Výtvarná Práce, 1965 (XIII/1-26)

1965-02-22 / No. 1

VÝTVARNÁ PRÁCE Pokračování z 1. str, skými, zejména s potřebami harmonického roz­voje životního a pracovního prostředí. Je pro­to třeba hledat takové ekonomické stimuly i takové organizační články, které by zajistily povinnou péči všech investorů o kulturu pro­středí, výrobků atd. Pokládáme proto za účelné i v nových pod­mínkách, aby byl vytvořen orgán, který by na úrovni vlády odpovídal za rozvoj hmotné kultury a v úzké spolupráci s ostatními ob­jektivními orgány vlády «—■ jako Státní komisí pro Investiční výstavbu, Státní komisí pro ko­ordinaci a rozvoj vědy a techniky — za rozvoj životního prostředí jako celku. Vítáme proto zřízení Rady hmotné kultury jako vládního or­gánu, který se bude opírat- o činnost dalších Institucí, ÜBOK, Ústavu technické estetiky apod. Pokládáme však za nutné rozšířit působnost tohoto orgánu na celou oblast životního pro­středí, tedy i na oblast Investiční výstavby a architektury. Podporujeme proto návrh Svazu architektů CSSR na zřízení koordinačního a Informačního centra pro výstavbu a architek­turu s hlavním úkolem usměrňovat technickou, funkční i výtvarnou úroveň výrobků pro sta­vebnictví. Tato instituce, podřízená Státní ko­misí pro Investiční výstavbu, měla oy po strán­ce výtvarné kultury úzkou pracovní vazbu na Radu hmotné kultury i na nový systém orga­nizace architektonické i výtvarné práce. Jak už bylo v úvodu nadhozeno, důležitou podmínkou rozvoje spolupráce architektů s vý­tvarníky je zrušení těch legislativních opatře­ní, která omezují tvůrčí práci architekta, je třeba vytvořit podmínky, aby konceptní archi­tekt byl hodnocen i honorován jako tvůrčí pra­­covník-umělec s přihlédnutím ke specifickým podmínkám a souvislostem architektonické Činnosti. Nové organizační formy musí zajistit účast architekta a výtvarníka na tvorbě prů­myslově vyráběných výrobků, dílců a konstruk­cí pro architekturu a stavebnictví, stejně jako účast výtvarníka na architektonickém díle od samotného počátku, od zrodu konceptu. Dále je třeba vytvořit nová kritéria pro hodnocení tvůrčí práce, která nepovedou k nivelizaci. Konference se dále zabývala otázkou výtvar­né výchovy na středních 1 vysokých školách při chystaných školských reformách. Dospěla k závěru, že výtvarná výchova i zařazení před­nášek o umění by měly být ve výuce na střed­ních školách zajištěny v takovém rozsahu, aby co nejvíce příslušníků mladé generace našlo k umění blízký poměr, aby se jim stalo potře­bou života. V této otázce dosáhnout v nejbliž­­ší době alespoň úrovně hudební výchovy nebo pěstování vztahu k poezii, divadlu a filmu. Tím by byl zajištěn i přirozený výběr talentů pro studium na vysokých školách. Na těchto pak zajistit jíž ve studijních osnovách takové for­my uměleckého školení, ^by dávalo potřebné předpoklady žádoucí trvalé spolupráce archi­tektů a výtvarníků při vytváření životního pro­středí. Konference se dále seznámila s návrhem vládního usnesení (vypracovaným Svazem čs, výtvarných umělců a MSK v roce 1963) »0 zá­sadách spolupráce mezi investory, generálními projektanty a výtvarnými umělci k zajištění účelného využíváňí finančních prostředků na výtvarná díla tvořící organickou součást archi­tektury« a projevila s nimi plný souhlas. Pro přechodnou dobu doporučuje zajištění přiměře­ných částek z investičních nákladů na již zmí­něnou spolupráci s tím, že částky na jednotli­vé investiční celky by byly určeny podle kate­gorizace jejich společenského významu. Pří­padné rozpory mezi generálními projektanty, investorem a výtvarníky by řešila Rada hmot­né kultury. Je třeba konstatovat, že první předpoklady této spolupráce jsou jíž zakotveny v nové vyhlášce číslo 9, vydané Státní komisí pro investiční výstavbu v roce 1964. V závěru zástupci obou svazů zdůrazňují, že je třeba prohloubit konkrétní formy spolupráce mezi oběma svazy. Je třeba se častěji scházet k řešení zásadních problémů i konkrétních tvůrčích otázek, je třeba v mnohých otázkách společně vystupovat vůči veřejnosti i odborným složkám. Konference doporučuje zvážit námět z diskuse, aby byl vytvořen nový společný ča­sopis obou svazů, který by se zabýval celou oblasti hmotné kultury a byl určen pro širo­kou veřejnost. Konference doporučuje, aby rezoluční komi­se vytvořená pro konferenci pracovala až do zasedání sjezdu výtvarníků tak, aby připravila další konkretizací těchto obecných závěrů ja­ko jeden z podkladů pro jednání sjezdu výtvar­níků. * i Pražské výstavy Se souborem obrazů Bohdana Laciny ve Spá­lově galerii jsme si připomněli tvorbu malíře, který v Praze vystavoval naposledy před šest­nácti roky v historickém únoru 1948. Znovu se představil umělec patřící k charakteristic­kým představitelům t .v. generace-druhé svě­tové války, a navíc k tomu jejímu křídlu, jež bylo dlouho nespravedlivě opomíjeno. Jestliže byl už plně zhodnocen význam Sedmi v říjnu i Skupiny 1942, pak skupině Ra se teprve v nejposlednější době dostává onoho zadosti­učinění, jaké si zaslouží jak pro dosažené umě­lecké kvality, tak pro pokrokový společenský obsah, jímž byla její činnost prostoupena. Spo­lu s malíři Zykmundem, Istlerem a Tikalem, s* fotografy Milošem Korečkem a Vilémem Reichmannem a básníky Ludvíkem Kunderou a Zdeňkem Lorencem zformoval v posledních válečných letech tvůrčí program, který velmi citlivě reagoval na tragické .ovzduší okupace. Jestliže se ve své výtvarné podobě pohyboval v okruhu základních tezí surrealismu, pak prá­vě Lacinovo úsilí Od samých počátků nazna­čovalo, jak latentní síly surrealistické orto­­doxie byly neustále překonávány napětím osob­ní fantazie, která byla výstižně nazvána »zla­tou«. 'Ač byl v samém začátku značně zavá­zán mnohoznačnosti nadreálných postupů, vždy více čerpal ze svých zájmů o moderní poezii a současné básníky než z principů, které ve své lntelektuálnosti byly poněkud vzdáleny La­cinově citové spontánnosti. Právem mohl na­psat František Halas, s nímž se malíř za vál­ky spřátelil, že jsou vlastně blíženci, neboť oba Inspirovala především rodná krajina: »Udělala nám Vysočina, a já ji poznávám v barevných čmouhách a v klubku křivek, které si rozmo­távám, aby mi vypadlo její semínko, kamínek, ptačí vajíčko, a co hlavně, okouzlují mne cáry světel, lidí i věcí.« Tyto bezprostřední podněty konkrétní reality musíme mít neustále na mys­li, hodnotíme-li toto dílo, jež i přes všechnu dramatičnost svého vývoje má dost plynulý' tok a především názorovou jednotu. Vyniká dobře i v této kolekci, jejíž část byla věnována krát­ké retrospektivě, aby tím více vynikla legiti­mita současné práce. Taková »Hraniční kraji­na II.« z roku 1945 zastupuje celý okruh obra­zů, v nichž základní smyslový impuls proniká až k samotné podstatě viděného, aby z jádra reality vynesl to, co bylo oprávněně nazváno »pratvarem«. A to nejen ve smyslu hmatatelné formy, nýbrl i duchovně jako pratvar myšlen­ky, zážitku či pocitu. Proto mají tato plátna v sobě cosi neobyčejně krystalického, co je podtrhováno celou skladebností výrazových prostředků zdůrazňujících nápadnou grafičnost kresebných prvků jako pevného lepení pro roz­vrh barevných ploch, zprvu tlumených a po­tom se postupně projasňujících. Jde vlastně o variace na zoomorfní a vegetativní prvky, které jsou vzájemně prolínány i kombinovány a vytvářejí tak kompoziční celky, stojící často na samé hranici abstrakce, ale nikdy jí nepro­padající bez odporu (»Píšťaly«]. Těmto obra­zům je vlastni neustálé napětí mezi skuteč­ností a jejím metaforickým přetlumočením, pro­jevujícím se už v samotných názvech, mají­cích zjevný poetizační účel: Truchlenec, Mrtvi­na, Klavichordála. I v tomto směru doznívá vý­razná halasovská tónina. V letech 1952 až 1961 nastala v Lacinově díle dlouhá pracovní cezúra, jež by mohla mít nebezpečné násled­ky, nebýt vyvážená hloubkou a intenzitou vnitř­ního emocionálního života, který si nese v so­bě. Jedině tím si vysvětlujeme, že mezi »Ba­ladou II.« z r. 1952 a »Venkovským pohřbem« z r. 1961 není podstatného kvalitativního ani názorového rozdílu a že současné úsilí bez­prostředně navazuje na konec 40. let. Diferen­ce jsou spíše stylové, uplatňující se v nápad­nější barevností a v důrazu na kompaktnější a úhrnnější plochy, pod nimiž se zcela vytrácí vlastní kresebná osnova. Ve svém myšlenko­vém vyznění si tyto obrazy uchovávají stejnou úroveň lyrického procítění a zůstávají záleži­tostí soustředěné meditace jako před lety. Boh­dan Lacina zaujímá jimi pro původnost své umělecké představy a osobitost výtvarné mlu­vy znovu důležité místo v našem současném umění. Také ve Václavu Sivkovi, vystavujícímu no­vé grafiky, ilustrace a knižní úpravy ve Fron­tě, jsme měli možnost hodnotit práci umělce, který přes svůj věk (nar. 1923) nastupoval Již koncem okupace, a tak většinou předstihl své skutečné generační druhy, včleniv se ještě do předcházející vývojové etapy. Od samých po­čátků vyznačovaly jeho úsilí nevšední pracovní houževnatost a píle násobená snahou o dů­kladné ovládnutí všech technických předpokla­dů výtvarné práce. Málokdo z jeho vrstevníků si tak osvojil grafické řemeslp jako tento vý­tvarník, který se ve dvaceti letech stal čle­nem Umělecké besedy a pracoval snad ve všech oborech včetně scénografie a kreslené­ho filmu. Aniž by tím měla být podceňována jeho volná grafika, v níž se mu dostalo řady zahraničních cen, jeho význam se nepochybně soustřeďuje hlavně ke grafice knižní, a tu opět především k návrhům obálek či řešení celých edičních řad. Jako vedoucí grafik nakladatel­ství Mladé fronty se Sivko rozhodujícím způ­sobem zasloužil o vysokou úroveň výtvarného pojetí jejích knih, kterým zároveň vtiskl osobi­tou tvářnost, výrazně se uplatňující v náročné soutěži ostatních nakladatelství. Vytvořil cha­rakteristickou podobu několika edicí (Sma­ragd, Cesty, Bílá edice a další) a sám zasáhl de- této disciplíny Individuálními úpravami mnoha a mnoha titulů. Z poslední doby připo­meňme třeba Siktancovy »Heinovské noci« ne­bo Poeovu »Vraždu v ulici Morgue« vedle celé řady jiných. Sivkovo knižně grafické pojetí se vyznačuje schopností pochopit základní ladění literární předlohy a pohotovým vytvořením obrazového znaku, v němž je kondenzováno přímo ovzduší knihy (H. M. Enzensberger — »Zpěv z potopy«). Přes tuto vlastnost se však někde nelze ubránit dojm'’., že až příliš poho­tově reaguje na myšlenkové proudy, které v poslední době narážejí na představivost na­šich výtvarníků. Takové koláže k Poeově »Vraž­dě v ulici Morgue« jsou technicky velmi kva­litní a navozují všechnu příznačnou atmosféru textu, ale chybí tu větší osobní akcent autora, Stejně jako v jetu mnohých volných grafikách. Vždy dáme přednost cyklu barevných litogra­fií »Ztráty« (Vzpomínky) před ostatními řa­dami (»Kameny«, »Nálezy«, »Stromy«), neboť v nich je patrná celá dosavadní umělcova ži­votní zkušenost vázající tyto listy těsně s tím, co dělal třeba před patnácti roky. Jsou na prvý pohled slvkovské a promlouvají řečí zcela nehledanou a naopak veskrze původní. U dal­ších cykl'ü sice oceňujeme znamenité technické podání, jemnost grafických struktur 1 nevšední Pokračování na 8. str. JoseJ Síma: Podobizna sochaře B. Stefana (Z výstavy v Plzní) Roč.XIII. f Cis. 1 i

Next