Zábĕr, 1974 (VII/1-26)

1974-01-04 / No. 1

ROCN’K VII. ČÍSLO 1 4. I. 1974 Kčs 1,20 DNES V CISLE: ü Zvláštní příloha K FFP-LEDEN ’74 ■ REPORTÁŽ Z NATÁČENÍ FILMU LIDÉ Z METRA B SERGEJ GERASIMOV V PRAZE fl VLAK DO STANICE NADĚJE \ Kolik je to už generací, které cho­dí do našich kin! Naše babičky ještě a obdivovaly němý film a jeho hrdiny ; bnky. Cr.city na Waldemara Psilandera, na Olaja Fönse, na Gun­­nara To misé. Václav Wasserman, náš filmový průkopník, obdivoval ve svém mládí Astu Nielsenovou. Jiní vzpomí­nali na Mary Pickfordovoá, na Dou­­glase Fairbankse, nesmrtelného před­stavitele Zorro mstitele, prvního muž­ného hrdinu filmového plátna. Pro nás to byla Greta Garbo, kterou ob­jevil švédský režisér Maurice Stiller. Když někteří diváci, ti nejstarší, jdou Hybernskou ulicí, vzpomínají, že tu byl biograf Orient, jedno z nejstar­ších našich kin. Počátky českého fil­mu ještě pamatuje W. T. Binovec, ale už nás opustili Slovinský, Innemann, dr. Kolár, Krámský a mnozí další. Máme za sebou i rok, kdy jsme vzpo­mínali 75. výročí československé ki­nematografie. Film v Sovětském sva­zu udělal od doby, kdy se točil slav­ný Křižník Potěmkin a Generální li­nie nebo Bouře nad Asií, další obrov ský rozvoj a zapojil do své filmové tvorby vlastně všechny národní re­publiky. Hollywood, který tak ne­omezeně kraloval po celá desetiletí, se už několikrát zachvěl ve svých základech. Film se dostal do zemí,' kde nikdy neexistoval. A tak se za­čal rozvíjet i v zemi, kde ještě nedáv­no se bojovalo proti blokádě, agresi, proti spiknutí bohatých. Je pravda, že první kubánské filmy vznikly na Ku­bě už ve dvacátých letech, ale kdo o nich u nás věděl? Koncem roku. 1973 se však u nás už mohl konat festival kubánských filmů, které vznikly v nové situaci, po vítězství revoluce. Alfredo Guevara, který by! ioni v Československu s delegací ku­bánských filmových pracovníků, je vlastně zakladatelem nového kubán­ského filmu, jehož základna byla vy­­buaována již tři měsíce po rozdrcení Batistova diktátorského režimu. Tou­to základnou je Kubánský ústav umě­ní a filmového průmyslu, který exis­tuje již patnáct let. Kdo tehdy stál u zrodu nového kubánského filmu? Byli to mladí lidé, intelektuálové, kteří si byli dohře vědomi toho, že filmové umění, když má správnou ideu. myšlenku a vynikající umělec­ké znrncnvání. múfe se stát nenby­­čo'nou zhraní v da,f<m rozvoji člo-věka a snrdečnňsti. Nebulo tomu tak u nás po znárodnění jilmu v roce 1945? Když se konal poslední mezi­národní jilmový festival■ v Karlových Varech v roce 1972, jeho součástí by­lo i Symposium mladých kinemato­grafií Afriky, Asie a Latinské Ame­riky. Bylo překvapením, jak se čer­ná Afrika probouzí, jak se filmový svět rozšiřuje. Ještě v roce 1960 pl­ným právem mohl filmový historik konstatovat, že africký film neexistu­je. Jak se situace změnila za pou­hých čtrnáct let! Pro nás byla černá Afrika ještě exotickým předmětem studia, hledali jsme ji na mapě, v li­teratuře, v etnografických rozborech. Dnes nám ji přibližuje filmové umě­ní. V roce 1972 už nebylo pochybnos­tí o existenci africké kinematogra­fie ani u nás, r Evropě. Jistě ještě nelze plně mluvit o svébytném umění černé Afriky, ale mladí afrič­tí tvůrci půjdou dále. Právě tak arab­ský svět, tvořený patnácti národy, objevuje film. Převaluje v něm pře­devším egyptský jilm, s kterým se setkáváme nejčastěji. Film se stává v arabském světě nepostradatelnou kronikou událostí a proměn života, . má však i svou propagační a osvěto­vou roli.. Po egyptské ..kinematografii už nejméně deset let slyšíme o filmu Sýrie. Kdysi bylo v Damašku upro­střed první světové války a ještě za tureckého režimu otevřeno první ki­no. Již koncem dvacátých let vznikají tu první pokusy a syrský film. Ale teprve nyní blíže poznáváme i pro­blematiku jilmové Sýrie. A je tu Li­banon, který už také plných deset let žije filmem. Dále Irák, kde se filmová výroba začala organizovat p~ druhé světové válce. A mohl bych jmenovat Kuvajt, kde vznikl jilm te­prve před třemi lety. Maghreb, což znamená dřívější Tunisko, Alžírsko, Maroko. Na moskevském i karjnvar­­ském festivalu se již několik let se­tkáváme nejen s filmy, ale i s tvůr­ci arabského světa. 4 to nesmíme za­pomínat na Latinskou Ameriku a na její mladé kinematografie. Znali isme mexický a argentinský film. Ale v současné době. jak už jsem zazname­nal na začátku, známe i kubánský film. hojně se v evropském odborném tisku psalo o brazilském filmu. A znovu se musíme zabuvai i neioosied­­něiším vúvoiem v Mexiku, Argentině, Bo’ívii. Film tzv. třetího světa je v popředí záimu neien odborníků, ale i náročných diváků, kteří nechtějí ztratit přehled o současné mapě svě­ta — která je stále v pohybu. Proto i my v našem časopise budeme čte­náře soustavně o vývoji filmu třetího světa informovat. hbs FILMOVÝ SVET SE ROZŠIŘUJE DALEKÉ ZEMĚ NA PLATNĚ > V průběhu ne­dávných mexických Dnů fil­mů se setkal s velkým divác­kým ohlasem film Roberta Gavaldóna Nová výprava dona Quijota Z kubánského filmu režiséra Hiimber­­ta Soláze Jednou v listopadu, který byl uveden na Dnech kubánského fil­mu 1973 Snímek režiséra Manuela Peréze Muž z Maisinicu reprezentoval kinematogra­fii Kuby na loňském VIII. MFF v Moskvě Snímky: archív JANA KASANOVÄ, kterou zná divadelní obecenstvo Moravy i Čech, V filenkou pražského divadélka Ateliér. O své cestě k d'vad’u i filmu vypráví na 8. stra­ně dnešního čísla Civilní snímek: František Bednář OHLÉDNUTÍ K VERDUNU V dílech antifašistických němec­kých spisovatelů nacházejí filmaři DEFY stále živou inspiraci a často se k nim obracejí, aby připomněli , svým divákům nebezpečné cesty a zá­kruty minulosti, které přivodily poz­dější válečnou a duchovní katastrofu Německa. V těchto dnech vzniká ve studiu DEFA další film této již početné sé­rie — Výchova před Verdunem, který natáčí Egon Günther podle románu Arnolda Zweiga. Román, napsaný v letech 1933—1934 již za spisovatelovy emigrace, navazuje svým zaměřením na jiný Zweigův román — Spor o seržanta Gríšu, v němž analyzuje vztah určitých kruhů německé spo­lečnosti k ruskému zajatci. Oba ro­mány jsou hlubokou sondou do ně­meckého života v období první světo­vé války a Zweig v nich jemně nuan­­cuje názorová stanoviska, humanistic­ké a politické postoje příslušníků nejrůznějších tříd, í když hlavní dů­raz klade na niterní konflikt repre zentantů společenské vrstvy, kterou nejlépe zná — demokratické, liberál­ně naladěné buržoazie. Krach jejich iluzí, podmíněný tragickou izolova­ností od zdravých třídních sil němec­ké společnosti, dělníků — tento zá věr vyvodila historie z díla význam ného německého humanisty a rea listy. Hrdinou románu a filmu Výchova před Verdunem je mladý literát Wer­ner Bertin, který se těžko sžívá s po­stavením novodobého otroka v unifor­mě. Veden soucitem, podá jednoho horkého červencového dne šálek vo­dy francouzským zajatcům a za tento čin — akt porušení vojenské disciplí­ny a .pokus o demoralizaci ducha ně­mecké armády1 je převeden do trest­ného komanda — před vypuknutím největších jatek první světové války — bitvy u Verdunu. Kolem této ústřední postavy se odehrávají další lidská dramata Bertinových nadříze­ných i přátel, z nichž nejbližšími se mu stanou sazeč Wilhelm Pahl a Karl Lebende, muži, kteří si v plném roz­sahu uvědomují zločinnost německé agrese, třídní původ rozpoutaného šo vinismu se všemi daiekojdoucím historickými důsledky. Přátelství me zi těmito muži, zrození vzájemné dů­věry a porozumění mezi nimi, deba­ty vedené v mezní situaci života a smrti jsou motivem, na který Egon Günther klade ve svém přepisu nej­větší důraz, aby ukázal, jak složitým přerodem musei projít intelektuál Bertin, aby před svým tragickým kon­cem dokázal překonat omezenost své životní filosofie a pochopit smysl his­torické perspektivy. k Günther nesměřuje tímto přepisem dalšímu .protiválečnému filmu1, ale chce natočit pravdivý film o li­dech za války, o tom, co v podmín­kách svého otrockého postavení pro­žívají a co musí protrpět, jaké síly v nich jim umožňují zachovat si tvář i svědomí člověka. Ve svém filmu chce režisér .citovať i z archívních materiálů, které objevil v berlínském a pařížském filmovém archívu, aby tak názorně ukázal .materiální strán­ku1, pravou tvář této již dávné tra­gédie. Na spojení uměleckých vizí, obrazů s autentickým dokumentárním materiálem si zakládá předevš;m pro­to, že tak nejúčinněji může Ukázat, „co všechno je možné mezi lidmi, co všechno mohou lidé na svých bedrech unést“ a aby zároveň jeho výzva k společenské odpovědnosti a humanis­tické mobilizaci vyzněla co nejnalé­havěji. Hlavní rolí filmu vytváří Klaus Piontek a mezi četňými herci v po­stavách řadových vojáků, velitelů a poddůstojníků objevíme i jméno Mi­lana Neděly, kterému režisér svěřil roli kapitána Niggla, vraha a zloděje, typické figury zločinné války. k Pndle románu Arnolda Zwniga natáčí režisér Egon Günther film Výchova před Verdunem Snímek: archív

Next