Učitelské Noviny, leden-červen 1965 (XV/1-26)
1965-05-05 / No. 18
mČITELSKÉ ROČNÍK XV • ČÍS. NOVINY 5. KVĚTNA 1965 N a dětech se nejlépe pozná, jak v utíká čas. Ti, kteří se narodili pětačtyřicátém, jsou dnes dvacetiletí. Žijí v dnešku, který jsme my starší viděli vznikat, růst a vyvíjet se, tak přirozeně a samozřejmě jako dýchají — a všechno, co bylo předtím, je pro ně historie, učivo i dějepisu. V poslední době často hledáme odpověď na otázku, iaká je tato poválečná generace, a rozbíráme příčiny, proč jsou takoví či onací, zda mají všeho moc či něčeho příliš málo a zda jsou lepší či horší, než byly generace před nimi. Je pozoruhodné, že se tyto diskuse rozvíjejí víc v kulturních než pedagogických časopisech; ne proto, že bychom se tomu třeba v našich novinách vyhýbali, ale spíš asi z toho důvodu, že pohled učitelů na toto téma je chtě nechtě zaujatý a mnozí se mu brání. Konstatuje-lt se, že mládeži chybějí solidní vědomosti, kulturní rozhled, jazykové znalosti, zájem o veřejné věci, cítí to učitelé jako ne zcela spravedlivou kritiku své práce. Argumentují na svou obranu učebním plánem, osnovami a nedostatkem času, který jim zabírají stále ještě do značné míry věci administrativní povahy a přeorganizovanost školního života. Na výtky o poklesu mravních vlastností se odpovídá většinou poukazem na nedostatky v rodinné a společenské výchově, která nemůže být jen věcí školy. Učitel, odkázaný víceméně na slovní působení, se tu ocitá často v nerovném souboji s životem, který vyučuje mnohem názorněji. Ti pak, at učitelé nebo neučitelé, kteří si nechtějí příliš připouštět nepříjemné otázky, odbývají i vážné diskuse o mládeži poněkud povrchním soudem, že mladí vždycky byli, jsou a budou jiní než Jejich rodiče, ale že sí je život srovná, že je naučí, takže vlastně o nic nejde. Nás, učitele, nemohou diskuse o profilu mladé generace nechat lhostejnými. Dotýkají se totiž velmi citelně naší práce a zle bychom sami snižovali její význam, kdybychom nad úvahami, v nichž se vlastně hodnotí výsledek našeho působení, jen krčili rameny. Je sice pravda, že mladou generaci formuje celá životní realita, jež ji obklopuje, ale citujeme-li tak často myšlenky o významu školy, nemůžeme se vzdávat svého podílu odpovědnosti. Diskusi také neprospěje, uvádíme-li jako argumenty příklady sice pravdivé, ale málo přesvědčivé, jako jsou jednotliví vzorní žáci, vypočitáváme-li zlepšující se průměr prospěchu nebo uvádíme-li úetyhod-ný počet dobrých akcí, z nichž si naše třídy odnášejí diplomy, ceny a uznání. Tím totiž neoddiskutujeme jiná fakta, méně příznivá, ale stejně pravdivá, jež uvádějí statistiky, ani nepřesvědčíme ty, kteří se na ulicích a v parcích střetávají s projevy mládeže méně vzorné a méně uvědomělé. Jestliže se nyní v období jubilejních oslav dvacátého výročí setkáváme téměř na každém úseku našeho života se snahou bilancovat dosavadní úsilí, budeme se Jistě i my zamýšlet nad cestami, kterými šla v uplynulých letech naše škola. Nemůžeme se přitom spokojit jen s kvantitativními údaji, kolik tříd a kolik žáků přibylo, kolík lidí získalo maturitu a odborné nebo vysokoškolské vzdělání. Po této stránce je bilance jednoznačně příznivá. Stejně jako srovnáme-lí byt i jen vnější vzhled našich tříd, úroveň oblečení a vybavení dětí, jejich hmotné zabezpečení, možnosti vzdělání a dalšího uplatnění. Tady jen slepý může nevidět nesrovnatelný rozdíl mezi dnešním stavem a situací před válkou, i když víme, že díky staleté tradici byla už tehdy vzdělanost našeho lidu na poměrně dobré úrovni. Socialismus nesporně přinesl širokou demokratizací vzdělání. Co nám ještě chybí, to si velmi intenzívně uvědomujeme: výsledky výchovy a vyučování ještě vždy neodpovídají ani potřebám společnosti, ani vynaloženému úsilí. Proto se tolik zdůrazňuje — a nejen od posledního usnesení, ale už několik let — kvalita vnitřní vyučovací a výchovné práce, úroveň vědomosti žáků a studentů, jejich aktivní vztah k učení a soulad mezi potřebami společnosti a funkcí školy. Hlouběji pronikáme k pochopení principu spojení školy se životem a stejně jako na jiných úsecích se l ve školství zbavujeme iluzí, kterým jsme někdy v dobré víře podléhali. Učíme se víc si vážit faktů, snažíme se hlouběji poznávat skutečnost a počítat s objektivními činiteli, protože nás zkušenost poučila, že nestačí jen hodně chtít, aby šlo všechno tak, jak si přejeme. Mnohé nesnáze, o nichž jsme se aspoň ve stručném náznaku zmínili, řeší úpravy, jejichž hlavní směr naznačilo říjnové plénum a jež se nyní postupně rozpracovávají. 1 nejlépe míněná opatření by však zůstala neúčinná, kdyby se neodrazila především ve vědomí a svědomí učitele. Jemu především má být jasno, co a proč je třeba změnit, musí se i teoreticky dostat na výši svých úkolů a být vnitřně přesvědčen, že to, co dělá, je dobré a správné, a musí mít i možnosti to prosazovat. Ne nadarmo ministr Císař při nedávném setkání s učiteli progresivních škol znovu zdůraznil, že například diferencované vyučování, jehož pojetí a formy se teprve experimentálně vyjasňují, nebude nikdo nikomu nařizovat. Má li učitel pochyby, necht se do něho nepouští. Je to zásada nepochybně vycházející z četných zkušeností, kdy vnější změny, odtržené od hlubokého pochopení podstaty, často vedly k formalismu, jenž může mít na první pohled t velmi moderní tvář. Za uplynulých dvacet let Jsme ve školství vyzkoušeli všelicos. Udělali jsme věci, jež vstoupí do dějin jako historický úspěch naší epochy, i věci, na něž bychom raději zapomněli. Stopy všeho, toho dobrého i méně dobrého, nacházíme v dětech, v těch, od nichž jsme vlastně v téta malé úvaze vyšli a k nimž se v závěru zase vracíme. Nebyli bychom k sobě zcela upřímní, kdybychom si neřekli, že vedle učebních plánů a osnov, ba mnohdy víc než ony, působí na formování tváře mladých generací osobnost učitele, osobnost těch, kteří mladé lidi vedou. Nechci vypočítávat, co všechno pod pojmem osobnosti rozumíme. Ale vztah k dětem, pocit veliké odpovědnosti vůči nim a vůči společnosti, kterou mladí perspektivně představují, sem patří především. A zde musí bilancovat zcela upřímně každý z nás. To bude nejlepší východisko k práci, která nás čeká na prahu dalších le\ -ev Číslo, které práve berete do rukou, jsme věnovali Praze a Středočeskému kraji. LouCíme se tím také se seriálem o krajích republiky a konCíme jej na místech, kde se před dvaceti lety zrodil mír. Titulní fotografie je snímek ĎTK z 9. května 1945 — sovětský tank před budovou Dopravních podniků v Praze. Ke grafické výzdobě čísla přispěly pracemi svých žáků devítlletky v Milevsku, Pecce a Opici. J&ímek Naděždy Poučové f / JAK ŠLA LÉTA PRÄCE ZA OKUPACE... Odbojová, ilegální práce v KSC? Práce ve škole na udržení vlasteneckého ducha mládeže, jejího odporu k národní porobě pomocí básní a národních dějin, probouzení citu pro sociální spravedlnost? To obé bylo obsahem mého života za okupace, samozřejmou povinností. Pro noviny chtěla bych však při této příležitosti vzpomenout na mladou učitelku Zdeňku Varhulíkovou. Učily jsme spolu na měšťanské škole v Praze 6 na Kostelním náměstí. Společně jsme pracovaly v ilegální skupině, jejímž jádrem byli učitelé. A společně jsme stanuly v dubnu 1944 před prvním senátem lidového soudu v Drážďanech, ještě se soudruhem Pecháčkem, zahradníkem z Prahy 6 a soudružkou Lejčkovou, dělnicí z vlašimské zbrojovky. Byli jsme obžalováni z velezrady proti nacistické Třetí říši a Zdeňka Varhulíková a s. Pecháček byli odsouzeni k smrti za aktivní účast při tištění Rudéhq práva a za sběr zbraní a nábojů pro přípravu povstání. Od soudního přelíčení odcházela Zdeňka Varhulíková zavěšená do soudruha Pecháčka. Tam, kde se dělila chodba na vchod do ženské a mužské věznice, jsme se zastavili. Zdeňka objala a políbila svého soudruha a spolupracovníka a řekla: „Pamatuješ na to první tištěné Rudé právo? Stálo to za to, viď 1“ . .. Rudé právo, ilegálně za okupace tištěné Rudé právo, stálo za to položit zaň život! Tato vzpomínka na Zdeňku Varhulíkovou byla mým dluhem vůči ní i vůči redaktorům Rudého práva v osvobozené republice. Býti redaktorem Rudého práva, novin, za něž stovky lidí jako Zdeňka Varhulíková a soudruh Pecháček pokládali životy za okupace, je velká čest a velký závazek k úsilí o pravdivé poznání příčin a podstat jevů naší vyvíjející se společnosti, jež je jediným pevným základem v boji za budování socialismu, k úsilí být věren pravdivému poznání a probojovávat je To je odkaz soudružek Varhulíkových a soudruhů Pecháčků, redaktorů Rudého práva. A redaktorům Učitelských novin a všem jejich čtenářům bych ráda předala revoluční nadšení, s jakým Zdeňka Varhulíková a Jiřina Piková, dvě mladé učitelky, které se osvobození nedožily, hovořily v gestapáckém vlaku, kterým jsme byli odváženi z Prahy k soudu do Drážďan, o příští práci pro socialistickou školu a v socialistické škole. A socialistická škola, to je společný velký úkol institucí, jež řídí budování našeho školství, nás všech učitelů a školských pracovníků. VÁCLAVA PAVLÍKOVÁ BLÍŽIL SE KONEC VÁLKY. Věděli to nejen naši dozorci, ale i my, vězňové v Ravensbrůcku. A proto, když 28. dubna přišel rozkaz k transportu, poschovávaly jsme se všechny po táboře. Nakonec nás však esesáci objevili, a tak příští den začal náš pochod smrti. Šly jsme den a noc bez přestávky. Ale výstřely z fronty se blížily. Rudá armáda nám byla v patách. Proč tedy jít dál s Němci? Příštího dne dva tisíce žen odmítlo pokračovat v pochodu. Esesáci do nás začali střílet a tu teprve jsme si uvědomily, že je zbytečné v posledních hodinách války ztrácet životy, a znovu jsme se podřídily. Teprve v noci na druhého května, když nás kdesi u nějaké meklenburské vesnice nechali odpočinout a když jejich ostražitost polevila, začaly jsme houfně zbíhat. Putovaly jsme někam na jihozápad vstříc Rudé armádě, po silnicích plných uprchlíků a narychlo opuštěnými, vylidněnými vesnicemi. V jedné vsi, kde jsme našly tehdy pro nás nepředstavitelné množství jídla, jsme se zastavily. Ale ještě jsme si neodpočinuly, když se ozvala střelba a hlasy, že se blíží esesáci. Na útěk nebyl čas, proto jsme se chtěly poschovávat do sklepů a do stodol, ale ti příchozí byli rychlejší a než jsem se mohla skrýt, otevřely se dveře stodoly. Objevil se samopal, pak přilba s rudou hvězdou, pak celá postava a — Ruky, věrch! Teprve v té chvíli pro nás strach, útěk i válka skončily. JOŽKA BAXOVÄ TO BYLO 10. KVĚTNA 1945, když pro mne přišel Jaroslav Eisner, nuselský učitel, se vzkazem, abych se z příkazu revolučního národního výboru ujal osvětového odboru hlavního města. Od nás z Kačerova do vnitřní Prahy to byl hodný kousek, tramvaje nejezdily, vedení bylo přerváno, ale měli jsme štěstí — od Zelené lišky až do Štěpánské nás svezl sovětský tank. V osvětovém odboru nás přijal magistrátní rada Arnold, který odbor po útěku protektorátních úředníků spravoval. Čekal, že se vykážeme nějakým papírem, ale kdepak papíry! A už odpoledne se tu sešli školníci z celé Prahy a podávali zprávy o stavu škol. Bylo to žalostné. Ze sto sedmdesáti školních budov zabrali Němci přes devadesát škol a proměnili je v kasárna a skladiště. I se škorním zařízením nakládali vandalsky. Co nerozbili a neztopili, zničili. A školní pomůcky vykradli a odvezli do rajchu. Majetek našich universit byl nalezen až v Salcburku. O učitelských, žákovských a školních knihovnách by bylo smutné mluvit. Podle předběžných odhadů utrpělo pražské školství škodu přes osmdesát miliónů předválečných korun. Chybělo zhruba k sedmi tisícům lavic, na tři sta stolů, přes tisíc židlí, na tři sta tabulí, mapy, pomůcky, obrazy..., tak to vypadalo v pražském školství tehdy v květnu. VÁCLAV JAROŠ BYLI JSME PRVNlM STÁTEM V EVROPĚ, který ihned po osvobozeni otevřel všechny školy od mateřských až po vysoké a počal opět žít kulturním životem. Pracoval jsem tehdy v kulturně propagačním oddělení KSČ a pak v zemském národním výboru. Nedovedete si představit, jak nás všechny úspěchy na poli školství a kultury těšily a povzbuzovaly. Zvlášť, když se podařilo obsadit snad všechny školy učiteli, i když ve školách v pohraničí se nedostávalo přes šest tisíc učitelů... Vzpomínám si, jak v Brentenberku na Prachaticku nemohli sehnat učitele pro jednotřídní školu. A tehdy se nám podařilo získat pracovníka sekretariátu KSČ soudruha Hartmanna, který se vzdal práce v Praze a odjel tam učit..., těch dvacet dětí, které by jinak byly bez učitele. VOJTĚCH PAVLÁSEK OD ČERVENCE V PETáCTYŘICÁTÉM ROCE jsem pracoval na ministerstvu školství u soudruha Zdeňka Nejedlého. Byla to radost s ním pracovat. Plný sil, elánu a energie ..., roztáčeli jsme kola na školách, ale byl to i čas bojů s reakcí. Hradní páni si po volbách 1946 kladli podmínku, aby dostali ministerstvo školství. Když soudruh Nejedlý ministerstvo opouštěl, provázela ho slova soudruha Gottwalda: Neděláme prestižní politiku, to bychom to prohráli...! Pracoval jsem s ním potom až do Února v ministerstvu sociální péče. I to byla velká radost účastnit se budování dětských domovů a jeslí. Pak přišel Únor a nám se podařilo uskutečnit vydání zákona o jednotné škole, který patřil k nejlepšímu, co bylo v organizaci našeho školství vykonáno. Škoda, že údobí kultu zkomplikovalo vývoj a dnes musíme mnoho dohánět... To období bojů do Onora a spolupráce se soudruhem Nejedlým, to patří k nejkrásnějším zážitkům mého života. VÁCLAV PEKÁREK l