin naši vlasti, zahra­niční diplomaty a žurnalisty. Je 10 hodin 24 minut. Sál trpě­livě čeká. Jen kameramani tele­vize míří svými záběry do tváří sedících. 10 hodin 29 minut. Na čestné tribuně usedají členové předsed­nictva a tajemníci OV KSČ, před­stavitelé Federálního shromáždě­ní a vlády. 10.30 hodin. Předseda Federál­ního shromáždění soudruh Alois Indra zahajuje společnou schůzi: »Vážené soudružky a vážení soudruzi... Každý z nás si jistě uvědomuje vážnost této chvíle i svou osobní odpovědnost, pro­tože ústavní zákon o českosloven­ské federaci určil presidentovi velké pravomoci ve vnitřním ži­votě země i v mezinárodních vzta­zích. President je symbolem jed­noty ..., svobody a státní nezá­vislosti naší republiky ...* 10.39 hod. Generální tajemník OV KSČ dr. Gustáv Husák z pověřeni OV Ná­rodní fronty přednáší společný návrh: »... Doporučujeme, aby do této důležité státní funkce byl zvo­len člen předsednictva ÚV KSČ, dosavadní president našeho státu soudruh I.udvík Svoboda. Tento návrh předkládáme pro velké celoživotní zásluhy soudru­ha Svobody v zápasech o svobodu našich národů a našeho státu, v letech výstavby socialismu i v posledních letech upevňování naší socialistické společnosti ... Tyto tři základní vlastnosti — československého vlastence, uvě­domělého socialistického inter­­nacionaltsty, přítele Sovětského svazu a věrného člena komunis­tické strany — jsou charakteris­tické pro Ludvíka Svobodu ... Jsem pevně přesvědčen, že Fe­derální shromáždění v souladu s míněním miliónů českosloven­ských pracujících lidí, v souladu s nejvyššími politickými orgány našeho státu odevzdá dnes hlas a vysloví svoji důvěru Ludvíku Svobodovi a podpoří tím naší úspěšnou cestu, cestu, na které chceme dosahovat dalších úspě­chů pro blaho naší socialistické vlasti, pro blaho miliónů pracují­cích našeho státu.* 10.57 hod.: Předseda Federální­ho shromáždění oznamuje, že ne­ní jiného návrhu. 10.59 hod.: Po ověření počtu přítomných začíná volba. 11.20 hod.: Presidentem repub­liky je jednomyslně zvolen ar­mádní generál Ludvík Svoboda. 11.27 hod.: Soudruzi Gustáv Hu­sák, Lubomír Strougal a Alois Indra uvádějí za zvuků fanfár ze Smetanovy Libuše nově zvoleného presidenta do sálu. Po dlouho­trvajícím potlesku první místo­předseda Federálního shromáždě­ní ing. Ján Marko předčítá text slibu. A do ztichlého sálu je potom slyšet jen jediné slovo: • SLIBUJI.* MY TU JSME Zamřížované okno je jedinou spojnicí se světem. Za ním je nebe a představy. Ze by tam také žili lidé? Je vůbec něco za tě­mito čtyřmi stěnami, tvrdým lůž­kem, miskou s potravou, zhoje­nými ranami na těle? Věříš ješ­tě, že existují široké ulice, pole, kde právě ted začíná život, a le­sy se srnkami a zajíci? Pět kroků napravo, dva do­předu a tři zpět ke dveřím při­nášejícím život i konec života. Jen vzdálenosti byly jiné než tře­ba v Reportáži... □ Březen 1943. Na dvou místech v nacisty porobené Evropě čeka­jí, jako ostatně mnoho dalších, dvě ženy-dívky na smrt. Nevědí o sobě. Neznají ani přesný ter­mín své vlastní popravy. □ Maruška Kudeříková. Bylo dvacet dva let. Narodila se v kra­jí ji, odkud bylo na Slovensko, co by kamenem dohodil. Maturovala na strážnickém gymnasiu. První protinacistické zkušenosti získá­vala zde, další ve Veverské Bítýš­­ce a v Brně. Gestapo, když jí dostalo do rukou, se v hlášení do Berlína chlubilo, že zneškod­nilo vůdkyni brněnského Komu­nistického svazu mladé generace, který dokázal měsíce sabotážními akcemi udržovat v napětí celou Geheime Staatspolizei Brünn. 16. listopadu 1942 ji po dlouhých, předlouhých výsleších převezli do Vratislavi. Soud dopadl přesně podle režie a zbylo čekání... 26. března 1943, v pátek, čtyři­cet osm hodin po dvacátých dru­hých narozeninách si zapisuje do svého deníku: »Je dnes krásný den. Jste někde na poli či v za­hrádce ... Píši... celé odpole­dne. Musím přerušovat při vyři­zování posledních formalit... Pamatujete na mou maturitu? Vzpomínáte, že jsem se nikdy ne-~ bála zkoušky, žádné životní si­tuace? ... Vlasy jsem sama vá­zala. Poslala jsem po nich vzkaz a políbení.« □ Herta Lindnerová. Bylo "jí také dvacet dva. Narodila se v Boho­­sudově, odkud je vzdušnou čarou jen pár kilometrů do Německa. Její otec byl horníkem, v jehož domku nacházeli úkryt političtí emigranti. V sedmnácti s několi­ka stejně starými chlapci a děv­čaty založila místní skupinu Sva­zu mládeže. Diskusní večery, kte­rých byla spoluorganizátorkou, dávaly mladým argumenty proti nacismu a buržoazii. Na jednom takovém večeru ... nechť ale ra­ději hovoří přítelkyně Herty A. Schkopiková: »Na diskusním ve­čeru vystoupil sociálně demo­kratický mládežnický funkcionář a používal argumenty svého ot­ce, známého sociálně demokra­tického funkcionáře, odmítající­ho spolupráci obou mládežnic­kých organizací. Herta mu ale prostě řekla: Milý Helmute, jdi domů, vyřiď tatínkovi ode mne hezký pozdrav a řekni mu, když již chce bojovat, pak že má bo­jovat proti fašistům, a ne proti nám, proti dělnické mládeži.« Když hitlerovci odtrhli pohra­ničí a zlikvidovali i zbytek re­publiky, Herta byla mezi organi­zátory odporu. Společně se Zdeň­kem Šafránkem, Emmou Dvořá­kovou. ale hlavně její zásluhou zakládají mládežnickou skupinu Lípoví bratři a stávají se účast­níky velkého boje Vereinigte Kletter Abteilung — sjednocené­ho oddílu horolezců, který ve skutečnosti byl centrem hnutí. Zá­sluhou televizního filmu NDR je známe jako Rudé horolezce. V roce 1943, 29. března, na­posled se klidně podívala smrti do očí — ... ale, jak to vlastně napsala Maruška Kudeříková? »A tak pozdravuji vlaštovky, včely, stromy a všechno, co patří tam k vám. Nasadili jste kvítí do zahrádky? Co byste tomu řekli, kdybych se teď objevila na na­šem dvoře? Cožpak mě nevidíte, vždyť já jsem tam!« Kz 2 tribuna J. Smith ve spárech britského lva Kresba J. ŽENTEL Satira v boji za mír Takové bylo heslo II. meziná­rodní výstavy protiválečné sati­ry v Moskvě, kterou začátkem března slavnostně otevřela mi­nistryně kultury Sovětského sva­zu Jekatěrina Furcevová. Kromě jiných významných osobností se vernisáže zúčastnil i velký pří­tel Československa Boris Pole­­voj. Na tuto velkolepou přehlídku bojové satiry zaslali svá díla umělci z více než 30 zemí včet­ně partyzánů z Mosambiku a po­krokových kreslířů Jižní Ameri­ky. Mezinárodní porotě předse-dal známý dánský levicový ka­rikaturista Herluf Bidstrup. lau­reát Leninovy Mezinárodní ceny míru. Hlavní ceny festivalu byly uděleny sovětským umělcům, dále kreslíři z Mosambiku a Ja­ponska. S potěšením můžeme říci, že kresby československých výtvar­níků čestně obstály v náročné mezinárodní soutěži. Náš kari­katurista Jiří Žentel, spolupra­covník Rudého práva, Tribuny a Dikobrazu, získal velmi význam­nou prémii: Cenu ústředního de­níku ÚV KSSS Pravda. — Blaho­přejeme! Ba T vorba 13. číslo týdeníku TVORBA při­náší článek k opětovnému zvole­ní soudruha Ludvíka Svobody do funkce presidenta Českosloven­ské socialistické republiky. Pa­desátinám soudruha Jozefa Le­­nárta je věnovaný článek s titul­kem Krédo komunisty. O výměně stranických legitimací členů Ko­munistické strany Sovětského svazu si přečtete pod titulkem Nové a větší povinnosti. O tázku míru a sodufismu 3. číslo teoretického a infor­mačního časopisu komunistic­kých a dělnických stran Otázky míru a socialismu publikuje ma­teriály mezinárodní studijní sku­piny k Leninovu dílu nadepsané Materialismus a empiriokriticis­­mus a statě N. Warnkeho, W. Eichhorna, G. Siehlera a N. Tren­dafilova, které jsou pokračová­ním diskuse o otázkách rozporů v socialismu. Vedle jiných ma­teriálů přináší nové číslo Otázek míru a socialismu statistické údaje o armádě námezdní práce v rozvojových zemích. aFORismy Ani ten nejlepší pracovník nemůže existovat bez po­moci ostatních. Neboť — jak vysoko vystoupíte po žebříku bez příček? ■ Nejlepším přítelem člověka je práce. Bohužel, člověk však není vždycky nejlep­ším přítelem práce! ■ Opravdového pesimistu roz­zuříte i tím, že mu přejete »Dobrý den!«. ■ Jsou lidé, kterým jde z úst při mluvení jen samá »vo­da«, a přece, jak je rok dlouhý, žádnou nepijí .. „ SATIR1KUS

Next