Zábĕr, 1973 (VI/1-26)
1973-06-08 / No. 12
ROČNÍK VI. ČÍSLO 12 8. 6. 1973 Kčs 1,20 DNES V ČÍSLE: ■ K 75. VÝROČÍ ČESKÉ KINEMATOGRAFIE ■ NAŠE FILMY V MEXIKU ■ PRAMÁLO ROZTRŽITÝ PIERRE RICHARD ■ TŘI CHLAPI NA CESTÁCH EDUARD ŽEMLA, člen Divadla J. Průchy na Kladně, známý z televize, kda konferuje seriál Stalo se — nestalo, hovoří na 8. str. dnešního čísla Civilní snímek: František Bednář V červnu budou proudit jilmoví diváci do letních amfiteátrů, aby vláčil nefnovčjší filmy letošního Filmového festivalu pracujících. Ze sovětské produkce tu spatří barevný širokoúhlý film Rozloučení s Petrohradem, jehož hrdinou je známý a slavný „král valčíků“ a klasických operet Johann Strauss, který žil v letech 1825 až 1899. Je z rodiny Straussů nejslavnější. Už před ním psali vídeňští komponisté valčíky. Prvním byl Franz von Suppé, dalším Millöcker — a také Johann Strauss starší, otec našeho nejnovějšího filmového hrdiny. Otec Johanna byl výtečný hudebník — a přece si nepřál, aby jeho syn šel v jeho stopách. Jeho přesvědčení, že syn se nesmí věnovat hudbě, bylo tak vážné a tvrdé, že mladičký Johann, podporovaný pouze matkou, se učil hudbě tajně. Hrál na housle, skládal písničky, ale otec o tom neměl ani tušení. A tak se přiblížil den 13. října 1844, kdy mladý — devatenáctiletý — Johann přinutil překvapeného otce, aby naslouchal jeho prvnímu vystoupení na veřejnosti. V DOBĚ Johann Strauss se nepředstavil jenom vlastními skladbami, ale také vlastním orchestrem. Hned při tomto prvním hudebním představení se dostavil nečekaný, doslova mimořádný úspěch. Mezi obecenstvem stál otec se slzami v očích. Byl příliš dobrý muzikant, aby nevěděl, že se tady představil velký hudební talent. Po tomto koncertě teprve svolil, aby se mladý Johann věnoval hudbě. Ukázalo se, že teprve Strauss syn udělal ze tříčtvrtečního vídeňského tance událost světového významu. Kritika vítala nového komponistu s nadšením. Film nás však nezavádí do Vídně a neukazuje toto Straussovo neradostné dětství a těžké časy raného mládí. Zavádí nás do Petrohradu, kdy končila neslavná krymská válka — v roce 1856. Jednatřicetiletý Johann Strauss je už slavný, říká se mu „král valčíků“ a vstupuje poprvé před obecenstvo Petrohradu. Je na uměleckém zájezdu. Letní divadlo v Pavlovsku tehdy očekávalo s napětím nejen skladatele, ale i dirigenta. Přijel sám — bez vlastního orchestru —- a prožil v té době milostnou historku, kterou jilm končí. Do Ruska se vracel ještě několikrát. Jednou se tu setkal i s mladíkem, jehož první koncertní dílo uvedl jako dirigent. Ten mladík byl student a jmenoval se Čajkovskij. Bylo mu devatenáct let. Johann Strauss od roku 1856 jezdil do Ruska plných osm let. Napsal tu nejen valčíky, ale i několik skladeb inspirovaných ruskou lidovou hudbou, která se mu velmi zamlouvala. Film líčí jenom krátký — i když citově významný úsek Straussova života. Bylo to období, kdy koncerty Johanna Strausse byly velkou hudební událostí. Nadšení posluchači, ctitelé i ctitelky /těch bývá pochopitelně nejvíce), zahrnovali novou hudební hvězdu, „krále valčíků“, potleskem, obdivem, ale i květinami, dopisy a vroucím vyznáním. Ale to byla doba, kdy Johann Strauss byl'vlastně teprve na počátku své oslnivé kariéry. Teprve v roce 1867 uslyšeli posluchači Straussův nejpopulárnější valčík Na krásném modrém Dunaji, který mu záviděl i Brahms. Jednou se stalo, že Vídní projížděl Offenbach, Ikterý se narodil 21. června 1819 v německém Kolíně nad Rý MLÄBl nem j. Tehdy to byl jit slavný Offenbach, který dal světu pravou operetu. Kdysi, jako čtrnáctiletý chlapec, se vydal docela sám do Paříte, která se mu potom stala pravým domovem. Když Strauss byl v Petrohradě, měl Offenbach v Paříži už své vlastní divadlo. Tento „Heine hudby“, jak se o něm psalo, se ve Vídni sešel nečekaně s fohannem Straussem. Řekl mu s úsměvem: Vy byste měl l operety. Strauss se o to skutečně pokusil v roce 1870. První pokus ne skončil úspěchem. Opereta se ani nehrála. Ale Strauss slušel stále Offenbachova slova a pustil se do další operety, která měla premiéru hned roku následuiícího. „Král valčíků“ okusil úspěch na jevišti a iiž se nevzdal. Třetí jeho opereta — Netopýr — mu rázem přinesla slávu, obdiv i světový úspěch. Offenbach se tehdy vyjádřil: Neříkal Jsem to? Johann Strauss se svým orchestrem však jezdil dále po Evropě a v Miláně dosáhl snad největšího úspěchu. Ovšem cesta Netopýra ke slávě šla přes kritiku, odborníky, hudebníky. Obecenstvo bylo nejdříve na rozpacích a teprve postupně se učilo této operetě naslouchat. Ale „skvost lehké hudby", jak se vyjadřovali znalci, se od roku 1874 hraje dodnes na všech světových jevištích. Offenbach umírá v v roce 1880 s touhou napsat operu. Ale Hoffmannovy povídky. I které dokončil jenom v klavírním výtahu) už na jevišti neviděl ani neslyšel. A pět let po smrti Offenhacha má premiéru Straussův Cikánský baron, který je spíše komickou operou ne? operetou. V této operetě překonal Strauss Netopýra. Po tomto vrcholu — i když i další operety měly dobrou a sugestivní hudbu — nedosáhl Johann Strauss tak jedinečného světového ohlasu. Umírá v roce 1899. Na prahu léta. A poslední den toho roku opouští svět i Millöcker, tvůrce Zebrového studenta. Ale vratme se ve filmu do Straussova mládí, kdy byl jenom „králem valčíků", hbs Důležité je, že tyto první u nás natočené oživlé fotografie nespadají jako mnohé jiné z pravěku kinematografie do oblasti historiky často jen citovaných legend, nýbrž představují reálné dokumenty dávno minulé doby. Byly totiž zásluhou prvního českého archiváře, kameramana a dějepisce Jindřicha Brichty a jeho nerozlučné- ■ ho přítele, vášnivého popularizátora filmu Karla Smrže včas objeveny a zachráněny před zánikem, a proto zůstaly zachovány dodnes ve své původní podobě. Patří k nejvzácnějším relikviím rozsáhlých sbírek našeho filmového archívu, kde jsou v nových kopiích, pořízených z pečlivě zhotovených dubnegatívů dostupné i příštím generacím diváků. Český architekt Jan Kříženecký přistupoval k natáčení filmů v pravém slova smyslu Jako každý dnešní filmový amatér, tedy jen z osobní záliby. Ani první veřejné promítání jeho filmů, uskutečněné na Výstavě architektury a inženýrství v pražské Stromovce pod názvem Český kinematograf dne 19. června 1898, nebylo myšleno jako výdělečný podnik, nýbrž jen jako jedna z výstavních atrakcí, která měla upoutat zájem návštěvníků Za tím účelem natočil i tři komické výstupy — Dostavpnfčkn ve mltfniri Vý- JPokračnvánl na str 3j KRÄLVALČÍKÚ 75. výročí CESKE KINEMATOGRAFIE 19. června si s hrdostí připomeneme 75. výročí předvedení prvních u nás vytvořených filmů před širší veřejností. Byly to tehdy ovšem jen kratičké Filmové záznamy výjevů z všedního městského života, doplněné několika naaranžovanými komickými výstupy, nafilmované víceméně na zkoušku Lu miěrovou kamerou dovezenou z Paříže náruživým fotografem, architektem [anem Kříženeckým, civilním povoláním zaměstnancem magistrátu královského hlavního města Prahy. Nicméně jsou to první české filmy. Postavu slavného vídeňského skladatele a „krále valčíků“ Johanna Strausse vytváří Girt Jakovlev Fridúv film, Rozloučení s Petrohradem ukazuje i ruh slávy ve spot čnosti, pro níž je Strauss jako hudebník hoden zbožňování, ale jako člověk nemá právo překročit hranice své sociální determinace Sovětský film Rozloučení s Petrohra dem zobrazuje Straussův milnstný vztah k Olze Smirnické (hraje ji Tatjana Bedovovál. do níž se skladatel za svého krátkého pobytu v Petrohradě zamiloval Snímky: archív Jánošík {Paľo Bielik) — z roku 1935 v režii Martina Friče