Zábĕr, 1969 (II/1-26)
1969-01-11 / No. 1
ZE SVETA FILM O ŽIVOTE SPISOVATELE A. P. ČECHOVA natáčí v sovětskofrancouzské kooprodukci režisér Serge] Jutkevič. Práce v sovětských ateliérech i exteriérech byly Již dokončeny a nyní dotáčí Jutkevič zbývající scény v Paříži a Jejím okolí. Hlavní roli hraje Nikolaj Grinko, jeho partnerkou Francouzka ruského původu Ma je řina Vládyová. TAKÉ RUMUNSKO MÄ ZÁJEM O KOPRODUKCE SE ZÁPADEM. Po řadě filmů, které byly v Bukurešti natočeny v minulých letech s francouzskými partnery a z nichž nej významnějším byla kostýmní pro tiválečná komedie René Claira Ga lantní slavnosti, se začíná společ nost Romania - Film intenzivněji zajímat o spolupráci s dalšími za hraničními firmami. Nedávno dokončený výpravný historický film Boj o Řím, který je v režii Roberta Siodmaka s velkým mezlnárod ním hereckým obsazením v celém rozsahu natočen v Rumunsku, má být vizitkou technické způsobilosti, kterou disponují bukureštské ateliéry. UDRŽÍ SI AMERICKÉ MUZIKÁLY PŘÍZEŇ DIVÁKU? To je otázka, kterou si kladou velké hollywoodské produkční firmy, které vložily do výroby nákladných super - muzikálů desetimilionové sumy. Nečekaný úspěch West Side Story z roku 1960 povýšil režiséra Roberta Wiseho na hledaného mistra tohoto žánru: jeho renomé ještě posílil další muzikál Za zvu ků hudby z roku 1965, který je i dnes na prvním místě mezí obchodně nej úspěšnějšími filmy. — Wise natočil letos další náklad ný muzikál Hvězda, o životě Ion dýnské revuální umělkyně dvacá-tých let Gertrudy Lawrencové, kterou hraje Julie Andrewsová. Výpravný muzikál na podobný námět o životě jedné z Ziegfeldových tanečnic Fanny Bricové Směšné děvče natočil letos také William Wyler, který tuto roli svěřil Barbaře Strelsandové. A protože minulé finanční úsjíěchy fil mů tohoto žánru zlákaly v poslední době i jiné americké a britské výrobce, jsou nyní mezí americ kými filmovými výrobci a distri butory velké dohady o tom, zda tento příval nákladných hudebních filmů neskončí nakonec finančním fiaskem. DOCHÁZÍ TAKÉ NA MARKÝZE DE SADE. Módní vlna erotických a sexuálních filmů zřejmě neuchránila ani pověstného francouzského markýze de Sade, jehož knihy byly pro příliš realistické líčení různých perverzních zálib až do nedávna všude přísně na indexu. Pohotový berlínský producent Ar tur Brauner pověřil režiséra Cy Endfielda, aby zfilmoval de Sadeův život a vedle německých he reček Lilii Palmerové a Senty Ber gerové tu má sehrát jednu z hlav nich rolí i americký režisér (a občas také herec) John Huston. FRANK SINATRA si volí partnerky pro film opatrněji než pro svůj život — i když je třeba říci, že i po rozchodu s Miou Farrowovou udržuje se svou bývalou manželkou přátelské styky. Pro svůj nový film Lady in Cement si zvolil Raquel Welchovou. Nikoli ovšem hned. Dal si promítat řadu sekvencí z filmů, kde hrály přední světové hvězdy a po zralé úvaze se rozhodl pro Raquel. Při té příležitosti prý prohlásil: „Hrome, ta dívka je jako bouře, ale božská bouře!“ Když se o tom dověděla Welchová, řekla novinářům, že „toto Sinatrovo ocenění pro ni znamená víc než celá hora dolarů“. Ted už je třeba si přát jen jedno: áby se diváci se stejným nadšením mohli vyjadřovat o filmu, na němž dva slavní umělci pracují. JINDŘICH PLACHTA, Máňa Zeníšková a Vera Baranovská ve vrcholné scéně filmu Karla Junghanse Takový je život. Foto archiv redakce Filmový čtrnáctideník Záběr, ročník druhý, vydává Ústřední ředitelství Čs. filmu v Praze 1, Jindřišská 34, tel. 22 37 51 až 56. Tisknou Jihočeské tiskárny, závod Tábor. — Šéfredaktor Jiří Hrbas. Graf. úprava Dagmar Stehlíková. Sekretářka redakce Libuše Nechvátalová. Adresa redakce: Praha 1, Národní třída 28, telefon 22 70 41 až 44. Předplatné na rok 26 Kčs. Jednotlivá čísla 1 Kčs. Rozšiřuje Poštovní novinová služba. Informace o předplatném podá a předplatné přijímá každá pošta a doručovatel. Objednávky do zahraničí vyřizuje PNS — ústřední expedice tisku, odd. Vývoz tisku, Jindřišská 14, Praha 1. Nevyžádané rukopisy se nevracejí. LEGENDA LYLAH CLAREOVÉ tré kritické světlo na americký filmový byznys v Hollywoodu. Právě do tohoto prostředí je zasazen příběh filmového režiséra (hraje ho anglický herec Peter Finch), který jde bez skrupulí za svým cílem, za svou filmovou kariérou. A v tomto dramatu o lásce a smrti svěřil režisér Aldrich dvě role Kim Novákové. Lylah Clareová je fascinující hvězda z filmových čtyřicátých let, jejíž tajemná smrt hluboce zapůsobila na všechny, kteří ji poznali. Potom se na hollywoodské scéně obje vuje neznámá herečka Elsa. Pro režiséra je to vysněná osobnost, která by mohla ztělesnit Lylah ve filmu, jenž nemohl být právě kvůli nenadálé smrti filmové představitelky dokončen. Else se znovu podařilo vytvořit před kamerou veřejný a soukromý život Lylah Clareové. Ale ani této herečce není souzeno, aby dohrála film až do konce. Její filmový život před kamerou končí skutečnou smrtí. V této kombinované obtížné a složité roli podala Kim Nováková sugestivní herecký výkon, jakého už jsme dlouho nebyli svědky na stříbrném plátně. -a-Významný americký režisér Robert Aldrich natočil pozoruhodné filmové drama Legenda o Lylah Clareové, v němž vrhl velmi os- Brigitte Bardotová DO HOLLYWOODU Konečně tedy dochází k tomu, o co Američané po řadu let marně usilovali: hvězda čís. 1 francouzského filmu Brigitte Bardotová podepsala s jednou velkou hollywoodskou výrobnou smlouvu na tři filmy, které v příštím roce natočí v Hollywoodu. První, nazvaný V zápalu vášně, bude režírovat Sllvio Marizzeno a partnerem Bardotové bude Terence Stamp. Druhý film ponese název Sapho a jeho tvůrcem bude zkušený herecký režisér George Cukor a název třetího filmu bude oznámen až po skončení jednání o autorská práva s jedním z předních žijících romanopisců Bardotová vystoupí v americkém filmu poprvé až ve svých 34 letech, když v předcházejících šestnácti prošla ve Francii závratnou kariérou od starletky neznámého jména až po miláčka filmových diváků doma i všude za hranicemi, kde její filmy vynesly francouzskému hospodářství obrovské příjmy. Na půl cesty do Hollywoodu ji přivedl v letošním roce už film Edwarda Dmytryka Shalako, western natočený za americké peníze ve Španělsku se Seanem Connerym, představitelem agenta Jamese Bonda, jako jejím partnerem. fi Ült! ft NA PLÁTNĚ A V KINĚ PROMĚNY ----------------Ještě málo známý J. Plachta Jednou z Jara na počátku tří cátých let jsem vešel jako obvykle záhy odpoledne do kavárny Metro. Bývalo tu v tuto dobu již. dosti lidí. Tentokrát však bylo obsazených jenom několik stolků. U jednoho z nich seděl Vladislav Vančura se skupinou malířů. Byl mezi nimi i Mrkvička. Přisedl jsem si k nim a naslouchal. Vladislav Vančura hovořil o muži, který se postavou podobá Donu Quijotoví a je vůbec ve všem zcela originální. „Ta originalita, pánové, ale není jenom v jeho postavě, ta je v něm, v jeho duši, srdci, povaze. Je to typ, ale je to také osobnost, obrovská, velkolepá“. Jak to už bývalo u těchto hovorů, někdo navázal, jak to dělával Švejk, že také zná někoho a ten že je takový a onaký a k muži, o němž mluvil Vančura, se už debata nevrátila. Malíři se ovšem po chvilce rozešli, každý zase k jinému stolku, což bylo v kavárně Metro běžné, a já využil chvilky, kdy jsem zůstal s Vladislavem Vančurou sám a zeptal jsem se ho, o kom to vlastně mluvil. „Jmenuje se Jindřich Plachta. Vy ho budete dobře znát z filmů. Hraje takové roličky už asi pět let, celkem bezvýznamné, ale v každé poznáte, že ten člověk má jiskru. Eduard Bass ho moc dobře zná. Seznamte se s ním, stojí to za to.“ Ke stolku přistoupila trochu náměsíčně Lída Otáhalová a ptala se po Mrkvičkovi. Řekl jsem, že sedí vedle a Lída se posadila k nám a začala vzdychat, že v rozhlase je špatný vzduch. „Tady také“, řekl Vančura, vstal, sebral své věci a s nepatrným pohybem hlavy na pozdrav zmizel. Lída to nevnímala a rozhlížela se po kavárně: „Musím si dát vodu“. První film, v němž jsem vzal na vědomí, že existuje Jindřich Plachta, byl ještě němý film Takový je život, v němž Jindřich Plachta představoval postavu krejčího. Dlouho jsem si pamatoval, co o Plachtoví řekl v kavárně Metro Vančura — a nešlo mi to z hlavy. Ovšem s Plachtou jsem se nikde nesetkal. Jeho filmy jsem však Vančury vnímal pod vlivem slov pozorněji. Uvědomoval jsem si, že toto je už třetí desítka filmů. Tehdy jsem chodil do redakce Národního osvobození za Václavem Chábem a dával také kurzívky a fejetony Karlu Novému. Jednou přišla řeč na Plachtu a Karel Nový přitáhl obočí, pokýval hlavou a rozumoval po svém a spíše pro sebe: „Proletář Plachta. Solle se jme nuje. Žil také v Rusku a v Polsku byl úředníkem. Nosil pelerínu a pingl. Nezná sobectví“. Ale jak to i v redakci bývalo — náhlý příchod, zpráva, návštěva, telefon, nevím už co to bylo, hovor přerušil. Až zase jednou byla jiná příležitost. Sedělo se ve vinárně proti bývalému Masarykovu nádraží. Bylo tam dost lidí u dlouhého stolu. Měl jsem to štěstí, že jsem seděl vedle Eduarda Basse a hned jsem si připomněl Vančuru a Plachtu a čekal na první příležitost.. „Říkal mi Vančura, že znáte Jindřicha Plachtu ...“ vyrazil jsem ze sebe, když byla vhodná pauza v hovoru a smíchu. Eduard Bass mi vždy připomínal načepýřenou slepici, která se peleší v prachu. Na jméno Plachty zabral ihned, načepýřil se na svém sedadle, koukl na mne a začal bojovně Jako daleko spíše kohout než slepice: „To je případ tenhle Plachta! Má samorostlý humor a je to talent. Měl by nejen psát, ale také tisknout. Ale nic mu není dobré. Napíše, zahodí, napíše znovu, zahodí... a když to přinese, za pět minut si jde proto, že to musí přepsat. To svět nikdy neviděl, takhle z něho nebude nikdy spisovatel. Musí přece ví dět otištěné, co napsal.“ Někdo zaslechl Bassova rozhořčená slova a špitnul, když Bass nadechl: „Ale vždyť je to herec...“ Bass se obrátil směrem, odkud na něho bylo vystřeleno toto slovo a bystře reagoval: „Herec. Ať je herec, ale především je to spisovatel. A jakej! Talent. Viděli jste jeho oči? Ale zblízka. V těch očích je hloubka, moudrost. To je novodobý Sokrates. Ale nedá st říct. To můžete mluvit jako kniha. Najednou jsou ty jeho oči plaché. A zmizí.“ Někdo začal vyprávět o paní Acetylénové: „Tam se Plachta autor a herec spojil, nejen že si tuto hovornou ženu z lidu vymyslel, ale sám ji představoval. Litoval jsem, že jsem paní Acetylénovou nikdy neviděl. Bylo to podle všeho, co jsem o tom výstupu slyšel, nenapodobitelné, oje dinělé. Náhle se však tehdy ve vinárně objevil Rudolf Medek, což znamenalo, že téma „Plachta“ či „paní Acetylénová“ bylo pro ten večer i noc uzavřeno. Jednou jsem však v kavárně Sroubek potkal Karla Lamače a protože mne jméno Jindřicha Plachty už téměř pronásledovalo, zmínil jsem se o něm. Lamač držel v ruce nějaké listy a byl dosti roztržitý, ale při jménu Plachta zpozorněl. Usmál se téměř dětsky: „Kolohnát, lakovej čahoun. Je to přítel Vaška Wassermana. — Když jsme točili Švejka, tak ho myslím právě Vašek přivedl. Jsou si v něčem podobní, teď nevím ale v čem. Hrál tam stráž, vojenskou stráž. A působil komicky. No, čahoun. Otta Heller si o něm vymýšlí hezké historky. Nechte si je vypravovat. Jinak hraje episodky, ale moc dobře.“ Lamač se opět mile a plaše usmál a ponořil se do svých listů. Cekal jsem tedy na příležitost, abych se zeptal Otto Hellera. Příležitost se .našla, což tehdy nebylo nic těžkého. Stačilo zajít do určité kavárny, vinárny a bylo to. Otto Heller se doslova rozchecho tal: „Já že si vymýšlím historky Plachtoví? Ještě jsem si ani jednu nevymyslil. To Lamač a Wasserman, nebo Hašek, možná Franta Sauer, co já vím. Tady je komiků a jeden vypravuje historky o druhém. Já mám jenom někdy vztek, že už to můžu mít o kufru a zatím se všichni jenom chechtají Plachtoví. A on zatím hraje jenom sluhu nebo komorníka.“ Zeptal jsem se ještě, co si o něm myslí. Heller si povytáhl kalhoty a řekl starostlivě: „Ně jak hubnu. To se ale Plachtoví nemůže stát. Ten je jako lunt. Ale nemyslím tím lump, spíš knot.“ Pak se sám zasmál: „To je he rec budoucnosti. Až ho někdo objeví. Ted má moc konkurentů. Říkám, plno komiků. A Plachta to je komik filosof. Smysl pro detail. To vidíte ... hraje episodku, ale to je brilantní kousek.“ Heller vstal: „Teď mne ale omluvte. Musím na píssoir, protože mne čeká vážný rozhovor. Raději bych se bavil o Plachtoví, ale nedá se nic dělat.“ A odkvačil. Udělal přitom úplnou piruetu. Jednou jsem měl příležitost se mezi mnoha zdvořilostmi zeptat na Plachtu filmové hvězdy Suzanne Marvílle. Byla nejdříve překvapena, že se jí ptám na Plachtu. Očekávala zřejmě spíše otázky osobní. Když toto překvapení překonala, řekla jakoby zamyšleně: „Plachta .. ano, to je výborný episodista. Hrál muzikanta v páteru Vojtěchovi. Mac si ho pochvaluje. Ale větší roli asi neunese. To už je takové zakletí i těch nejlepších episodistů." Obrátil jsem proto ihned zdvořile pozornost k filmové hvězdě. Suzanne Marwille byla spokojena. (Pokračování příště) JIŘÍ HRBAS