Tvorba, červenec-září 1974 (XXXIX/27-39)

1974-09-18 / No. 38

Uli ramodeska Druhý recitál Hany Hegerové Naše úvahy o takzvané zábavné hudbě jsou znepokojivé; jen tu a tam její úroveň projde branami skutečného uměni. V podob­ných případech už začínáme uvažovat v ji­ných normách: jako by už nešlo o zábavný žánr, ale o vážné múzy. Přestože se teoreticky vzájemně přesvěd­čujeme, že i 'ehké múzy, jsou-li dělány do­bře a interpretovány se stejnou společen­skou závažností jako např. dílo Beethove­novo, pak skutečně do umění patří, naše praktické jednání to bohužel ne vždy do­kazuje. K umělcům, kteří vysoko zvedají estetickou úroveň naší zábavné hudby, ale už méně plní rozpočty našich zprostředko­vatelských institucí, se nechováme vždy s náležitou úctou. Necháváme je někdy na okraji, nejčastěji jim pouze vyčítáme jejich neangažovanost, aniž bychom se sami anga­žoval: pro jejich získání. Mezi tvůrce, kteří se zasluhují o vysokou úroveň zábavné písně a kteří ve skutečnos­ti svým pěveckým výkonem ruší hranici mezi tím, čemu stéle ze setrvačnosti říká­me „zábavné“ a „vážné“, rozhodně patří Hana Hegerová. Dokazuje to její poslední gramodeska „Hana Hegerová — recitál 2‘, jejíž věrný záznam nyní vychází nahraný i v kazetě. jedenáct písní — šansonů, z nichž čtyři jsou české, čtyři francouzské a po jedné anglické, německé a sovětské, a všechny znamenité literární úrovně jak autorské, tak i překladatelské, je zároveň jedenácti příle­žitostmi k dobrému interpretačnímu výkonu. Hudební eklekticismus, který se v celkovém výběru tu a tam slabě prozrazuje (zejména u českých autorů), je však překlenut so­lidním výkonem Studiového orchestru říze­ného H. Macourkem a Orchestru činohry ND řízeného L. Simonem. Můžeme mluvit i o dobré zvukové režii, která dává vynik­nout především zpívaným textům: každé slovo slyšíme, každé myšlence rozumíme. Nemusíme ke každé písničce opouštět své křeslo, abychom dolaďovali zvukovou apa­raturu. Výběr písní je žánrově rozmanitý, a tře­baže můžeme mluvit o společném jmeno­vateli, kterým je převážně šansonový před­i nes Hany Hegerové, uslyšíme romanci, song grotesku, písně melancholické i hravé — ale všechny hluboce lidské, obohacující citový svět všech sociálních vrstev. Nejpřirozeněji vycházejí zpěvačce ty pís­ně, jejichž obsah tlumočí s nadhledem, a v nichž zobrazovaný svět sama pozoruje s odstupem, jen písně vysloveně dramatické zaznívají někde uměle a prozrazují na interpretku, jak se sama „bojí" závažnosti myšlenky, kterou tlumočí. Recitál však také dokazuje, že síla Hany Hegerové je v ko­­mediantství, přesně tam, kde dokáže rozbít svůj „umělý svět, založený na scénických reflexech“. Zvuková nahrávka, vylučující optický vjem, tuto vlastnost zřetelně pro­zrazuje. Nejde však o nic, co by „Druhý recitál Hany Hegerové“ znehodnocovalo. Je to jen námět pro autory třetího recitálu, aby pro dramatický projev --zpěvačky, kte­rému zřejmě ráda podléhá, usilovněji hle­dali pravdivější výrazové prostředky. Zatím zůstaneme u konstatování, že nahrávka Supraphonu pro Gramofonový klub 1974 „Hana Hegerová •— recitál 2“ obohacuje jmenovaný žánr o nové rozměry. — lil V- -likerém ohni. Jako rukojmí zůstal v rukou řádu jeho syn Alexandr, jeho ženou ;e Němka, křesťanka. Stařešinové a vůdcové rodů odmítají jeho vojenské reformy, kněží pohanského kultu ho nenávidí pro vlažný vztah k jejich bohům a neochotu ke krva­vým obětem. Gerkus Mantas ví předem, že jeho boj je prohraný, ale přesto bojuje až do úplného konce, protože tuší, že každý zápas národa za s\«Gbodu má význam pro jeho budoucnost. Bohužel režisér, který se k této variaci na historické téma inspiroval kronikou řá­dového mnicha Petra Dusburga, se zcela zřekl možností adekvátního Mimově umě­leckého vyjádření svých záměrů, takže hlavní hodnota filmu spočívá v myšlenkách vyplývajících z logiky fabule a z dialogu. Celý film má popisně epický charakter, bez jediné lyrizující či metaforické sekvence. Teprve v závěru jako by se autor rozpomněl na možnosti filmového umění; divák se vžívá do atmosféry Mantasova ztraceného boje v ohořelém lese, symbolicky chápe řá­dový slib jeho syna Alexandra aranžovaný stejně jako kdysi slib jeho otce, jako ši­roké zobecnění vnímá zpomalený ooj Mantase proti celému řádovému vojsku. Silně a přesvědčivě hraje titulního hrdi­nu Antanas Šurna, který v litevských fil­mech ztělesnil už např. sekretáře ve sním­v ku Nikdo nechtěl umírat, náčelníka bandy Létě mužů a revolucionáře Gedrajtise v Ranách našich zemí. Partnerkou na úrov­ni je mu Eugenija Pleškite v roli věrné a inteligentní manželky Kotrin. Z epizodních rolí zaujme vzhledem i hereckým výkonem Alexandr Vokač v roli Kotrinina bratra a Mantasova vychovatele i ideového odpůrce, a Danute Lapenene v roli žmuťské kněžny. České znění filmu, i když je tentokrát ve­lice solidní, přece jen poněkud oslabuje silný nacionálni náboj, který byl do něj au­tory vložen. Herecký duel JAN BERNARD Název francouzského kriminálního psy­chologického filmu Spálené stodoly je zá­roveň jménem horské usedlosti, na které hospodaří rodina Catteuxových. Její duší je padesátiletá Rosa, tvrdá žena, která řídí pevnou rukou hospodářství i početnou ro­dinu. S touto silnou venkovankou se střet­ne soudce, pověřený vyšetřováním vraždy, která se udála v bezprostřední blízkosti statku. Mladý soudce nemilosrdně vede své vyšetřování, aniž by bral ohledy na dobrou pověst a vážnost, jaké se v okolí těší Rosa i její rodina. Dvojicí protivníků, které okolnosti vyše­třování postavily proti sobě, představují Simone Signoretová a Alain Delon. V po­stavě Rosy Signoretová podala skvělou stu­dii autoritativní ženy, tvrdé k sobě i k dru­hým. bránící svou rodinu proti okolnímu světu. Delon v úloze Rosina protihráče je pro našeho diváka poněkud nezvyklý, a je třeba říci, že role dobrodruhů a milovníků mu svědčí více. jeho vyšetřující soudce ne­vyzněl příliš přesvědčivě a Signoretová jej zcela zastínila Herecký výkon dvojice Delon—Signoretová nedosáhl tak ve Spále­ných stodolách úrovně jejich prvního spo­lečného filmu (Vdova Coudercová). V menší roli filmu, který je postaven na hereckých výkonech, se objevila i dcera Signoretová, Catherine Allégretová. Režisér filmu Jean Chapot věnoval mimo­řádnou péči vykreslení svérázného prostředí horské samoty na francouzsko-švýcarských hranicích, kde příroda vnucuje lidem ne­zvykle těžké životní podmínky, ale zároveň utváří pevné a nezlomné charaktery. Film Spálené stodoly není v podstatě klasickým kriminálním příběhem, i když pá­teří děje je vyšetřování vraždy. Režisér si vzal tento příběh jako základ k popsání způsobu života, jaký dnes pomalu zaniká, a k zamyšlení nad problémem, vyvolaným hromadným odchodem mladých lidí z ven­kova. ■— fd— lulia Iläläucescu: Přehrada Biraz, 1973 (z výstavy Současná rumunská grafika/ Qilm Sám proti bohům To je citlivě a výstižně zvolený český distribuční název litevského historického filmu Gerkus Mantas. Jeho režisér Marionas Gedris se zabývá historií své vlasti již od svého debutu v povídce Nepotřebujeme v generačním filmu Živí hrdinové (1959). 1 v následujících filmech (Léto mužů, Rány našich zemí aj.) zpracovává moderní dějiny Litvy a historii bojů jejího národa za sa­mostatnost. Ve svém novém díle zachovává stejné téma, ale pro historické reálie se obrací do třináctého století. Vypráví o Pru­sech, národu, který sousedil s Litevci a byl jim blízký jazykem, kulturou i charakterem. Zatímco v Litvě probíhaly boje o moc, Prusové se dokázali pod vedením Gerkuse Mantase sjednotit a nadlouho zastavit vpád německých křižáků na východ. V tragickém boji zahynul takřka celý národ a zanechal dobyvatelům jen své území a jméno. Reži­sér se zaměřil především na tragédii titul­ního hrdiny, člověka, který světovým názo­rem a skepsí poznání přerostl svou dobu a zmítá se mezi náboženskými dogmaty a surovou realitou. Po smrti svého otce za­vražděného teutonskými rytíři se Heinrich Monte vychovaný týmž řádem vrací do dě­dičných držav. Podle řádového slibu se má stát pokořitelem a utlačovatelem vlastního národa. Místo toho se stane jeho sjedno­titelem a vůdcem. Ocitá se však v něko­ ozlilas Týden u přijímače První zářijový týden přinesl několik roz­hlasových premiér dramatických pořadů. K státnímu svátku Bulharské lidové repu­bliky uvedla stanice Praha rozhlasovou hru současného bulharského autora Borise Aprílová Koníček, která vzbudila pozornost již na loňské konferenci členských států OIRT v Českých Budějovicích. Její text však vyžadoval mnohem osobitější režijní inter­pretaci, než bývá u běžných rozhlasových her obvyklé. Zřejmě i to byl jeden z řady důvodů, proč se naše oddělení rozhlasových her rozhodlo pozvat k nastudování české premiéry bulharskou režisérku Elku Drago­­novou-lvanovou. Koníček nemá ryzí epický příběh; je to spíše hra-symbol, která upou­tává prvotním nápadem i neobvyklým zpra­cováním. Dřevěný koníček, který oživne a vydá se na pouť městem, strhne děti i do­spělé, dá jim zapomenout na jejich leckdy 1 malicherné starosti a nejednomu připomene něco krásného z dob, kdy jejich svět utvářely dětské hry a fantazie. Přes všech­ny klady tohoto poetického textu by nebylo správné přehlédnout, že ne všechny obrazy této hry mají stejnou hodnotu a stejně intenzívní citový náboj. Režisérka E. Dragonová-Ivanovová se opí­rala o promyšlenou koncepci, znamenitě vy­užívající i velkého počtu účinkujících, zvláště pak spontánních dětských projevů. Nemalou roli zde hrála i svěží, rytmická hudba A. Koseva, spojující nejen jednotlivé obrazy, ale především navozující poetickou atmosféru tohoto příběhu. Zvláštní ocenění si pak zaslouží i skutečně mimořádná péče, která zde byla věnovaná zvukovým efektům (H. Brothánková). Další dramatickou premiérou byla hra francouzského autora Emmanuela Roblěse Dobyvatelé, kterou pro rozhlas upravila F. Sokolová. Příběh, čerpaný z historie osvo­bozeneckých bojů proti španělskému panství v Latinské Americe na začátku 19. století, je však zpracován zcela současně, se zvý­razněnou myšlenkou solidarity s hnutím za národní i sociální nezávislost. Hra má na­pínavou fabuli, vycházející především z konfliktu dvou španělských důstojníků — Montserrata a jeho nadřízeného plukov­níka Montevera; napětí osciluje především v souboji obou protagonistů, kteří zde re­prezentují kruté metody dobyvatelů na jed­né straně a bytostný nesouhlas s nimi na straně druhé. Hru nastudoval režisér Petr Adler, jemuž se dařilo především stupňovat dobře napětí příběhu. Výborné představitele obou hlavních rolí nalezl ve vášnivě zau­jatém V. Marešovi a cynicky krutém J. Spá­loví. Nastudování přineslo řadu vyrovna­ných hlasových výkonů vysoké úrovně, s jakou se nesetkáváme v rozhlasové pro­dukci tak často. Tragickým událostem z loňského září v Chile bylo věnováno dokumentární pásmo redakce AZ Ta dlouhá země na břehu oce­ánu, které- připravil J. Malíř. V chronolo­gickém sledu uváděl události, které před­cházely zvolení prezidenta S. Allenda v ro­ce 1970, přes období vlády Lidové jednoty až po krvavý převrat a současnou situaci v této latinskoamerické zemi. Přestože autor nepřinesl vcelku žádná nová fakta, podařilo se mu obratnou montáží vytvořit plastický obraz chilských událostí a ukázat, že fa­šismus má vždy stejnou tvář. Jak jsme si již u pořadů redakce AZ zvykli, bylo také toto pásmo nastudováno s režijní nápadi­tostí a invencí (J. Červinka) i se standard­ními výkony účinkujících. S podnětnou myšlenkou přišli tvůrci no­vého literárního cyklu Verš a obraz, uvá­děného vždy v pátečních nočních hodinách na stanici Praha. Přestože jednotlivé části nejsou nijak rozlehlé, představují zajímavý tematický výběr z české poezie — jsou v nich uváděny verše našich básníků o vý­tvarném umění. I když zatím byly uvedeny pouze verše Fr. Halase a J. Hory, je jisté, že tento cyklus doplní pohled na tvorbu řady známých autorů a současně dokreslí 1 jejich vztah k tomu, co „vznešené dlí v obrazech“ (Fr. Halas). (tom) Qelevize Týden před obrazovkou 3. 9.-9. 9. V prvním zářijovém týdnu dominovala te­leviznímu vysílání série přenosů z římského mistrovství Evropy v lehké atletice. Přenosy vysílané přímo či ze záznamu, byly větši­nou uváděny v odpoledních nebo pozdních večerních hodinách, takže nezasahovaly do hlavního vysílacího času a nenarušovaly dramaturgický plán jednotlivých dnů. Záro­veň s počátkem nové sezóny byly zahájeny tři nové televizní seriály: Tajemství And (NDR), Sebastián v síti záhad (Francie) a Po loveckých stezkách (Ostrava). K nejvýznamnějším pořadům týdne patřila původní televizní inscenace Vojtěcha Trapla Komu zahrát sólo?, kterou v produkci ostravského studia natočil spolu s kamera­manem J. Plesníkem režisér R. Koval. Hra čerpala svůj námět ze současnosti — z prostředí brigády socialistické práce na jednom z ostravských dolů. Navozovala zá­važné problémy vyplývající jak ze situace v pracovním kolektivu předáka SadiTa, jehož parta právě usiluje o nový rekord v těžbě uhlí, tak i z oblasti vztahů mezi lidmi, čer­pané ze soukromého života členů této bri­gády. Nezbytná dramatická koncentráte pří­běhu sváděla sice místy k přímočarému ře­šení nastíněných otázek i k jisté idealizací při rozvíjení a rozuzlování ústřední záplet­ky, nicméně přinesla na obrazovku několik opravdových lidských typů, reálné pracovní prostředí a neokázalé hrdinství těch, kteří v družném pracovním společenství objevují sami sebe i kvality svých druhů. Tvůrcům se podařilo přesvědčivě zachytit pracovní prostředí, zdařily se jim rovněž vazebné přechody mezi studiem a reálem, jakož i kresba současného životního stylu ostrav­ských horníků různých generací. Z vyrov­naného kolektivu herců je třeba jmenovat alespoň Karla Vochoče, který do postavy poctivého a cílevědomého předáka Sadila vnesl kus silného a nezdolného chlapství se srdcem na pravém místě. S mimořádným zájmem byla očekávána původní televizní opera Josefa Boháče Oči, která vznikla na motivy příběhu z knihy Marka Lana Rozhovory s Američany. Vysoce angažované dílo zaujalo nejenom svým pTo­­tiválečným obsahem, ale také způsobem zpracování. Náročná hudební kompozice, využívající zajímavé orchestrace, melodiky a rytmiky k umocnění dramatičnosti před­lohy, dostala v režijním pojetí V. Hudečka účinné vizuální naplnění. Působivými, spe­cificky televizními výrazovými prostředky dokázal režisér společně s kameramanem Bojanovským postihnout a vyjádřit psychic­ké drama mladého amerického vojáka, který po otřesných zážitcích ve Vietnamu dezer­tuje z armády. Komornost příběhu, rozvr­ženého do tří hlavních postav, byla zdůraz­něna důmyslným uplatněním detailních zá­běrů, které navíc oprošťovaly děj od au­tentických vnějších reálií a posouvaly jej do obecnější roviny Atmosféra Vietnamu byla sice nastíněna hereckou účastí něko­lika vietnamských studentů, ovšem jen zcela povrchní a náznaková kresba prostředí ne­dávala konkrétní představu o terorizované zemi. Také stylizované dekorace (arch. J. Diviš) i kostýmy (arch. L. Branč) vychá­zely jen z nejnutnějších, všeobecně použí­vaných rekvizit a dekoračních prvků (stůl postel, popelník, větrák, stěny apod.), :že příběh lze v podstatě situovat do kterc^óliv země. Naléhavá obžaloba nesmyslnosti hrůz války, která nutí mladé muže k či­a nům, jež jsou v rozporu s jejich svědomím a později je často přivádějí do těžkých de­presivních stavů — to bylo nejvlastnější a nejzávažnější poselství Boháčova televizního hudebně dramatického díla. Z protagonistů na sebe upozornili Petr Svojtka (zpíval M. Švejda), Dalibor jedlička, ale také viet­namská dívka Nguye Thi Minii Hoa (zpí­vala H. Tatterrauschová), kteří odvedli přesvědčivé a plastické herecké výkony. Podobně jako i jiným zemím socialistic­kého tábora byl také v době oslav Státního svátku BLR věnován mj. jeden večer bul­harské televizi. Hlavním pořadem byl ce­lovečerní snímek Jako píseň režisérů Iriny Aktaševové a Christo Piskova, který se v ději vracel do prvních poválečných dnů a na příběhu osmnáctiletého chlapce, jenž se s neobyčejnou vnitřní energií a vitalitou zapojuje do organizování mírového života, ukázal vedle nerozvážností a prohřešků mládí i ono překrásné hrdinné nadšení bulharské mládeže. Informativně přínosné byly také dva doplňující středometrážní snímky: folkloristická Svatba v Bulb ku zachycovala jeden z nejkrásnějších lidi ,ch zvyků, dokument Bulharské monology byl naopak působivou konfrontací bulharské minulosti s optimistickou přítomností. Důstojným zakončením večera pak byl Malý noční koncert, v němž zazněl Schumannův Koncert a moll pro klavír a orchestr v po­dání mladé Stelly Dimitrovové a Slovenské filharmonie řízené dr. V. Smetáčkem. ží Ze zábavných pořadů si pozornost zaslou­vtipně a nápaditě aranžovaná módní přehlídka v programu Dagmary Novotné Počkej, já povím a druhá z Dvanácti gra­tulací, vysílaná k výročí osvobození vlasti tentokrát ze Severočeského kraje. Dobrý scénář (dr. J. Pixa, J. Kotouč), připravený se zřetelným smyslem pro výběr a propor­ce jednotlivých čísel, stejně jako i poměrně zdařilá realizace (režie A. Nosek) byly oči­vidnými klady pořadu, jichž se naopak ne­dostávalo estrádě ke Dni horníků, která svou obsahovou a interpretační úrovní zů­stala na periférii vkusné televizní zábavy. Úspěšný typ pořadu představují ostravské Lovy beze zbraní. Jsou to poutavá vyprá­vění o lidském poznávání okolního světa, upřímná vyznání lásky k přírodě a rodné zemi. Podzimní setkání se zajímavými zá­žitky a postřehy čtyř spřízněných duší — vášnivého houbaře, uměleckého prepa­rátora, jihočeského rybníkáře a krásám podzimu niterně oddaného spisovatele J. To­­mečka — bylo v nenásilné, decentní režii Fr. Mudry hodnotným zamyšlením nad ně­kterými z charakteristických rysů nadchá­zejícího ročního období. Zářijové vydání pravidelného bratislav­ského kulturně historického magazínu Lidé a dějiny autorsky a režijně připravil D. Ku­líšek. Za použití bohatého filmového archívního materiálu upozornil na nejdůle­a žitější události a jubilea měsíce z litera­tury, vědy a filmového umění, nikoliv však z oblasti hudebního světa, přestože v těch­to dnech vzpomínáme významná výročí A. Brucknera, A. Schönberga, V. Dobiáše aj. (vmk)

Next