Tvorba, červenec-září 1974 (XXXIX/27-39)
1974-09-18 / No. 38
Uli ramodeska Druhý recitál Hany Hegerové Naše úvahy o takzvané zábavné hudbě jsou znepokojivé; jen tu a tam její úroveň projde branami skutečného uměni. V podobných případech už začínáme uvažovat v jiných normách: jako by už nešlo o zábavný žánr, ale o vážné múzy. Přestože se teoreticky vzájemně přesvědčujeme, že i 'ehké múzy, jsou-li dělány dobře a interpretovány se stejnou společenskou závažností jako např. dílo Beethovenovo, pak skutečně do umění patří, naše praktické jednání to bohužel ne vždy dokazuje. K umělcům, kteří vysoko zvedají estetickou úroveň naší zábavné hudby, ale už méně plní rozpočty našich zprostředkovatelských institucí, se nechováme vždy s náležitou úctou. Necháváme je někdy na okraji, nejčastěji jim pouze vyčítáme jejich neangažovanost, aniž bychom se sami angažoval: pro jejich získání. Mezi tvůrce, kteří se zasluhují o vysokou úroveň zábavné písně a kteří ve skutečnosti svým pěveckým výkonem ruší hranici mezi tím, čemu stéle ze setrvačnosti říkáme „zábavné“ a „vážné“, rozhodně patří Hana Hegerová. Dokazuje to její poslední gramodeska „Hana Hegerová — recitál 2‘, jejíž věrný záznam nyní vychází nahraný i v kazetě. jedenáct písní — šansonů, z nichž čtyři jsou české, čtyři francouzské a po jedné anglické, německé a sovětské, a všechny znamenité literární úrovně jak autorské, tak i překladatelské, je zároveň jedenácti příležitostmi k dobrému interpretačnímu výkonu. Hudební eklekticismus, který se v celkovém výběru tu a tam slabě prozrazuje (zejména u českých autorů), je však překlenut solidním výkonem Studiového orchestru řízeného H. Macourkem a Orchestru činohry ND řízeného L. Simonem. Můžeme mluvit i o dobré zvukové režii, která dává vyniknout především zpívaným textům: každé slovo slyšíme, každé myšlence rozumíme. Nemusíme ke každé písničce opouštět své křeslo, abychom dolaďovali zvukovou aparaturu. Výběr písní je žánrově rozmanitý, a třebaže můžeme mluvit o společném jmenovateli, kterým je převážně šansonový předi nes Hany Hegerové, uslyšíme romanci, song grotesku, písně melancholické i hravé — ale všechny hluboce lidské, obohacující citový svět všech sociálních vrstev. Nejpřirozeněji vycházejí zpěvačce ty písně, jejichž obsah tlumočí s nadhledem, a v nichž zobrazovaný svět sama pozoruje s odstupem, jen písně vysloveně dramatické zaznívají někde uměle a prozrazují na interpretku, jak se sama „bojí" závažnosti myšlenky, kterou tlumočí. Recitál však také dokazuje, že síla Hany Hegerové je v komediantství, přesně tam, kde dokáže rozbít svůj „umělý svět, založený na scénických reflexech“. Zvuková nahrávka, vylučující optický vjem, tuto vlastnost zřetelně prozrazuje. Nejde však o nic, co by „Druhý recitál Hany Hegerové“ znehodnocovalo. Je to jen námět pro autory třetího recitálu, aby pro dramatický projev --zpěvačky, kterému zřejmě ráda podléhá, usilovněji hledali pravdivější výrazové prostředky. Zatím zůstaneme u konstatování, že nahrávka Supraphonu pro Gramofonový klub 1974 „Hana Hegerová •— recitál 2“ obohacuje jmenovaný žánr o nové rozměry. — lil V- -likerém ohni. Jako rukojmí zůstal v rukou řádu jeho syn Alexandr, jeho ženou ;e Němka, křesťanka. Stařešinové a vůdcové rodů odmítají jeho vojenské reformy, kněží pohanského kultu ho nenávidí pro vlažný vztah k jejich bohům a neochotu ke krvavým obětem. Gerkus Mantas ví předem, že jeho boj je prohraný, ale přesto bojuje až do úplného konce, protože tuší, že každý zápas národa za s\«Gbodu má význam pro jeho budoucnost. Bohužel režisér, který se k této variaci na historické téma inspiroval kronikou řádového mnicha Petra Dusburga, se zcela zřekl možností adekvátního Mimově uměleckého vyjádření svých záměrů, takže hlavní hodnota filmu spočívá v myšlenkách vyplývajících z logiky fabule a z dialogu. Celý film má popisně epický charakter, bez jediné lyrizující či metaforické sekvence. Teprve v závěru jako by se autor rozpomněl na možnosti filmového umění; divák se vžívá do atmosféry Mantasova ztraceného boje v ohořelém lese, symbolicky chápe řádový slib jeho syna Alexandra aranžovaný stejně jako kdysi slib jeho otce, jako široké zobecnění vnímá zpomalený ooj Mantase proti celému řádovému vojsku. Silně a přesvědčivě hraje titulního hrdinu Antanas Šurna, který v litevských filmech ztělesnil už např. sekretáře ve snímv ku Nikdo nechtěl umírat, náčelníka bandy Létě mužů a revolucionáře Gedrajtise v Ranách našich zemí. Partnerkou na úrovni je mu Eugenija Pleškite v roli věrné a inteligentní manželky Kotrin. Z epizodních rolí zaujme vzhledem i hereckým výkonem Alexandr Vokač v roli Kotrinina bratra a Mantasova vychovatele i ideového odpůrce, a Danute Lapenene v roli žmuťské kněžny. České znění filmu, i když je tentokrát velice solidní, přece jen poněkud oslabuje silný nacionálni náboj, který byl do něj autory vložen. Herecký duel JAN BERNARD Název francouzského kriminálního psychologického filmu Spálené stodoly je zároveň jménem horské usedlosti, na které hospodaří rodina Catteuxových. Její duší je padesátiletá Rosa, tvrdá žena, která řídí pevnou rukou hospodářství i početnou rodinu. S touto silnou venkovankou se střetne soudce, pověřený vyšetřováním vraždy, která se udála v bezprostřední blízkosti statku. Mladý soudce nemilosrdně vede své vyšetřování, aniž by bral ohledy na dobrou pověst a vážnost, jaké se v okolí těší Rosa i její rodina. Dvojicí protivníků, které okolnosti vyšetřování postavily proti sobě, představují Simone Signoretová a Alain Delon. V postavě Rosy Signoretová podala skvělou studii autoritativní ženy, tvrdé k sobě i k druhým. bránící svou rodinu proti okolnímu světu. Delon v úloze Rosina protihráče je pro našeho diváka poněkud nezvyklý, a je třeba říci, že role dobrodruhů a milovníků mu svědčí více. jeho vyšetřující soudce nevyzněl příliš přesvědčivě a Signoretová jej zcela zastínila Herecký výkon dvojice Delon—Signoretová nedosáhl tak ve Spálených stodolách úrovně jejich prvního společného filmu (Vdova Coudercová). V menší roli filmu, který je postaven na hereckých výkonech, se objevila i dcera Signoretová, Catherine Allégretová. Režisér filmu Jean Chapot věnoval mimořádnou péči vykreslení svérázného prostředí horské samoty na francouzsko-švýcarských hranicích, kde příroda vnucuje lidem nezvykle těžké životní podmínky, ale zároveň utváří pevné a nezlomné charaktery. Film Spálené stodoly není v podstatě klasickým kriminálním příběhem, i když páteří děje je vyšetřování vraždy. Režisér si vzal tento příběh jako základ k popsání způsobu života, jaký dnes pomalu zaniká, a k zamyšlení nad problémem, vyvolaným hromadným odchodem mladých lidí z venkova. ■— fd— lulia Iläläucescu: Přehrada Biraz, 1973 (z výstavy Současná rumunská grafika/ Qilm Sám proti bohům To je citlivě a výstižně zvolený český distribuční název litevského historického filmu Gerkus Mantas. Jeho režisér Marionas Gedris se zabývá historií své vlasti již od svého debutu v povídce Nepotřebujeme v generačním filmu Živí hrdinové (1959). 1 v následujících filmech (Léto mužů, Rány našich zemí aj.) zpracovává moderní dějiny Litvy a historii bojů jejího národa za samostatnost. Ve svém novém díle zachovává stejné téma, ale pro historické reálie se obrací do třináctého století. Vypráví o Prusech, národu, který sousedil s Litevci a byl jim blízký jazykem, kulturou i charakterem. Zatímco v Litvě probíhaly boje o moc, Prusové se dokázali pod vedením Gerkuse Mantase sjednotit a nadlouho zastavit vpád německých křižáků na východ. V tragickém boji zahynul takřka celý národ a zanechal dobyvatelům jen své území a jméno. Režisér se zaměřil především na tragédii titulního hrdiny, člověka, který světovým názorem a skepsí poznání přerostl svou dobu a zmítá se mezi náboženskými dogmaty a surovou realitou. Po smrti svého otce zavražděného teutonskými rytíři se Heinrich Monte vychovaný týmž řádem vrací do dědičných držav. Podle řádového slibu se má stát pokořitelem a utlačovatelem vlastního národa. Místo toho se stane jeho sjednotitelem a vůdcem. Ocitá se však v něko ozlilas Týden u přijímače První zářijový týden přinesl několik rozhlasových premiér dramatických pořadů. K státnímu svátku Bulharské lidové republiky uvedla stanice Praha rozhlasovou hru současného bulharského autora Borise Aprílová Koníček, která vzbudila pozornost již na loňské konferenci členských států OIRT v Českých Budějovicích. Její text však vyžadoval mnohem osobitější režijní interpretaci, než bývá u běžných rozhlasových her obvyklé. Zřejmě i to byl jeden z řady důvodů, proč se naše oddělení rozhlasových her rozhodlo pozvat k nastudování české premiéry bulharskou režisérku Elku Dragonovou-lvanovou. Koníček nemá ryzí epický příběh; je to spíše hra-symbol, která upoutává prvotním nápadem i neobvyklým zpracováním. Dřevěný koníček, který oživne a vydá se na pouť městem, strhne děti i dospělé, dá jim zapomenout na jejich leckdy 1 malicherné starosti a nejednomu připomene něco krásného z dob, kdy jejich svět utvářely dětské hry a fantazie. Přes všechny klady tohoto poetického textu by nebylo správné přehlédnout, že ne všechny obrazy této hry mají stejnou hodnotu a stejně intenzívní citový náboj. Režisérka E. Dragonová-Ivanovová se opírala o promyšlenou koncepci, znamenitě využívající i velkého počtu účinkujících, zvláště pak spontánních dětských projevů. Nemalou roli zde hrála i svěží, rytmická hudba A. Koseva, spojující nejen jednotlivé obrazy, ale především navozující poetickou atmosféru tohoto příběhu. Zvláštní ocenění si pak zaslouží i skutečně mimořádná péče, která zde byla věnovaná zvukovým efektům (H. Brothánková). Další dramatickou premiérou byla hra francouzského autora Emmanuela Roblěse Dobyvatelé, kterou pro rozhlas upravila F. Sokolová. Příběh, čerpaný z historie osvobozeneckých bojů proti španělskému panství v Latinské Americe na začátku 19. století, je však zpracován zcela současně, se zvýrazněnou myšlenkou solidarity s hnutím za národní i sociální nezávislost. Hra má napínavou fabuli, vycházející především z konfliktu dvou španělských důstojníků — Montserrata a jeho nadřízeného plukovníka Montevera; napětí osciluje především v souboji obou protagonistů, kteří zde reprezentují kruté metody dobyvatelů na jedné straně a bytostný nesouhlas s nimi na straně druhé. Hru nastudoval režisér Petr Adler, jemuž se dařilo především stupňovat dobře napětí příběhu. Výborné představitele obou hlavních rolí nalezl ve vášnivě zaujatém V. Marešovi a cynicky krutém J. Spáloví. Nastudování přineslo řadu vyrovnaných hlasových výkonů vysoké úrovně, s jakou se nesetkáváme v rozhlasové produkci tak často. Tragickým událostem z loňského září v Chile bylo věnováno dokumentární pásmo redakce AZ Ta dlouhá země na břehu oceánu, které- připravil J. Malíř. V chronologickém sledu uváděl události, které předcházely zvolení prezidenta S. Allenda v roce 1970, přes období vlády Lidové jednoty až po krvavý převrat a současnou situaci v této latinskoamerické zemi. Přestože autor nepřinesl vcelku žádná nová fakta, podařilo se mu obratnou montáží vytvořit plastický obraz chilských událostí a ukázat, že fašismus má vždy stejnou tvář. Jak jsme si již u pořadů redakce AZ zvykli, bylo také toto pásmo nastudováno s režijní nápaditostí a invencí (J. Červinka) i se standardními výkony účinkujících. S podnětnou myšlenkou přišli tvůrci nového literárního cyklu Verš a obraz, uváděného vždy v pátečních nočních hodinách na stanici Praha. Přestože jednotlivé části nejsou nijak rozlehlé, představují zajímavý tematický výběr z české poezie — jsou v nich uváděny verše našich básníků o výtvarném umění. I když zatím byly uvedeny pouze verše Fr. Halase a J. Hory, je jisté, že tento cyklus doplní pohled na tvorbu řady známých autorů a současně dokreslí 1 jejich vztah k tomu, co „vznešené dlí v obrazech“ (Fr. Halas). (tom) Qelevize Týden před obrazovkou 3. 9.-9. 9. V prvním zářijovém týdnu dominovala televiznímu vysílání série přenosů z římského mistrovství Evropy v lehké atletice. Přenosy vysílané přímo či ze záznamu, byly většinou uváděny v odpoledních nebo pozdních večerních hodinách, takže nezasahovaly do hlavního vysílacího času a nenarušovaly dramaturgický plán jednotlivých dnů. Zároveň s počátkem nové sezóny byly zahájeny tři nové televizní seriály: Tajemství And (NDR), Sebastián v síti záhad (Francie) a Po loveckých stezkách (Ostrava). K nejvýznamnějším pořadům týdne patřila původní televizní inscenace Vojtěcha Trapla Komu zahrát sólo?, kterou v produkci ostravského studia natočil spolu s kameramanem J. Plesníkem režisér R. Koval. Hra čerpala svůj námět ze současnosti — z prostředí brigády socialistické práce na jednom z ostravských dolů. Navozovala závažné problémy vyplývající jak ze situace v pracovním kolektivu předáka SadiTa, jehož parta právě usiluje o nový rekord v těžbě uhlí, tak i z oblasti vztahů mezi lidmi, čerpané ze soukromého života členů této brigády. Nezbytná dramatická koncentráte příběhu sváděla sice místy k přímočarému řešení nastíněných otázek i k jisté idealizací při rozvíjení a rozuzlování ústřední zápletky, nicméně přinesla na obrazovku několik opravdových lidských typů, reálné pracovní prostředí a neokázalé hrdinství těch, kteří v družném pracovním společenství objevují sami sebe i kvality svých druhů. Tvůrcům se podařilo přesvědčivě zachytit pracovní prostředí, zdařily se jim rovněž vazebné přechody mezi studiem a reálem, jakož i kresba současného životního stylu ostravských horníků různých generací. Z vyrovnaného kolektivu herců je třeba jmenovat alespoň Karla Vochoče, který do postavy poctivého a cílevědomého předáka Sadila vnesl kus silného a nezdolného chlapství se srdcem na pravém místě. S mimořádným zájmem byla očekávána původní televizní opera Josefa Boháče Oči, která vznikla na motivy příběhu z knihy Marka Lana Rozhovory s Američany. Vysoce angažované dílo zaujalo nejenom svým pTotiválečným obsahem, ale také způsobem zpracování. Náročná hudební kompozice, využívající zajímavé orchestrace, melodiky a rytmiky k umocnění dramatičnosti předlohy, dostala v režijním pojetí V. Hudečka účinné vizuální naplnění. Působivými, specificky televizními výrazovými prostředky dokázal režisér společně s kameramanem Bojanovským postihnout a vyjádřit psychické drama mladého amerického vojáka, který po otřesných zážitcích ve Vietnamu dezertuje z armády. Komornost příběhu, rozvrženého do tří hlavních postav, byla zdůrazněna důmyslným uplatněním detailních záběrů, které navíc oprošťovaly děj od autentických vnějších reálií a posouvaly jej do obecnější roviny Atmosféra Vietnamu byla sice nastíněna hereckou účastí několika vietnamských studentů, ovšem jen zcela povrchní a náznaková kresba prostředí nedávala konkrétní představu o terorizované zemi. Také stylizované dekorace (arch. J. Diviš) i kostýmy (arch. L. Branč) vycházely jen z nejnutnějších, všeobecně používaných rekvizit a dekoračních prvků (stůl postel, popelník, větrák, stěny apod.), :že příběh lze v podstatě situovat do kterc^óliv země. Naléhavá obžaloba nesmyslnosti hrůz války, která nutí mladé muže k čia nům, jež jsou v rozporu s jejich svědomím a později je často přivádějí do těžkých depresivních stavů — to bylo nejvlastnější a nejzávažnější poselství Boháčova televizního hudebně dramatického díla. Z protagonistů na sebe upozornili Petr Svojtka (zpíval M. Švejda), Dalibor jedlička, ale také vietnamská dívka Nguye Thi Minii Hoa (zpívala H. Tatterrauschová), kteří odvedli přesvědčivé a plastické herecké výkony. Podobně jako i jiným zemím socialistického tábora byl také v době oslav Státního svátku BLR věnován mj. jeden večer bulharské televizi. Hlavním pořadem byl celovečerní snímek Jako píseň režisérů Iriny Aktaševové a Christo Piskova, který se v ději vracel do prvních poválečných dnů a na příběhu osmnáctiletého chlapce, jenž se s neobyčejnou vnitřní energií a vitalitou zapojuje do organizování mírového života, ukázal vedle nerozvážností a prohřešků mládí i ono překrásné hrdinné nadšení bulharské mládeže. Informativně přínosné byly také dva doplňující středometrážní snímky: folkloristická Svatba v Bulb ku zachycovala jeden z nejkrásnějších lidi ,ch zvyků, dokument Bulharské monology byl naopak působivou konfrontací bulharské minulosti s optimistickou přítomností. Důstojným zakončením večera pak byl Malý noční koncert, v němž zazněl Schumannův Koncert a moll pro klavír a orchestr v podání mladé Stelly Dimitrovové a Slovenské filharmonie řízené dr. V. Smetáčkem. ží Ze zábavných pořadů si pozornost zaslouvtipně a nápaditě aranžovaná módní přehlídka v programu Dagmary Novotné Počkej, já povím a druhá z Dvanácti gratulací, vysílaná k výročí osvobození vlasti tentokrát ze Severočeského kraje. Dobrý scénář (dr. J. Pixa, J. Kotouč), připravený se zřetelným smyslem pro výběr a proporce jednotlivých čísel, stejně jako i poměrně zdařilá realizace (režie A. Nosek) byly očividnými klady pořadu, jichž se naopak nedostávalo estrádě ke Dni horníků, která svou obsahovou a interpretační úrovní zůstala na periférii vkusné televizní zábavy. Úspěšný typ pořadu představují ostravské Lovy beze zbraní. Jsou to poutavá vyprávění o lidském poznávání okolního světa, upřímná vyznání lásky k přírodě a rodné zemi. Podzimní setkání se zajímavými zážitky a postřehy čtyř spřízněných duší — vášnivého houbaře, uměleckého preparátora, jihočeského rybníkáře a krásám podzimu niterně oddaného spisovatele J. Tomečka — bylo v nenásilné, decentní režii Fr. Mudry hodnotným zamyšlením nad některými z charakteristických rysů nadcházejícího ročního období. Zářijové vydání pravidelného bratislavského kulturně historického magazínu Lidé a dějiny autorsky a režijně připravil D. Kulíšek. Za použití bohatého filmového archívního materiálu upozornil na nejdůlea žitější události a jubilea měsíce z literatury, vědy a filmového umění, nikoliv však z oblasti hudebního světa, přestože v těchto dnech vzpomínáme významná výročí A. Brucknera, A. Schönberga, V. Dobiáše aj. (vmk)