Český Zápas, 1973 (LVI/1-52)
1973-06-10 / No. 23
SVATÉHO mí začíná naše liturgie. Není správné chápat uvedená slova jako apoštolovo přání korintské obci, protože nejde o přání, ale o modlitbu. Apoštol se v závěru svého listu modlí za to, aby se korintské obci stále dostávalo milosti Kristovy, která je zjevením Boží lásky. Přijetí Boží pomoci v Kristu vytváří z korintských křesťanů obec, která má účast na Duchu svátém. Duch svátý toto společenství vytváří a upevňuje. Jeho přítomnost je příčinou existence zvláštního, svátého prostoru, v němž církev žije. Účastenství na Duchu svátém je pravým popisem církve. Církev ÚČASTENSTVÍ Tam, kde se matka stará o své Sítě, kde se nad ním v něžné péči sklání, vzniká zvláštní prostor. Malíř, který chce tuto scénu zachytit, nemá zdaleka tolik práce s tím, aby zobrazil to, co je viditelné, jako š tím, co je smysly těžko postihnutelné, ale co nicméně existuje: zvláštní prostor je např. také tam, kde jsou lidé DUCHA soustředěně zaposloucháni do hudebního díla. Také kolem lidí oddaných Boží věci existuje zvláštní sféra, svátý prostor. Apoštol Pavel uzavírá druhý list do Korinta těmito slovy: „Milost našeho Pána Ježíše Krista a láska Boží a účastenství Ducha svátého se všemi vámi“ (13,13). Známe dobře tato slova, vždyť ji-není jen určitou skupinou se zájmem o náboženské otázky, není to také jen Shromáždění lidí k společné bohoslužbě nebo organizace k službě druhým, i když toto vše je v poslání církve zahrnuto. Církev je v prvé řadě společenství v Duchu svátém a všecka její síla může vzejít jen z tohoto obecenství. Účastenství na Duchu svátém vytrhuje každého jednotlivce z osamocenosti. Život, který křesťan žije, je život ve sféře Ducha svátého, v níž je v jednotě s Bohem, Kristem a spolubratříml. Apoštol Pavel spolu se svými obcemi si kladl otázku, co je poznávacím znamením přítomnosti Ducha v církvi. Vždyť i mnohé pohanské společnosti se přítomnosti Ducha dovolávaly. Pavel na dmou otázku odpovídá tak, že Duch svátý působí tam, kde zní vyznání: Ježíš je Pán. Kde není Ježíš uznáván, tam nelze mluvit o Duchu svátém. Vyznání „Ježíš je Pán“ (1 Koř. 12,3), je jedním z nejstarších křesťanských vyznáni víry. Tím, že se křesťanská obec hlásí k Ježíši z Nazareta jako ke vzkříšenému a vyvýšenému Pánu, je učiněna místem působnosti Ducha božího ve světě. Kde je Pán, tam je i Duch. Poznávacím znamením přítomnosti Ducha svátého není však jen vyznání .Ježíš je Pán“. Přítomnost Ducha svátého v křesťanské obci je patrná a poznatelná podle ovoce, podle života církve a dodle života jejích údů: „Ovoce Ducha je láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání“ (Gal. 5, 22). Kde církev žije ve sféře Ducha, ve svátém prostoru, tam se vždycky děje něco uchopitelného a viditelného. Duch svátý neodvádí církev od úkolů života. Naopak. Tam, kde Duch svátý působí, jde o činný život uprostřed světa; není to útěk do oblaků, odklon od povinností a úkolů. Je to život pod paprsky Boží lásky, pod mocí, která nás přetváří a která působí, že všude proniká světlo. S Duchem svátým přichází svěží přístup k obtížným problémům života, jas, který nás vysvobozuje z úzkosti, nervozity a zmätenosti. Kdo žije ve sféře Ducha svátého, z toho vychází pokoj. Kde jsou víra a život církve orientovány na Krista, tam Duch svátý vytváří z odlišných jedinců Jednotu; v něm je pouto církve, v něm je její pravý domov. O svatodušních svátcích můžeme mít sotva dosažpější modlitbu k Bohu ra svou církev, než jakou vyslovil apoštol Pavel za korintskou obec: „Milost Pána Ježíše Krista a láska Boží a účastenství Ducha svátého se všemi vámi.“ Dr. JINDŘICH MÁNEK SPOLECNE ZA MÍR Dr. MIROSLAV NOVAK Na pozvání ruské pravoslavné církve konalo se v Trojickém klášteře sv. Sergije v Zagorsku u Moskvy zasedání Výboru pro pokračování v práci Křesťanské mírové konference. Od 25. do 29. května pracovalo 127 účastníků z 33 zemí společně v plénu. pracovních skupinách (3) a v komisích (3), aby kriticky zhodnotili činnost řídících orgánů hnutí KMK od 4. všekřesfanského mírového shromáždění a aby dali nové podněty pro budoucí čas. Své pozorovatele vyslaly Světová rada církví, Celoafrická konference církví, Konference evropských církví a Japonská mírová aliance. Vážnost, s níž KMK přistupuje k otázkám tzv. třetího světa, se projevila v tom, že za předsedu zagorského zasedání byl jednomyslně zvolen černý bratr Festus SEGUN, anglikánský biskup z Nigérie. Zasedání zahájil slavnostním projevem za hostitelskou pravoslavnou církev patriarcha moskevský a celé Rusi PIMEN, známý mírový pracovník ve světovém mírovém hnutí. Pak následovaly přednášky k hlavnímu tématu zasedání: Lidská solidarita — úloha křesťanů v boji proti bídě a za mír ve světě. (Německé slovo »Mitmenschlichkeit« má hlubší význam než anglic. »Human Solidarity«). V první přednášce určil president KMK, metropolita leningradský a novgorodský, NIKODIM, základní zaměření práce výboru, vyplývající z lidské solidarity: „A odpovědnost za osud každého člověka, za osud celého lidstva, za osud míru, tato lidská solidarita nyní inspiruje milióny a milióny lidí dobré vůle na zemi, lidi různého způsobu myšlení, různého vyznání, různých tradic, aby bojovali proti všem projevům zla ve vztazích mezi lidmi a národy, aby bojovali za mír a spravedlnost, za lidskou důstojnost a za lepší život na naší planetě. A proto v tomto zápase, spolu s ostatními bojovníky za mír a spravedlnost účastní se křesťané, včetně těch, kteří jsou sdruženi v Křesťanské mírové konferenci.“ Metropolita tulský a belevský, JUVENALIJ, ocitoval mnohá místa Starého i Nového zákona, z nichž vyplývá, že křesťané musí najít cestu k lidem sekularizovaného světa, pro* TÝDENÍK CÍRKVE ČESKOSLOVENSKÉ HUSITSKÉ Ročník 56 • 10. června 1973 • Cena 60 hal. 23 Vsedni svátky 1 když civilní kalendář a pracovní kalendář přejal z církevního roku pouze dny vánoční a velikonončí, svatodušní dvojsvátek z církevního kalendáře nezmizel stejně tak, jako svátek Nanebevstoupení či Oslavení Páně. S obojím misál, Bohoslužebná kniha i kazatelský plán počítá a bylo by nesprávně v církvi tyto svátky pominout, nebot mají svůj křestanský význam. A nepozbývají tohoto významu ani tehdy, jde-li v tyto dny křesťan spolu s ostatními do práce. Dokonce by se dalo říci, že přebarvení označení těchto dní v kalendáři je ve prospěch věci. Vždyt byl-lt by čtvrtek Nanebevstoupení červený, ještě by to nemusilo znamenat, že se nutně půjde do sboru či do kostela. A dvojsvátek je na tom bohoslužebně vždycky ještě hůř, předchází-li mu volná sobota a pátek. Pracovní den není pro křestana nijak méněcenný a vůbec ne všední. Tím méně den, který je v církvi svátkem. Jestli bychom každého rána měli jako křesťané nastupovat na své pracoviště s tváří usměvavou a v té nejradostnější náladě, pak ve svátek Oslavení Páně by se naše radostnost měla rovnat radostnosti učedníků, vracejících se s hory Oliv do Jeruzaléma. Vešel-li jejich i náš společný Pán, ukřižovaný, zneuctěný a ubitý, do své slávy, pak je to přeci potvrzením pravdivosti každého jeho slova i činu včetně pašijí a zmrtvýchvstání. Máme-li podíl na jeho výkupné smrti, umíráme-li s ním abychom s nim byli vzkříšeni k věčnému životu, máme, podle velekněžské modlitby (Jan 17 J podíl l na jeho slávě. A to se nutně musí obrazit velebením Boha za církev v domě, za církev slavnou, bez poskvrny a vrásky. Nejinak dny svatodušní, tedy í ono zdánlivé všední svatodušní pondělí, jehož ráno i večer máme k dispozici, a to ve sboru stejně jako doma. A je to právě církev v domě, s jakou se setkáváme na stránkách Nového zákona, která ve dnech svatodušních stojí za meditaci a modlitbu. Jde totiž o církev těch, kdo právě proto, že stejně uvěřili, udržovali jednotu a měli všechno společné. Tedy i společnou snídaní, a když to nejde s obědem, tedy i společnou, vpravdě rodinnou večeři. Večeři, při níž jsme všichni jedno v Ježíši Kristu a kde tedy není možné, aby jeden jedl, druhý šel spát, třetí četl detektivku a čtvrtý se díval na obrazovku; to proto, že si nemají navzájem co říci a že má každý svůj vlastní svět ohraničený lhostejností k tomu, co by snad druhý chtěl povědět nebo co třetího snad bolí a trápí. Právě svatodušní církev staví zrcadlo našemu rodinnému obecenství před oči. Je-lt pak Hod Boží svatodušní samozřejmě nedělí, je Svatodušní pondělí svou sváteční všedností povelem jít právě do té pracovní všednosti s Duchem svátým a ve slávě Kristově. FRANTIŠEK MOC P. Slnkwitz Pozváni DIECÉZNI RADA CÍRKVE ČESKOSLOVENSKÉ HUSITSKÉ V PRAZE zve naši církevní veřejnost k účasti na vzpomínkové pobožnosti k výročí úmrtí prvního patriarchy dr. K. Farského v neděli dne 10. června t. r. (Hod Boží svatodušní) o 17. hod. ve sboru sv. Václava v Praze 2, Resslově ul. Pobožností a kázáním poslouží prof. dr. Z. Trtík a bude při ní zpívat pěvecký sbor z Vršovic spolu s pěveckým sborem Farský. Těšíme se na setkání v bratrském a sesterském společenství při vzpomínce na přední osobnost zakladatelské generace církve československé husitské. tože církve samy nemohou odstranit vykořisťování, rasismus a války. Profesor teologie ze Santiaga de Chile dr. Joel GAJARDO ukázal na neudržitelné poměry v mnoha státech Latinské Ameriky, úměrně podle závislosti na Spojených státech amerických. Na své vlasti. Chile, mohl dát příklad, jak obtížná je cesta k svobodě národní i sociální v neustálém zápase s reakcí domácí i zahraniční. Vicepresident KMK dr. Heinrich HELLSTERN (Švýcarsko) zdůraznil, že křesťanům už nesmí nadále stačit bojovat za mír, ale že se musí postavit proti silám, které pro svůj zisk brání vytváření mírového a spravedlivého pořádku společnosti. Znaje dobře Západ, pochopil, nakolik je boj za mír „spojen s otázkou zisků monopolního kapitalismu, protože soukromé zisky ze zbrojního průmyslu představují ďábelskou službu mamonu. Přiblížili bychom se míru, kdyby aspoň soukromý zbrojní průmysl byl znárodněn... a církve by měly všude podporovat myšlenku znárodnění zbrojního průmyslu.“ Prof. Joshua Russel CHANDRAN, rektor teologického semináře Jihoindické církve v Bangalore (Indie), promluvil k úloze křesťanů v boji proti bídě: „Osvobození chudých, ať uvnitř států nebo celých chudých národů, nemůže záviset jenom na vůli bohatých. Je možné jen důrazným požadavkem sociální spravedlnosti a ne dobročinností.“ Podrobnou zprávu o činnosti KMK od 4. všekřesfanského mírového shromáždění i o mírové práci členských církví podal generální tajemník KMK dr. Károly TÖTH. Uvedl i rozsah spolupráce se Světovou radou míru, Stockholmským výborem pro Vietnam a nyní — po přijetí KMK jako nevládní organizace — is Organizací spojených národů. Diskuse byla mnohostranná a tvořivá i ve vzájemně ostrých replikách, které ukazovaly, jak se sice lišíme v teologických přístupech, ale jak blízko jsme si v konkrétních úkolech hnutí. Stanovisko KMK k ožehavým otázkám v dnešní mezinárodní situaci je vyjádřeno zprávami ze tří pracovních skupin: teologické, mezinárodní a skupiny, jež pracovala na programu KMK do budoucna. Dále v rezolucích o evropské bezpečnosti, 0 Středním východě, o Indočíně, o míru v Jižní Asii, o rasismu, o odzbrojení a rozvojových zemích. Zvláštní výzva se obrací na všechny křesťany 1 církve s žádostí o podporu příprav Světového kongresu mírumilovných sil v Moskvě 2.-7. října 1973. Poslední plenární zasedání zhodnotilo průběh i výsledky jako velmi dobré. (Pokračování na 2. straněj Otčenáš k svátkům svatodušním Otče náš, který jsi na nebesích, otevři naše srdce pro přijetí Tvého Ducha. Posvět se jméno Tvé v těchto dnech svatodušních. Přijď království Tvé, které není omezeno časem ani místem. Bud vůle Tvá, jako v nebi, tak i na zemi a Duch Tvů] ať i v nás stále vítězí. Chléb náš vezdejší dej nám dnes a my v jeho společném lámání poznali, žes nám blízko. Odpust nám naše viny, jako i my odpouštíme viníkům našim, neboť bez Tvého odpuštění nikdo z nás neokusí ovoce Tvého Ducha. Neuveď nás v pokušení, že bychom uprostřed světa Ducha Tvého nepoznali. Zbav nás od zlého a dej nám nový život! Nebot Tvé jest království, moc i sláva na věky amen. JlRl BUREŠ Malá letniční poznámka Věnujeme ji známému místu ze Skutků apoštolů 2, 1—13. Necháme však záměrně stranou problematiku letnic .tajemných úkazů a jazyků z počátku kapitoly a soustředíme se na svědky tohoto velikého divu z oblasti lingvistické — totiž na jejich seznam, podávaný Lukášem. Autor si zástupce různých národů představuje jako Židy, a to diasporní včetně proselytů. Jsou uvedeni v seznamu jmény národů či zemí jejich tehdejší vlasti. Přišli do Jeruzaléma bud na svátky nebo aby se tam opět usadili. Objevují se tam ve chvíli, kdy se křesťanská církev zakládá jako nový Izrael a zažijí vyvolení křesťanské obce a její pověření misií s optimistickou nadějí na dobré výsledky. Křesťané tu mluví rozmanitými jazyky — konstatují posluchači. Každý je slyší mluvit svou vlastní řečí — té idía dialekto lalúnton, při čemž dialektos značí řeč země. Zde si ovšem klademe s W. Knoxem otazník, neboť je nepravděpodobné, že by diasporní Žid takové řečí znal a rozuměl jim, tak jak se jich tehdy užívalo ve vzdálených územích Středního východu. Diasporní Židé byli totiž převážně obyvateli měst a ve skutečnosti tam mluvili bud aramejsky nebo řecký. Než sledujme Lukáše, jaký asi záměr ovlivnil jeho podání události. Proč je tu vyzvednuto, že mlu (Pokračování na sír, 3/