Výtvarná Práce, 1961 (IX/1-26)
1961-01-15 / No. 1
[Pokračování z 1. strany.] hlavní problém naší kritiky tkví v tom, že ke kritizovaným dílům přistupuje jednostranně jako k výsledkům určitého tvůrčího procesu, který si kritjk rekonstruuje více nebo méně subjektivním postupem, a daleko méně se jimi zabývá zároveň jako fakty společenskými, jako uměleckými podhěty, které mají určitý objektivně zjistitelný ideově estetický společenský účin a dosah. To nerú jen základní nedostatek metodologický; je v tom i hodně konvence, postupování po vyjeté koleji, kritické machy. K jejímu překonání je třeba nejen erudice ideologické a odborné, ale také odvahy a ochoty k experimentům, které třeba hned netrefí do černého. ]e však možné a nutné vést naše recenzenty, a to i za pomoci sekce teoretiků ústředního výboru Svazu, aby zkoušeli své síly tímto novým směrem, a případně podporovat nové snahy 1 formou stipendijních odměn. Kromě toho zdá se být užitečné obracet hlavní zájem naší kritiky na díla realizovaná í z hlediska společenského, tzn. nř výtvarné projevy, které iiž plní určitou společenskou funkci, a hodnotit je také podle toho, jak ji plní. Nedokážeme-li v nejbližší době takto od základů změnit zaměření naší kritické praxe, hrozí nebezpečí, že převládne její nezávazně subjektivní ráz, anebo, což by bylo ještě horší, že hlasy kritiků se budou zaměřovat podle příslušnosti k té či oné skupině a mechanicky pálit na vše, co patří ke skupinám »opozičním«. To by ovšem znamenalo v podstatě likvidaci umělecké kritiky v jejím společensky odpovědném významu a bylo by lepší přijmout onu příjemnou sociáldemokratickou zásadu, že jediná správná kritika je ta, která všechno chválí, a když už něco vytkne, tedy tak, aby to nikdo nepoznal. To, co jsme zde řekli na adresu naší kritic^ Dne 13. ledna se dožil sedmdesáti let Jan Vaněk, nositel Rádu práce, člen předsednictva SČSVU a předseda Ústřední výtvarné rady. Celá jeho životní dráha, naplněná bohatou, mnohostrannou a mnohotvárnou tvůrčí a organizační prací, může být pro všechny umělce příkladem organického spojení tvůrčí práce umělecké s uvědomělou činností politickou. Po studiích a praxi v architektonických ateliérech v Mnichově, Stuttgarté aj. vrací se do Třebíče, aby převzal po otci truhlářství. (Otec, původně horník v příbramských dolech, vyučil se řezbářem a truhlářem, když mu chatrné zdraví nedovolovalo vykonávat původní povolání.) Běžná nábytková výroba ho však již nemůže uspokojit. Při své předchozí práci dobře poznal a zhodnotil tehdejší výrobu nábytku, na jedné straně přepychová zařízení pro bohaté — na druhé straně brak pro phudé. Ani jedno, ani druhé nevyhovovalo potřebám člověka a neodpovídalo také možnostem skutečné průmyslové výroby. Proto zakládá v roce 1921 v Brně UměleckopVůmyslové závody, známé pak jako UP závody, kde se snaží realizovat nejen výrobu nového nábytku, ale uplatnit především od základu novou koncepci moderního bydlení. V roce 1924 seznamuje na výstavách v Praze a v Brně s realizacemi svých nových nábytkových typů širokou veřejnost. Jsou přijímány jako objev, kterým skutečně byly. Založily novou tradici československé výroby nábytku. Sestavovací sektorový nábytek, který tu vznikl, předběhl světový vývoj o desítky let. Právě proto, že nešlo pouze o nábytek, ale o celý životní styl a jeho kulturu, jsou jeho výstavy ké praxe, nechce samozřejmě být posledním soudem o ní. Je to míněno jako podnět k dis-, kuši — k diskusi, která bude před i po celostátní konferenci o kritice zvlášť aktuální. Náš časopis bude konec konců i nadále tím, čím dosud byl — zrcadlem celkového stavu sil a schopnosti naší teorie a kritiky. Jinak tomu totiž ani být nemůže. Redakce by si přála, aby zrcadlo ukazovalo spíš ty lepší stránky skutečnosti, než aby bylo zrcadlem křivým. Nejvíce si však přeje, aby zrcadlo věrně odráželo skutečný stav, se kterým bychom byli spokojení. Je ještě jedna perspektiva, o jejíž splnění budeme nadále usilovat: prohloubení spolupráce se slovenskými soudruhy. Náš časopis se bude snažit být časopisem celostátním; stane se jím, podaří-li se nám rozmnožit počet slovenských přispěvatelů a povýšit dosavadní praxi individuálních souhrnných referátů o slovenském výtvarném životě na úroveň organizovaného stálého přísunu příspěvku. V fom se dožadujeme pomoci soudrujiů ze Svazu slovenských výtvarníků. Ideální by bylo, kdybychom mohli dosáhnout podobně organizované pomoci i ze silnějších svazových krajských organizací, například z Brna nebo z Ostravy. Uvolnilo by nám to více sil i k sledování výtvarného života ostatních našich krajů. Také tyto pbložky zařazujeme do našich plá nů a předsevzetí, jak zřejmo, nejde vcelku o nic v podstatě nového. Všechno to, o čem jsme hovořili, jsou naše staré plány a stará předsevzetí. Chceme si však slíbit, že za jejich uskutečněním půjdeme napříště ještě důsledněji než dosud. Naším hlavním přáním je, abychom rok 1961 mohli ve vývoji našeho časopisu registrovat jako rok nejpřesvědčivějšího pokroku v cestě za našimi cíli, jako rok dobré a poctivé práce. v roce 1924 spojeny s přednáškami proslulých zahraničních architektů. V roce 1925 rozšiřuje svou činnost a spolu s architekty Fuchsem a Gruntem zakládá společnost SBS (Standard, brněnská společnost). Tato společnost má již vyrábět nejen nábytek, ale 1 celé standardní bytové stavby, má však i prodejnu a galerii, v níž jsou pořádány výstavy moderního umění s jasným politickým zaměřením. Sólovo standard, označující novou společnost, je typické pro celou koncepci Vaňkovy práce. Správně vystihl, že moderní průmyslová výroba musí vyrábět dokonalé výrobky pro nejširší vrstvy obyvatelstva a že takto vytvořený průmyslový standard je základem moderní hmotné kultury. V tomto duchu pak rozvíjí celou svou architektonickou projekční činnost a návrhy průmyslových výrobků, zejména textilu a osvětlovadel, ke kterým později připojuje i oblast keramiky a skla. S činností architektonickou a návrhářskou je spojena i činnost vydavatelská a publicistická. V roce 1924 zakládá časopis Bytová kultura, který uvádí významným článkem »Právo na obydlí — povinnost industrie«. V roce 1929 zakládá »Index«. Vydává publikace »Žena doma« (1928), »Civilizovaná žena« (1930), »Adolf Loos« (1929) a svou vydavatelskou činnost ukončuje vydáním knihy »Pětiletka« v překladu B. Václavka (1931). Tato publikace poprvé seznámila naši širokou veřejnost s celým systémem sovětského plánování. Ona také vyvrcholuje celou tehdejší Vaňkovu činnost a ozřejmuje politický smysl jak jeho tvůrčí, tak 1 ostatní kulturní práce, k níž přibyla I široce založená činnost výstavnická. Tím také prak-ticky končí brněnská etapa jeho činnosti, neboť vše vládnoucí bankovní kapitál nalezl snadno cesty, jak znemožnit činnost podniku SBS. V roce 1932 přesídlil Jan Vaněk do Prahy, kde se s velkou energií věnuje výtvarné činnosti a ještě prolilubuje svou činnost politickou. Od roku 1929 je aktivním/ členem Levé fronty a v roce 1932 na sjezdu »Levých architektů« spoluzakládá »Svaz socialistických architektů«, jehož je od roku 1934 předsedou. (Na tuto svou funkci navazuje pak po osvobození, kdy z iniciativy Svazu socialistických architektů byl založen Blok pokrokových architektonických spolků jako základ pozdější jednotné organizace, nynějšího Svazu architektů ČSSR.) Bohaté zkušenosti z předválečné činnosti uplatnil pak Vaněk po osvobození, především jako aktivní a velkorysý organizátor. Od roku 1945 působí ve Svazu čs. díla, kde založil a vedl Blok uměleckého průmyslu, zároveň je jmenován předsedou sekce dřevoprůmyslu v národohospodářské komisi při ÜV KSČ. V roce 1946 je vládou jmenován do představenstva Československých závodů dřevozpracujících a od roku 1948 generálním ředitelem Československých závodů dřevozpracujících. V této funkci vedl znárodnění a reorganizaci více než 3500 závodů nejrůznějších oborů dřevozpracujícího průmyslu. Dal této výrobní oblasti jasný program odpovídající potřebám socialistické společnosti a přispěl k jeho rozvoji mnohými iniciativními podněty. Připomínám pouze jeho několikaleté úsilí o vytvoření průmyslu dřevotřískových desek, které se setkávalo s tvrdošíjným, těžko pochopitelným odporem některých odborníků. Dnes bylo vládou uznáno za nezbytné a zorganizování této výroby bylo dřevoprůmyslu uloženo jako jedno ze základních opatření pro třetí pětiletku. Není možné ve stručné vzpomínce vypočítat celé rozsáhlé Vaňkovo dílo a zabývat se všemi jeho detaily. Byl by to dlouhý seznam prací a funkcí, v nichž působil. V posledních letech věnuje se Vaněk intenzívně organizační práci ve Svazu československých výtvarných umělců, jehož byl od roku 1956 úřadujícím místopředsedou. ' Dává tak své zkušenosti zejména ve prospěch dalšího rozvoje užitého a průmyslového umění jak při řízení Ústřední výtvarné rady, tak i v četných dalších kortiisí a porotách. Nejradostnější skutečností je, že se Vaněk dožívá svého významného životního jubilea v plném zdraví a tvůrčí svěžesti. A to.^jsou vlastnosti, které mu přejeme v plné míře 1 do dalších let jeho života a práce. Josef Rab an ZEMŘEL JOSEF JANDA Koncem minulého roku zemřel v Praze MUDr. Josef Janda, sběratel a milovník umění, přítel mnoha našich umělců. Nad rakví rozloučil se s ním jménem výtvarníků Antonín Pele: Stojím zde před povinností jednou z nejsmutnějších, abych se s tebou rozloučil jménem tvých přátel výtvarníků. Tato povinnost je pro mne o to smutnější, že ztrácím v tobě přítele z raného dětství, společně prožitého v Kutné Hoře. Nikdo z nás obou tehdy netušil, že v budoucnu oba budeme mít jednu společnou lásku — umění. Kde se vzaly tyto popudy u tebe, mladého lékaře po první válce,.které tě zavedly mezi nás výtvarníky? Jistě to byl v hlavní míře tvůj veliký cit pro kulturu a snad to bylo i ono ■prostředí Kutné Hory, města plného historických památek minulosti, které v tobě probouzelo tyto potřeby. Přišel jsi mezi nás výtvarníky v době, kdy se rodila levicová avantgarda a kdy vznikala přátelství a byl vítán každý, kdo nám tehdy rozuměl. Ty jsi byl jedním z prvních a stal jsi se rázem naším druhem nejdražším, kterým jsi zůstal podnes. Navíc to byl tvůj politický profil, kterým jsi dotvrzoval naše revoluční nadšení v dobách nastupujícího fašismu. Mezi své přátele jsi mohl počítat jména v naší kultuře nejpřednější, kteří ti zůstali oddáni navždy. Není náhodou, že mezi tvé nejbližší přátele patřil Vítězslav Nezval, s jehož odchodem jsi ty, jako my všichni, tak těžce trpěl. Mnozí z nás odešli, a ti, kteří zůstali, stojí dnes zde, aby se naposledy s tebou rozloučili. Drahý příteli, my všichni výtvarníci, tvoji přátelé, stojíme zde smutni nad tvým odchodem a cítíme, že ztrácíme v tobě přítele nejdražšího, že s tebou odchází i kus našeho mládí. Nad prací Jana Vaňka Jan Vaněk: Část pokoje sanatoria v Dobříši • Pracovna primáře dobříšského sanatoria Jan Vaněk: Interiér