Dikobraz, 1970 (Anul 26, nr. 1-51)

1970-05-28 / nr. 22

AZIZ NESIN jak anatolští psi ocasy přišli Starý se zasmál: »Ptáš se, pane, proč naši psi jsou bezocasi?To je stará historka a dal-li ti Alláh dost trpělivosti a času, rád ti ji vypovím. Jednoho dne přinesl četník z okresu rozkaz, že naše vesnice musí odstřelit třicet kanců, divočáků. Byli jsme tím zdrceni, Sedláci mne poslali k okresnímu hejtmanovi, abych mu to vysvětlil. Šel jsem tedy a povídám: „Pane hejtmane, sloužil jsem 14 let v armádě, byl jsem v Jemenu, bojoval jsem proti Italům v Africe, také u Dardanel jsem se bil a na Kavkaze .. Ale to mne pan hejtman už přerušil: „Nemluv kolem, konal jsi jen svou povinnost. Čekáš snad, že ti za to dám nějakou odměnu?“ „Nechť tě Alláh nemýli,“ povídám, „buď Spravedlivý pochválen, válku jsme vyhráli, vrátil jsem se v pořádku, až na jizvy po šavlích, kulkách a šrapnelech ...“ Zase mne nenechal domluvit: „Chceš snad, aby ti vlast dala penzi? Cožpak nevidíš, jak je lidu těžko?“ „Kdopak by to věděl lépe než já?" povídám. „Vždyť mi výběrči daní teprve předevčírem zabavil toho hnědého volka, co tak dobře tahal. Alláh vi, že nechci ani penzi, ani povýšení.“ „Tak co tedy vlastně chceš," vztekal se hejtman. „Poslali mne sedláci. Chceš, aby naše vesnice zastřelila v tomto roce třicet divočáků. Proto tě, beji, obtěžuji. Vždyť z naší vesnice skoro nikdo prase ani neviděl, a ani neví, jak vypadá.“ „Tak dost!" řičel hejtman. „Od vaši vesnice dostanu třicet prasat. Aspoň poznáte, jak vypadají, když je budete střiiet.“ „Pane hejtmane," povídám znovu a hodně měkce, „v naší vesnici nejsou žádná prasata a v okolních také ne. Vždyť slovo prase používáme, jen když se na někoho hněváme, a když se zlobíme moc, tak mu říkáme - ty kančí synu -, ale jak prase vypadá, to skoro nevíme." Hejtman si přitáhl svazek spisů a ptá se: „Umíš čist?" Když jsem řekl, že bohužel ne, spráskl ruce nad hlavou, že jako něco takového může být oblastním starostou a začal mi předčítat: „Největším nepřítelem kukuřičných polí a kukuřice vůbec je divoké prase. Aby byl sedlákům zajištěn vyšší výnos kukuřice — rozumíš, to se dělá k vůli vám — je nutné prasata odstřelovat. „No jo," povídám, „tomu rozumim. Samozřejmě je nutné prasata odstřelovat, když tak škodí. Ale u nás ve vesnici jsme kukuřici nikdy nepěstovali, ani naši otcové, ani otcové našich otců.“ „No tak ji budete pěstovat místo rozvalováni se po zápraží. Vypěstujete kukuřici, do kukuřičných poli budou přicházet prasata, vy je budete střílet a rozkaz vlády bude splněn." „Rozkaz," já na to. „Když sít kukuřici, tak sít. Jenže u nás nedozraje. Vždyť nám na polich leží sedm měsíců do roka snih." Hejtman už víc řvát nemohl. „Chlapi mizerný, na všechno máte výmluvu! Američtí sedláci vypěstovali na severním pólu karafiáty, ale vy máte pořád jen jedno: nejde to.“ Měl jsem toho také dost. „Dobře, tak řekněte těm, co dali rozkaz odstřelovat prasata, ať zakáží letos sněhu, aby padal. My zasejeme kukuřici a až přilezou prasata, budeme je odstřelovat." Hejtman zasyčel zostra: „Upozorňuji tě, že si dovoluješ vůči úřední osobě při výkonu služby drzosti. Na to jsou dva roky vězení. Rozumíš?" Zkusil jsem to ještě jednou: „Ale u nás nejsou vůbec žádná prasata!" „Dobrý," řekl hejtman. „Tak tedy pan ministr zemědělství nevi, že u vás prasata nejsou, odborníci, kteři léta studovali v Evropě, to také nevědí, neví to ani pan státní tajemník, já vůbec ne, ale .vy, vy jste chytří, co? Vidíš, kam až tvoje urážky dosahují? Vždyť vláda nežádá, abyste ta prasata stříleli zadarmo. Přinesete mi ocásky, já vám dám potvrzení, to podepiše zemědělský referent, a v bance za každý ocásek vyplatí dvanáct a půl piastru. Co chcete víc? Teď ale zmizni, pochodem vchod! Ať už o vás nic neslyším! Rozkaz je rozkaz a jak nebudete střílet prasata, pošlu vám pár četniků a ti vás naučí poslouchat příkazy!" Tak jsem se zdvořile rozloučil a odešel. Doma jsem sedlákům dopodrobna vylíčil náš rozhovor. Někdo navrhl, abychom začali prasata pěstovat ve velkém a prodávat je panu hejtmanovi. Většina vesnice byla ale proti, protože nikdo nechtěl ta nečistá zviřata - nechť nás Alláh před nimi chrání - ve vesnici mít. Pak si někdo vzpomněl, že kolem kasáren, kde kdysi sloužil, se potulovalo množství' divokých prasat. Tak mne požádali, abych tam zajel a koupil třicet prasečích ocásků. Vlakem to byly dva dny cesty. Řekl jsem proto: „Když vláda kupuje prasečí ocásky za dvanáct a půl piastru, koupím jich tolik, abych si prodejem vydělal i na cestu." Vzal jsem dva pytle a odjel. Prasat tam bylo hodně, to jo. Ale také hodně takových chytráků jako já. A všichni chtěli ocásky. Prasečí, to se vi. Na trhu jich bylo dost, celé hory, ale kus co kus dvacet piastrů. Po dlouhém smlouvání jsem jich koupil dvě stě po patnácti piastrech. Na cestu si nevyděláš, staříku, povídám si. Když jsem je v kavárně ukazoval lidem, smáli se a říkali: „He, cožpak tě Alláh ranil slepotou, ty starý osle? Cožpak jsi v životě neviděl prasečí ocas?*! „No, no," povídám, „jsou snad ty ocásk v nepořádku?" „Vždyť to jsou psí oháňky, starý hlupáku," smáli se až padali. Tak tedy ten mizera handlíř uřezal psům oháňky, namazal je olejem a prodal mi je za prasečí. „No a co teď?" povídám. „Nic," povídají zase ty lidi. „Uřízni jim špičky, zkrať je, namaž je ještě jednou olejem a zanes panu hejtmanovi. Vždyť ten tomu taky nerozumí." Když jsem přišel do vesnice, řekli mi: „Vítej, ago, teď se bojuje také proti vranám, pan hejtman žádá dvě stě hlav." „Copak," povídám, „vran je dost, jen do nich perte, jenomže za čtrnáct dni bude zahájen boj proti kobylkám - modlete se, aby pan hejtman nechtěl počítat hlavičky." V okolních vesnicích se dozvěděli, že u nás jsou k mání prasečí ocásky a tak k nám táhla celá procesí. Ocásek už byl za padesát piastrů. Třicet jsem jich odnesl hejtmanovi. „No vidíte," povídá, „přece jen u vás prasata jsou a jak tak koukám na ty ocasy, tak jsou to pořádné kusy." Jenomže od toho dne nikdo nechtěl vstoupit do mého domu, protože se stal nečistým, a nikdo mi nepodal ruku, protože jsem se ji dotkl prasečích ocásků. Musel jsem vzít několik rozumnějších stranou a vše jim prozradit. Ale nějak se to rozkřiklo, pročeši k nám přestala chodit a nějaký chytrák si ve městě dokonce zřídil velkoobchod s psími ocasy. Tak, pane, teď víš, proč v celé Anatolii nemá ani jeden pes ocas.« Přeložil -AO- „Od té doby co jsem vystudovala zemědělskou fakultu, nemůžu bez slámky vůbec Žít." „Krokodýl* - SSSR „Ludas Matyi* - Maďarsko 2