Zábĕr, 1972 (V/1-26)

1972-12-07 / No. 25

Taber ČASOPIS FILM0VÉK3 DIVÁKA ROČNÍK V ČÍSLO 25 7. XII. 1972 Kčs 1,20 DNES V ČÍSLE: ■ ZA GÉRARDEM PHILIPEN ■ REPORTÁŽ Z NATÁČENÍ FILMU KDYŽ NĚCO KONČÍ, TAK NĚCO ZAČÍNÁ ■ DVA HERCI A JEDEN REŽISÉR Prosinec je pro všechny malé i vel­ké děti tak trochu měsícem kouzel ných pohádek, očekávaných dárků, pohádkových kntlek. Také stříbrně filmové plátno dalo mnoha genera cím filmových diváků krásné a neza­pomenutelné pohádkové zátitky. Bo­hužel, v poslední době je na plátnech našich kin málo pohádek. Ale jedna přece přichází z Francie, jejím tvůr­cem je jedenačtyřicetiletý režisér Jac­ques Demy, od něhož jsme u nás vi­děli v šedesátých letech poetickou hudební komedii se zpívanými dialo­gy Paraplíčka ze Cherbourgu, která získala Velkou cenu v Cannes. Divá­ky pobavila i další hudební komedie Slečinky z Rochejortu se sesterskou dvojicí Catherine Deneuvovou Frangoise Dorléacovou. Jacques Demy a se podílel i. na kolektivním protest­ním filmu francouzských filmařů pro­ti válce ve Vietnamu, který se jme­noval Daleko od Vietnamu. Poznáme i jeho film Fotomodelka, který nato­čil v Hollywoodu. A nyní v prosinco­vém filmovém programu jde do kin jeho film z roku 1970 — Oslí kůže, příběh z pohádkového světa, v němž hraje Jean Marais a Catherine De­­neuvová. Jacques Demy nemá špat­ný vkus — o tom svědčí jeho filmy. Jako literární podklad svého filmu si vybral pohádku z díla nejznámější­ho francouzského pohádkáře. je to spisovatel Charles Perrault, který žil V letech 1628 až 1703 a za svého ži­vota bojoval za pokrok v umění a tě­žil zásadně z lidové slovesnosti, je­ho Pohádky, které vyšly v roce 1697, jsou ve světě známé. Jacques Demy, který měl rád Cocteaua, dal ve svém pohádkovém filmu příležitost i her­ci, který býval na počátku své karié­ry sekretářem Jeana Cocteaua. Je /ím Jean Marais, dnes už slavný francouz­ský herec, který býval původně fo­tografem, učitelem golfu. Francouz­ský básník jean Cocteau, který byl zároveň i malířem, dramatikem, fil­movým scenáristou a režisérem, měl na svého sekretáře, později asisten­ta i herce velký vliv. Pamatujete se ještě na filmy Kráska a zvíře nebo Orfeus? To jsou právě díla, která na­točil Jean Cocteau, a v nichž hrál t Jean Marais. Přišly k nám až po druhé světové válce. To byla také doba, kdy Jean Marais v anketách diváků i v anketách vedoucích kin byl po mnoho let vítězem. Jeho roč­ník je 1913 a bude tedy příští rok už oslavovat šedesátku. Ale filmový divák si ho pamatuje jako věčně mla­dého a stále přitažlivého sugestivní­ho herce. Když se objevil na jednom' moskevském filmovém festivalu, by­lo skutečným překvapením, jakou ob­rovskou popularitu má u mladých so­větských diváků. V hotelu Moskva by­lo pro něho těžké, aby unikl mladým ctitelkám, které chtěly podpis. Během své neobyčejně bohaté filmové karié­ry se stal dokonce legendárním „mu­žem sta tváří", jak se o něm často psalo. Uměl měnit převleky tak tem­peramentně a pohotově, že se mu na plátně dlouho nikdo nevyrovnal, lean Marais se u svého učitele Cocteaua učil i malovat a tento koníček mu zřejmě zůstal až do současné doby. Mnozí jeho filmoví přátelé mají je­ho obrázek, který obvykle zachycuje kouzlo léta. Zůstal sportovcem a do­vede v jezdectví, plavání i lyžování zastínit i ’ mnohem mladší kolegy. Skutečným objevitelem herce Jeana Maraise byl však režisér Jean Delan­­noy, který v roce 1943 natočil za umělecké spolupráce Jeana Cocteaua film Věčný návrat na motiv známé tristanovské legendy. Jean Marais, který se sice ve filmu objevil už v roce 1936, se teprve filmem Věčný návrat stal známým, úspěšným a té­měř rázem slavným a populárním. Tentýž režisér vytvořil v roce 1948 filmový románek lásky pilota a le­tušky Očima vzpomínek, v němž hrál Jean Marais s Morganovou. Byl to je­den z nejúspěšnějších filmů po strán­ce ryze komerční. A byl to Jean De­­lannoy, který před jedenácti lety na­točil výpravný kostýmní film Kněž­na de Clěves, věrně zachycující dobo­vou atmosféru románové předlohy Madame de La Fayettové, v němž Jean Marais představoval knížete de Clěves. Jak sám doznal, byla to je­ho nejmilejší role. Když Jean Marais poznal, že se bude muset přehrát na charakterní role, vrh% se na filmy dobrodružné, romantické a získal opět sympatie svých diváků. Stal se představitelem filmů Ruy Bias, ale také hrabětem Monte Christo, kapitá­nem Fracassem a dokonce Fantoma­­sem. Filmy měly pochopitelně velký obchodní úspěch. Jean Marais však přiznal, že nejraději vzpomíná na své začátky, když točil pod vedení Jeana Cocteaua. Režisér jacques Démy mu zřejmě chtěl tak trochu oživit vzpo­mínky na minulost, když ho jako hrdinu zavedl do pohádkového světa slavného francouzského pohádkáře ze 17. století a za partnerku mu vybral Catherinu Deneuvovou. Jean Marais nezapomínal nikdy na divadlo a stal se již v roce 1952 členem Comédie Frangaise. Kolem tohoto herce vznik­lo mnoho časopiseckého vzruchu, když se objevil jeho syn Serge, kte­rému tehdy bylo už kolem dvacíti let. Když Jean Cocteau umíral v ro­ce 1963, hrál se v kinech opět jeho film Kráska a zvíře z roku 1943 a Jean Marais vzpomínal na dobu svých začátků. Byla to doba, kdy točil s Jeanem Cocteauem nejen pohádkové příběhy, ale i filmové přepisy jeho divadelních her. Nyní se do pohád­kového světa vrátil. hbs JEAN MARAIS A POHÁDKOVÝ svět Jean Marais jako Ruy Bias ve stejno­jmenném filmu Pierra Bilióna Jean Marais ve filmu režiséra André­­ho Hunebella Kapitán jean Marais ve filmové pohádce Jacquese Demyho Osli kůže KAREL EFFA, kterého znají návštěvnici Hudebního divadla i diváci filmu a te­levize. je velký přítel sportu. Rozhovor si přečtěte na str. 7 dnešního čísla Civilní snímek: František Bednář NEVYLÉČITELNĚ VĚRNÁ SOPHIA LORENOVÁ Jako každá filmová hvězda má i So­phia Lorenová nespočet ctitelů. Jsou dvojího druhu. Jedni, co sedí před plátnem a touží po ní prostřednictvím postav, které ztělesňuje, a druzí, kteří mají to štěstí, že se s ní stýkají v ate­liérech a v soukromém životě. Naději na uskutečnění svých tajných přání nemají však ani ti, ani oni. „Jsem nevyléčitelně věrná,“ prohlásila ne­dávno herečka, pro niž existuje pouze jeden muž — manžel Carlo Ponti. Je­jich láska budila kdysi pozornost svě­tového tisku, neboť Ponti byl ženatý a Itálie rozvody nepovolovala. Mnozí se domnívali, že jde pouze o flirt, který jednoho dne skončí. Producent á herečka! Lze si představit banál­nější spojení? Jenže v roce 1965 po­žádal italský producent Carlo Ponti 0 francouzské občanství. Sophia Lore­nová rovněž. Důvod byl zcela jasný: chtěli se vzít. O šestnáct měsíců po­zději si rozvedený Ponti vzal Lore­­novou a 29. prosince 1968 se jim na­rodil syn Carlo. Po krátké přestávce začala Loreno­vá opět hrát a jedním z jejích po­sledních úspěchů je postava Dulcinei ve filmovém muzikálu Muž jménem La Mancha. Film natočil tvůrce ame­rického filmového bestselleru Love Story Arthur Hilfer a Lorenová v něm měla znamenitého patrnera v Peteru 0’Tooleovi, který ztělesnil Dona Qui­­jota. Po tomto filmu se Sophia Lore­nová opět nějaký čas bude ateliérům vyhýbat, neboť čeká druhé děcko. 1 když svým typem a řadou rolí, kte­ré vytvořila, navozuje Lorenová před­stavy, nekryjící se s Ideálem věrné manželky a starostlivé matky, skuteč­nost ukazuje, že zde zdání přece jen klame. Hereťfta sama nedávno pro­hlásila: „Stane so, že některý z mých přátel se do mne zamiluje. Jenže já netoužím po lásce Jiného muže kro­mě Carla. Nikdy jsem nepocítila $huf flirtovat s nějakým mladíkem. Zami­lovaná žena nemůže milovat zároveň víc mužů — existuje pro ni vždy jen jeden. A já jsem zamilovaná do man­žela. Proč bych si měla něco začínat s někým jiným? Nejsem z těch, které potkávají opravdovou lásku příliš čas­to, a tak nehodlám riskovat její ztrá­tu. Přála bych si, aby si ženy uvědo­mily, že lásku nedostávají darem — tu si musí vydobýt. Jsme s Carlem už dost dlouho a není to někdy tak leh­ké, jak by se mohlo na prvý pohled zdát. Ale pikdy nepřestávám bdít nad naší láskou, í ve chvílích, kdy mám hodně práce a kdy jsem unavena. Lidé mi často říkají: — Co na tom svém manželovi vidíte? Vidím v něm svou lásku, ušlechtilého druha a las­kavého člověka. Rozumíme si, ať jsme v jakémkoli duševním rozpoložení. Je to nádherné vědět, že nic není důle­žitější než být spolu I“ cl Záběr z filmového muzikálu Muž jménem f a Manrba v němž Sophia Lorenová vytvořila postavu Dulciney

Next