Zábĕr, 1973 (VI/1-26)

1973-06-08 / No. 12

ROČNÍK VI. ČÍSLO 12 8. 6. 1973 Kčs 1,20 DNES V ČÍSLE: ■ K 75. VÝROČÍ ČESKÉ KINEMATOGRAFIE ■ NAŠE FILMY V MEXIKU ■ PRAMÁLO ROZTRŽITÝ PIERRE RICHARD ■ TŘI CHLAPI NA CESTÁCH EDUARD ŽEMLA, člen Divadla J. Průchy na Kladně, známý z televize, kda konferuje seriál Stalo se — nestalo, hovoří na 8. str. dnešního čísla Civilní snímek: František Bednář V červnu budou proudit jilmoví di­váci do letních amfiteátrů, aby vl­áčil nefnovčjší filmy letošního Filmo­vého festivalu pracujících. Ze sovět­ské produkce tu spatří barevný ši­rokoúhlý film Rozloučení s Petrohra­dem, jehož hrdinou je známý a slav­ný „král valčíků“ a klasických ope­ret Johann Strauss, který žil v letech 1825 až 1899. Je z rodiny Straussů nejslavnější. Už před ním psali ví­deňští komponisté valčíky. Prvním byl Franz von Suppé, dalším Millöcker — a také Johann Strauss starší, otec našeho nejnovějšího filmového hrdi­ny. Otec Johanna byl výtečný hudeb­ník — a přece si nepřál, aby jeho syn šel v jeho stopách. Jeho přesvěd­čení, že syn se nesmí věnovat hudbě, bylo tak vážné a tvrdé, že mladičký Johann, podporovaný pouze matkou, se učil hudbě tajně. Hrál na housle, skládal písničky, ale otec o tom ne­měl ani tušení. A tak se přiblížil den 13. října 1844, kdy mladý — devate­náctiletý — Johann přinutil překva­peného otce, aby naslouchal jeho prvnímu vystoupení na veřejnosti. V DOBĚ Johann Strauss se nepředstavil je­nom vlastními skladbami, ale také vlastním orchestrem. Hned při tomto prvním hudebním představení se do­stavil nečekaný, doslova mimořádný úspěch. Mezi obecenstvem stál otec se slzami v očích. Byl příliš dobrý muzikant, aby nevěděl, že se tady představil velký hudební talent. Po tomto koncertě teprve svolil, aby se mladý Johann věnoval hudbě. Uká­zalo se, že teprve Strauss syn udě­lal ze tříčtvrtečního vídeňského tan­ce událost světového významu. Kriti­ka vítala nového komponistu s nadše­ním. Film nás však nezavádí do Víd­ně a neukazuje toto Straussovo ne­radostné dětství a těžké časy raného mládí. Zavádí nás do Petrohradu, kdy končila neslavná krymská válka — v roce 1856. Jednatřicetiletý Johann Strauss je už slavný, říká se mu „král valčíků“ a vstupuje poprvé před obecenstvo Petrohradu. Je na uměleckém zájezdu. Letní divadlo v Pavlovsku tehdy očekávalo s napě­tím nejen skladatele, ale i dirigenta. Přijel sám — bez vlastního orchestru —- a prožil v té době milostnou histor­ku, kterou jilm končí. Do Ruska se vracel ještě několikrát. Jednou se tu setkal i s mladíkem, jehož první koncertní dílo uvedl jako dirigent. Ten mladík byl student a jmenoval se Čajkovskij. Bylo mu devatenáct let. Johann Strauss od roku 1856 jezdil do Ruska plných osm let. Na­psal tu nejen valčíky, ale i několik skladeb inspirovaných ruskou lido­vou hudbou, která se mu velmi za­mlouvala. Film líčí jenom krátký — i když citově významný úsek Straus­sova života. Bylo to období, kdy kon­certy Johanna Strausse byly velkou hudební událostí. Nadšení posluchači, ctitelé i ctitelky /těch bývá pochopi­telně nejvíce), zahrnovali novou hu­dební hvězdu, „krále valčíků“, potles­kem, obdivem, ale i květinami, dopi­sy a vroucím vyznáním. Ale to byla doba, kdy Johann Strauss byl'vlastně teprve na počátku své oslnivé kari­éry. Teprve v roce 1867 uslyšeli po­sluchači Straussův nejpopulárnější valčík Na krásném modrém Dunaji, který mu záviděl i Brahms. Jednou se stalo, že Vídní projížděl Offen­bach, Ikterý se narodil 21. června 1819 v německém Kolíně nad Rý­ MLÄBl nem j. Tehdy to byl jit slavný Offen­bach, který dal světu pravou operetu. Kdysi, jako čtrnáctiletý chlapec, se vydal docela sám do Paříte, která se mu potom stala pravým domovem. Když Strauss byl v Petrohradě, měl Offenbach v Paříži už své vlastní di­vadlo. Tento „Heine hudby“, jak se o něm psalo, se ve Vídni sešel ne­čekaně s fohannem Straussem. Řekl mu s úsměvem: Vy byste měl l operety. Strauss se o to skutečně po­kusil v roce 1870. První pokus ne skončil úspěchem. Opereta se ani nehrála. Ale Strauss slušel stále Offenbachova slova a pustil se do další operety, která měla premiéru hned roku následuiícího. „Král val­číků“ okusil úspěch na jevišti a iiž se nevzdal. Třetí jeho opereta — Ne­topýr — mu rázem přinesla slávu, obdiv i světový úspěch. Offenbach se tehdy vyjádřil: Neříkal Jsem to? Johann Strauss se svým orchestrem však jezdil dále po Evropě a v Milá­ně dosáhl snad největšího úspěchu. Ovšem cesta Netopýra ke slávě šla přes kritiku, odborníky, hudebníky. Obecenstvo bylo nejdříve na rozpa­cích a teprve postupně se učilo této operetě naslouchat. Ale „skvost leh­ké hudby", jak se vyjadřovali znalci, se od roku 1874 hraje dodnes na všech světových jevištích. Offenbach umírá v v roce 1880 s touhou napsat operu. Ale Hoffmannovy povídky. I které dokončil jenom v klavírním výtahu) už na jevišti neviděl ani ne­slyšel. A pět let po smrti Offenha­­cha má premiéru Straussův Cikán­ský baron, který je spíše komickou operou ne? operetou. V této operetě překonal Strauss Netopýra. Po tomto vrcholu — i když i další operety mě­ly dobrou a sugestivní hudbu — ne­dosáhl Johann Strauss tak jedinečné­ho světového ohlasu. Umírá v roce 1899. Na prahu léta. A poslední den toho roku opouští svět i Millöcker, tvůrce Zebrového studenta. Ale vrat­­me se ve filmu do Straussova mládí, kdy byl jenom „králem valčíků", hbs Důležité je, že tyto první u nás natočené oživlé fotografie nespadají jako mnohé jiné z pravěku kinemato­grafie do oblasti historiky často jen citovaných legend, nýbrž představují reálné dokumenty dávno minulé doby. Byly totiž zásluhou prvního českého archiváře, kameramana a dějepisce Jindřicha Brichty a jeho nerozlučné- ■ ho přítele, vášnivého popularizátora filmu Karla Smrže včas objeveny a zachráněny před zánikem, a proto zůstaly zachovány dodnes ve své pů­vodní podobě. Patří k nejvzácnějším relikviím rozsáhlých sbírek našeho filmového archívu, kde jsou v nových kopiích, pořízených z pečlivě zhoto­vených dubnegatívů dostupné i příš­tím generacím diváků. Český architekt Jan Kříženecký při­stupoval k natáčení filmů v pravém slova smyslu Jako každý dnešní fil­mový amatér, tedy jen z osobní zá­liby. Ani první veřejné promítání jeho filmů, uskutečněné na Výstavě archi­tektury a inženýrství v pražské Stro­movce pod názvem Český kinemato­­graf dne 19. června 1898, nebylo myš­leno jako výdělečný podnik, nýbrž jen jako jedna z výstavních atrakcí, která měla upoutat zájem návštěvníků Za tím účelem natočil i tři komické vý­stupy — Dostavpnfčkn ve mltfniri Vý- JPokračnvánl na str 3j KRÄLVALČÍKÚ 75. výročí CESKE KINEMATOGRAFIE 19. června si s hrdostí připomeneme 75. výročí předvedení prvních u nás vytvořených filmů před širší veřejností. Byly to tehdy ovšem jen kratičké Filmové záznamy výjevů z všedního městského života, doplněné několika naaranžovanými komickými výstupy, nafilmované víceméně na zkoušku Lu miěrovou kamerou dovezenou z Paříže náruživým fotografem, architektem [anem Kříženeckým, civilním povoláním zaměstnancem magistrátu králov­ského hlavního města Prahy. Nicméně jsou to první české filmy. Postavu slavného vídeňského sklada­tele a „krále valčíků“ Johanna Strausse vytváří Girt Jakovlev Fridúv film, Rozloučení s Petrohradem ukazuje i ruh slávy ve spot čnosti, pro níž je Strauss jako hudebník hoden zbožňování, ale jako člověk nemá právo překročit hranice své sociální determinace Sovětský film Rozloučení s Petrohra dem zobrazuje Straussův milnstný vztah k Olze Smirnické (hraje ji Tat­jana Bedovovál. do níž se skladatel za svého krátkého pobytu v Petro­hradě zamiloval Snímky: archív Jánošík {Paľo Bielik) — z ro­ku 1935 v režii Martina Friče

Next