Český Zápas, 1969 (LII/1-52)
1969-10-09 / No. 41
ROČNÍK 5 2 ČÍSLO 41 S. R í J N A 1969 CENA 60 HAL Nejen vyslanec se v audienci představuje na svém novém působišti, nejen v prvních svých tanečních v úkloně a uzardění si vymění mladí lidé svá jména, ale již žáček-prvňáčPk se postaví v lavici, aby řekl, jak se jmenuje. Řeč, slovo, je .výsadou lidí. Aby mohl člověk člověka oslovit a tak navázat s ním spojení, musí znát jeho jméno. Jméno hrálo vždy důležitou úlohu. Označovalo tělesné a duchovní vlastnosti i poslání svého nositele. Bylo klíčem k poznání jeho osobnosti. Obdobně tak bylo 1 ve vztahu Izraele k Hospodinovi. Bůh Potřeba jednoty církve Do dnů jistě velmi vzrušených byl zasazen počátek nového pracovního roku v našich nábotenských obcích, v jejich okrscích i diecézích. Máme vskutku co dělat, abychom si to všechno rušné dějství vnitrostátní srovnali v hlavách, abychom tomu všemu dobře porozuměli a vyrovnali se moudře s nově nastalou situaci. Jsou to bezesporu veliké nároky na naše myšlení i na naše rozhodování, které nám ukládá letošní podzim; bude potřebí dostatek síly, moudrosti i statečnosti, abychom nepochybili. Jít cestou-necestou nelze. A chtít se ubírat cestou za každou cenu pohodlnou nese s sebou vždycky riziko mravní nepoctivosti. Podzim nám pres všechnu svou slunečnost a barvivost ukázal, že v příštích měsících nepůjdeme na procházku, ale že daleko spíš si budeme cestu klestit, abychom se dobrali vážného smyslu současnosti. Jedno poučení se návft jeví ovšem zcela zřetelně už nyní. Poučení o nebezpečí, které tkví v nejednotě. C'ověk nejednotný sám v sobě je sám sobě nebezpečím rozkolísanosti a tápání. Nejednotný kolektiv nejinak; vždyt to už není žádný kolektiv, to je společenská atomizace, proud proti proudu. O klidu v takovém klimatu nemůže být ani řeči. Ale co se dá v neklidu udělat? Člověk i společnost zneklidněná a rozrůzněná je ohrožena bezprogramovostí a pak, jak. jsme se právě přesvědčili, se v tom mnohý nevyzná. Co se však dá dčlat s člověkem, v němž se nevyznáte? A co se dá dělat se společností, která je daleko víc shlukem než formací? Nedá se s ní dělat nic nebo všechno; dobré i zlé. Ona to není schopna rozeznat. O třtině zmítající se ve větru čteme už v evangeliu. Křest an vidí jedinou možnost klidu v tom, který se nemění, který je od věků do věků vždy týž. A to je Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův, Bůh Mojžíšův a . proroků, Bůh zjevený v Ježíši Kristu ukřižovaném, vzříšeném a oslaveném. To je ten jediný, na něhož je spolehnutí vždycky a proto církev Boha živého je společenstvím s tím, jenž je „shora" a velmi radikálně se liší od těch, kdo jsou „zdola". 1 ona je na cestě; tu cestu zná jako cestu křížovou. Je obecenstvím poutníků cílevědomě putujících touto časností k věčnému městu, k nebeskému Jeruzalému, k městu toho pravého pokoje. Tento cíl poznamenává putující církevní kolektiv právě tím, že je kolektivem, svatodušní jednotou, která svítí, protože i před ní je rozsvíceno. A proto je užitečná a důležitá pro všechny, Je proto škodou a velikým smutkem, jestliže sama církev nezáří do nejednoty světa svou jednotou. Nejsou, bohužel, za námi dětské nemoci rozporů rad starších s faráři a nemůže nás nesklíčovat nejednota ve svěcení dne svátečního, děsí nás každý narušený, ne-li rozbitý okrsek náboženských obcí. Což netkly tyto naše „vikariáty“ myšleny právě jako jednota v práci, jako vzájemnost k překonávání těžkostí a nesnází rozmanitě utvářených sborů pracujících tu v těžších, jinde zase v lehčích podmínkách? Nejinak diecéze; jejím výrazem je posilující vědomí, že nejsme sami, že nepracujeme o své spáse každý na vlastní pěst, ale že naše církevnost představuje široký tok modlitebního, biblického a svátostného úsilí opřeného o modlitbu Pána církve: „At všichni jsou jedno." František MOC zjeví Mqjžíši, na Orebu své jméno (2. M 3, 14), které je u Božího lidu vždy v úctě a svatosti. Jen narušená či vyvětralá víra nedbá třetího přikázání Desatera. Vždyť jméno je reprezentantem Boží osobnosti. Ježíšovo učení a celý jeho život slouží k manifestaci Božího jména: „A známéť jsem jim učinil jméno Tvé.“ (J 17, 26a). Plně je však odhaleno, až když jeho Zjevitel vydechne svá poslední slova v této časnosti: „Dokonánoť jest“ (J 19, 30). Jaké je poslání tohoto Synova zjevování Otcova jména? Nemenší než „aby milování, kterýmž jsi mne miloval,“ což je nejvlastnější a nejhlubší náplň života Trojjediného, „bylo v nich, a i já v nich“ (J 17, 26b). Kristovi věrní jsou povoláni být účastníky Božské přirozenosti (2. Pt 1, 4), jejíž podstatou je láska. To je možné jen přebýváním Syna v nás, nikoli obráceně naší touhou čl úsilím. Iniciativa a aktivita je jednoznačně na straně Ježíšově: „Jakož miloval mne Otec, i já miloval jsem vás. Zůstaňtež v milování mém“ (J 15, 9). Proto tak horoucně zní ve Farského liturgii: „Kristus prostřed nás!“ „S námi jest a povždy bude!“ V čem se projevuie tato Boží láska? Máme archimedovský pevný bod, známe Magnu chartu svého vyvolení, milosti, víry, naděje: „Tak Bůh miloval svět...“ (J 3, 16). V dítěti Betléma se nám všem bez rozdílu dostalo vpravdě štědrého obdarování. V Ježíši Kristu Bůh oslovuje každého člověka bez jakékoli diferenciace. Každý je pozván opustit cestu hříchu, cestu vedoucí k zahynutí. Každému je nabídnuta možnost uvěřit v Jednorozeného a obdržet odpuštění i milost věčného života. Odkud víme, že nás Pán Ježíš tak miluje? „Po tomto jsme poznali lásku, že on duši svou za nás položil, i myt tedy máme za bratří duše klásti“ (1. J 3, 16) je indikativ i imperativ křesťanské víry: Kříž vrcholem Otcovy lásky, která naváje zala s námi jedinečný dialog v Synu. Kříž je mír Boží se světem a člověkem. Mír jedinečný, bez podmínek a diktátu. Mír, kdy Nevinný platí za viníky a vyhlašuje amnestii i provádí rehabilitaci našeho deformovaného lidství. Kříž. ověřuje Ježíšovo: „Totoť jest přikázání mé, abyste se milovali vespolek, jako já miloval jsem vás. Většího milování nad to žádný nemá, než aby duši svou položil za přátely své“ (J 15, 12—13J-. V tomto rozpoznání šel za svým Spasitelem prvomučedník Štěpán a za ním nepřetržitý řetězec martyrů církve Páně. Jako ohnivá pochodeň vzplál v Kostnici ten, jehož životní písní bylo: „Milujte se a pravdy každému přejte!“ I Farského předčasná smrt může být nazírána a pochopena ve služebném rozdání se církvi. Ano, nejvyšší projev lásky k životu a člověku je vzdání se svého „já“. V této sebeoběti cele a s dětskou důvěřivostí i poslušností jako náš Pán se odevzdáváme na milost do rukou Hospodinových. Takovou lásku, která vědomě nemyslí na sebe (I. Koř 13), v nás probouzí Duch svati. Apoštol ji právem ve výčtu ovoče sv. Ducha staví na první místo JGa 5, 22). Připomeňme si úsměvné a tak ryzí přání A. Schweitzra, jež chtěl mít na svém náhrobku: „Byl dobrý až do konce, takže jsme jej snědli celého.“ Nedávno jsme v televizi viděli přenos divadelní hry Cena od Arthura Millera. V tomto komorním dramatu odkrývají v retrospektivní zpovědi a konfrontaci dva bratři svůj charakter, svou skutečnou tvář. Úspěšný lékař Walther získal všechny mety světského úspěchu — titul, majetek, slávu. Neváhal zaplatit sobeckým rozchodem 's otcem, který v krizí ztratil, vše. Mladší Viktor odešel ze studií, aby bezmocnému otci byl vším. Stal se obyčejným strážníkem, zachoval si však jméno, stud, úctu před sebou samým. Jeho. bytí se stalo ježíšovskou proexistencí: vědomým žitím pro toho, kdo právě mne potřebuje, kdo je právě jen a jen na mne zcela odkázán. Poslání: Jediné oprávnění církve, která o nadcházejících vánocích uzavírá počet ze svých padesáti let, je život oddané sloužící lásky ve jménu Kristově. Vědomé vytváření obecenství důvěry a porozumění mezi sestrami a bratřími ve sborech, modlitebnách i těch najmenších shromážděních, kdy doopravdy jen ti dva nebo tři se sejdou. Poneseme zjevně ovoce Ducha svátého, především pak lásku? Bude i o nás vyřčeno svědectví jako o prvních křesťanech či těch, kteří před půlstoletím stáli u kolébky církve: „Hle, jak se mají rádi!?“ Ať milujeme Tebe ze všech sil, neb Tvoje láska tolik dala všem; a protože’s nás všecky vykoupil, ať milujeme sebe navzájem. (E. Spencer). L. F. BENEŠ Hus, Komenský, Farský Židům 13, 7: Vzpomínejte na vůdce své, kteří vám mluvili slovo Boží, jejichžto obcování jaký byl cíl spatřujíce, násle dujtež jejich víry! Jan 6,28-29: Tedy řekli jemu: „Co budeme činit, abychom dělali dílo Boží?“ Odpověděl jim Ježíš a řekl jim: „Totot jest dí,lo Boží, abyste věřili v toho, kteréhož On poslal.“ Scházíme se v první den nového školního roku na naší fakultě a jako lidé víry před započetím práce nejprve pozdvihujeme srdce svá i mysl svou k Panovníku Hospodinu, kterýž je od věků až na věky a jehož léta nikdy nepřestávají. Víme, že bez něho nic nejsme a nic nedokážeme, že jedině On je ta skála věků, která nepohne, i kdyby se země podvrátila a hory doprostřed moře zpřevracely. Loňský školní rok byl pro nás pro všechny velmi rušný a naplněný tnno Láska, na které máme svůj podíl Kázání děkana fakulty dr. R. Horského * ha závažnými událostmi ve světě, .ve státě, v národě i v církvi. Byli jsme vystaveni mnohým zkouškám i mnohým pokušením a podlehli jsme .mnohým svodům. Na počátku své nové práce jsme si slibovali větší horlivost v díle Páně, větší píli v přípravě na duchovenské povolání i více opravdovosti v úsilí o lepší, čistší a pravdivější život osobní i společenský. Na konci školního roku si však mnozí' z nás museli pokorně přiznat, že v mnohém a v mnohém zklamali, že svá dobrá předsevzetí plnili nedbale a v mnohém směru si počínali velmi neodpovědně. Mnoho času bylo zbytečně ztraceno a promarněno, školní rok utekl jako voda a nejeden z nás musel upřímně přiznat, že nějaké významné plus ve svě bohoslovecké přípravě i ve své snaze o opravdovější život služebníka Božího nezaznamenal. A proto dnes na počátku nového školního roku by největší starosti nás všech mělo být, abychom jej opravdu prožili odpovědně a dobře, abychom nezklamali naděje, jež do nás vkládají naše sbory i náš národ a stát. Školní rok 1969-70, do něhož vstupujeme, bude naplněn řadou významných výročí, která naše fakulta nemůže přejít a jimž musí věnovat náležitou pozornost. Bude to především jubilejní rok půlstoletého trvání Československé církve, dvacetiletého trvání Husovy fakulty, šestistého výročí narozenin muže jehož jménem naše fakulta je ozdobena a třístého výročí úmrtí učitele národů a biskupa Jednoty bratrské Jana Amose Komen ského. Tři, jména tolik drahá naši církvi, tři jména významných svědků ( Kristových v našem národě, nám tedy budou po celý školní rok znova a znova zářit: HUS, KOMENSKÝ, FARSKÝ- Jejich odkaz v duchu výzvy Husova fakulta zahájila nový akademický rok Husova bohoslovecká fakulta zahájila nový studijní rok slavnostním shromážděním ve stredu 1. října ve sboru náboženské obce dejvické pobožností děkana fakulty prof. dr. R. Horského. Ve svém kázání.děkan fakulty nastínil úkoly, před nimiž fakulta, její učitelé, pracovníci i studenti stojí v nadcházejícím roce. Fakulta jde vstříc několika významným výročím, která ovlivní její práci. Padesáté výročí vzniku Československé církve je přede dveřmi. Odkaz zakladatelů církve, zvláště dr. K. Farského, zavazuje ty, kteří se dnes připravují na duchovenskou službu v církvi v budoucích létech. Rovněž výročí narození mistra Jana Husa, jehož jméno zdobí tqplogickou fakultu Československé církve, i výročí smrti Jana Amose Komenského, významných svědků našich národních duchovních dějin, připomínají fakultě závazek pravdivého a účinného křesťanského svědectví. Ve svém závěrečném projevu proděkan prof. dr. Z. Trtík zdůraznil, jaké důsledky plynou pro fakultu z podstatného charakteristického znaku teologie. Teologie je věda. Věda se vyznačuje přesností myšlení. Studium teologie proto vyžaduje myšlenkovou odpovědnost a usilovnou práci. Husov* fakulta při svém zahajovacím slavnostním shromáždění směla poznat, že její práce je sledována zájmem církve. Vyjádřila jej přítomnost patriarchy církve dr. M. Nováka a pražského biskupa dr. J. Kupky 'spolu s přítomností laických představitelů ústřední rady i předsedů pražských okrsků. Zástupce ministerstva kultury, Sekretariátu pro věci' církevní, p. ref. Šnýdr svou účastí vyjádřil zájem státu a společnosti na díle; které fakulta koná nejen pro církev, ale i uprostřed naší společnosti. Studijní rok začíná. Na jeho počátku stojí starosti se zkouškami starších studentů 1 nová očekávání studentů nových, jejichž počet i rozrůznění naznačuje fakultním pracovníkům, že stoh nřed odpovědnou a obtížnou myšlenkovou a výchovnou prací. AE apoštolské si budeme připomínat a pochodeň víry, kterou nám předali, se budeme učit dále nést.' Tito velikáni, byť každý žil v jiném století, nesou na sobě silně formující vlivy bible a ducha Kristova, všichni bez oddechu a se spalující láskou usilovali o živou a čistou církev Páně v našem národě. S nesmírnou vážností bráli do rukou Písmo a upřímně naslouchali, co jím chce říci SLOVO BOŽI. Ve svém citlivém, probuzeném svědomí viděli, jak je zpustošena svatyně Hospodinova, jak je na lehkou váhu brán hřích, jak vládnoucí církev nestojí ná základech Boží Pravdy a jak v nf groto Pán Bůh nemůže nalézt zalíbení. Proto statečně vystoupili proti všem zlořádům v církvi, proti každé polovičatosti a neupřímnosti a zatoužili po obnově církve v hlavě i v údech. Hus, Komenský a Farský jsou a povždy budou vzorem teologů mimořádné horlivosti v práci na vinici Páně, vzorem vytrvalé píle i vzorem statečnosti hlasatelů evangelia, nelekajících se překážek a protivenství pro Krista. Hus, Komenský i Farský jsou opakem duchovní i mravní skepse a lhostejnosti, která se dnes bohužel tolik vyskytuje v řadách křesťanů i jejich bohoslovců, skepse a lhostejnosti, která chce dávat Fánu Bohu jen část lidské bytosti ostatní si chce vyhradit pro jiné snaa hy a zájmy. Všichni také své poslánj správně viděli ve službě lidu, z něhož vyšli. Především ve službě lidu k víře v Boha, který je Tvůrcem všeho, dále ve službě lidu k lásce tím, že neustále ukazovali od našich zdrojů lidské lásky, všelijak porušené a sobecké, k prameni lásky v Bohu, lásky, která se k nám sklání v Ježíšově kříži; a konečně i ve službě lidu k naději, bez níž ne-Pokračování na straně 2.Z biřmováni v náb. obci Hostivice • Snímek 0. Vít Kaplička u Trhových Svinu • Snímek R. Mašek