Tvorba, leden-březen 1973 (XXXVIII/1-13)
1973-03-21 / No. 12
Dokončení ze str. 1 náročný problém. Barevný signál z těcluo vozů byl pro členské stá,y Eurovize, které používali systém PAL, vysílán ze strahovského vysílače v Praze, zatímco signál pro Československo a další státy Intervize putoval nejprve do televizního studia na Kavčích horách, kde musel být transkódován na systém SECAM a teprve potom vysílán. Protože termín pravidelného barevného vysílání Čs. televize — v květnu letošního roku — se neúprosně blíží, vystupují stále více do popředí otázky rozvoje materiálně technické základny. Zatím není v silách našeho elektronického průmyslu pokrýt všechny potřeby souvisící s přechodem na barevné vysílání. Lze proto jenom přivítat nedávnou dohodu, kterou jsme uzavřeli se zástupci sovětského průmyslu o pomoci SSSR Čs. televizi v přechodu na barevné vysílání. Podle této dohody k nám Sovětský svaz doveze čtyři barevné přenosové vozy, kompletní vybavení jednoho barevného televizního studia, videomagnetofony, měřicí přístroje a další zařízení potřebná pro zajištění prvních fází barevného televizního vysílání. Tato dohoda se však netýká pouze jednorázové dodávky zařízení. Příslušná výzkumná a vývojová pracoviště -stanoví ve vzájemné spolupráci jednotný komplexní trend vývoje technických zařízení, jejichž výroba bude proporcionálně rozdělena mezi ČSSR SSSR. Výhody tohoto postupu jsou a více než zřejmé. Obě strany tak získají výrobky vysoké kvality, dodávané výrobci v kratších časových lhůtách. Potom snad bude i jejich provoz méně komplikovaz ný než ve vzjxnnínaném případu loňského hokejového šampionátu. A pokud jde o barevné televizory, i zde se má situace podstatně zlepšit. Kromě barevných televizorů dovážených ze SSSR se má na trhu objevit také mnohem větší l>očet přijímačů tuzemské produkce. Výrobce z nižňanské Tesly — Orava ohlašuje na letošní rok zvýšení výroby barevných přijímačů více než o pětinu. Zásluhu na tom má především fakt, že tento podnik přichází s vlastní výrobou kanálových voličů a s orientací na barevné přijímače, k nimž nebude zapotřebí součástek z dovozu. Odešlci přední ruská prozaička dk-Je tomu několik let, co se prozaička Věra Panovová přiznala, že kdesi v hloubi své spisovatelské duše — tedy i ve své próze — byla vždy dramatičkou. »A chystám se napsat (budu-li živa, jak říkával L. N. Tolstoj) ještě mnoho her,« dodala tehdy, aniž tušila, že zanedlouho její slova »budu-li živa« budeme citovat s těžkým srdcem ... Věra Panovová není již mezi živými a z jejích plánů zůstane bohužel velmi mnohé neuskutečněno. Od svých sedmnácti let začala pracovat v tisku a novinářské činnosti věnovala nepřetržitě téměř dvacet pět let. Od roku 1946 se oddala cele literatuře. Byla spisovatelkou, která dokázala objevit neobyčejné a hrdinské stránky i ve všedním životě sovětských lidí, dovedla proniknout do jejich světa a vzájemných vztahů v celé jejich složitosti. Mimořádnou pozornost vzbudil její román Souputníci — o všedním životě posádky sanitního vlaku za války. Životu a práci vel kého závodního kolektivu je věnován román Zítra nebude válka. Poválečný život v kolchozech líčí román |asný břeh. Román Čtyři roční doby rozebírá složité otázky sovětské rodiny. Námětem Sentimentálního románu jsou osudy mladých lidí z poloviny dvacátých let. Mladým lidem věnovala Panovová vůbec značnou pozornost. V novele Serjožka se dovedla vcítit do světa mladého chlapce. Další novely, se společným názvem Pod vítězným obloukem, se zabývají mladými lidmi v obleženém Leningradě. Téměř všechna její prozaická díla znají čeští čtenáři z překladů. Z jejích divadelních her Metelice. Jak se daří, chlapče?, Ještě není večer a Sbohem, bílé noci — byla přeložena pouze poslední. Nedávno vyšly v Sovětském svazu Tváře na úsvitě, její kniha pověstí z počátků ruských dějin. Poslední její knihou jsou Spisovatelské poznámky, svědčící o skromnosti, neumdlévající pracovitosti a úžasné erudici. Věra Panovová odešla. Její knihy však jako věrní souputníci zůstanou s námi. -jv- Ceny Antonína Zápotockého V Dělnickém domě na Kladně byly včera slavnostně předány Ceny Antonína Zápotockého, které udělila ORO za angažovaná umělecká díla a významnou kulturně výchovnou činnost. V oboru literatury dostali cenu dva spisovatelé — Josef Rybák za knihu vzpomínek Kouzelný proutek, a in memoriam Jurij Borolič za román Chorál Verchoviny. Kouzelný proutek zachycuje osudy komunístic kého spisovatele a novináře ve o třicátých letech, podává svědectví slovenské revoluční umělecké avantgardě a o práci v redakcích pražského komunistického tisku. Chorál Verchoviny líčí život chudých a utlačovaných rolníků na východním Slovensku za buržoázni republiky. V oboru filmu a televize byly odměněny televizní filmy Dny zrady (scénář od národ ního umělce Otakara Vávry a zasloužilého umělce Miroslava Fábery), Lidé na křižovatce (režie prof. Antonín Dvořák), Dny a noci komuny (scénář doc. Bedřicha Pilného.) Za ideovou angažovanost a za úspěšné inscenace původních divadelních her ocenila porota činohru Slovenského národního divadla v Bratislavě a činoherní soubor Státního divadla v Ostravě. Mezi deseti dalšími odměněnými jsou akademičtí sochaři Ludvík a Jindřiška Kodýmovi, autoři sochy V. 1. Lenina, ing. architekt František Řezáč, projektant Kulturního domu ROH v Mladé Boleslavi, skladatel Alois Plouček, spisovatel Ján Skalka, scenárista a autor předlohy pro po řady Slovenské televize v Bratislavě Krompašská vzpoura a Proces, vedoucí Dětského souboru písní a tanců při ZK ROH Brněnské strojírny Adolf Pištělák, Štefánie Pártošová, dlouholetá pracovnice zá vodního klubu ROH v Závodu Slovenského národního povstání v Žiaru nad Hronom, a další čtyři kolektivy. Zvláštní uznání udělila ÚRO Realistickému divadlu Zdeňka Nejedlého v Praze za inscenaci hry M. Gorkého Jegor Bulyčev a prof. Emilu Hlobilovi spolu v s kolektivem Jihočeského divadla Českých Budějovicích za výjimečnou inscenaci opery Anna Karenina. Perspektivy počítačů (c) Nedávno jsem si v denním tisku přečetl s velkým zájmem malou zastrčenou zprávičku. Psalo se v ní o tom, že v ústředí pro výpočetní techniku Tesla v Praze byl uveden do provozu první sovětský samočinný počítač třetí generace. Nový počítač s označením EC 1020 patří do jednotné výpočetní soustavy zemí RVHP a má představovat začátek využití této soustavy v Československu. O důležitosti a významu samočinných počítačů pro národní hospodářství nikdo nepochybuje a ani v nedávné minulosti nikdo nepochyboval. Počítače se dokonce pro mnohé »kapitány« a »poručíky« našeho průmyslu staly jakýmsi módním šlágrem. Vedeny představou, že jedině výkonné počítací stroje změní charakter výroby a donutí všechny pracovníky k organizovanější práci, začaly mnohé podniky nakupovat počítače. Jena že tato snaha o větší racionálnosť organizovanost, o dokonalejší plánování, se ve svých důsledcích stala příkladem neracionálnosti a neplánovitosti. Brzy jsme se totiž mohli pochlubit snad nejpestřejším výběrem počítačů různých značek; a dodnps lze v našich podnicích nalézt skutečně světovou přehlídku zařízení pro elektronické zpracování informací. Každá nová značka ovšem speciálně vyškoleného vyžadovala programátora. Velice pestrá síť počítačů snad vyhovovala jednotlivým podnikům, které tyto nákladné stroje vlastnily. Rozhodně však nemohla vyhovovat národnímu hospodářství jako celku. 1 výpočetní technika, má-li mít význam pro plánovité řízení ekonomiky, pro jednotnou soustavu informací a pro jejich předávání, musí být sama plánovitě řízena, musí být jednotným celkem. To také už dříve pochopili naši partneři v Sovětském svazu a v ostatních zemích RVHP. Sjednocení výpočetní soustavy je samozřejmým požadavkem moderního hospodářského společenství. Podle publikované zprávy je nový sovětský počítač třetí generace, který byl uveden do provozu v Praze, naším prvním krokem jímž toto sjednocení uskutečňujeme. Zbývá si jen přát. aby brzy následovaly další kroky, aby i zde prokázala mezinárodní ekonomická integrace socialistických států své předností. -b- Želízko v ohni Dnešní mládež si. zvykla na přepych. Vyznačuje se nepěknými způsoby, přehlíží autority a nemá v úctě stáři . . Tenhle povzdech nepatří — jak by se na první pohled mohlo zdát — nikomu ze současníků, nýbrž řeckému filosofovi Sokratovi Mistr metody přesvědčovací získal za tisíciletí, která nás dělí od jeho života, množství odpůrců i přívrženců — často v jedné osobě. Je totiž zajímavé, že podobné moudrosti se člověku rodí v hlavě obvykle až s prokvétajícími šedinami. Najednou si začne říkat, že za jeho mládí byly lásky šfastnější, léta teplejší, zimy třesicutější i nebe blankytnější. Tak to je, bylo i bude — dokud iluze zůstane iluzí a pravda pravdou. To však nic nemění na skutečnosti, že dnešní mládež je skutečně jiná než mládež minulá. Přetvářením světa přetváří člověk t sám sebe, rostou jeho schopnosti, vědomosti, dovednosti. Kultivuje se jeho intelekt, vůle i charakter. Nejde však o idylický vývoj, nýbrž o proces odehrávající se ve vyostřených podmínkách boje starého s novým. Mladý člověk vstupuje do společnosti, jíž sám nevytvářel. Poznává ji stále více zprostředkovaně. Z knih. časopisů, z televizní obrazovky, jména a činy♦ populárních osobností jsou pro něho běžná. Méně však už ví o tom, co práce, úsilí a odříkání bývá za jejich výsledky skryto. A tak děti často ulpívají• na povrchu věcí, příliš obecně pojaté příklady a vzory chování a jednání nevybízejí k následování. Snad nejmarkantněji se to projevuje ve výchově dětí v rodině. Děti často mají vše, co potřebují — kromě jediného: dostatku rozumových a citových zážitků, kterým se daří jen v pěkné rodinné pohodě. Je třeba až zarážející, jak málo děti vědí o práci svých rodičů. Nevědí, co námahy stojí tátu a mámu každá vydělaná koruna. Bez této zcela konkrétní představy jsou rady: neutrácej, neválej tu tašku po zemi, vyčisti si boty, málo účinné a nesměřují k podstatě věci: vyvolat u dětí úctu k lidské práci a hodnotám, které vytváří. Dítě se orientuje a poznává svět mezi lidmi, s lidmi i skrze ně. Ovlivňuje je škola, rodina, pionýrská a svazácká organizace, hromadné sdělovací prostředky, jejich vliv na vývoj dítěte bývá různý a různé jsou proto i výsledky. Promyšlené působení na mladého člověka především předpokládá spolupráci všech. Když nás tedy časem napadne — a to zcela určitě — něco byt třeba vzdáleně připomínajícího úvodní Sokratův povzdech, zamysleme se i nad vlastním želízkem, které máme v ohni. -btk- Sty orba O SOVĚTSKÉM FILMU A JEHO DIVÁCÍCH »Už jsi viděl Moře v plamenech?« »Co te to?« »Ruskei Him.« «Ruskej? Na to nemám odvahuI« CJtriek vyslechnutého rozhovoru v tramvaji, závodní jídelně, v kanceláři, v trafice. Nebo kdekoliv jinde. Na místě nezáleží. Skutečností zůstává, že lsem podobné věty již nejednou slyšela. Tuto situaci ostatně potvrzuje i fakt, že návštěvnost sovětských filmů stále leště zcela neuspokoiufe. Někdo by možná mávl nad tímto stavem rukou, jiný by se zase třeba spokojil poukazem na vliv roku 1968. Proces rozpadu hodnot u nás tehdy sice vyvrcholil, ale příčiny jsou mnohem hlubší. Důvěra našich diváků byla předtím po dlouhou řadu let nahlodávána téměř programově neschopností promyšlenější koncepce v uvádění nových filmů ze Sovětského svazu. Úřady předmnichovské republiky věděly velmi dobře, jak mohou sovětské filmy působit na myšlení a uvědomění dělníků, studentů a umělců. Proto ty časté zásahy cenzury, který sovětský film u nás smí být uveden čí nikoliv. O to záslužnější byla práce Svazu přátel SSSR, Společnosti pro hospodářské a kulturní styky se SSSR, odbočky Film foto skupiny Levá fronta či Spolku výtvarných umělců Mánes a mnoha dalších pokrokových organizací, které již tehdy, za nesrovnatelně těžších podmínek, usilovgly nejen o co největší možné seznámení našich diváků se sovětskou kinematografií, ale především ovlivňovaly výběr sovětských filmových děl tak, aby se k nám dostávala díla skutečně reprezentativní, umělecky mimořádně zdařilá. Za všechny uveďme alespoň příklad z roku 1926, kdy čs. cenzura zakázala promítání slavného Eizenštefnova filmu Křižník Potěmkin v našich kinech a teprve po protestech celé kulturní veřejnosti musela svůj zákaz odvolat. *4 v duchu už slyším ty dva: •To už je přece hrozně dávno!« Dávno? Možná že dávno, možná že ne. fde o něco jiného. Od konce druhé světové války, kdy byl náš film znárodněn, by přece — až na určité limitování nabídkou ze sovětské strany — žádné překážky v cestě sovětských filmů za našimi diváky neměly existovat. Ale nebylo tomu tak vždy. Vzpomeňme jenom, co škod napáchal hromadný nákup sovětských filmů, jejichž kvantita často zastírala kvalitu, lak se při výběru sovětských děl nedbalo vůbec na to, že mnoho filmů se tematicky i způsobem zpracování opakovalo. Důsledky takto pojímané kulturní politiky v této oblasti je však dnes nutno konečně definitivně překonat. V poslední době se v našich kinech objevila celá řada takových děl. jako např. Osvobozeni, U jezera, Bílý pták s černým znamením. Běloruské nádraží. Zkrocení ohně,... a jitra jsou zde tichá, která by svou uměleckou kvalitou diváky určitě získala. Ale přesto některá kina zůstávají poloprázdná. Někde může pomocí a také pomohla Cs. televize, která některé z těchto filmů s úspěchem uvedla /Běloruské nádraží. U jezera/. Ale nej důležitější asi zůstane pořád práce s filmovým divákem. Přednedávnem bul v Praze ustaven Klub přátel sovětského filmu, který má po prvních pěti týdnech existence asi 30 000 členů. Nečeká ho rozhodně jednoduchá práce. Mysli li své členství každý z oněch třiceti tisíc lidí vážně, pak le současný stav návštěvnosti sovětských filmů nemůže nechat lhostejné. Ve spolupráci s SŰSP, který je jedním z hlavních organizátorů klubu, by měli rozvíjet širokou propagaci, upozorňovat na výrazná díla, využívat kontaktů se sovětskými přáteli i k získávání a uvádění zajímavých novinek, umožňoval setkáni a besedy našich diváků se sovětskými filmovými tvůrci. Hodně se hovoří 0 nových filmech režiséra St. Rostockého IAndělé/ a režisérky L. Sepitkové t Ty a jáj, uvedených již na loňském mezinárodním filmovém festivalu v Benátkách, pozornost vzbudily i snímky S. Gerasimova Stavitelé měst či poslední práce lilevského režiséra V. Žalakjavičuse To sladké slovo — svoboda, které zatím naši diváci neznají. Klub by měl zvýhodnit své členy 1 v tom, že budou moci tato a podobná díla zhlédnout jako první, že vedení klubu bude svým nákupem ovlivňovat do určité míry i práci filmové distribuce. Jedině tak bude mít práce tohoto klubu smysl, jedině tak najdou někteří diváci »odvahu« přesvědčit se, že nejeden ze sovětských filmů je umělecky i myšlenkově hodnotnější než řada jiných zahraničních děl a že fim má co říct, čím obdarovat jejich život. » DAN1CA KOZLOVA SLOVO MÁ Valcíř Jan Božoů »Myslím, že bychom do práce neměli chodit jen pro peníze, ale především proto, abychom byli přesvědčeni, že za ty peníze, které jsme dostali, jsme odvedli kus poctivé a kvalitní práce.« Technik, výzkumník Josef Vohniský »Zlepšovatělům a vynálezcům je třeba pomáhat. Zejména těm mladým. Aby věděli, že nepřemýšlejí a nepracují nadarmo, že za nimi někdo stojí, dokáže je podepřít a jejich řešení realizovat.« Traktorista Alois Šajner »Jde o -to, jak se přiblížit mladým lidem a jak získat jejich úctu. Znamená to jít příkladem jak na pracovišti, v osobním životě, ve veřejné a politické práci a ochotně jim předávat všechno, co se člověk za života naučil.« Havíř — předák OKR Otakar Bořucký »Když člověk propadne své práci, tak potřebuje rovnováhu a tou je rodina. Myslím si, že život bez rodiny, dětí, vnoučat je jen půlka života.« Myšlenky nositelů Zlaté hvězdy — hrdinů socialistické práce. Z pořadu Tribuna Hvězdy. Dopis čtenáře Divadlo, na které jsou fronty, sedlo do autobusu a odejelo k pohostinskému vystoupení v Kadani. Slo o divadlo Semafor, které v kompletní sestavě uvedlo 1. března v místním kulturním domě Kytici — Jiřího Suchého a K. J. Erbena. Představení se uskutečnilo ve spolupráci s celostaveništním výborem SSM na mezinárodní stavbě mládeže elektrárny Tušimice II. Večernímu představení předcházela beseda členů divadla s brigádníky pracujícími na »dvojce«. Brigádníci dokumentovali svou práci barevným diapozitivem o svých výsledcích, lidé ze Semaforu hovořili o problémech své činnosti. Večerní představení bylo zcela vyprodané, ti, kteří přišli později, se museli spokojit s místy k stání. Bylo to úspěšné představení a věřím, že členové divadla Semafor měli pocit dobře vykonané práce. Diváci, kteří se v jedenáct hodin rozcházeli, byli spokojeni. Snad tedy bylo vše v nejlepším pořádku. Je vždycky dobře, když divadlo, na které jsou fronty, zajede za svými diváky, ale tady šlo o něco jiného. Členové divadla Semafor vystupovali zdarma a celý výtěžek z tohoto představení byl věnován na fond vietnamského lidu a na fond X. festivalu mládeže v Berlíně. A tak kromě potlesku, který patřil umělcům, je možné zatleskat i realizátorům této dobré myšlenky. KAREL FUCHS, zaměstnanec n. p. Armabeton TVORBA — týdeník pro politiku, vědu a kulturu. Šéfredaktor dr. Jiří Hájek, zástupce šéfredaktora dr. František Ouredník. Grafická úprava Miloš Vrbata. Adresa redakce: 112 80 Praha 1, Na poříčí 30, telefon 24 75 51—3, 801 00 Bratislava, Smeralova 10, telefon 316 57, 330 00 Nevyžádané rukopisy a fotografie se nevracejí Vydává Rudé právo Tiskne Rudé právo, tiskařské závody, Praha. Rozšiřuje Poštovní novinová služba. Cena 2 Kčs, čislo s literárni přílohou 2,50 Kčs. Objednávky a předplatné vyřizují pošty 1 doručovatelé, do zahraničí PNS, odd. vývozu tisku, Praha 1, lindřišská 14. Předplatné na čtvrt roku 27,50 Kčs • 21. března 1973