Učitelské Noviny, červenec-prosinec 1971 (XXI/26-46)
1971-10-27 / No. 38
UN 3 Ve dnech 24.—26. srpna 1971 se konala v Moskvě vědecká konference pedagogů-vědců ze socialistických zemí. Uspořádala ji Akademie pedagogických věd SSSR. Úkolem konference bylo, jak uvedl v zahajovacím projevu president akademie V. M. Chvostov, posoudit problémy metodologie marxistické pedagogiky a problémy rozvoje vzdělání v socialistické společnosti v podmínkách sociálního a vědeckotechnického pokroku a uvažovat o možnostech společného řešení některých problémů marxistické pedagogiky. Tento program konference se v jejím průběhu plně osvědčil. / první! úvodním referátu na řSma „Metodologické problémy niarxisticku-leniuské pedagogiky“ (referát zpracovali A. M. Arseněv a F. F. Korolev; soudruh Korolev však před konferencí zemřel) zdůraznil A. M. Arseněv, že podobně jako jiné vědy dostala pedagogika spolehlivý filosofický fundament, ideové a metodologické základy teprve se vznikem marxismu. Nyní se marxisticko-lenfnská pedagogika rozvíjí tvůrčím úsilím vědců všech socialistických zemí. V podmínkách socialistické společnosti má marxistická pedagogika oproti pedagogice buržoázni radu předností. Předně vychází z velkých zkušeností, které byly v socialistické společnosti shromážděny z výchovy nového člověka. Velké možnosti j! dává skutečnost, že socialistická společnost cílevědomě utváří nové vztahy mezi lidmi, předvídá perspektivy společenského rozvoje, cílevědomě vytváří budoucí, urychluje pohyb k němu. V těchto podmínkách má už dnes marxistická pedagogika možnost směřovat k budoucímu, vytvářet prognózy rozvoje výchovy a vzdělání na vědeckých základech. Socialistická společnost má dále zájem na tom, aby všichni pracující si osvojovali vědecké poznatky. To tvoří základ organické jednoty výchovy a vzdělání. Charakteristickým rysem pedagogiky v socialistických zemích je i ta skutečnost, že se pedagogika vytváří za účasti učitelstva, že rozvoj teorie probíhá v nejtěsnějším sepětí a ve značné míře na základech zobecnělé pokrokové zkušenosti socialistické školy. Komunistické strany a socialistické vlády pak vytvářejí potřebné podmínky pro rozkvět pedagogických věd. V dalším výkladu uvedl A. M. Arseněv, že z podnětu ŰV KSSS se v Sovětském svazu ve všech oborech vědy, a tedy i v pedagogice, věnuje velká pozornost metodologickým otázkám. Obecnou metodologií pedagogiky je marxisticko-leninská filosofie, marxismus-leninismus. V marxistické filosofii se sjednocuje její světonázorová a metodologická funkce, přičemž toto spojení se projevuje v tom, že materialistický světový názor Je podoben kompasu, který určuje směr výzkumu, a tím také plní funkci metodologie. Velká pozornost se věnuje v úvodním referátu teoretickým problémům pedagogiky, které mají metodologický význam. V prvé řadě se hovořilo o pedagogice a ideologii. Společenské vědy jsou v současné době přímo kolbištěm ideologického boje. Na četných příkladech statí a monografií ukázal A. M. Arseněv jednak antikomunistické zaměření některých buržoazních pedagogů, tendence k dezideologizaci pedagogiky, jakož 1 pokusy uplatňovat tzv. teorii konvergence 1 v pedagogice. Buržoázni pedagogika má jednotný třídní a obecně metodologický základ, avšak představuje se mnoha svými směry a proudy. Tento pluralismus buržoázni pedagogiky je jedním ze způsobů zachování jejího vlivu: pedagogické veřejnosti se předkládá široký výběr koncepcí, přičemž žádná z nich nejde za hranice buržoazního světového názoru. Pedagogové ze socialistických zemí by měli kriticky využívat výsledků výzkumů těch buržoazních pedagogů, kteří přinášejí pozitivní podněty, nesmějí však přestat bojovat proti jejich buržoázni ideologii a chybám v řešení základních problémů závislosti výchovy a vzdělání na třídní struktuře společnosti. Cílevědomě je třeba bojovat se všemi těmi, kteří stojí na antikomunistických pozicích, a odhalovat lživost argumentace zastánců teorie „konvergence“. V referátě se dále hovoří o nejdůležítějším problému v marxistické pedagogice, který má obecně metodologický význam — o problému člověka a humanistickém charakteru laho výchovy v socialistické společnosti. Velká pozornost se věnuje teoretické a praktické funkci marxistické pedagogiky, vztahu empirické a teoretické úrovně pedagogických výzkumů, logicko-metodologickým problémům systémového přístupu v pedagogických výzkumech, jednotě logické a historické analýzy a metodologickým základům organizace a metod pedagogických výzkumů. Druhý úvodní referát, který přednesl A. I. Markuševič, měl téma „Zdokonaluvání vzdělání v pudmínkách vědeckotechnické revoluce“. Referent uvedl, že -otázky zdokonalování vzdělání jsou aktuální ve všech zemích, avšak bylo by principiálně chybné se domnívat, že tyto problémy mohou být vytyčeny a řešeny nezávisle na společenském zřízení, stejným způsobem pro socialistickou a kapitalistickou spolpZu-jpst a pro rozvojové země. Soudruh Markuševič uvedl především řadu obecných teoretických problémů, souvisejících s přestavbou cílů, obsahu, struktury, podmínek a prostředků vzdělání. Na příkladu současné základní přestavby obsahu vzdělání a jeho struktury v sovětské střední všeobecně vzdělávací škole objasnil pak některé základní teoretické a metodologické problémy marxistické teorie vzdělání i praxe uplatňování jejích objevů. Vědecké práce spojené se zdokonalováním obsahu vzdělání a jeho struktury v sovětské škole vycházejí z usnesení Oy KSSS a rady ministrů SSSR z 10. 11. 1986 ö dalším řlepšSh! práce střední všeobecně vzdělávací školy?» V tomto usnesení se zdůrazují především tyto principy a požadavky: 1. uvést v soulad obsah vzdělání s požadavky a potřebami rozvoje vědy, techniky, kultury; 2. stanovit postup ve studiu základů věd od první třídy do poslední; 3. racionálněji rozložit učivo v jednotlivých postupných ročnících; 4. zavést systematické vyučování základům věd do 4. ročníku; 5. překonat přetížení žáků tím, že se z učebních osnov a učebnic vypustí zbytečné detaily a učivo podružnějšího významu. Velký důraz se klade na formování komunistického světového názoru a na výchovu komunistického vztahu k práci. Mají se utvářet dovednosti a návyky využívat získaných vědomostí ve výrobě, v životě, v podmínkách volného času. Nové učební plány a učební osnovy všeobecně vzdělávací střední školy vypracovala komise Akademie pedagogických věd, kterou tvořilo 500 vědců a pedagogů, představujících různé obory vědy, techniky a kultury. V průběhu několika let vypracovala tato komise projekty nového učebního plánu a učebních osnov a obšírně je posoudili učitelé, pracovníci vysokých škol a vědeckých ústavů, členové tvůrčích svazů a širší veřejnost ve všech svazových republikách. Potom komise dokončila vypracování projektu. Současně probíhaly experimentální práce na školách. Přechod na nový učební plán a učební osnovy, které se postupně spolu s novými učebnicemi zavádějí do praxe, bude ukončen v 9. pětiletce. Největším problémem se pří vypracování nových osnov ukázal výběr učiva. Komise se rozhodla, že nebude přetěžovat učení a paměť žáků množstvím faktů jen proto, že to jsou fakty zajímavé a užitečné, ale volila cestu organizovat učivo pomocí zobecňujících idejí, principů a zákonitostí, specifických pro každou oblast vědy a umožňujících zvládnout z jediného hlediska velký faktický materiál, ulehčit jeho studium a využití získaných vědomostí. Zobecňující ideje nemusí patřit k objevům z poslední dony, mají však obsahovat maximum informací. Příkladem je Marxův pojem ekonomické formace, atomová a molekulární teorie, pojem množiny a vztahy mezi prvky množiny aj. Jako důležitý a závažný problém se řešilo pojetí počátečního vyučováni. Sovětští pedagogové a psychologové, jako je jí,. V. Zankov, D. B. Elkonin, V. V. Davydov, řešili tento problém po řadu let a různými cestami došli k návrhům na aktivizaci poznávací činnosti žáků a na zkrácení počátečního vyučování ze čtyř na tři roky. Navržené učební osnovy pro tříletou počáteční školu prošly experimentální prověrkou u velkého počtu žactva. Od školního roku 1969/1970 se nové učební osnovy tříleté počáteční školy zavádějí do všech škol Sovětského svazu. V nové koncepci obsahu vzdělání se věnuje velká pozornost vztahu mezi klasickou úrovní vědy a současnými výsledky vědeckého poznání, vztahům mezi jednotlivými vyučovacími předměty. K odstranění přetížení žáků bylo navrženo orientovat vyučování základům věd k vyšší úrovni zobecnění, více zdůraznit logické zpracování a teoretické objasnění studovaného materiálu, šíře a maximálně využívat deduktivní metody výkladu, a to s pozorností k rozvoji samostatného myšlení žáků, zkrátit ty části učiva, jejichž výklad lze přenechat různým příručkám. Problém překonání přetěžování žáků je ovšem podle referujícího součástí obecnějšího problému, jak stanovit režim žáka, racionální z pedagogického a zdravotního hlediska a zahrnující jeho pobyt ve škole i mimo školu a v rodině. V referátu se dále hovoří o polytechnlckém vzdělání a pracovní výchově, které vyžadují další vědecké zkoumání. Nový je v sovětské škole také systém fakultativních předmětů od 7. ročníku, které představují dynamičtější spojení. vyučování s vědou a umožňují žákům, kteří o to mají zájem, seznámit se s odvětvími vědy, která nejsou v povinném vyučování (například estetika, dějiny umění, dějiny vědy, geologie, mineralogie, psychologie, pedagogika aj.). Metody a vyučovací prostředky mají být těsně spjaty s obsahem vyučování. K problémovému vyučování uvedl A. I. Markuševič, že přes jeho velikou pedagogickou hodnotu, umožňující rozvíjet samostatné myšlení žáků, nepovažuje sovětská pedagogika problémové vyučování za univerzální metodu a nestaví ji proti tradičním metodám vyučování. Totéž platí 0 programovaném vyučování. Sovětští pedagogové uznávají jeho význam, avšak nepodporují siahy změnit veškeré vyučování v programované 8 zaměnit touto formou všechny ostatní formy Vyučování. I zde je účelné hovořit nifcoli d protikladů, ale o spojení s tradičními formami organizace vyučovacího procesu. Velká práce, spojená s přípravou nového učebního plánu a osnov, se samozřejmě neobešla podle s. Markuševlče bez nedostatků a těžkostí, způsobených nedokonalostí prvních variant některých nových učebnic, a složitostí osvojit si metodiku práce podle nových učebních osnov. Tyto nedostatky a těžkosti se však překonávají. K oběma předneseným úvodním referátům se rozvinula bohatá diskuse v plénu konference 1 v sekcích pro metodologické problémy marxistické pedagogiky a pro otázky zdokonalování vzdělání. Z československé delegace se zúčastnili diskuse soudruzi Ľ. Bakoš (Efektivita vyučování a vzdělání učitelů), O. Baláž (Některé otázky pracovní výchovy v podmínkách společenského a vědeckotechnického pokroku), M. Cipro (Některé metodologické problémy komunistické výchovy), O. Císař (Vědeckotechnická revoluce a otázky vzdělání a kvalifikace v socialistické společností), B. Ku- Jal (Některé teoretické a metodologické problémy výzkumu systému vzdělání v ČSSR), R. Sedlář (Pedagogické výzkumy na vysoké škole a jejich význam pro školskou praxi), E. Stračár (K problému vyhledávání a rozvíjení talentů á nadání žáků ve vyučovacím procesu), D. Tollingerová (Některé problémy automatizace vzdělání), jednání konference se z československé strany ještě účastnili J. Bagel a Á. Čuma. Na závěr konference bylo jednomyslně přijato usnesení, které otiskujeme. Mohli jsme samozřejmě podat z bohatého jednání konference jen několik málo informací. Podrobnější zprávu přináší časopis Pedagogika. Moskevská konference nepochybně představuje významný čin v rozvoji marxistické pedagogiky. Přispěla nejen k objasnění jejích základních metodologických otázek, ale dala zároveň podnět k postupné integraci pedagogického výzkumu v socialistických zemích, ke společnému řešení závažných otázek komunistické výchovy a vzdělání. BOHUMÍR KUJAL: SPOLEČNĚ ROZVÍJET MARXISTICKOU PEDAGOGIKU pjgj- PRAHA 1971* J-y-Wzi NÁRODNÍ. L-Ul ODBOROVÉ SETKÁNI UČITELŮ Během Mezinárodního setkání učitelů jame hovořili s mnohými jeho účastníky. Některým delegátům jsme pak položili několik otázek, na které nám odpověděli. Jako první přinášíme odpovědi předsedy Ugandského sdružení učitelů NICHOLASE WANDERY MAFABI. Na první otázku o tom, jaké je postavení učitelstva v jeho zemi, odpovídá: „Učitelé v Ugandě mají všeobecně značný respekt jak u vlády, tak na veřejnosti. Jsou příslušníky velmi ušlechtilého povoláni. Avšak nemají stejné služební podmínky vzhledem k tomu, že existuje mnoho kategorií učitelů a že tu působí i učitelé ze zahraničí, povolaní k zaplnění mezer v naší učitelské službě. Ugandské sdružení učitelů vede s naší vládou jednání na vysoké úrovni ve snaze odstranit množství anomálií ve služebních podmínkách učitelů. Na otázku „Jak pracuje s učiteli vaše odborová organizace a jaké hlavní úkoly si kladete ve vaší práci v současné době?“ Nicholas Matató odpovídá: „Ugandské sdružení učitelů je mluvčím všech učitelů v Ugandě. Učitelé od něho očekávají, že jim bude radit v tom, jak se mají vyrovnat s obtížemi v jejich povolání. Sdružení se snaží řešit tyto problémy na četných konferencích, které organizuje po celé republice. Dále sdružení vydává pro své členy pravidelný věstník, který se zabývá různými otázkami školní výchovy. Naše hlavní úkoly lze stručně shrnout takto: a) Sdružení se obrátilo na vládu, aby členství v učitelské organizaci bylo podmínkou učitelské činnosti. Vyplývá to z našeho přesvědčení, že postavení učitelů lze zlepšit jedině tehdy, jestliže učitelé budou patřit k jediné odborové organizaci, stejně jako lékaři a právnici. b) Sdružení vede průběžně jednání s vládou o zvýšení učitelských platů a o zlepšení pracovních podmínek učitelů. Vyvíjíme veškeré úsilí, abychom přesvědčili vládu, že je nutno zvýšit učitelské platy. Napomůže to i k tomu, že učitelé zůstanou déle ve službě. Zatím je situace taková, že mnoho mladých a lépe kvalifikovaných učitelů nastupuje službu ve výnosnějších zaměstnáních. c) Sdružení se rovněž věnuje získávání učitelů do naší jediné silné učitelské organizace. dj Sdružení se také snaží zdokonalovat prostředky spojení mezí svými členy a sekretariátem a naopak. e) Sdružení usiluje o zlepšení a rozšíření svých knihovnických služeb pro členy po celé zemi. f) Jednou z hlavních oblastí naší činnosti je organizace kursů pro členy v národním měřítku. Dali jsme si za úkol zajistit, aby naši členové byli na výši jak co do akademických hodností, tak profesionálních schopností. g) Sdružení se snaží vytvořit systém pojištění pro své členy. Po takovémto zabezpečení budeme snad moci od učitelů očekávat, že splní požadavky, které se na ně kladou, a že budou ve školách rozvíjet ugandské kulturní dědictví prostřednictvím umění a řemesel, hudby, tradiěních tanců a her.“ Na poslední otázku, „Co očekáváte od nynějšího pražského setkání FISE?“, Mafabl odpověděl: „Očekávám, že se shodneme v tom, že všechny učitelské organizace usilují o to, aby učitelské povolání bylo váženo a ctěna! v celém světě, že se přesvědčím, že se všechny učitelské organizace snaží o mezinárodní spolupráci při řešení učitelských problémů ä požadavků. Doufám, že se budu moci zároveň seznámit s tím, jak se učitelské organizace v celém světě vypořádají s problémy učitelů ve svých zemích, a že zjistím, která ž těchto opatření by mohla pomoci Ugandskému sdružení učitelů k tomu, aby mohlo lépe sloužit svým členům. Věřím, že se setkám s vedoucími představiteli jiných organizací, vyměním si s nimi názory a získám další přátele pro Ugandu a zejména pro Ugandské sdružení učitelů.“ Ja USNESENÍ vědecké konference pedagogů-vědců ze socialistických zemí Konference vědců-pedagogů socialistických zemi, Lidové republiky bulharské, Maďarské lidové republiky, Německé demokratické republiky, Mongolské lidové republiky, Polské lidové republiky, Rumunské socialistické republiky, Svazu sovětských socialistických republik, Československé socialistické republiky, která se sešla 24.—26. srpna 1971 v Moskvě, projednala některé důležité otázky metodologie marxisticko-lenlnské pedagogiky, vztaby pedagogiky s příbuznými vědami, problémy zdokonalování vzděláni v podmínkách vědeckotechnického a společenského pokroku, otázky didaktiky a teorie výchovy. Byly projednány některé problémy spolačensko-politického, matematického a přírodovědného vzdělání, rovněž i problémy mravní a estetické výchovy přípravy mládeže k práci a společenskému životu. Jednání koníerence probíhalo v duchu úplné jednoty a vzájemného porozumění na základě marxismu-lenlnismu. Účastníci konference plně chápou základní význam marxisticko-leninské pedagogické vědy v procesu formovénf nového člověka — budovatele socialismu a komunismu — a jsou odhodláni udělat vše k postupnému rozřešeni tohoto důležitého úkolu. Jedním z hlavních úkolů, stojících před vědeckými pedagogickými pracovníky ve všech socialistických státech, je další rozpracováni nejefektivnějšího systému prostředků a metod ideově politické výchovy mládeže, její vyzbrojování základy soočasné vědy a techniky, formováni komunistického světového názoru dorůstajícího pokolení a jeho schopnosti odolávat buržoázni ideologii. Důležitým faktorem úspěchu školy a pedagogiky socialistických zemí je těsně bratrské přátelství a organizovaná spolupráce vědeckých pracovníků. Účastníci konference předpokládají, že stále těsnější a systematická spolupráce mezi vědeckými pedagogickými centry a vědci-pedago gy ze socialistických zemí při rozpracování základních teoretických problémů marxisticko- Ipninské pedagogiky a psychologie, metod a organizace pedagogických výzkumů, při zdokonalování obsahu a metod učení, studia a zobecňování výsledků výchovné práce, odhalování reakčních buržoazních pedagogických a psychologických teorií mají zvláštní význam v současných podmínkách zostřeného ideologického boje mezi světem sílícího a vítězícího socialismu a světem kapitalismu, zasaženým celkovou krizí. V souladu s „Komplexním programem", přijatým členskými státy RVHP, účastníci této konference považují za nezbytný maximální rozvoj výměny vzájemných Informací z problematiky vzděláni a vědecko pedagogických výzkumů, zdokonalování a prohlubování kontaktů a forem bratrské spolupráce ííezi socialistickými zeměmi na úkolu komunistického vzděláváni a výchovy. Účastníci konference považuji za nezbytné uskutečňovat pravidelná setkáni vědců-pedagogů ze socialistických zemi a řešit na nich zásadní otázky pedagogické vědy. Tatn setkání by měla mit podobný charakter jako tato první konference vědců-pedagogfi. O tématech, termínech svolávání a místech konání takových konferencí jsou nezbytné příslušné konzultace mezi jednotlivými státy, účastníky na těchto konferencích.