Výtvarná Práce, 1957 (V/1-26)

1957-02-02 / No. 1

J Pokončeni se str. 1 dové, která stále v našem vědomí žije jako velká síla vedle tradice vysokého uměni. Je zajímavé, že právě tyto obrazy nejméně připomínají coko­liv jiného i s hlediska světové malby. Bylo by zbytečné vyvozovat z toho ukvapené závěry, nicméně je třeba uvědomovat si tento moment. Lekce cézanovská byla namnoze i východis­kem tvárného pojetí obrazů Václava Rabasa; právě jeho zátiší to dokazují velmi přesvědčivě. I on ovšem usiloval o využití Cézannových prin­cipů, vlastně k posílení svého realistického ná­zoru na skutečnost. Nejširší proud českého zá­tiší XX. století šel však směrem vyznačeným tvárným přístupem na jedné straně Matisso­­vým, na druhé straně Bonnardovým. (Mohli by­chom ovšem ještě jmenovat Dufyho nebo Derai­­ra.) V osobité variaci vyvíjel se tímto směrem projev Vincence Beneše, Bohumíra Dvorského, AI. Fišárka, Miloslava Holého, Vladimíra Sych­ry, Lva Simáka, Bořivoje Žufana, kteří věnovali zátiší mnoho úsilí, naproti tomu Rudolf Krem­­lička nebo Karel Holan přistupovali k zátiší po­měrně zřídka. I oni zanechali tu však tak krásné obrazy, jako je na př. Kremličkovo Zátiší s va­jíčky a ovocem nebo Holanovo Zátiší a děckem. Východiskem svého projevu souvisí se jmeno­vanými umělci i Jan Slavíček (jeho Otevřené okno ještě rekapituluje kubismus); dalším svým vývojem směřoval však k realistickému proma­­lování, nejednou opřenému o staré mistry. K celkové povaze projevu jmenovaných uměl­ců výstava nepřináší nic nového. Jejich obrazy zde vystavené jsou celkem známé a v mnoha případech též všeobecně oceněné a uznané. S no­vou závažností objevila se ale na výstavě po­stava Bedřicha Piskače, zvláště v Zátiší s bal­konem, kde matiasovské tvarosloví je využito v osobité variaci, v níž jako přízvuk nejakcen­tovanější cítíme wolkrovský smysl pro poesii věcí, tak příznačný pro naše umění dvacátých let. ' Poněkud zvláštním případem zůstávají ve vývoji našeho zátiší posledních desetiletí Jan Bauch a František Tichý. Bauch na počátku své tvorby rozpoutal volnou ímiginaci v obra­zech fantastických průniků zátiší a krajin; na opačném pólu vývoje svého talentu dosvědče­ném malým Zátiším s ovocem z r. 1939 váží hmotu předmětů, napíná objemy, zažehuje ba­revné záření se zájmem značně ;věcným, který neprehluší ani jeho vypjatá nota expresívni. Proti Bauchovi, především malíři, je Tichý pře­devším kreslíř. V našem umění XX. století má v lecčems posicí příbuznou posici Degasově ve francouzském umění XIX. století. Je precisní kreslíř a břitký pozorovatel skutečnosti (jeho Kouzelnické zátiší 1 Zátiší s broskvemi jsou pravými lekcemi věcnosti). Zároveň však umí vyvolat ovzduší zvláštní fantastičnosti i expre­­sivně deformovat tvar. Poslední dvě vlastnosti přibližují jej Bauchovi, i když oba užívají zcela odlišných prostředků výtvarných. Sledovali jsme až dosud v nejhrubších obry­sech tvárnou genealogii českého zátiší XX. sto­letí. Po této stránce vychází jeho vývoj z malby francouzské — bez ní je nemyslitelný ve své dnéšní podobě. Pod povrchem cítíme sice leckde domácí tradici, bylo by však stále ještě velmi těžké objektivně vyměřit tyto dvě komponenty našeho umění XX. století. Konstatování o východisku z francouzské malby není nic nového; jenom se o něm v po­sledních letech nemluvilo. Výstava zátiší nám připomněla tento fakt, který je pro všechnu naši výtvarnou kulturu faktem základní důle­žitosti. Znamená totiž, že na počátku století pocítili někteří umělci nemožnost navázat ve své tvorbě na tvárné principy v domáci malbě již zakotvené a obrátili se radikálně k současné malbě francouzské. Tím není myšlena na př. jen Osma, ale i její protichůdci. Přehlížime-li třeba dnes dílo Rabasovo, vidíme jeho vnitřní kontinuitu se Slavíčkem nebo Alšem, ale jeho názor na prostor, budování tváru barvou je ne­myslitelný bez Cězanna. Zásah Osmy dal tedy zcela nový směr tvárné problematice českého malování XX. století (ještě na př. Sláviček vyvinul se po této stránce po­měrně velmi plynule z tradice domácí, doplněné určitými podněty zvenčí, nejčastěji z umění okruhu středoevropského). Za padesát let dal­šího vývoje naší malby byl pak převratný pod­nět Osmy, doplňovaný generacemi dalšími, vše­stranně počešťován. Umělcům patronovali Má­nes, Aleš, Navrátil, Slavíček atd., a tak vznikala svérázná kultura české malby, která uvedla přejaté v souzvuk a děním českého života. Vý­stava zátiší právě dokumentuje, jak čeští umělci zobrazovali věci této země i prostředí, ve kte­rém žijeme, a hlavně vnitřní váhu věcí, jejich podoby, vzaté nejen ze svědectví našich smyslů, ale souvisící i s celým naším vědomím, se ši jejich poetičnosti, s tím, co budí v naši fan­tasii a v našem vzpomínání, právě tak jako každodenním poznáváním. Hledali jsme v minulých letech tradici klad­ných sil českého umění XIX. a XX. století. Dě­lalo se při tom mnoho chyb, někdy se dospívalo k dogmatické zabedněnosti, ale bylo také vy­sloveno mnoho podnětného a vážného. Hlavním problémem při uvažování o XX. století stala se otázka vztahu obrazu k objektivní realitě smys­lových vjemů. Právě ve XX. století byl tento vztah velmi uvolněn a probíhal v různých vý­kyvech; máme-li dnes celkem jsaně vymezen realismus noeticky, názory se různí právě v bodě vztahu ke světu vnímanému smysly. Výstava nás přesvědčila, že je tu linie, která celkem zachovává celistvost smyslově vnímané reality, a že právě zintensivftuje její prožíváni těmi výrazovými prostředky, které objevilo mo­derní umění. A mimo tuto linií jsou tu ještě i jiné, na př. ona zmíněná tendence ke znako­vosti, která rozhodně není ničím scestným, ale právě naopak usiluje o vyslovení téhož poněkud jinou cestou. A je právě škoda, že na výstavě se neobjevilo více zátiší ve stylu eklektického realismu á la XIX. století, v němž není přítom­na lekce postimpresivní malby. Vznikla by totiž konfrontace, která by prokázala, daleko zřetel­něji, než jen konfrontace se zátiším Františka Zikmunda nebo Olgy Barákové, že preferování a vyzvedávání realismu ä la XIX. století, které se ještě nedávno dělo, bylo tendencí zcela scest­nou. Myslím, že právě naopak, že odkaz toho živého a kladného v naší malbě XX. století je právě v tom, co výstava zátiší správně zdů­raznila. Tímto číslem vstupuje Výtvarná práce do pátého ročníku. Z listu určeného původně jen členům bývalého Ústředního svazu československých výtvarných umělců vyrostla v časopis s desetitisícovým nákladem, který odbírá a čte široký okruh přátel výtvarného umění. Stejnou měrou v uplynulých letech vzrostl i rozsah časopisu ze čtyř stránek menšího formátu na dnešních dvanáct, a to při nezměněné původní ceně 60 haléřů za číslo. Tento růst byl ovšem umožněn jen za značných finančních obětí Svazu jako vydavatele. Snažíme se — stejně jako to dnes činí všechny obory našeho národního hospodářství — aby také rozpočet Výtvarné práce byl vyrovnaný, a proto jsme se rozhodli v novém ročníku cenu jednotlivých čísel poněkud zvýšit. Věříme, že čtenáři přijmou toto rozhodnutí s porozuměním, tím spíše, že i nová cena Výtvarné práce je ještě nižší než cena jiných kulturních časopisů, které letos začaly vycházet. Jednotlivá čísla Výtvarné práce budou nyní stát 1 Kčs, předplatné na půl roku bude 13 Kčs a na rok 26 Kčs. Z činnosti ústředního výboru svazu Ústřední výbor na svém posledním zasedání jmenoval na základě návrhů výborů sekcí tyto nové komise: Zahraniční komise: Alois Fišárek, Svata Hajerová, Karel Hof­man, Dr Adolf Hoffmeister, Tibor Honty, Lu­bor Kára, Dr Jiří Kotalík, Jan Kotík, Vilém Kratochvíl, Vladimír Kristin, Josef Hesler, Josef Novák, Dr Vladimír Novotný, Jan Slaví­ček, Dr Jan Spurný, Richard Wiesner, J. B. Svrček. Dále zástupci Svazu slovenských vý­tvarných umělců a ministerstva školství a kul­tury. Hlavní výstavní komise: Josef Brož, Dr Václav Formánek, Milan He­­gar, Václav Karel, Dr Jiří Kotalík, Sylva La­­cinová-JIlková, Karel Lidický, Josef Malejov­­ský, Pravoslav Rada, Jan Smetana, Josef Sou­kup, Vladimír Sychra. — Za Národní galerii: Dr Jan Tomeš. — Za Uměleckoprůmyslové museum: Karel Heteš. — Za Český fond vý­tvarných umění: Dr Jaromír Wíšo. — Dále zástupci ministerstva školství a kultury, Sva­zu Slovenských výtvarných umělců a ŰNV hl. m. Prahy. Výstavní komise pro malé výstavní síně Galerie CFVU: Věra Drnková-Zářecká, Jan Lauda, Arnošt Paderlík, Vladimír Sychra, Dr Jan Tomeš. Výstavní síň Purkyně: František Doležal, Václav Junek, B. S. Ur-í ban, Bedřich Votruba. Alšovasiň: Antonín Kybal, Ladislav Novák, V. V. No­vák, Vlastimil Rada, Dr Miroslav Mlčko. Výstavní síň Hollar: Dr Jan Dvořák, Jindřich Mahelka, Zdeněk Seydl, Vladimír Silovský. Malá síň Mánesa: Emil Cimbura, Alois Fišárek, František Ji­­roudek, Vlastimil Večeřa, Dr Lev Nerad. Malá výstavní síň ve Voršilské ulici: Bohuš Čížek, Lubor Kára, Oskar Kozák, Václav Plátek, Josef Vacke. Výstavní sály Mánesa, Slovanského ostrova a výstavní sál ve Voršilské ulici spravuje pří­mo hlavní výstavní komise. Komise jmenované pro malé výstavní síně spolupracují jako po­mocný orgán hlavní výstavní komise. O své pracovní náplni budou informovány. Komise pro výtvarnou výchovu: Alois Kučera, Bohdan Lacina, Karel Lidický, Dr Zdeněk Musil, Vlastimil Rada, Dr Jan Spur­ný, Karel Šmíd, Dr V. V. Stech, Dr Jaromír Uždil a zástupce Svazu^ slovenských výtvar­ných umělců. Komise pro práci s mladými výtvarníky pro sekci MSGR: Jaroslav Brůha, Jiří Horník, Radomír Kolář, Dr Luděk Novák, Milan Obrátil, Oldřich Opit, Dr Eva Petrová, Martin Sladký, Vladimír Sychra, Václav Turek, Vlastimil Večeřa, Vin­cenc Vingler, Jaroslav Vodrážka, Miloš Zet. Komise pro práci s mladými Výtvarníky pro sekci UP: Julie Kovačíková-Horová, Josef Novák, Jan Nušl, Emilie Paličková, František Zemek, Sta­nislav Duda, Olga Nováková-Karlíková, Marie Rychlíková. Komise restaurátorů: Jaroslav Alt, Jaroslav Brůha, Mojmír Ham­­sík, Jindřich Hlavín, Rudolf Houžva, Jiří Jo­­sefík, František Kotrba, Bohuslav Slánský, Antonín Wagner, Josef Wagner. Ostatní komise budou jmenovány na příštím zasedání ústředního výboru. Na návrh výboru sekce MSGR přijal ústřední výbor za řádné členy: Malíři a grafici: Bohuš Čížek Rudolf Gajdoš Antonín Homolka Ladislav Kašpar Rudolf Klimovič Bohuslav Knobloch Josef Kočí Jaroslav Kotas Emil Kotrba Jaroslav Kovář Josef Loukota Jaroslav Lukavský Bohumil Matějíček Karel Oberthor Raimund Ondráček Jaroslav Paur Viktor Polášek Miloš Pošar Vladimír Pukl Anna Roškotová Mario Stretti Pavel Šimon Dr Karel Tondl Václav Trefil Viktor Vorlíček Sochaři: Jan Červ Věra Ducháčková Jaroslava Lukešová Ladislav Píchá František Prosecký Martin Reiner Františka Stupecká Václav Vokálek za kandidáty: Malíři a grafici: Jiřina Adamcová František Doležal Václav Hejna Jaroslav Hofánek Ludmila Jamníková Jan Podhajský Jaroslav Uiberlay Sochaři: Václav Šimek XfTVARNÍ PRACÍ 2 Zasloužilý umělec Vincenc Beneš: Zátiší s jablky a vínem (z výstavy Zátiší) Arnošt Paderlík, laureát státní ceny: Krilta (z výstavy Zátiš j

Next