Výtvarná Práce, 1957 (V/1-26)
1957-02-02 / No. 1
J Pokončeni se str. 1 dové, která stále v našem vědomí žije jako velká síla vedle tradice vysokého uměni. Je zajímavé, že právě tyto obrazy nejméně připomínají cokoliv jiného i s hlediska světové malby. Bylo by zbytečné vyvozovat z toho ukvapené závěry, nicméně je třeba uvědomovat si tento moment. Lekce cézanovská byla namnoze i východiskem tvárného pojetí obrazů Václava Rabasa; právě jeho zátiší to dokazují velmi přesvědčivě. I on ovšem usiloval o využití Cézannových principů, vlastně k posílení svého realistického názoru na skutečnost. Nejširší proud českého zátiší XX. století šel však směrem vyznačeným tvárným přístupem na jedné straně Matissovým, na druhé straně Bonnardovým. (Mohli bychom ovšem ještě jmenovat Dufyho nebo Deraira.) V osobité variaci vyvíjel se tímto směrem projev Vincence Beneše, Bohumíra Dvorského, AI. Fišárka, Miloslava Holého, Vladimíra Sychry, Lva Simáka, Bořivoje Žufana, kteří věnovali zátiší mnoho úsilí, naproti tomu Rudolf Kremlička nebo Karel Holan přistupovali k zátiší poměrně zřídka. I oni zanechali tu však tak krásné obrazy, jako je na př. Kremličkovo Zátiší s vajíčky a ovocem nebo Holanovo Zátiší a děckem. Východiskem svého projevu souvisí se jmenovanými umělci i Jan Slavíček (jeho Otevřené okno ještě rekapituluje kubismus); dalším svým vývojem směřoval však k realistickému promalování, nejednou opřenému o staré mistry. K celkové povaze projevu jmenovaných umělců výstava nepřináší nic nového. Jejich obrazy zde vystavené jsou celkem známé a v mnoha případech též všeobecně oceněné a uznané. S novou závažností objevila se ale na výstavě postava Bedřicha Piskače, zvláště v Zátiší s balkonem, kde matiasovské tvarosloví je využito v osobité variaci, v níž jako přízvuk nejakcentovanější cítíme wolkrovský smysl pro poesii věcí, tak příznačný pro naše umění dvacátých let. ' Poněkud zvláštním případem zůstávají ve vývoji našeho zátiší posledních desetiletí Jan Bauch a František Tichý. Bauch na počátku své tvorby rozpoutal volnou ímiginaci v obrazech fantastických průniků zátiší a krajin; na opačném pólu vývoje svého talentu dosvědčeném malým Zátiším s ovocem z r. 1939 váží hmotu předmětů, napíná objemy, zažehuje barevné záření se zájmem značně ;věcným, který neprehluší ani jeho vypjatá nota expresívni. Proti Bauchovi, především malíři, je Tichý především kreslíř. V našem umění XX. století má v lecčems posicí příbuznou posici Degasově ve francouzském umění XIX. století. Je precisní kreslíř a břitký pozorovatel skutečnosti (jeho Kouzelnické zátiší 1 Zátiší s broskvemi jsou pravými lekcemi věcnosti). Zároveň však umí vyvolat ovzduší zvláštní fantastičnosti i expresivně deformovat tvar. Poslední dvě vlastnosti přibližují jej Bauchovi, i když oba užívají zcela odlišných prostředků výtvarných. Sledovali jsme až dosud v nejhrubších obrysech tvárnou genealogii českého zátiší XX. století. Po této stránce vychází jeho vývoj z malby francouzské — bez ní je nemyslitelný ve své dnéšní podobě. Pod povrchem cítíme sice leckde domácí tradici, bylo by však stále ještě velmi těžké objektivně vyměřit tyto dvě komponenty našeho umění XX. století. Konstatování o východisku z francouzské malby není nic nového; jenom se o něm v posledních letech nemluvilo. Výstava zátiší nám připomněla tento fakt, který je pro všechnu naši výtvarnou kulturu faktem základní důležitosti. Znamená totiž, že na počátku století pocítili někteří umělci nemožnost navázat ve své tvorbě na tvárné principy v domáci malbě již zakotvené a obrátili se radikálně k současné malbě francouzské. Tím není myšlena na př. jen Osma, ale i její protichůdci. Přehlížime-li třeba dnes dílo Rabasovo, vidíme jeho vnitřní kontinuitu se Slavíčkem nebo Alšem, ale jeho názor na prostor, budování tváru barvou je nemyslitelný bez Cězanna. Zásah Osmy dal tedy zcela nový směr tvárné problematice českého malování XX. století (ještě na př. Sláviček vyvinul se po této stránce poměrně velmi plynule z tradice domácí, doplněné určitými podněty zvenčí, nejčastěji z umění okruhu středoevropského). Za padesát let dalšího vývoje naší malby byl pak převratný podnět Osmy, doplňovaný generacemi dalšími, všestranně počešťován. Umělcům patronovali Mánes, Aleš, Navrátil, Slavíček atd., a tak vznikala svérázná kultura české malby, která uvedla přejaté v souzvuk a děním českého života. Výstava zátiší právě dokumentuje, jak čeští umělci zobrazovali věci této země i prostředí, ve kterém žijeme, a hlavně vnitřní váhu věcí, jejich podoby, vzaté nejen ze svědectví našich smyslů, ale souvisící i s celým naším vědomím, se ši jejich poetičnosti, s tím, co budí v naši fantasii a v našem vzpomínání, právě tak jako každodenním poznáváním. Hledali jsme v minulých letech tradici kladných sil českého umění XIX. a XX. století. Dělalo se při tom mnoho chyb, někdy se dospívalo k dogmatické zabedněnosti, ale bylo také vysloveno mnoho podnětného a vážného. Hlavním problémem při uvažování o XX. století stala se otázka vztahu obrazu k objektivní realitě smyslových vjemů. Právě ve XX. století byl tento vztah velmi uvolněn a probíhal v různých výkyvech; máme-li dnes celkem jsaně vymezen realismus noeticky, názory se různí právě v bodě vztahu ke světu vnímanému smysly. Výstava nás přesvědčila, že je tu linie, která celkem zachovává celistvost smyslově vnímané reality, a že právě zintensivftuje její prožíváni těmi výrazovými prostředky, které objevilo moderní umění. A mimo tuto linií jsou tu ještě i jiné, na př. ona zmíněná tendence ke znakovosti, která rozhodně není ničím scestným, ale právě naopak usiluje o vyslovení téhož poněkud jinou cestou. A je právě škoda, že na výstavě se neobjevilo více zátiší ve stylu eklektického realismu á la XIX. století, v němž není přítomna lekce postimpresivní malby. Vznikla by totiž konfrontace, která by prokázala, daleko zřetelněji, než jen konfrontace se zátiším Františka Zikmunda nebo Olgy Barákové, že preferování a vyzvedávání realismu ä la XIX. století, které se ještě nedávno dělo, bylo tendencí zcela scestnou. Myslím, že právě naopak, že odkaz toho živého a kladného v naší malbě XX. století je právě v tom, co výstava zátiší správně zdůraznila. Tímto číslem vstupuje Výtvarná práce do pátého ročníku. Z listu určeného původně jen členům bývalého Ústředního svazu československých výtvarných umělců vyrostla v časopis s desetitisícovým nákladem, který odbírá a čte široký okruh přátel výtvarného umění. Stejnou měrou v uplynulých letech vzrostl i rozsah časopisu ze čtyř stránek menšího formátu na dnešních dvanáct, a to při nezměněné původní ceně 60 haléřů za číslo. Tento růst byl ovšem umožněn jen za značných finančních obětí Svazu jako vydavatele. Snažíme se — stejně jako to dnes činí všechny obory našeho národního hospodářství — aby také rozpočet Výtvarné práce byl vyrovnaný, a proto jsme se rozhodli v novém ročníku cenu jednotlivých čísel poněkud zvýšit. Věříme, že čtenáři přijmou toto rozhodnutí s porozuměním, tím spíše, že i nová cena Výtvarné práce je ještě nižší než cena jiných kulturních časopisů, které letos začaly vycházet. Jednotlivá čísla Výtvarné práce budou nyní stát 1 Kčs, předplatné na půl roku bude 13 Kčs a na rok 26 Kčs. Z činnosti ústředního výboru svazu Ústřední výbor na svém posledním zasedání jmenoval na základě návrhů výborů sekcí tyto nové komise: Zahraniční komise: Alois Fišárek, Svata Hajerová, Karel Hofman, Dr Adolf Hoffmeister, Tibor Honty, Lubor Kára, Dr Jiří Kotalík, Jan Kotík, Vilém Kratochvíl, Vladimír Kristin, Josef Hesler, Josef Novák, Dr Vladimír Novotný, Jan Slavíček, Dr Jan Spurný, Richard Wiesner, J. B. Svrček. Dále zástupci Svazu slovenských výtvarných umělců a ministerstva školství a kultury. Hlavní výstavní komise: Josef Brož, Dr Václav Formánek, Milan Hegar, Václav Karel, Dr Jiří Kotalík, Sylva Lacinová-JIlková, Karel Lidický, Josef Malejovský, Pravoslav Rada, Jan Smetana, Josef Soukup, Vladimír Sychra. — Za Národní galerii: Dr Jan Tomeš. — Za Uměleckoprůmyslové museum: Karel Heteš. — Za Český fond výtvarných umění: Dr Jaromír Wíšo. — Dále zástupci ministerstva školství a kultury, Svazu Slovenských výtvarných umělců a ŰNV hl. m. Prahy. Výstavní komise pro malé výstavní síně Galerie CFVU: Věra Drnková-Zářecká, Jan Lauda, Arnošt Paderlík, Vladimír Sychra, Dr Jan Tomeš. Výstavní síň Purkyně: František Doležal, Václav Junek, B. S. Ur-í ban, Bedřich Votruba. Alšovasiň: Antonín Kybal, Ladislav Novák, V. V. Novák, Vlastimil Rada, Dr Miroslav Mlčko. Výstavní síň Hollar: Dr Jan Dvořák, Jindřich Mahelka, Zdeněk Seydl, Vladimír Silovský. Malá síň Mánesa: Emil Cimbura, Alois Fišárek, František Jiroudek, Vlastimil Večeřa, Dr Lev Nerad. Malá výstavní síň ve Voršilské ulici: Bohuš Čížek, Lubor Kára, Oskar Kozák, Václav Plátek, Josef Vacke. Výstavní sály Mánesa, Slovanského ostrova a výstavní sál ve Voršilské ulici spravuje přímo hlavní výstavní komise. Komise jmenované pro malé výstavní síně spolupracují jako pomocný orgán hlavní výstavní komise. O své pracovní náplni budou informovány. Komise pro výtvarnou výchovu: Alois Kučera, Bohdan Lacina, Karel Lidický, Dr Zdeněk Musil, Vlastimil Rada, Dr Jan Spurný, Karel Šmíd, Dr V. V. Stech, Dr Jaromír Uždil a zástupce Svazu^ slovenských výtvarných umělců. Komise pro práci s mladými výtvarníky pro sekci MSGR: Jaroslav Brůha, Jiří Horník, Radomír Kolář, Dr Luděk Novák, Milan Obrátil, Oldřich Opit, Dr Eva Petrová, Martin Sladký, Vladimír Sychra, Václav Turek, Vlastimil Večeřa, Vincenc Vingler, Jaroslav Vodrážka, Miloš Zet. Komise pro práci s mladými Výtvarníky pro sekci UP: Julie Kovačíková-Horová, Josef Novák, Jan Nušl, Emilie Paličková, František Zemek, Stanislav Duda, Olga Nováková-Karlíková, Marie Rychlíková. Komise restaurátorů: Jaroslav Alt, Jaroslav Brůha, Mojmír Hamsík, Jindřich Hlavín, Rudolf Houžva, Jiří Josefík, František Kotrba, Bohuslav Slánský, Antonín Wagner, Josef Wagner. Ostatní komise budou jmenovány na příštím zasedání ústředního výboru. Na návrh výboru sekce MSGR přijal ústřední výbor za řádné členy: Malíři a grafici: Bohuš Čížek Rudolf Gajdoš Antonín Homolka Ladislav Kašpar Rudolf Klimovič Bohuslav Knobloch Josef Kočí Jaroslav Kotas Emil Kotrba Jaroslav Kovář Josef Loukota Jaroslav Lukavský Bohumil Matějíček Karel Oberthor Raimund Ondráček Jaroslav Paur Viktor Polášek Miloš Pošar Vladimír Pukl Anna Roškotová Mario Stretti Pavel Šimon Dr Karel Tondl Václav Trefil Viktor Vorlíček Sochaři: Jan Červ Věra Ducháčková Jaroslava Lukešová Ladislav Píchá František Prosecký Martin Reiner Františka Stupecká Václav Vokálek za kandidáty: Malíři a grafici: Jiřina Adamcová František Doležal Václav Hejna Jaroslav Hofánek Ludmila Jamníková Jan Podhajský Jaroslav Uiberlay Sochaři: Václav Šimek XfTVARNÍ PRACÍ 2 Zasloužilý umělec Vincenc Beneš: Zátiší s jablky a vínem (z výstavy Zátiší) Arnošt Paderlík, laureát státní ceny: Krilta (z výstavy Zátiš j