Zábĕr, 1975 (VIII/1-26)

1975-07-04 / No. 14

Lenka Kodešová si sVlékla župan a opatrně vklouzla do postele. Bylo to pro ni lože Záhořovo. Na matra­cích totiž ležel sádrový odlitek jejích zad, protože v příštích okamžicích se měla stát Kristýnou, mladou volejba­listkou, která při jednom mistrovském utkání utrpěla těžké zranění páteře. Na dlouhé měsíce bude upoutána na lůžko... Jedmi špatný výskok u vy­soké sítě a všechno se zhroutilo. Na­dějná, kariéra ambiciózni volejbalistky se smrskla do bezohledně těsného sádrového odlitku. Až dosud žila té­měř překotně do každého pohybu, do každého činu dávala téměř všechno ze své překypující vitality. A najed­nou je odsouzena k nečinnosti, mu­čivě kruté nečinnosti, pro ni téměř bezvýchodné. Není proto dívu, že se vzpírá, že nechce věřit, že to všechno je pravda. V těch dlouhých chvílích s očima upřenýma do bílého stropu si pak promítá všechno, co prožívala, čím žila a začíná mnohé z toho te­prve teď chápat. Nachází hodnoty tam, kde je předtím neviděla, revidu­je své postoje, objevuje faleš a oprav­dovost. V této chvíli ve filmovém ateliéru však na dlouhé úvahy není čas. Re­žisér Jiří Svoboda s kameramanem Milošem Petrolínem připravuje část stého obrazu svého celovečerního fil­mu Zrcadlo pro Kristýnu. Funkcionář místního družstva volej­­balistek (a snad také Kristýnina lás­ka) inženýr Lopata přináší do pokoje s jejími spoluhráčkami televizor. Jsou udýcháni a zpoceni. Nesli svůj těžký náklad do druhého poschodí. Stavf televizor na stolek, který už připra­vila Pavla. Tak přece jen na nl nezapomněli, 1 když Kristýna chtěla odejít do praž­ského ligového klubu právě ve chvíli, kdy její kamarádky bojovaly o po­stup do vyšší soutěže. Není však možné žádnými slovy vy­jádřit vnitřní pocity mladé dívky, i kdyby kdokoliv vyprávěl celý obsah filmu. Nejde v něm přece o příběh sportovkyně, o její sportovní kariéru a náhlé přerušení, snad i trvalé zbor­cení všech sportovních nadějí. Ani tento záběr není klíčový. Je jen jed­nou z těch malých epizod, z nichž bude film utkán. A tak než osvětlovači zasvítí na­­zkoušenou scénu, než se rozjede ka­mera naostro, sedíme v hlučné pra-covně vedoucího produkce Ladislava Kalaše a režisér Jiří Svoboda ří­ká: Je to v podstatě film o lidském do­zrávání, které je urychleno určitou extrémní situací. A právě tím mně připadala novela Ludmily Romportlo­­vé, na jejímž základě jsem scénář psal, nejpřitažlivějšl. Kristýna je člo­věk obklopený bouřlivým sportovním životem, spoustou Udí, člověk čino­rodý, obrácený ven ze sebe, k lidem — a najednou zůstane souhrou okol­ností jen sama se sebou. Začíná si uvědomovat hlubší souvislosti dt-sa­­vadnich vztahů, nachází pravé hodno­ty, protože postupně vidí také druhé stránky svých přátelství a lásek, jako příklad bych uvedl její vztah k mat­ce, kterou chtěly mít se sestrou Mar­tou jen pro sebe a zapomínaly nebn neviděly v ní ženu, mající právo na svůj vlastní citový život. Sportovní prostředí není tedy ur­čující pro váš filmový příběh. Kris­týna mohla mít zcela jiné zájmy a ze zcela jiných příčin se mohla octnout v podobné situaci. To určitě. Ale právě toto prostředí umožňuje lépe obnažit problémy. Ne­zvolili jsme však prostředí profesio­nálního družstva, v němž se často vy­trácej’ lidské vztahy, v němž jsou ur­čující profesionální zájmy a mnohdy se vytrácí spontánní láska ke sportu, ale provincionální družstvo, v němž nad sportovním úspěchem převažuje lidské pouto. Bezděčně srovnávám tento příběh s vaší předchozí prací, s kriminálním triptychem Motiv pro vraždu, na jehož třech povídkách jste se podílel sce­­náristicky a povídku Rukojmí jste také zpracoval režijně, a nenacházím žánrovou příbuznost... Žánrově jsou obě práce naprosto odlišné. Přiznám se však, že je mi žánr kriminálních příběhů velmi blíz­ký, a to nejen jako autorovi, ale také jako divákovi. Myslím si totiž, že dě­lat takzvané divácké filmy, v nichž je vnější napětí, je potřebné. Ovšem i tento žánr by měl mít silné psycho­logické zázemí, silné osudy, nesené silnou postavou, charakterem. Snad je to patrné zvlášť v povídkách Kapsáři a Rukojmí... ... příbuznost však vidím právě v oiíom psychologickém přístupu při ob­nažování charakterů postav, jak tomu bylo třeba v povídce Rukojmí. ce A právě tím jsou pro mne obě prá­velmi příbuzné, řekl bych, že ústřední problém je v podstatě stej­ný. Zase se snažím obnažit psychiku ústředního hrdiny, snad ještě důsled­něji než v povídce Rukojmí. Snažím se co nejvíc divákovi přiblížit nitro Kristýny. To je moje zaměření. Dost těžko bych dokázal jak psát tak fil­movat příběh „objektivně“. Mám vztah k látkám, které jsou vyprávěny, řekl bych nepřímým „já“. A to obě látky splňují. Určité části filmu natáčíme tak, aby se kamera identifikovala s očima hrdinky. Při natáčení scény v pokoji Kristý­ny jsem viděl neznámé herecké tváře (kromě Luďka Munzara v roli inže­nýra Lopaty). Je to jistě také proto, že jde o mladé hrdinky. A především proto, že to mají být opravdu volejbalistky. Vybrali jsme si některé dorostenky z Rudé hvězdy v Praze, abychom dosáhli autentič­nosti v těch scénách, v nichž se hraje pod vysokou sítí. Dne^ to jsou tedy spíš sportovkyně než herečky, ale kdo­ví, možná po skončení natáčení budou spíš herečkami. Konečně také naším poradcem je trenér Mácha. Ovšem Lenka Kodešová, pokud vím, nehraje závodně volejbal, studuje, jak ml řekla, brněnskou JAMU. Chodila však několik týdnů mezi brněnské volejbalistky, aby získala některé sportovní návyky. Nemohla samozřejmě dosáhnout úrovně těch, které hrají volejbal několik let, ale pro naše filmové účely se naučila hodně. Gstatní musíme dosáhnout po­mocí kamery a střihem. Ale to, dou­fám, zůstane divákovi utajeno, takže by neměl být o nic ochuzen. Tím, že kladete hlavní důraz ha vnitřní, dá se říci komorní drama člověka, jste si poněkud znesnadnil situaci, zvolil jste obtížnější cestu vý­povědi o člověku a jeho době. Řekněte však, co je snadné? je to jistě obtížnější než v žánru krimi, kde se hledají extrémní vyhrocené si­tuace, které mají celospolečenský do­pad. Ale řekl bych s Hegelem, že jsou doby epické a doby dramatické. A do­by epické se nehodí pro dramatiky. Společnost v jisté stabilizované úrov­ni postrádá celospolečenský drama­tický zápas konflikty jsou značně osla­beny nebo jsou latentní. Ale to patří k životu. Však si už připravuji látku, v níž bude. silný dramatický náboj. Bude situována do osmadvacátého ro-Icu. Tehdy těsně před dokončením os­­mipatrového domu Na poříčí došla ke katastrofě: stavba se zřítila, v tros­kách zahynulo 46 lidí. A na tomto po­zadí se bude odvíjet psychologický příběh mladého architekta Vandráka, který stavbu projektoval. I když vzal vinu na sebe, přesto příčinou bylý tehdejší společenské poměry. Á protože scéna už byla zasvícená a herci připraveni, ukončili jsme náš rozhovor. Luděk Munzar přinášel s Evou, jednou z těch dorostenek Rudé hvězdy, televizor do Kristýnina poko­je, aby mohla sledovat přímé přenosy z volejbalového mistrovství a „něco pochytila“, protože i oni s ní chtěli věřit, že se vrátí mezi ně na hřiště. Připravil jIŘl NOVÁK PRVNÍ celovečerní film v r JIŘÍHO SVOBODY Hlavní hrdinka filmu Kristýna po­zoruje v době, kdy je pro těžké zra­nění páteře upoatána na lůžko, svým zrcadlem svět Autoři filmu se zaměřují především na Kristýnin osobní život Kristýna pracuje v keramickém ate­liéru Za kamerou režisér Jiří Svoboda Kristýnin přítel Tomáš začne na výlety jezdit s její sestrou Martou Cesta do prvoligového klubu nevede jen přes hřiště ... Televizního reportéra, bývalého reprezentanta Javorského hraje Josef Šebek Kristýna přišla na letiště za svým otcem Snímky: Karel Šebík f záběr

Next