Výtvarná Práce, 1966 (XIV/1-26)
1966-01-20 / No. 1
V heldelberské galerii »tangente* zahájil 20. listopadu 1965 Alexej Kusák výstavu grafik Boudníka, Johna, Koblasy, Komárka, Peterky, Serýcha, Sováka a J. Tichého. Vernisáž výstavy m i velkou návštěvu i značný ohlas v tisku. Největší zájem vzbudily grafické listy Jaroslava Serýcha a Pravoslava Sováka. Výstava, rozmnožená ještě o několik listů Karla Vysušila, bude postupně přenesena do dalších universitních západoněmeckých měst, kde jsou pobočky galerie »tangente*. Pop-art do města dada. Curych, město Cabaretu Voltaire, přivítal poprvé své dědice — americké pop-artisty. Clty-Galerie instalovala ve svých výstavních prostorách ukázkovou kolekci, děl Chamberlalnových, Díneových, Lichtensteinových, Oldenburgových, Rauschenbergových, Warholových a Wesselmannových. Curyšská galerie tím uvedla pop-art 'do země, jejíž výstavní zájmy dnes směřují převážně ke kinetickému umění a rozličným formám geometrické abstrakce. i Na výstavě Mladá československá avantgarda v pařížské galerii Lambert byla 12. listopadu uspořádána beseda s vystavujícími umělci Karlem Neprášeni a Alešem Veselým. Besedy se zúčastnili výtvarní teoretici jiřl Smíd, Jan Křiž a Věra Linhartová. Taliansky kultúrny inštitút usporiadal v novembri a decembri v svojom »Atelier! MONPTI« v Mníchove výstavu Kresieb a grafik z 20. storočia. Zo Slovenska vystavuje Alex Mlynárčik monotýpie. Okrem iných sú tu práce L. Adama, G. Braqua, A. Giacomettlho, M. Marinlho, M. Pechsteina, G. Severiniho," M. Slevogta. Pocta čtverci. S tímto názvem uspořádala curyšská firma Gimpel & Hanover Galerie výstavu díla Josefa Alberse, umělce starší generace, lehož význam dnes podtrhly události, spojené s regenerací geometrické abstrakce. Alběrsovy barevné variace tří až čtyř čtverců na sobě dokazují, že formová kázeň, hraničící až se strohostí^, není vždycky výtvarnou chudobou. Světelnost barev, zjednávajících obrazům prostorové dimenze, zaujala dnes řadu příslušníků tzv. Nové abstrakce (Klaus Jürgen-Fischer). Za poznáním díla O.' Zadklna. jak probíhal sochařův umělecký vývoj, kterých materiálů užíval, jakými postupy je zpracovával a které výrazové momenty jsou pro něho nejpodstatnější, se pokusila ukázat retrospektivní výstava Zadklnova díla, shromáždivšl v curyšském.Domě umění více než 130 soch. Soubor plastik, doplněný tapiseriemi, kvaši, kresbami a grafickými listy, obsáhl časové rozmezí do roku 1914, kdy sochař pracoval převážně ve dřevě — ovlivněn na jedné straně negerskou plastikou, na druhé dílem Lehmbruckovým — přes kubistickou lekci determinovanou bronzy až ke spojeni kubistické elementarily s výrazovou kompozicí, typickému pro celé pozdější dílo. Jestliže dosáhla expresivita Zadkinových plastik svého klimaxu v bronzovém pomníku »Zničené město« (1951), určeném pro Rotterdam, pak druhou tvář, ukazující v tvarové kázni úsměv poetických metamorfóz, dokládají četná mytologická témata, jako Orfeus, Tří grácie, Fénix a další. N* newyorském uměleckém trhu. V říjnu došlo v New Yorku (Parke- Bernet Galleries) k neobvykle rozsáhlé dražbě děl moderního uměni. Z padesáti obrazů.postimpreslonistického období dosáhli nejvyššich částek P. Cézanne a P. Gauguin, kteří zde byli zastoupeni exemplárními kusy. Z dalších malířů »uspěli« nejlépe C. Monet, P. Bonnard, H. Toulouse-Lautrec a P. Picasso. Zvláštní skupina tvořila díla amerických umělců V/, de Kooninga, F. Klina, M. Rothka, B. Newmana a R. Rauschenbergs. Sochařské část nezůstala pozadu čó db velikosti zúčastněných — H. Moore, A. Maillol, A. Giacometti, M. Ernst, H. Arp a E. Paolozzi putovali do předních světových sbírek. Slovník moderného alovenského umenia. Pri priležltoiti kongresu AICA, ktorý sa uskutočni roku 1966 v CSSR, vydá SFVU stručný Slovník moderného slovenského umenia, ktorý bude zahrňoval všetky výtvarné discipliny i architektúru. Nakladatelství PLOM uspořádalo recepci u příležitosti vyjiti knihy Rogéra Géllanda Secese v Evropě. Ke knize napsal obsáhlou předmluvu Louis Aragon, v které věnuje velkou pozornost Alfonsu Muchovi a prohlašuje tohoto českého umělce za rovnocenného Franzi Kafkovi a ostatním velkým duchům začátku století. Místnost, kde se konala recepce, byla vyzdobena Muchovými plakáty. Vídeňské malířství od roku 1945. Dr. Robert Walssenberger z Kulturního úřadu města Vidně otevřel v městském Domě umělců přehlídku vídeňského malířství od r. 1945 po současnost. Expozice zahrnující více než 200 obrazů zdůraznila generační rozdíly, ukázala jednotlivé proudy a tendence v poválečné umělecké produkci. Vedle klasiků — O. Kokoschka, Boeckl, Dobrowsky — vynikli expresionistický zabarvení ' malíři Eisler* a Stránský. Dominujícími tvůrci v oblasti nefigurativismu se stali malíři Unger a Eckert. Cestné místo bylo vyhrazeno Hundertwasserovi a příslušníkům Vídeňské školy fantastického realismu. , Usporiadatelia výstavy v spolupráci s Komisiou pre udeľovanie ceny Fraiía Kráľa a Komisiou pre udeľovanie Ceny Marie Majerovej vyzvali najlepších umelcov-ilustrátorov (podľa hodnotenia za posledné tri roky) k účasti na výstave. Z došlých prác porota rozhodla udělit dve hlavné ceny bez i určenia poradia: Albínovi Brunovskému za novú aktuálnu interpretáciu Cervantesovho Dona Quijota, Květ? Pacovskej za rozprávkovú hravost, invenčné bohatstvo a nezvyčajnú výtvarnú a technickú čistotu jej ilustrácií k »Pohádkám z Bramborových řádků« Carla Sandburga; tri zvýšené odmeny bez určenia poradia Eve Bednárovej za osobitý ilustračný prístup ku knižke Herminy Frankovej »Plavčík a sardinky«, Julianovi Filovi za nové pochopenie ilustrácie náučnej literatúry v knihe Ľuda Zúbka »Moja Bratislava«, Vladimírovi Fukovi za ilustrácie ku knihe Zdenka Mahlera »jak se stát bubeníkem královské gardy«, v ktorých p ukazuje neobyčajný zmysel pre architektúru knihy, dve odmeny bez určenia poradia Viere Bombovej a Jitke Kolínskej. Sväz slovenských výtvarných umelcov v Bratislave navštívili 27. novembra pracovnici zo sovietskych časopisov (Tvorčestva a Dekorativného iskusstva), aby sa oboznámili a nadviazali kontakty s našimi výtvarnými časopismi, výstavnou politikou, ako aj s celkovým výtvarným dianím u nás. Prejavili veľký záujem o výmertu článkov o všeobecných problémoch nášho nmenia i o niektoré špeciálne teoretické problémy, ako napr. o vzfahu medzi tzv. voľným a užitým umením, o keramike, o monumentálnej tvorbe, a tiež o prehľad najdôležitejších výstavných podujatí v roku 1965. Zo slovenskej strany bol záujem o problémy mladého sovietskeho umenia. V Bratislave zasadal 6. decembra Prípravný výbor I. medzinárodného bienále Insitného (naivného) umenia, ktoré sa bude konat v septembri budúceho roku v Bratislave. Jeho predsedom je riadite! Slovenskej národnej galérie dr. Karol Vaculfk. Na práci Prípravného výboru sa ďalej zúčastňujú: r'r. Ľ. Peterajová, C. Kára a Š. Tkáč. Sekretariát bienále má sídlo v Slovenskej národnej galérii. Súčasne sa bude pri tejto príležitosti konat I. medzinárodné sympózium o otázkach insitného umenia. Jedným z bodov sympózia bude vymedzenie termínov insitné, alebo naivné umenie. Doposiaľ účasf na tomto bienále ohlásili: Anglicko, Francúzsko, NDR, NSR, Rakúsko, Švajčiarsko, Irak, Etiópia, Španielsko, Rumunsko a Holandsko. Na bijnále budú a udefované ceny za národné expozície za teoretické práce o insitnom umenf. Západoberllnská galerie Nierendorf uspořádala v prosinci 1965 velkou výstavu grafických práci Ernsta Ludwlga Kirchera a Karla Schmldt-Rottluffa. Bylo vystaveno celkem 160 listů obou umělců z let 1906—1927 a 15 aľ varelů Schmidt-Rottluffa, jejichž reprodukce vyšly ve výstavním katalogu spolu s předmluvou prof. L. Reidemeistera. Albín Brunovsktj, Zahradní divadlo, 1964 [z výstavy ve Staroměstské radnicí) Antonín Dimitrov, Cesta po východních zemích (z výstavy v kinu Se. vastopol) Falešná hra pokračuje... Využívám práva vedoucího redaktora, abych odpověděl v souhlase s názory redakce. Nerad bych dělal kolegům Smejkalovi a Křížoví, ale stejně tak jejich odpůrcům, obětního beránka nebo osla. Když jsem sí znovu přečetl úvod do katalogu výstavy o pařížské galerii Lambert, jehož autory byli jmenováni a který se stal předmětem kritiky ve 23. ě. VP, připouštím, že jej lze vykládat i druhým způsobem. Totiž, Že autoři brojí proti nedostatku publicity o našem moderním umění v Paříži. ]e poněkud trudné, že to musím čtenářům říkat za autory, kteří místo odpovědi tohoto obsahu nastoupili k útoku na mne, jemuž chtějí hodit do rukou Jakousi falešnou hru. Nevidím však jaleš tam, kde jsou vysloveny určité názory a lépe či hůře formulovány na papír. Nevidím ani faleš v tom, že tím bylo splněno přání předsednictva SCSVU, tím spíše, že jsem se s tímto přáním osobně ztotožnil. Tento názor, jak jsem nucen po odpovědí p. Smejkala a Kříže zdůraznit, nesměřuje proti umělcům ani jejich tvorbě, ale proti politickým aspektům interpt etace a prezentace určitého proudu umění. Kromě toho tyto spory nikoho seriózního ve světě nezajímají a mohou být medvědi službou pro politické makléře. Tak lsem se stal muškou odpovědi já, nikoliv podstata kritiky. Snad je podobná obrana útokem vhodná na vojně, ule nevím, zda to má platit t pro morálku kritiky. Mně se podobné manýry jeví jen jako ukázka pistolnickě praxe. Takhle se střílelo se hrou slov Obrovský Ro novský, bez domýšlení jaktů a vztahů. Nejde vskutku o mne, ani o kritiku sochaře Veselého, ani o mou neomylnost. jde o podobnou kritickou metodu, která postrádá fair play. Oběma jmenovaným se v diskusích někdy vytýká sektářství. Věřil jsem, že o těchto souvislostech jimi raženě heslo autentičnosti je dočasným bojovým heslem, jež chce prosadit skutečné hodnoty, každý má právo i povinnost se bít za umění, jemuž věří. Nikoliv ovšem za tím účelem, aby to »jeho« uměni vytlačilo či zahubilo umění »toho druhého«. Nelze tu aplikovat rivalitu gangů: a u nás st to sotva můžeme dovolit. Nelze upřít oběma kritikům, co udělali pro umělce, za něž se postavili, a tím pro nás všechny. Ale překročit hranici boje za názor :c může zvrtnout v medvědí službu, je nám třeba věcných a odborných sporů, čistit otevřenou polemikou kritickou atmosféru a upřesňovat pojmy i rozvíjet teoretické myšlení za léta dogmatismu osudně zanesené. Pavlačová osočování neslouží vytvoření tvůrčí atmosféry. Netřeba se přít o tom, že moderní umění má širší zázemí i dosah a sektářství, které vyústuje v osobní napadání, nikam nevede. Připomene nanejvýš nedůtklivost svaté církve Bretonovy a touto cestou dnes nelze jit. — Nebylo by lépe zaměnit tyto pseudopolemiky za reálnou výměnu názorů? Jiří Šetllk Kalendáře, v kterých budeme obracet listy Patří už k tradici posledních let, že se kulturní časopisy zabývají na počátku roku tématem, který býval právě pro tyto listy dlouho proskribovaným. Kalendářová literatura a kalendářová kresba se staly v minulosti pojmy hodnotícími — a patří k proměnám naší současnosti, že i tento polem už nemá onu diskvalifikující platnost, jakou míval. V oblasti výtvarné to souvisí především s iniciativou, s jakou se pustilt do výroby nových typů kalendářů kolínští tiskaři. Odmítli jít cestou nejmenšího odporu a nedodávají na náš trh líbivé tisky, v kterých by se sentimentální vesnický kýč proměn’' na kýč natřěný na růžová. Obracejí se už léta na přední výtvarné umělce a objednávají u nich cykly kreseb pro své stolní kalendáře, věnují velkou pozorňost také kalendářům fotografickým a snaží se dát novou tvář i kalendářům nástěnným. I když ne vždy je mo^né stoprocentně souhlasit s jejich výběrem, přece len je třeba vidět jejich vzácnou a zarputilou Iniciativu jako příklad pro všechny podniky, které tak či onak hospodaří s výtvarným vkusem národa. Také letos poslali na trh kolekci, která je zajímavá právě určitými rozpory. Na jedné straně musíme ocenit kalendář z kreseb Antonína Pelce, který nejen popularizuje dílo stále ještě nepříltš známé, ale je i poutavě sestaven. Pele tu využil nejen svého amerického pobytu a dalších emígračních cest, ale i poválečných zájezdů do Francie, Itálie a Člny k sérii kreseb, které o této kalendářově úpravě neztrácejí takřka nic ze své výtvarné poutavosti a navíc nám umělce přibližují ze strany, z které jsme ho takto sumárně ještě neměli možnost poznat. Podobně tematicky uspořádal svůj kalendář i Jaroslav Otčenášek. Jeho cestovní zápisník, v němž se objevuje mnoho motivů z Bulharska, Jugoslávie, Maďarska, SSSR, ale třeba i z Korstky, má všechny znaky malířova rukopisu — bohužel mu trochu ublížil lesklý papír, který zdůraznjl Otčenáškovu rutinovanost a jistou »eleganci«. Velkým reprezentačním kalendářem — měsíčním — je kalendář Ttttelbachův, sestavený z cyklu jeho temper malovaných na různé materiály /kartón, sololit, plátno). Snad právě obtížná technika, náročné barvy a složitější kompozice způsobily, že reprodukce nepůsobí vždy nejlépe. Z fotografických kalendářů zaujaly dva: první, sestavený ze snímků táborské fotografky Marie Sechtlové, a druhý, šlrokoformátový, s vynikajícími snímky z n'pšl přírody. A tak í když ne všechny letošní kalendáře dosáhly vysoké úrovně, můžeme být spokojeni, že i zde 'ílocházi k proměně názoru a že i sem pronikají skutečné hodnoty. Snad by bylo příště dobré u výtvarných kalendářů uvažovat především o těch dílech, která jsou nejvhodnější pro tento typ reprodukce a pro nezbytné zmenšení. Zlepšit by se dal také výběr předloh pro nástěnné kalendáře, který se zdá být letos poněkud nevýrazný a pokud jde o fotografie přespříliš tradiční /i když právě zde dosáhly kolínské Obchodní tiskárny znamenitého výkonu, pokud jde o reprodukce barevných fotografií). Město Beroun a Středočeská galerie sp Jezdím do toho města skoro každou neděli a tak jsem sl zašla na výstavu pořádanou Okresním muzeem. Domem osvěty a Středočeskou galerii. Plakáty slibovaly obrazy Holana, Holého a Kolíka z dvacátých let a zahájení za účasti autorů. Skoda že jsem to propásla, zajímalo by mě, v jaké podobě s/ dostavil na vernisáž Karel Holan 12 let po své smrtt. Berounské výstavní prostory nejsou velké, zato sličné, a docela nedávno adaptované v prvním patře renesančního domu na náměstí. Vystavený matertál byl závažný a kvalitní, neboř, jak známo, Středočeská galerie buduje své fondy uvážlivě a chytře. Podezřelejší už bylo to, že obrazy vl-' sely na stěnách sice čerstvě vymalovaných, zato počmáraných tu i onde nápisy Vitrína a Panel — asi tu mělo být původně instalováno něco jiného, jeden vchod pak byl zakryt látkou »zřasenou« takovým způsobem, jako by profese čalouníka byla v tomto desetitisícovém městě zcela neznámá. Což je zbytečné lajdáctvl a neomalenost vůči exponátům i vůči návštěvníkům. Nevím také, proč se veřejnosti předkládalo k věření, že jedna krajina M. Holého pochází z dvacátých let, když byla palcovou velikostí datována v pravém dolním rohu obrazu 1939. Korunu všemu pak zasadil informativní cyklostylovaný text, který nahrazoval katalog. Nevím, kdo ho stvořil — zůstal pro jistotu chráněn anonymitou. Z Miloslava Holého udělal Miroslavy, rozhodl, že »» současné době je profesorem Akademie výtvarných umění« a že »je mistrem nejen malby, ale i grafických technik« a »používá často též dřevorytu a pastelu, který není u nás technikou obvyklou«. Pravoslav Kotik se podle autora textu narodil ve. Slabících a byl žákem Schikandrovým. K tomu přistupují ještě svérázné interpretace vystavených obrazů a charakteristiky celého období, k čemuž snad postačí tento citát: »V sociální poezii jsou to například díla Jiřího Wolkra, Josefa Hory, která se probila až k monumentalitě a potom hlavně umění výtvarné.« Středočeská galerie fungovala v tomto případě jako spolupořadatel. Měla tedy dohlédnout na kvalitu textu a mohla snad přesvědčit místní činitele, že bude lepší, když informaci zpracuje některý z kvalifikovaných galert/ních zaměstnanců. Takhle se totiž stala ta nepříjemná věc, že de facto pod hlavičkou téhož odborného úštavu vznikla v téže době jednak významná a po všech stránkách odborně zajištěná Janouškova výstava v Nelahozevsi, jednak tato diletantská berounská improvizace. Naštěstí nevidělo výstavu moc lidí a je to dobře. Cím víc by jích přišlo a četlo ten text, tím víc by jich odcházelo zdeprlmováno. Operace se podařila, pacient je mrtev, neboli jedna osvětová akce byla splněna. Jen jsem st přt té přtležttosti vzpomněla na pečlivě připravované výstavy Alšovy jihočeské galerie v Písku nebo v Kamenici nad Lipou. Jen jsem si vzpomněla na perfektní výstavní činnost Jednotného závodního klubu v Ostí nad Orlicí. Ludmila Vachtová 2 VYTVAŘ NÁ^PRÁCE Ročník XIV čís. 1 J