Výtvarná Práce, 1955 (III/2-23)

1955-01-28 / No. 2

VÝTVARNÁ PRÄGE 2 Šedesátiny Jana Čumpelíka FRANTIŠEK PITAS Letošní rok je téměř naplněn životními jubilei význačných našich umělců několika generací, k nimž patří malíř Jan Cumpelík. Nikomu, kdo zná mladistvý elán a životní svěžest Čumpelíka, nechce se uvěřit, že se v těchto dnech dožívá krásného životního jubilea šedesáti let. Jan Cumpelík, rodák z Dobrovic u Mladé Boleslavi (28. ledna 1895), po absolvování školy odchází jako mladý chlapec na Moravu do učení na dekorativní malířství. První kroky do života přerušuje první světová válka, kdy odchází 191etý na frontu v Itálii, prožívá všechny hrůzy válečných útrap frontového vojáka. Tisíce umírajících za nenáviděné Rakousko-Uhersko zanechaly hluboký dojem. Touha po uměleckém vzdělání ho vede po válce na uměleckoprůmyslovou školu k profesoru Dítěti, na kterého rád vzpomíná jako výborného a obětavého učitele i jeho methody, dávající žákům pevné základy malířské techniky a řemesla, tolik podobné methodě, kterou viděl Cumpelík na zájezdu v Sovětském svazu. Po tříletém studiu odchází na Akademii výtvarných umění do školy profesora Nechleby, kde se mu dostává znalostí a zasvěcení do tajů realistického portrétu od nejpovolanějšího mistra tohoto oboru. Po absolvování Akademie nastávají pro něho těžké doby jako pro většinu absolventů v buržoasní republice; není odbyt ani úkoly pro mladého, celkem ještě neznámého umělce, jež by dávaly možnost dalšího rozvíjení tvůrčího talentu. Odchází do Čáslavi, odkázán často jen na výdělek své manželky. Čtyřletý pobyt ve venkovském městě, kde pracuje na menších portrétech, poskytuje mu předpoklady k prohloubení svých znalost). Teprve v r. 3930 se vrací do Prahy a pracuje v atelieru na Vinohradech na prvních velkých úkolech na thema bitev z válečného bojiště, v nichž dává zaznít antimilitaristickému tónu, na př. v obraze Doss' Alto je dominantou oběšený. Mezitím je jeho touhou poznat Francii, vlast moderního malířství, odkud přicházejí směry, vyhlašované a prosazované v našem výtvarném umění. Pařížská cesta v jeho tvorbě, držené v přísné realistické klasické formě daumierovské a rembrandtovské od absolvování dík dobrému vlivu Nechiebovy školy, na čas zapůsobením vlivu Cézanna a Renoira znamená uvolnění, jeho paleta se rozzařuje, avšak záhy poznává, že ani tato cesta není správná, hledá opět sebe, svoji vlastní cestu, vlastní výtvarný prgjev spjatý se životem svého lidu. Odhodlává se ještě s druhými umělci, Vláďou Kovářem a Polkorábem, na cesty po Slovensku, Zakarpatské Ukrajině a Moravském Slovácku, hledat pravé zdroje umění do míst lidové poesie, národního svérázu a ušlechtilého nezkaženého typu venkovského prostého člověka. Než odjížděl po prvé, téměř celý rok studoval moravské a slovenské kroje, keramiku a lidové malovánky, aby získal první poznatky bohatství lidového uměni. Zamiloval si lid v těchto malebných krajích na Zakarpatské Ukrajině, na Slovensku v Pohroní, Dětvě, Čičmanech, v Liptovské Osadě a na Moravském Slováčku, kolem Velké, kam pak dojížděl každý rok po celých 18 let vždy v létě, a odkud přinášel bohatou žeň studií, jež doma dokončoval. Z počátku jeho obrazy ve dvou plánech mají rys dekorativní, brzy však přechází do tří dimensí, prostor se prohlubuje, tvoří díla ze života lidu v krajích vysloveně nejchudších, kde krása lidového umění rychle mizí v době buržoasniho nezájmu a kosmopolitismu, dochází k vlastnímu výtvarnému projevu hluboce realistickému, v němž mu nejde jen o folklor. Je portretistou, vidí bídu lidu na Zakarpatské Ukrajině a Slovensku, podvyživené děti, jeho tvorba podobně jako Kovářova má sociální ráz, odhaluje sociální bezpráví a křivdy buržoasní společnosti. Jeho díla jsou poznamenána hlubokou láskou k lidu, s nímž srostl, zamiloval si jeho písně, kroje, tance, ještě dnes v těchto krajích vzpomínají na svého malírečka; jeho znalost lidových písní slovenských a mpravsko -slováckých, kam dojížděl v okupaci, neífiá téměř obdoby. Ještě před í osvobozením naší vlasti hrdinnou Sovětskou armádou maluje velké plátno, v nimž symbollsuje vítězství dělnické třídy, myšlenka, která dochází k uskutečnění slavného 9. května 1945. V r. 1947 otevírá výstavu svých prací, proti které byl veden prudký boj s formalistických posic, mající silnou odezvu vzniklé situace v témže roce při předcházející výstavě sovětského výtvarného umění na Slovanském ostrově. Odchází na rok pracovat do továrny v České Lípě, věnuje se kroužkům mládeže a tam vzniká obraz „Klement Gottwald V českolipské továrně“, a jeho práce v továrně je spontánně oceněna titulem „čestný dělník", věnovaným pracovním kolektivem závodu. Po vítězném únoru 1948 se vrací do Prahy a je pověřen ÜV KSČ, aby pracoval na portrétu presidenta Klementa Gottwalda. Ačkoliv není plakátová tvorba jeho přímým oborem, vytvořil v r. 1949 návrh na plakát Výstavy dějin revolučních bojů a v r. 1950 k pátému výročí Osvobození naší vlasti, oba vynikající ideové a umělecké úrovně, jež se staly majetkem všeho lidu, rozmnožené v reprodukci v statisícových nákladech, odměněné propůjčením titulu laureát státní ceny. V r. 1951 vystavuje na výstavě I. přehlídka čs. výtvarného umění v Jíz- Jan Cumpelík: Portrét úderníka Jaroslava Záruby (1950) Akademik Zdenek Wirth vyznamenán Před půl druhým rokem jsme při příležitosti významného životního jubilea přinesli článek uvádějící a zhodnocující velké kulturní a vědecké dílo akademika Zdeňka Wirtha. jeho rozsáhlou, obětavou, široce založenou iniciativní činnost, směřující vždy k rozvoji a prohloubení naší kultury. Vyzdvihli jsme jeho neutuchající zájem, vztah, podporu i hluboké znalosti v oblasti výtvarného umění, jeho lásku k architektuře, k slavným památníkům umění naší minulosti, jeho zásluhy o jejich zachování, obnovu i proniknutí do vědomí i srdce národa. Všichni naši výtvarníci a zvláště architekti i přátelé umění a milovníci naší tradice uvítali tedy s radostí vysoké ocenění životního díla akademika Zdeňka Wirtha, jemuž president republiky udělil Řád republiky. Uvědomujeme si velkou vědeckou i popularisační literární práci Wirthovu, počínaje několika svazky Soupisu historických památek, široce známá díla, jako „Praha v obrazech pěti století", „Zmizelá Praha", „Pražské zahrady", nedávné „Hrady a zámky české" a mnoho jiných, nesčetnou řadu článků, jeho redakční práci ve „Stylu", ve Štencově „Umění“. Jeho práci v Klubu za starou Prahu, v nesčetných kulturních podnicích a institucích i jeho zásluhu jako řídícího úředníka ministerstva školství a národní osvěty za první republiky o naši kulturu, umění, o všechny velké kulturní akce. Zasloužil se o probuzení zájmu i budování ochrany našich kulturních památek, vedl po roce 1945 Národní kulturní komisi, převádějící do státní správy veliký počet našich zámků a jejich kulturních památek. Akademik Zdeněk Wirth, nositel Řádu republiky, je dodnes stejně iniciativně a záslužně činný, především jako předseda Filosoficko-historické sekce Československé akademie vgd, v komisích Svazu čs. architektů, jehož je čestným členem, v porotách soutěží, anketách atd. Zachoval si neobyčejnou svěžest, neselhávající slovník všeho vědění o našem umění i minulosti; dovede zpaměti dosud chrlit serie dat i jmen, činorodě spojovat lásku k naší minulosti i tradici, ke starému umění s láskou k novému umění, architektuře i životu. Celá naše obec architektů i ostatních výtvarných umělců, celá naše kulturní veřejnost se těší z jeho vyznamenání a pracovního elánu a přeje mu mnoho dalších let činorodé práce. Oldřich Starý. PŘED ZASEDÁNÍM THEORETIKŮ A KRITIKŮ Dokončerú se str. 1. pracování otázek a jejich řešení. Půjde spíše o první a důležitý krok k usoustavnění a rozvoji theorie a kritiky. Ale někteří se mohou ptát, zdali je možné v brzké době dosáhnout! kladných výsledků. Je třeba říci, že ano. Máme k tomu dobré předpoklady — základní myšlenky marxismu, máme tu veliký odkaz realistických myslitelů minulosti (Cernyševskij, Bělinskij, Goethe, Diderot, Lessing a další a další). Máme tu konečně veliké dílo našich estetiků a theoretiků a kritiků — Hostinského, Mádla, Nejedlého a dalších. Jejich odkaz je •i zavazující. V podmínkách společensky a hospodářsky daleko horších vytvořili dílo, které je nehynoucí. ' Jsou-li nám dnes společenské a hospodářské podmínky daleko příhodnější, přece tu zůstává základní vlastnost, kterou každý theoretik a kritik musí mít — vášnivý vztah k pravdě a k životu. ..ní-Jš těchto vlastností, je vše ostatní zbytečné. Vztah k životu a pravdě má v těchto oborech svoji zvláštní povahu. Předpokládá účast theoretika na každodenním uměleckém životě, zároveň však i jeho neobyčejnou všestrannou vzdělanost. Nejde nám tedy o jakoukoliv theorii umění a o jakéhokoliv theoretika umění. Jistě, že tu především nepůjde o člověka kabinetního, který od svého stolku přísně hledí na veškeré snahy „obyčejného“ dne. Nepůjde nám také o člověka věčně chodícího od výstavy k výstavě, od umělce k umělci, člověka vše kritisujícího a vševědoucího, před jehož kritikářským zrakem se mění v prach sochy Feidiovy a malby Tiziánovy. Hlásíme-li se k odkazu minulosti, pak vidíme, že veliká jména estetiků a kritiků zůstala živá proto, že tito velicí lidé sl osvojili velikou-vzdělanost, aby jí sloužili životu. Tak se také snažíme chápat svoji práci i my. Snad je to program příliš skromný. Ve skutečnosti je v něm však obsaženo vše. Stranění životu a pravdě života znamená dáti všechny své síly do jeho služeb. Znamená to, zaměřit k tomuto cíli svou práci, zaměřit kritiku a theorii k tomu, aby naše umění dosáhlo ještě většího rozkvětu. Aktiv theoretiků a kritiků může být prvním důležitým krokem za tímto cílem. Dušan Šindelář O některých otázkách průmyslového vjtvcirnictví Dokončení se str. 1. lité našich výrobků, je podnúněna několika okolnostmi. S nelibostí zjišťujeme úpadek ve výrobě naší proslulé bižuterie, stagnace se projevuje ve výrobě porcelánu, některé výrobní sektory jsou zcela bez výtvarné péče. Tu jako by se zdálo, že o výtvarníka nikdo nestojí. Je bohužel jakt, že po řadě let, co se o této otázce mluví, není postavení výtvarníka ve výrobě vyjasněno a nepřihlíží se požadavkům, které mu náleží. Výtvarník se stále pohybuje v kategorii technických sil, není řešen způsob honorování výtvarníků. Není mnohde řešena ani jeho funkce a správné uplatnění. O nemoci člověka rozhoduje lékař, jen za výtvarníka rozhodují „odborníci" hlavních správ. Stejně tak představitelé obchodu, kteří mají být citlivým, reagujícím článkem mezi průmyslem a spotřebitelem, rozhodují povětšině podle osobního vkusu, samolibosti a dlouhé praxe získané v kapitalistickém zřízení. Mladé . kádry školené na Vysoké uměleckoprůmyslové škole jsou nuceny měnit volbu své práce. Výtvarník, který nemůže proniknout do masové produkce, uchyluje se pak k ateliérové, drobné uměleckořemeslné činnosti. I k tomu nejsou však vždy vhodné podmínky. Rozhodně tato diferenciace, vznikající následkem neupraveného postavění výtvarných sil ve výrobě, v řízení přílivu uměleckých pracovníků do výroby, neprospívá rozvoji našich talentů. Za této situace pak je věru těžké hodnotit kvalitu výrobku nejen technologicky, a’e i s plnou umělec* kou zodpovědností. Tento problém snad nepálí jednotlivce na příslušných orgánech ministerstev, je však věcí nás všech. Je třeba konkrétních činů, plánovitého zařazení výtvarníků do výroby a upravení jejich postavení. Je třeba vážného uměleckého výběru věcí, jakož i zásahů proti umělecké jalovosti a braku. Je třeba vůbec vážně hodnotit věci, které jsou kolem nás. Jsou to věci, mezi nimiž žije a pracuje náš člověk, věci pomáhající tvořit charakter socialistického prostředí. Proto jak orgány 0SÖSVU, tak ministerstvo kultury měly by bojovněji a účinněji zasáhnout všemi jednáními a opatřeními k prospěchu kultury našeho lidu. Jindřich švec dámě pražského hradu velkou studii portrét presidenta Klementa Gottwalda, která zdobí zasedací síň MNV v jeho rodných Dobrovicích, a rozměrné plátno „Na úsvitu únorového dne“. Ministerstvem zemědělství je v r. 1951 povolán, aby vytvořil rozměrný obraz „Hold čs, lidu gen. Stalinovi“ pro pavilon čs. zemědělské výstavy v Moskvě v krátkém termínu devíti měsíců. K tak náročné práci se sdružuje s mladými umělci Jaromírem Schořem a Alenou Čermákovou v kolektiv, který pracuje pod jeho vedením téměř půl druhého roku na tomto monumentálním díle, vystaveném v r. 1952 na výstavě „Československosovětské přátelství ve výtvarném umění". Celý kolektiv pak přechází ďo Armádního studia a pracuje na výtvarné výzdobě musea čs. armády, plakátech k armádním účelům a nyní po neúspěchu vypsané soutěže byl vyzván, aby vytvořil plakáty na Spartakiádu a k 10. výročí naší lidově demokratické republiky. V poslední době vytvořil kolektiv působivý obraz „Sloužím lidu“, přísahu čs. vojáka a pracuje na velkém plátně 6X3 m na thema „Klement Gottwald mezi delostrelci“, který bude zároveň společným portrétem předních osobností naší strany a vlády. Šedesátka zastihuje jubilanta v plné tvůrčí práci, jak by ani jinak nebylo možno, vždyť pracovitost je mu vrozeným údělem po celý život a výsledky jeho positivní tvůrčí práce v oboru portrétní a thematické figurální malby v naší současné malbě jsou toho nezvratným důkazem; pracuje aktivně jako člen předsednictva Ústředního svazu čs. výtvarných umělců a všechny své zkušenosti dal do služeb našeho současného umění. Krátký článek zdaleka nemůže plně zhodnotit dílo jubilanta, je jen malým příspěvkem k tak významnému životnímu jubileu umělce a člověka dobrého a upřímného srdce, přímého, hýřícího elánem a životním optimismem, a připojuje se jménem výtvarných umělců k celé véiiké obci přátel s přáním dobrého zdraví á dalších tvůrčích úspěchů.