Výtvarná Práce, 1962 (X/1-26)
1962-01-25 / No. 1
Praha 25. ledna 1962 Cena 1 Kí výtvarná ORGÁN SVAZU ČESKOSLOVENSKÝCH VÝTVARNÝCH uMELCO v u prace n Realismus a umělecký vývoj Otiskujeme výňatek z referátu -dr» Jaromíra Neumanna, proneseného na vědeckém zasedání Ostavu pro teorii a dějiny umění CSAVT T" Referát se zabýval některými problémy novodobého realismu od renesance do dnešních dnů. V protikladu k normativnímu pojetí, které donedávna posuzovalo realismus ve všech obdobích jen z hlediska tvorby 19. století, byl tu realismus objasňován jako proměnlivá historická kategorie, uchopitelná jen v souvislosti s celým procesem uměleckého vývoje a vnitřní dialektikou uměleckého obrazu. Východiskem bylo srovnání výtvarného projevu 19. a 20. věku a úvahy o vzniku kvalitativně odlišného realismu doby nejnovější — od realismu moderního po realismus socialistický. Zvláštní pozornost byla věnována problémům realismu v evropském umění 17. a 18. století. Referát sám je jen Částí z větší připravované práce autora. Realismus v kterémkoli období minulosti lze postihnout jen tehdy, pochopíme-1! podstatu uměleckých ideálů ve vztahu k bezprostřednímu vyjádření skutečnosti. Dialektickému poměru objektivní reality mimo člověka a uměleckých ideálů zakořeněných v člověku, ve společnosti, odpovídá také vnitřní struktura uměleckého obrazu, která se projevuje ve složitém zvrstvení a prolínání objektivních a subjektivních složek. Vztah mezi těmito složkami se během vývoje proměňuje a v těchto změnách se vyjevuje poměr umění k realitě i jeho zvláštní místo a úloha ve společnosti. Předběžně můžeme zde vyslovit pracovní hypotézu, k níž vedou naše předchozí rozbory: realismus v dějinách umění souvisel s procesem obnovování dialektické rovnováhy mezi subjektivní a objektivní stránkou uměleckého obrazu a začal se projevovat jako vyhraněná tendence v těch situacích, kdy umění začalo směřovat k typizaci jako k hlavní formě uměleckého zobecnění. Podmínkou realismu ve starším umění však, zdá se, není vyhraněná forma typizace, jak je známe z 19. století. Je třeba především blíže vymezit poněkud neurčitý a mnohoznačný poměr rovnováhy. Mluvíme-li o subjektivní stránce uměleckého projevu, máme na mysli aktivní, přetvářející, popřípadě také normativní rys uměleckého obrazu, a tedy zároveň umělecké ideály, jež v díle formují obraz světa do podoby časově a místně, slohově a osobně příznačné. Umělecké Ideály mohou být ovšem velmi odlišné: mohou mit metafysícký ráz a směřovat mimo tento svět, mohou to být ideály platné jen v říši fantazie, odtržené od reality a objektivních potřeb společnosti, anebo naopak to mohou být ideály, které směřují k naplnění v konkrétních podmínkách života, třebas v perspektivě sebevzdá-IPokračování na 6. str.J NOVA FÁZE DISKUSlO realismu Prohlematika realismu byla vždy považována za ideový střed marxistické, historicky a materialisticky orientované teorie umění. Jak však ukázaly výsledky nedávných sovětských diskusí o otázkách realismu, bylo tohoto pojmu používáno v posledních letech v mezích, které daleko přesahují jeho skutečnou platnost. Také u nás se dostává dnes znovu do popředí teoretické uvažování spojené s výkladem často užívaného a vlastně již klasického pojmu realismu. Zdá se, že pociťujeme potřebu návratu k opuštěné diskusi z let 1956—1958, kdy byla na stránkách Výtvarného umění otištěna řada příspěvků na toto téma. Problematika realismu je tedy znovu postavena na pořad jednání, a to jak potřebami teorie, tak i tlakem části umělecké praxe, která v posledních letech — a mnohdy zcela radikálně — změnila svůj vztah ke skutečnosti v porovnání se scbematizujícímí vývojovými konstrukcemi teorie. O závažnosti diskutujících otázek svědčí skufečnost, že se iniciativy ujal Ústav pro teorii a dějiny umění ČSAV a věnoval problematice realismu vědecké zasedání, které se konalo v Praze dne 5. prosince 1961. Mimořádný ohlas vzbudil zejména úvodní referát J. Neumanna, který problematiku realismu spojil s řešením celé řady principiálních metodologických otázek dějin a teorie umění. Objevné, hluboko pod povrch pronikající pojetí vývoje, opřené přednášejícím o exaktní historickou analýzu renesance, manýrismu a baroka, vyznělo přímo v umělecky podmaňujúci zážitek tam, kde byl vývoj sledován z hlediska charakteru vnitřní struktury uměleckého obrazu, uchopené v dialektickém prolnutí objektivních a subjektivních složek díla. Velká pozornost byla ve shodě s aktuálním, komplexně historickým pojetím realismu věnována uměleckým proudům nerealistickým. Byly to právě tyto nerealistické tendence, které »pronikavě postihovaly složitý pohyb lidské subjektivity« a znamenaly tak objektivně kladný přínos v procesu historického vývoje uměni. Dosah tohoto závěru v oblasti hodnocení moderní malby je zřejmý. Význam referátu doc. J. Neumanna pro současnou kritickou praxi pak nepochybně ještě vzroste, až bude známa dnešní naše výtvarná produkce v celém souhrnu její složité, historicky dané podoby, podstatně proměněné aktivním přínosem mladší generace. Po krátké diskusi, v níž vystoupil především V. Volavka, V. V. Štech, M. Mlčko, R. Chadraba a K. Stejskal, a po polední přestávce byl přednesen další referát. Luděk Novák sledoval v něm na obsáhlém, i když poněkud příliš enumerativním přehledu problematiku realismu na poli české výtvarné teorie 20. století. Smyslem práce byla snaha postihnout vývoj probíhající od původní teze klasického realismu v díle Otakara Hostinského až po kvalitativně nové, širší a syntetičtější pojeti, jak bývá formulováno dnes. Referát Mariana Városse zkoumal otázky realismu z hlediska specifičnosti jednotlivých druhů umění. M. Váross vychází z dělení výtvarné tvorby na tři oblasti, z nichž prvá zahrnuje architekturu a užité umění, druhá dekorativně monumentální disciplíny a třetí pak umění volné. Jednotlivá odvětví pak autor zkoumá z hlediska geneticky funkčniho. Rozebírané společenskofunkční rozdíly pak v podstatě vedou i k užší specifikaci jednotlivých disciplín. Takto pojatá specifikace se pak stává i východiskem k úvahám o možnosti realismu v tom kterém druhu výtvarné tvorby. Základní tezi je názor, že o realismu můžeme hovořit jen ve spojení se zobrazovací složkou, která je vlastn. různým odvětvím v různé míře. Závěrem je však možno říci, že jedině důsledný, historicky komplexně chápaný metodologický přístup k otázkám uměni umožní přesnější a dosažnějši teoretické závěry. Platí to jak v oblasti starého, tak i novějšího uměni. Vědecké zasedání o otázkách realismu, uspořádané Ústavem pro teorii a dějiny umění ČSAV, vytvořilo další předpokla dy pro rozvoj marxistické teorie a dějin umění a zároveň pomohlo k tomu, abychom byli nejen právi realitě minulosti, ale i neméně složité realitě dneška. V tom lze vidět živý přínos otvírající cestu široké a zásadní diskusi. / an Kříž hkV .y*. (»■ K R O. Č.jX. 1 C.ÍS. 1 VÝTVARNÁ PRÁCE1 V prosinci 1961 byla otevřena v pařížském Louvru výstava 56 děl Georgese Braqua, uspořádaná u příležitosti osmdesátého životního jubilea, jehož se umělec dožije v květnu 1962. Těsně před otevřením výstavy navštívil malíře v jeho ateliéru výtvarný kritik G. Boudaille. Svůj rozhovor s Braquem otiskl v Les Lettres frangaises. Přinášíme z něho výňatky na str. 4—5 Georges Braque: Zátiší s mandolínou • Dole detail z Braquovy mozaiky s motivem ptáka