Tvorba, duben-červen 1974 (XXXIX/14-26)

1974-04-17 / No. 16

PAVOL BUNCAK VYZNÁNÍ Potřebují lásku jako chléb každodenní Nevím ani proč ji poutám jménem ženy Potřebují lásku jako spánek sen a léčiva která tupí ostří bolestí jež se zařezává zaživa do míst nejněžnějších jež mám v duši Potřebuji lásku co mě uspává která v hrdle buš! Potřebuji lásku která veda která srdce drásá možná je to láska možná krása Potřebuji lásku velkou jako slunce která po vítězství jásá Je to moje obrana l spása Přeložil Oj Perné řfttoaj čs.-ffladtoskélN přátels« K dobrým tradicím mezi přáteli patří i to, že se navzájem navště­vují a při té příležitosti si vymě­ňují zkušenosti, domlouvají se, v čem může jeden druhému pomo­ci, dohovořují se o společném po­stupu. Nejinak tomu bylo i při ofi­ciálni přátelské návštěvě maďar­ské stranické a vládní delegace čele s prvním tajemníkem ÜV v MSDS J. Kádárem v Českosloven­sku. Na manifestaci čs.-maďarské­ho přátelství v pražské Lucerně jsme mohli z úst nejvyššich před­stavitelů obou bratrských stran slyšet slova, která dokládají nejen stále se rozvíjející spolupráci me­zi oběma zeměmi a stranami, ale znovu potvrzují jejich pevnou pří­slušnost k socialistickému spole­čenství, neochvějné spojenectví se Sovětským svazem, podporu vše­mu pokrokovému, co se v součas­né době odehrává ve světě. »Naše jednání byla prodchnuta společným přáním,« prohlásil sou­druh Kádár, »abychom prohlubo­váním styků mezi Maďarskou lido­vou republikou a Československou socialistickou republikou přispěli k dalším úspěchům budování so­cialismu v našich zemích, posílili jednotu a semknutost socialistic­kých zemí a podporovali společný boj všech protiimperialistických sil, abychom přispěli k přátelství řeži národy a k zachování míru ťro lidstvo.« Ones čtyřstránková přílobi d ivadelní tvorba Když soudruh Husák hovořil o zkušenostech z krizového období 19(18—1989, uzavřel tuto pasáž slovy: »Aniž bychom podceňovali snahy nepřátel narušovat náš vý­voj. soustřeďujeme dnes naše hlav­ní úsilí na komplexní rozvoj naší společnosti, na další zvyšování účasti pracujících na řízení státu a národního hospodářství, na zvy­šování hospodářské efektivnosti, racionálnější využívání zdrojů vy­tvořených prací lidu, na rychlejší uplatňování vědy a techniky ve výrobě, na další rozvoj kultury, vzdělanosti a všech ostatních úse­ků, na rozvíjení stále bohatšího společenského života.« Tak jako v Maďarsku i u nás odpovídají ve­doucí představitelé i na nepodlo­žené pověsti, šířené kdoví kým. »Chci odpovědně říci, že naše ná­rodní hospodářství se vyvíjí dob­ře, naše měna je pevná a není žádných důvodů k peněžní refor­mě.« zněla slova soudruha Husá­ka. Bylo čím se pochlubit maďar­ským soudruhům, bylo o čem dis­kutovat. V průběhu jejich návště­vy u nás se znovu potvrdilo, jak pevné základy má čs.-maďarské přátelství a spojenectví. (kšm) TÝDENÍK PRO POLITIKU. VĚDU A KULTURU Z OBSAHU: Dílo pěti let (J. Hájek - str. 3) % Svátek sovětské vědy (J. Kožešník - str. 5) © NATO po 25 le­tech (V. Nový - str. 6-7) • Čtyři prokurátoři z Baltimore (str. 7) # Lunačarskij o Leninovi (str. 10-11) 0 Diva­delní Litva (str. 12) Pfííini jedné látat Už podruhé v nynějším funkčním období projednala Česká národní rada zprávu vlády ČSR o plnění jejího programového prohlášení. Soudruh Josef Koreák zde vystou­pil s velice aktivní bilancí. Ať už vezmeme kteroukoli oblast spole­čenského života, jíž se zpráva české vlády týkala, je ze všech údajů zřejmé, jak velký kus prá­ce byl vykonán nejenom v loňských dvanácti měsících, ale i v celém období po volbách do zastupitel­ských sborů. Nejde přitom o žád­nou »závrať z úspěchů«. I pro zprávu vlády ČSR je příznačná kri­tičnost, tedy taková metoda hodno­cení, která orientuje pozornost všech občanů — v prvé řadě ve­doucích pracovníků — na překoná­vání dosud existujících problémů. Jeden příklad za všechny: Vý­roba se rozvíjí na území ČSR rych­leji, než předpokládala pětiletka. To ovšem neznamená, že by všech­no bylo v pořádku. 1 když se nám podařilo omezit růst materiálo­vých nákladů, cílů pětiletky v této oblasti zatím nedosahujeme. Řeče­no slovy s. Korčáka, na mnoha mís­tech vyrábíme draho a spotřebová­váme zbytečně mnoho energie, su­rovin i lidské práce. Přitom ze­jména otázka surovin nabývá v po­sledním období na celém světě mimořádného významu. »Chceme­­li zabezpečit stabilitu dosahova­ných výsledků a jejich úroveň dá­le zvýšit, musíme se cílevědomě a perspektivně zabývat problémem, jak zajistíme dostatek surovin na­šemu národnímu hospodářství a jak ekonomicky dokážeme těchto surovin využít.« Jak pochopit tento výňatek ze zprávy české vlády? — V prvé řadě tak, že není určen pouze ve­doucím funkcionářům; určitý díl odpovědnosti zde patří všem obča­nům, kteří úroveň hospodaření s materiálem a se ovlivňují bezprostředně surovinami ve svém zaměstnání. Příznačná je právě v tomto ohledu jedna zkušenost: Není jistě náhodné, že při rozboru situace v průmyslových podnicích, jež dosahují dobrých ekonomic­kých výsledků, se obvykle potvrdí i solidní úroveň práce hospodář­ského vedení a společenských organizací se všemi výrobními ko­lektivy, s brigádami socialistické práce, s jednotlivými dělníky techniky. Brzy se vrátíme k této a otázce v reportáži z NHKG v Ostravě-Kunčicích. Už dnes bych v.šak chtěl využít jednoho z nejvý­raznějších poznatků: Kunčickým soudruhům se podařilo vyvolat mezi kolektivy, jež působí v po­dobných nebo v přibližně stejných podmínkách, cílevědomou snahu o »vyluštění« otázky, proč jejich partneři ve stejném provozu dosa­hují — třeba v hospodaření suro­vinami — vyššího konečného efek­tu. Pečlivě propracovaná kritéria socialistického soutěžení a jejich důsledné dodržování, zobecňování příčin dobrých i méně dobrých vý­sledků, pravidelné schůzky kolek­tivů k výměně pozitivních zkuše­ností, to jsou jen některé příspěv­ky k objasnění »záhady«, proč prá­vě Nová huť Klementa Gottwalda dokázala získat pro spoluúčast na řešení problémů souvisejících s vyšší mírou hospodárnosti širo­ký okruh pracovníků. Tuto zkuše­nost jsem si znovu připomínal po přečtení informace z nedávného zasedání ČNR. mip kolem ní za »třídní boj na život a na smrt«. Už v listopadu 1965 se stala hra Chaj Žuejovo propuštění z úřadu jednou ze záminek k zahájení tzv. kulturní revoluce. Tato hra byla tehdy označena za zastřenou argumentaci pro návrat bývalého ministra obrany Pcheng Te-chuaje, odstraněného pro kritiku Maova »velkého skoku vpřed«. Nyní se tedy dostala na pořad »Broskvová hora«, která je prý pokusem o »zvrat v hodnocení« Liu Sao-čchiho, od­straněného během kulturní revo­luce. Na věci je politicky pikantní, že opera »Broskvová hora« vznikla v roce 1966 z popudu Liu Šao­­čehiovy manželky, známé pod dív­čím jménem Wang Knang-mej a původně v ní také vystupovala vzorná okresní funkcionárka jmé-nem Wang. V době útoků na Liu Šao-čchiho v letech kulturní revo­luce zmizela »Broskvová hora« z repertoáru. Objevila se nečekaně a dokonce na festivalu uspořáda­ném v hlavním městě v loňském roce, i když v upravené podobě, z níž zmizela postava Wang. Hlav­ní postavou opery je žena, které činí potěšení mrskat nemocného koně a nutit jej k trysku. Kůň pad­ne vyčerpáním a další postava, Lao Liu, přivádí pak nového, zdra­vého koně. Zen-min ž’-pao tvrdí, že jde o zlomyslnou alegorii »vel­kého skoku« z let 1958—1959. No­vý kůň má představovat umírně­nou politiku, kterou prosadil Lio Šao-čchi po krachu »velkého sko­ku vpřed«. Tento výklad se opírá mimo jiné i o skutečnost, že po­stava, která přivádí nového koně se jmenuje Lao Liu, což v překla­du znamená Starý Liu a poněkud sadistická hlavní ženská hrdinka Celling Lan. Maova manželka se totiž jmenuje Ťiang Čching a její bývalé divadelní jméno je Lan Ping. Shoda až překvapivě nápad­ná. Jestliže tedy »Broskvová hora« je útokem na Ťiang Čching, čelnou představitelku extrémních sil z ob­dobí kulturní revoluce, a pokusem o rehabilitaci zavrženého Lin Šao­­čchiho, pak je ovšem otázkou, jak se dostala na pekingský severočín­­ský divadelní festival a na obra­zovky čínské televize. Nebof festi­val organizovala kulturní skupina řízená státní radou »za laskavé po­zornosti ústředního výborn stra­ny«. V čele kulturní skupiny pak stojí první tajemník pekingského výboru strany Wu Te. Nezdá se tedy, že by šlo jen o operu či dra­maturgický omvl. -fh­Francie žije dnes presidentskon volební kampaní a nemá čas na nic jiného. Ani na chvíli zastavení, na vzpomínku, že před sedmdesátí lety, 18. dubna roku 1904, se roz­letěla z pařížské ulice Monmartra do všech koutů země tiskařskou černí vonící 1’Humanité. Noviny lidové Francie mají za sebou pouť jednoho lidského života. Bohatého, nabitého událostmi, často tragic­kého, vždy však revolučního. U kolébky komunistického dení­ku stál předák francouzského děl­nického hnutí Jean Jaurěs, který v prvém úvodníku novin napsal dosud platnou výzvu: »Vznešeným úkolem proletariátu celého světa je dosáhnout obecné sociální spra­vedlnosti pro všechny národy.« Deset let burcoval masy a naháněl strach buržoazii. Stal se první obětí světové války. Jeho pero zali­té krví však zvedli jiní, neméně stateční a moudří. Do 1’Humanité psali své stati, stanoviska, ale i fejetony a povíd­ky Anatole France, Romain Rol­land a Elsa Trioletová. Dodnes pí­ší André Wurmser a Louis Ara­gon. Do redakce na bulváru Pois­­soniěre docházeli vědci Paul Lan­­gevin a Frédéric Joliot Curie. Marcel Cachin, zakladatel dlouhodobý vůdce strany, byl ře­a ditelem novin po čtyřicet let. V 1’Humanité pracovala plejáda vynikajících novinářů, mezi nimi dlouhodobý šéfredaktor Paul Vail­­lant-Couturier, nadaný prozaik, skladatel, básník, malíř a odvážný žurnalista v jedné osobě. Pokračování na str. 2 17. ů. 197ů CENA 2,- Kč* Gustáv Husák v srdečném rozhovoru do Prahy s Jánošem Kádárem krátce po příletu stranické a vládní delegace MLR Snímek CTK Pof Mooré o nemscaf UK Mnohým se zdá nepochopitelné^ že se ve světě přisuzuje takový politický dosah čínské kampani, v níž je kritizována opera Tři vý­stupy na broskvovou horu. The Economist například nazval stať věnovanou této záležitosti ironic­ky »Paní Maová a nemocný kůň dávají nový směr detektivnímu příběhu v Číně«, i když samotnou kampaň bere v podstatě vážně a spatřuje v ní, ve shodě se světo­vým tiskem, nesporný doklad o zostřujícím se mocenském zápa­se v Číně. Ostatně samotné Žen-min ž’-pao označila kritizovanou ope­ru za »jedovaté býlí« a kampaň e H Sw55 O DO OFENZÍVY Dělej, co dělej — jsou už taková období: Kdyby ses sebe­více chtěl naplno soustředit na svou denní práci a zacilovat ji podle potřeb a nároků budoucnosti, musíš se v myšlenkách více než jindy také vracet zpátky. Právě teď takové období nadchází: Před pěti lety se naše komunistická strana začala znovu od hlavy energicky formovat k tomu, aby s plnou zod­povědností vyvedla československou společnost ze svrchova­ného nebezpečí krize šedesátých let, která postupně vytvořila prostor pro síly kontrarevolučního zvratu; již jen na dny po­čítáme čas, kdy naše republika vstoupí do třicátého roku své poválečné existence a bude bilancovat více než čtvrtstoletí vlády dělnické třídy a pracujícího lidu. Třicet let — to není sice historicky právě dlouhá doba, ale pro zúčastněné generace, a tím spíše pro jednotlivce, zase dost dlouhá k tomu, aby mohli — a dokonce racionálně — posuzovat podle praktických výsledků, kam spějeme, zda se ubíráme správnou cestou. Podtrženo: Podle praktických vý­sledků. Těch, které se dnes a denně se samozřejmostí nejen promítají, ale přímo vkořeňují do života každého z nás a jsou koneckonců pro milióny pracujících podstatným kritériem kvalit společenského zřízení. Jaký základní soud vynáší u nás o socialistickém zřízení společenství lidí práce, je dnes už každopádně mimo diskusi. Říká o tom své nejen slovy a dokonce ne především slovy, ale zejména zaujatou účastí na společném díle, projektovaném komunistickou stranou. A proto také už dnes není pochyby, že dovršené třicetiletí svobodného, nezávislého a samostatné­ho Československa, socialistického Československa, přivítá ne­Dokončení na str. 3

Next