Český Zápas, 1974 (LVII/1-52)
1974-04-28 / No. 17
&vatý Bote, dais nám poznat hodnotu prdce. Vyrostli jsme. nad mi** nulé generace a pokládáme to za milost, která nám byla v životě dopřána. Díváme se na svět jako na velké Tvé dílo, ve kterém my smíme pokračovat. Celý tento svět je velká a harmonická stavba a my se smíme účastnit jejího vývoje. Dostali jsme pozvání a už jsme poznali, že jsme Ti nejvíce podobni, když pracujeme. To jsi nás nejvíce vyvýšil a vyznamenal. Jsme vděčnými účastníky na Tvém tvoření. Jako země byla pustá a prázdná, tak i dnes je ještě na světě mnoho takových míst, kterých se nedotkly lidské ruce. Veď nás, Pane, svou cestou a dej posvěcení všem těm, kdo s účastí celého srdce budují svět k lepší podobě. Necht nás nemine Tvé požehnání, když pomáháme lámat přehrady mezi lidmi, a Tvé světlo at padá na naše cesty. To přijímáme jako pochopení Tvého řádu, že teprve v těchto našich dnech se pravé člověčenství rozvinulo do plnosti a krásy. Podrobujeme se Tvé vůli, která vládne tomuto světu, a klaníme se Tvé moudrosti. BVL J, VZPOMÍNKA PRO BUDOUCNOST Dr. MIROSLAV NOVÁK Uplynulo dvacet pět let od vzniku světového mírového hnutí. Má cenu na to vzpomínat? Myslím, že ano, že je to užiteěné pro pochopení dneška i pro budoucnost. Pro novou generaci mladých lidí i pro ty z nás, kteří zapomínají. Velikonoční svátky připadly v roce 1949 na druhou polovinu dubna. Každý den jsem tehdy sloužil v obecenství církve. Duchovní obnovou bylo mocné shromáždění na Zelený čtvrtek v Českých Budějovicích, kde přistoupilo k Večeři Páně přes 600 bratří a sester. I biřmování na Hod Boží a Velikonoční pondělí, v Říčanech a na Malé Straně. Na Bílou sobotu jsme se s bratrem patriarchou zúčastnili tradiční manifestace Červeného kříže v Domě umělců, za přítomnosti presidenta republiky, i „velikonočního míru“, chvíle ticha, kdy se zastavila všechna práce. Vracíval jsem se domů šťasten. Ale večer jsem otvíral noviny a časopisy od přátel ze Západu. Trnul jsem a bylo mně smutno. Ze stránek čišela zášť, vyložené lži a pololži, vyhrožování; celý arzenál studené války. Proti míru. Nedočetl jsem se nic o svolání světového kongresu obránců míru do Paříže. A zatím v Praze už byly desítky delegátů z Východu, kteří tu čekali na víza do Francie. Delegace lidové Číny, Koreje, Vietnamu, část delegace sovětské a polské, Němci, Maďaři, Bulhaři. Když byla víza odmítnuta, stala se Praha spolu s Paříží místem prvého kongresu a 260 delegátů zasedlo v našem parlamentě k jednání 20. dubna 1949. Nezapomenu na hluboký zážitek ze zasedání. Vyznačovalo se upřímností a přátelstvím. Byl jsem svědkem setkání lidí různých národů, mezi nimiž byly po staletí uměle zasévány nenávist a nepřátelství. Viděl jsem, jak se rodí nové vztahy. Lidé se nestyděli za slzy. Nemohli si toho moc povědět a přes tlumočníka by to nebylo ono. Tiskli si ruce a dívali se navzájem do očí. Rozuměli si. Prožíval jsem kongres jako předobraz lidského společenství budoucnosti, v němž bude člověk člověku bratrem. Na dny kongresu se Praha stala hlavním městem míru. Odtud se vysílaly i pařížské projevy do celého světa. Odtud, dnem i nocí a na všech vlnách, promlouvali míroví pracovníci, jako Joliot-Curie, Paul Robeson, Ilja Erenburg, Pietro Nenni či Kuo Mo-Žo, a vyzývali všechny lidi dobré vůle bez rozdílu rasy nebo barvy, bez politického přesvědčení, aby se spojili proti silám reakce a monopolů, vydělávajících krvavé zisky na válkách a výrobě zbraní. Za čtvrt století udělalo hnutí mnoho, aby probudilo svědomí lidí i jejich odpovědnost za mír. Účastnil jsem se skoro všech mezinárodních kongresů a byl jsem svědkem, jak v našich řadách rostli uvědomělí míroví pracovníci z Asie, Afriky a Latinské Ameriky. Mnozí, kteří se ke mně hlásili, byli věřící křesťané. Nejreprezentativnějším byl zatím Světový kongres mírových sil v Moskvě v říjnu minulého roku, o němž přinesl Český zápas zprávu. Zeptáte se, kde byly církve? Právem. Západní církve se daly bohužel zatáhnout na stranu studené války. Tímto postojem bylo poznamenáno i založení Světové rady církví v Amsterdamu, v srpnu 1946. je známo, jak vystoupil americký církevní činitel a současně politik, John Foster Dulles, usilující získat SRC pro boj za „záchranu křesťanské západní civilizace“. Velmi dobře mu odpověděl prof. Hromádka. Faktem ovšem je, že SRC zůstala na dlouhá léta v těsném spojení se Západem a jeho společenským zřízením. (Pokračování na str. 3j Jarní nebe a vody $ Snímek Marie Hartmanová Svědectví z jeho života UPLYNULO 100 LET OD NAROZENÍ PROF. Dr. ALOISE SPISARA * i Dr. MILOSLAV KAŇÄK Profesor ThDr. h. c. Alois Spisar, jehož stých narozenin právě v naší církve československé husitské vzpomínáme, jako mladý bohoslovec a později i jako katolický kněz a středoškolský profesor náboženství procházel na přelomu z 19. do 20. století vin on římskokatolické církve, její tehdejší konzervativností, dogmatické strnulosti, protin úrodní a protilidové orientace těžkou skepsí víry. Zasažen v hloubi duše pochybnostmi o věroučných pravdách od ní hlásaných, ztrácel i jistotu křesťanské víry samé. Přes reformní snahy části českého katolického duchovenstva, které v římskokatolické církvi nemohly být tehdy uskutečněny, vstoupil profesor AI. Spisar roku 1920 do nové církve československé, jejíž vznik připravoval. V ní pak — jak prohlásil roku 1941 v prvním dílu své Věrouky — „opět nalezl Ježíše“. Proto, co sám mohl zažít jako znovuoživení křesťanské víry v duchu reformačních, tradic — česských i světových, chtěl také sám poskytovat ostatním. Učinil tak ve smyslu zakladatelských počinů dr. K. Farského a ostatních z jeho generace velkým svým dílem publicistickým, pracemi odborně teologickými i svým příkladným životem křesťanským. Po téměř neapočitatelném množství drobných článků a úvah, publikovaných po časopisech (např. v Právu národa, Českém zápase, Novém lidu, Lidových novinách atd.) a promýšlejících ještě v duchu tzv. katolického modern ismu ideově celý rozměr náboženského života soudobého člověka měřítky tehdy moderní interpretace křesťanství, opírající se hlavně o filosofii 19. století, byla prvním větším dílem Spisarovým, napsaným skutečně již pro naši církev československou husitskou, kniha Dějiny náboženství před Kristem (1921). Užil v ní metody srovnávacího studia náboženského. Ukázal, jak lidstvo procházelo také na poli náboženském svým vývojem od primitivních forem náboženství přírodních přes antropomorfní náboženství polyteistická až k vyspělým systémům náboženství d u allst i c kých a jednobožských. Další knihou Náboženství Ježíše Nazaretského (1923) vyložil Spis®r, jak se křesťanství podstatně odlišuje svým původem z přísného židovského moinoteismu, svou prorockou zvěstností Boží pravdy tlumočené v evangelním poselství Ježíše Krista i posláním své etické náplně od všech ostatních náboženství předchozích. V knížce Počátky víry křesťanské (1927) ověřoval sl Spisar historickým zkoumáním náboženské základy křesťanství již nikoli jenom vzhledem k jejich původu, ale i vzhledem k počátečnímu vývoji církve. Brožurou Ideový úkol církví v náboženské krizi dneška (1926) zkoumal, čím byl znehodnoee® dalším vývojem církve spásný Boží čin v Ježíši Kristu. Ukázal, jak živá víra křesťanská během staletí vyústila v obřadní mechanismus a náboženský formalismus, v němž církev ztratila sensorium pro svrchovanost Božího slova. Profesor Spisar volal církve opět k živému Ježíši Kristu jako ke svrchované autoritě křesťanské, kterou nutno, ve víře vyznávat a v' životě následovat. V tomto směru přezkoumával AI. Spisar v další své knize Ideový vývoj CČS (1936) nosnost teologických ideálů naší nové církve Sledoval přehlednou formou — s doklady v přílohách — jednak náboženské proudy, které zapříčinily její vznik, jednak samotný její ideový vývoj až do roku 1931, kdy na druhém pokračování I. řádného sněmu církevního bylo přijato jako jednotící věroučná norma jím a profesorem. Fr. Kalousem vyprac ováné Učení náboženství křesťanského pro věřící CCS (1929 a 1932). Učení CČS potom profesor Spisar rozpracoval ve čtyřech po sobě následujících knihách, které znamenaly vrchol jeho teologické tvorby pro československou církev husitskou. Táto řada, začínala Úvodem do věrouky CČS (1939), v němž podal klasifikaci křesťanské teologie a výklad jejích základních principů v různých církvích. Pokračovala dvěma svazky Věrouky v duchu CČS (1941 a 1946), v nichž se pokusil vyložit podstatu učení naší církve. Základním hlediskem, jímž byl tu veden, byl křesťanský charakter církve jako církve reformační se svobodně teologickým přístupem k otázkám víry. Profesor Spisar v učení naší církve zdůraznil proti starému názoru o dané, hotové, neměnné náboženské pravdě Boží zjevení jako živé a stále působící, spočívající na živé náboženské zkušenosti. Ta vychází z osobní víry, probuzené ze svědectví celého Písma svátého zejména však Nového zákona o Kristu, podporované i tradicí prvokřesťanskou a tradicí nábožensko-reformační 1 národní, plynoucí z příkladů věrných svědků víry všude po světě, u nás pak zvláště z víry Husovy a Českých bratří. Svou víru měříme Duchem Boží lásky, milosti a milosrdenství, k nimž nám pro naše spasení ukazuje cestu sám Ježíš Kristus svým životem i obětí. My podřizujeme se Duchu Božímu v Kristu, jenž nejlépe a plně svědčí nám o Bohu jako tvůrci, vysvětluje nám svět a vše v něm a dává nám náplň ži(Pokračování na str. 2) IN MEMORIAM. Liturgii dr. K. Farského na památku prol. dr. Aloise Spisara při příležitosti jeho stých narozenin (18. 4. 1874) sloužili ve vinohradském sboru v Praze v neděli 21. dubna 1974 v 16 hodin patriarcha dr. M. Novák, pražský biskup dr. J. Kupka a děkan Husovy fakulty dr. M. Kaňák. V kázáni na text Markova evangelia 9, 23: „Všechno je možné tomu, kdo věří,“ bratr patriarcha přiblížil posluchačům církve život a dílo Spisarovo, jeho věrnost Pánu, věrnost slovu Božímu, jeho skromnost, jeho lásku k církvi. Prol. dr. A. Spisar své hlavní dvousvazkové teologické dílo, Věrouku, nadepsal: „Církvi, v níž jsem nalezl opět Ježíše, cestu k Bohu.“ Ukazoval cestu duchovním, jimž býl trpělivým a laskavým učitelem a po této cestě také sám věrně šel až do konce svého života. Bratr patriarcha v závěru svého kázání uvedl, že nejde jen o vzpomínku, ale o příklad křesťanské opravdovosti, abychom i my byli v životě opravdovými následovníky Ježíše Krista. Pražští věřící uvítali po delší nemoci svého biskupa dr. j. Kupku opět u stolu Páně v liturgické službě své diecézi. Prol. dr. M. Kaňák, děkan Husovy fakulty, ve vzpomínce liturgické modlitby poděkoval A. Spisarovi za svědectví o Ježíši Kristu, v němž své církvi jako učitel otvíral zdroje spásy. Varhanní hudba faráře Luboše Svobody, duchovní zpěv sestry A. Kadeřávknvé, tradiční celková účast věřících na liturgii a zpěvu duchovních písní, to vše bylo důstojnou oslavou církve tohoto výročí. -vek Po svátcích Máme za sebou opět jedny velikonoce. Ale co dál? Co si s sebou z nich odnášíme? Mimo jiné s námi . jde otázka, kterou dal Pilát: „Co pak učiním s Ježíšem, Jenž slove Kristus?“ (Mt 27, 22). Co s ním učinil, to víme. Můžeme sledovat i to, co s ním učinila velerada, učedníci, setník pod křížem, Josef z Arimatie a Nikodém, atd. Ale otázka zní také nám: „Co učiníte s Ježíšem?" Křesťan si má osobně tuto otázku položit: „Co s nim učiním?“ Aby naše odpověď byla správná a snadnější, je nejprve přední otázka, co učinil On s námi. Co to bylo, a co to je? Neodepsal nás, nenechal nás lhostejně v kaši, ale zemřel za náš hřích na jeho odpuštění a m naše viny, na jejich vykoupení. To, co Pilát a druzí učinUi s ním, jen zdánlivě vypadá jako odložení mrtvého mezi mrtvé, kde už nemůže nikoho strašit, burcovat a zneklidňovat. Oni posloužili nevědomky Božímu spasitelskému plánu. Jejich záměr se tím dočista zvrátil a minul cílem. Už tehdy se ukázala obecná zkušenost, že naše záměry se někdy obracejí a pravý opak. Pán Ježíš věděl, že musí zemřít a tak složit za nás onu pokutu, kterou vyhlásil Bůh za hřích dávno při svém stvoření. Proto také do Jeruzaléma jako do lvího chřtánu přišel. Byl by sem jinak nešel. On věděl, že musí jít. A tak to, co s ním učinili, nebylo proto, že by tím násilná moc byla potvrzena jako pravda, ale proto, že Jak Bůh miloval svět, že Syna Svého jednorozeného dal, aby žádný, kdo v Něho věří, nezahynuly ale měl život věčný“ (J 3, 16j. Kdyby to nebylo v Božím plánu, neuspěli by, protože by ho Bůh od toho zachránil. Když tedy On za nás zemřel, abychom my mohli žít, když se položil ukřižovaný přes propast, oddělující nás pro náš hřích od Boha a spasení jako most, po němž můžeme přejít ze smrti do života, co tedy učiníme my s ním? Nejprve si musíme říci jisté „sice*. Nemůžeme sice zneskutečnit skutečnost Jeho spásného díla a nemůžeme ho sice svým rozhodnutím svrhnout s trůnu věčné slávy, kterou má U Boha, ale přece záleží na tom, jak odpovíme na naši otázku. Svým postojem a rozhodnutím, tím, co s ním učiníme, můžeme ovlivnit naše postavení před Bohem a náš časný i věčný úděl. Proto není ta otázka zbytečná, ale vážná. Velikonoční událostí, nás vybízejí, abychom Ježíše Krista přijali jako ži* vého Pána a Spasitele a učinili há obsahem našeho srdce a života, měřítkem všeho, co děláme. Pak nám dá svůj pokoj, radost, lásku i sílu k službě. Pilát a ti ostatní se stali jen odstrašujícím bodem dávné minulosti. My chtějme naproti tomu stát se účastníky věčnosti. Ta záleží v kvalitě. A kvalita je Boží dar těm, kteří Krista přijmou. To může být jedinou odpovědí křesťana na otázku: „Co učiním s Ježíšem, Jenž slove Kristus?" FRANTIŠEK ADÁMEK MODLITBA ZA DÉŠŤ Uhoď necht ze skály vytryskne pramen Studánka ztratila své zrcadlo v trošce bláta Nad potokem z kamení otvírám svá ústa Modlím se za tiché bubnování ' deště za zurčící praménky po okapu Modlím se za chléb letošního roku za jablka v orosené trávě a za růže Gloria Dei Modlím se za hořčičné zrnko ve vyprahlé zemi Smyj prach haších cest a občerstvi mou duši... Pane puklinou svých rtů prosím za matku svou ZC7TZÜ , , . JINDŘIŠKA KUBÁČQVA