Český Zápas, 1972 (LV/1-52)
1972-12-07 / No. 49
TÝDENÍK CÍRKVE ČESKOSLOVENSKÉ HUSITSKÉ Ročník 58 • 7. prosince 1572 « Číslo 80 hal. 1 Uplynul vice než rok od prvníh zasedání VI. sněmu naší církve. Cíi kevní veřejnost právem očekává zprávu, jak probíhá příprava další ho zasedání. Jako generální tajemník sněmu předkládám stručný přehled Věřím, že se jeho obsahem budou za bývat pastorální konference, okrsko vé besedy, schůze rad starších, či ji ná vhodná shromáždění, a případní sdělí své námitky a připomínky. BILANCE PRVNÍHO ZASEDÁNI Jak je obecně známo, nejdůležitějším výsledkem zasedání bylo přije tí Základů víry jako učitelské normy církve a doplnění jména církve charakteristikou husitská. Tím se vy- Sněmovní práce pokračuje tvořily předpoklady pro orientaci norem, jež mají být připraveny pro další zasedání v oblasti liturgické a organizačně právní. První zasedání neuzavřelo vývoj církve, jak se někteří obávali, nýbrž naopak — určilo směr a páteř duchovnímu i praktickému zakotvení církve, a ukázalo se nové pole působnosti. To platí nejen pro vnitřní budování církve, nýbrž i pro její tvůrčí působení v naší socialistické společnosti. Přijetí obou předloh bylo výsledkem dlouholetého duchovního tříbení i teologických zápasů. Zápas o pravdu v církvi nikdy nebyl neosobní akademickou diskusí bez osobního rizika a eventuálních omylů. Obě ústřední předlohy byly kritizovány jak zleva, tak i zprava. Odmítali je ti, kteří vnitřně nepřekonali zastaralou liberální orientaci církve, nebo ti, kteří svá hlediska opírali o konzervativní stanoviska, stojící mimo duchovní tradici naší církve. (Tím nechci říci, že by jakékoliv připomínky vůči těmto předlohám, jejich formulacím, důvodovým zprávám apod., vycházely z naznačených kořenů. Diskuse o věci byla žádoucí a zdravá a pomohla mnohé ujasnit.) Takové extrémní postoje, o nichž je svrchu řeč, spojovala skepse vůči vlastní církvi a tradicí. Husitská tradice naší církve, byla usnesením! sněmu potvrzena. Jde '■3d o tc, abychom ji očistili od romantického historismu, jako pozůstatku 19. století, a rozvinuli ji na bohoslovecky vyšší a pravdivější úrovni. Tím byla upevněna duchovní totožnost církve, i současně utvořen nový rámec její další výstavby. Církev si uvědomila svoje vlastní duchovní kořeny a zároveň si otevřela možnost nového vývoje. Ten bude doprovázet i generační změna, především v duchovenském. sboru církve, která na sebe nedá dlouho čekat. UVEDOMOVACI PRÁCE PO SNEMU V prvním posněmovním údobí Je třeba ujasnit a uvědomit ve vědomí členů základní orientaci církevního úsilí. Děje se tak publikačně i prostřednictvím okrsků, synod a diecézních shromáždění i církevních kursů a konferencí. Návrh, aby byla připravena po prvním zasedání sněmu populární brožura, byl odsunut až na dobu po druhém zasedání. Úřední text sněmovních předloh leží v matricích již od ledna toho roku a část je již rozmnožena. V práci je přepis magnetofonového záznamu průběhu sněmu. Nový text Základů víry bude v rukopise k dispozici koncem tohoto roku i práce Úvod do Základů víry, autor prof. dr. Zd. Trtík. Stručnou populární příručku, která vykládá Základy víry především pro úkoly duchovní péče, připravuje dr. R. Medek. V práci je také vydání liturgického řádu a eventuální otisk liturgie bez not. Po celý rok otiskuje Český zápas studie- z oblasti husitství od děkana fakulty dr. M. Kaňáka. Theologická revue uveřejňuje články prof. dr. Zd. Trtíka o husitském bohosloví. Začátkem letošního roku se sešla porada předsedů okrsků celé církve, která projednala postup práce v okrscích. Generální tajemník sněmu s přizvanými poradci vypracoval plán okrskové práce pro rok 1972—73 a výhledový pětiletý plán do roku 1976. V letošním pracovním roce jsou napořadu témata věroučná, jež budou vystřídána v dalších létech liturgickými, pastorálními, sociálně etickými i právními. Tato témata jsou doplněna okruhem mírových námětů. K oběma řadám byla pořízena výběrová studijní literatura. Vedle toho se na okrscích věnuje péče běžné četbě 'knihy Genesis podle nového českého překladu a výkladu a vybraným kázáním na základě pětiletého kazatelského cyklu, který sestavuje farář Fr. Moc. Jsou připravena i témata pro okrskové konference s laiky. Některé synody i diecézni shromáždění se zabývaly i sněmovní problematikou, v jejímž znamení stály i letošní církevní kursy í teologická konference. Dr. ZD. KUČERA, gen. sekretář sněmu Aj, čas vzácný přišel Advent má svůj prvotní význam poznamenaný starozákonně. Je to proto čas velkomyslných slibů Hospodinových, které jsou rubem mince, jejíž lící je Jeho trestající moc. Je to pamětní mince, upomínající na minulost. Na minulost bez Boha z naší strany a přeci s Bohem z druhé strany. On zůstává věrný i při naší zpronevěře a Jeho hněv se lidskému nepodobá. „Do nejdelší smrti s ním nepromluvím,“ dovede říci člo7 věk, ne však Bůh. Vyhání z ráje a téměř současně mluví o budoucím návratu do něho; uzavírá jej proto, aby jej otevřel; dopouští, ale neopouští. Trestá hřích, ale v tu chvíli předpovídá jeho přemožitele a tato předpověď je v průběhu starozákonní zvěsti stále hlasitější, až v Janu Křtiteli zazní naplno svým alarmujícím zvukem. Není však advent časem vyhnanců z ráje, vyhlídkou těch, které mučí, že jsou prachem země, stejně tak, jako sklízet trní a bodláčí po dřině, která vystřídala úkol dělat ráj v obecenství s lidmi, úkol možný jen v intimním obecenství s Bohem. Advent je i časem očekávání příchodu toho, který už přišel. Vešel do dějin i do našeho životopisu a advent má minulostní ráz. Reminiscence na Krista, který, očekáván, přišel, prorokován naplnil proroctví a my víme, komu Jsme uvěřili. A stejně tak dobře víme, že jsme slávu Boží spatřili na tváři Kristově. A přece Ho očekáváme. Stala se nám totiž tvrdou Jeho řeč, odešli jsme po svých a teď, když se ukázalo, že „beze mne nic nemůžete učinit", nijak nám nevadí, že přijíždí na oslu, a ochotně mu prostíráme i svůj ne právě nejčistší plást pod nohy a voláme Hosannal Ale snad je Ježíš Kristus naším Roštem, hostitelem i pohoštěním dennodenně. S ním, neviditelným, všudypřítomným, věčně živým, máme v Duchu svátém svůj modlitebný, liturgický a svátostný styk: „Kristus život náš.“ Jaký v tom případě advent? Jaké očekávání? Novozákonní zvěst nezná toliko betlémskou realizaci prorocké touhy a útěchy. Zná nejen křtitelovského Beránka božího, snímajícího hřích světa, ale stejně i toho, který vyčistí svůj mlat a plevy spálí neuhasitelným ohněm. To je pak ten třetí význam adventu, jejž právě ten uvěřivší a věřící očekává jako konec dějin a definitivní konec své dočasnosti jako zajištěnou existenci. To je už dějství v čase nikoli milosti, ale v čase soudu, kdy se má ukázat poměr mezi prokázanou milostí a kvantitami a kvalitami, jimiž jsme na ni odpověděli. Tady se pak ukáže, že ona zmíněná mince není toliko mincí pamětní, ale že má i kupní hodnotu. Byli-li jsme totiž vykoupeni, pak za drahé výkupné. Naše cesta nebezpečími pouště do zaslíbené země Božího království, stála život právě toho Syna božího, který nejen přišel, ale i přijde. Ten se v roli Soudce nad světem bude ptát po souladu víry q života, lásky a respektu. Příprava této cesty Pán"' nemůže být jiná než vánoční: pokojná, plná lásky a pochopení, chuti dělat ráj. Nesmí být ovšem omezená pouze na několik zimně rekreačních dní, ale rozprostřena do budoucna roku, let — kdož to ví? Přitom však není radno datum posledního příchodu oddalovat až snad někam do neskutečna. „Aj, přijdu brzy“ v Písmu svátém je. Ale nějaké „Nepřijdu“, nebo „Nečekejte mněl“ — to tam neníl FRANTIŠEK MOC Advent nad chrámem sv. Vavřince v Brandýse n. Lab. Snímek M. Hartmanová V chrámě i po domech se shromažďovali první křesťané k obecenství modliteb a společenství stolu. Pán byl s nimi a Jeho láska je vázala a naplňovala. Chválili Boha a Pán sám přidával denně ty, ktřeí se chtěli dát zachránit. Díky; Pánu, že i v naší mladé církvi máme již mnohé chrámy, které uprostřed ostatních domů jako vztyčený prst ukazují vzhůru. S potěšením vídáme jejich podobu na stránkách tohoto listu. Ti, kteří se v nich shromažďují k bohoslužbám a duchovní péči — i ti, kteří s láskou a pílí o ně pečují, jistě mohou potvrdit žalmistovo vyznání, jak je dobře v síňcích Hospodinových. Neboť zde udílí Pán i dne* bohatě ze své milosti všem hladovějícím a toužícím. Jsou však i takové náboženské obce, jimž jako večeřadlo a hodovní síň pro setkání s Pánem církve slouží prosté domky a domečky. Mezi ně patří i venkovská obec Lipnice nad Sázavou. Nemá pro svá shromáždění chrámovou stavbu. Mnozí její příslušníci však mají blízký vztah k Husovu sboru v dřívější mateřské obci havlíčkobrodské. Ten je již 45 let chrámem pro českou část Vysočiny. V neděli 8. října 1972 bylo tohoto výročí vzpomínáno. Pod jeho klenbou se shromáždili ke sborovému odpoledni nejen místní příslušníci, ale i mnozí z okolí, kteří zde nejednou prožívali 1 osobně významné životní chvíle. Po dlouhá léta byl Husův sbor jediným chrámem naší církve na Vysočině. V neděli 5. listopadu prožila i lipnická náboženská obec radostnou událost. Do početného střediska Veselý Žďár zavítal bratr biskup Karel Pudich, aby bohoslužbami díkůvzdání zasvětil svému účelu malý domek, přebudovaný’ na modlitebnu. Ve svém kázání na Jan. ev. 5., 1—8 zdůraznil, že i tento prostý Stánek je „domem milosti“ otevřeným pro každého, kdo hledá pomoc. Nechť se zde nikdo necítí osamocen! — Mezi četnými posluchači byli i zástupci z ostatních středisek náboženské obce. Bratr předseda rady starších J. Průša, který se svou manželkou bydlí ve sborovém domku na Lipnici, poděkoval všem, kteří v čele se sestrou farářkou po osm let pracovali na vnějších i vnitřních úpravách. Slovo pozdravu prones'a také sestra farářka Tichá, která zde konávala bohoslužby ve staré škole i sousední farář M. Krchňák. S opravdovým pohnutím naslouchali shromáždění pozdravu místního rodáka bratra J. Beránka, předsedy rady starších v Hradci Králové-Kuklenách, který přečetla farářka Krchňákové. Z dopisu zaznívala upřímná radost a přání: „Při příležitosti otevření bohoslužebného stánku naší církve v našem rodišti přejeme Vám hojnost Boží milosti a požehnání, abyste všichni nacházeli v této modlitebně svoji duchovní útěchu a povzbuzení... Nechť Vás všecky Zďárecké přivádí k plné hojnosti sám Hospodin v tato místa, ktérá jsou zasvěcena a zvolena za Stánek Boží.“ Sdělujeme vděčnou radost celé církevní rodině. Radost nad tím, že Pán dal pomoc a požehnání, aby přibyl opět jeden prostý Stánek, pouhý domeček, kde se lid schází k chválení Jeho jména a budování v Jeho církev. . DK Jak je to správné ? na titulní straně otištěna zpráva o návštěvě bratra patriarchy. v Ostravě-Svinově na oslavách padesátiletého trvání tamní náboženské obce. Pisatel uvádí, že bratr patriarcha byl uvítán před sborem a potom „spolu s br. biskupem Marceluchem a farářem Adámkem procházeli, přeplněným sborem k oltář i“. V tomtéž čísle je zpráva farního úřadu v Klatovech o 70. narozeninách sestry Pirnerové, která mimo jiné zásluhy po celý rok dává květiny na obětní stůl. Máme tedy v našich sborech oltáře a obětní stoly? Kdyby si pisatelé přečetli nový bohoslužebný řád, nebo sledovali články, které o liturgických předmětech v církvi československé byly již před deseti léty v Českém zápase, shledali by, že již dlouho těchto názvů neužíváme a hovoříme o stolu Páně. Oltáře byly užívány v předkřesťanském kultu pohanském a později v kultu židovském. U těchto oltářů se konaly krvavé oběti — nejstarší to projev náboženského života — a později i oběti zápalné. V starozákonní knize Exodus jsou různá nařízení o dvojím druhu oltářů: o oltáři pro oběti zápalné a o oltáři kadidlovém. Příchod křesťanství znamenal však překonání tohoto obětního kultu. Pán Ježíš Kristus na kříži Golgaty přinesl dokonalou oběť a žádný lidský dar nemůžeme vedle této oběti položit. Proto při křesťanské bohoslužbě není třeba oltářů a bohoslužebných stolů, ale je potřebí stolu, u něhož lze slavit Večeři Páně, jak Pán Ježíš přikázal, tedy stoDalším dokladem, že nový bohoslužebný řád, v naší církvi vyhlášený a publikovaný již před rokem, se zcela nedodržuje, je skutečnost, jak v kázáních, v běžném hovoru i v tisku zcela libovolně označujeme liturgické předměty. V 46. čísle Českého zápasu byla lu lámání chleba, stolu Páně. Prvotní církev k tomuto lámání chleba používala obyčejného dřevěného stolu, který připomínal stůl, za nímž Pán Ježíš se svými učedníky večeřel. U tohoto stolu se uskutečňovalo účastenství věřících bratří a sester na obecenství s Kristem. Teprve později, když došlo v církvi k vnitřní proměně obecenství Večeře Páně v mysterijní drama, Večeře Páně začíná být pojímána jako oběť a začíná se v církvi opět mluvit o oltáři. V církvi československé husitské chceme i stolu Páně vrátit jeho pravou zvěstnou funkci, kterou měl v církvi prvokřesťanské, a proto také v novém bohoslužebném řádu nemluvíme o oltáři, či o obětním stolu. Stůl Páně není nám oltářem, „nekrvavé oběti“, ale slouží nám jako předmětný symbol k liturgickému znázornění poslední Večeře, Páně, k zpřítomnění Ježíšovy oběti. Buďme proto už konečně i v tisku jednotni a důslední a užívejme názvů, které jsou v našich řádech, na sněmu přijatých. Bližší zdůvodnění označení různých bohoslužebných předmětů najdete ve skriptu Bohoslužebné předměty a symboly v církvi československé. Vydal Blahoslav v roce 1962. Skriptum je dosud k dostání a je určeno nejen k studiu bohoslovců, ale i k litúrgickým večerům v náboženských obcích. Skoda, že tyto večery se konají v našich sborech zřídka. Určitě by byly k prospěchu duchovního růstu církve a pomáhaly by nám pronikat na hlubinu jistot křesťanské víry. Dr. RUDOLF HORSKÝ