Katolické Noviny, 1970 (XXII/1-52)
1970-08-02 / No. 31
Oltář a žně Jsme v době žni. Letos opožděných, a proto s tím větším úsilím je třeba pracovat. Nedělní liturgie na naii práci navazuje. Vypravuje nejdřív o Izraelitech na poušti. Vzdychali: Co nám to pomůže, že jsme „vyvolený národ“, když tu hladem mřeme? Měli jsme raději pomřít v Egyptě nad plnými hrnci masa! Potom nám sv. Pavel připomíná první křesťany. Žili uprostřed pohanů. A ti se neměli špatně. Mnozí byli i slušní lidé. Ale Pavel říká křesťanům: S tím se nesmíte spokojit! Musite být jiní, noví! A konečně v evangeliu slyšíme znovu o Eucharistii. Kristus říká lidem, kteří jej hledají jen proto, že se dosyta najedli z jeho zázračně rozmnoženého chleba, že se tím nesmějí spokojit. Že musejí hledat něco, co by jim zachovalo život ne jen přechodně, nýbrž navždycky. A říká jim, že toto „něco“ je on sám. Proč nám liturgie toto všechno připomíná? Abychom ztratili elán o žních? Naprosto ne. Vždyť ani na oltář bychom neměli co položit, kdybychom nesklidili! Ale právě tím, že částečku chleba, který sklízíme, poneseme na oltář, dáme své práci o žních a svému úsilí o tento život pravý smysl. Mělo by to cenu živit život jen chvilku? Živit jej jen k smrti? Skrze liturgii, Eucharistii, skrze Krista udržíme život na věky — a proto má smysl starat se i o tento krátký pozemský život! F. MIKULÁŠEK Církev se dokonale uskuteční teprve v nebeské slávě, až přijde Čas, kdy bude všechno obnoveno. Slíbená obnova světa, kterou očekáváme, už načala v Kristu, pokračuje sesláním Ducha svátého a jeho prostřednictvím postupuje v církvi. Ovšem dokud ještě, není nové nebe a nová země, kde bude sídlit spravedlnost (2 Petr 3, 13), putující církev nese ještě známky tohoto pomíjejícího času ve svých svátostech a zřízeních, která náležejí k období přítomnému. Dogmatická konstituce Světlo národů, 48 VĚŘÍCÍ KNĚŽÍM Byli vysvěceni noví kně- 2 í a přicházejí k nám. Vítáme je. Je na nás, abychom svůj vztah k nim vytvořili tak, aby v něm kněz cítil naší podávanou nuku, aby v našem pohledu vytušil úctu k povolání. Ne, kněz není obyčejný člověk, i když se sám za takového pokládá. Je Bohem vyvolený, posvěcený, požehnaný. Přišel k nám, aby nám dával Boha, aby nás k něpru vedl. V evangeliu sv. Jana (v kap. 15, 16) čteme: „Ne vy jste mne vyvolili, nýbrž já jsem vyvolil vás a ustanovil jsem, abyste šli a přinášeli užitek a užitek váš aby zůstával, aby začkoliv byste prosili Otce ve jménu mém, dal vám.“ Oni to jsou, kteří za nás orodují, nás usmiřují s Bohem a vedou k svatosti. Víme, nejsou andělé, mají své chyby, proto se také my za ně modlíme. Když někoho z nich potkám na ulici, nejraději bych se uklonila. Zatím však mnohý ani nevnímá, že ho zdravíme. Přestal asi věřit, že si kněze někdo váži. My všichni, jimž se víra stala nejcennějším pokladem, si kněží a duchovních vážíme. Jde jen o to, aby to oni také pochopili a našli cestu ke všem svým věřícím a našli své místo ve své farní rodině. Je třeba otevřít dveře domů a srdcí, aby jimi prošel Pán, neboť láska je naplněním zákona. L I, Mrtvá cirkev? Tak prý církev také umřela. Dostali jste parte? Já ne, ale psali o tom, ve „100 + 1“ v době chřipek. Že by tedy 1 ji stihla? Nu, jistě jsou, kdo by tomu byli rádi. Ale ono neni příjemné být jen tak beze všeho odepsán ze 6eznamu živých. Jsou však 1 dobří lidé, kteří nám vnucuji přesvědčení, že cirkev je mrtvá. V Křesťanské revui 2/70 je citován anglikánský biskup J. A. T. Robinson, který si přeje, aby církev v dnešní podobě zemřela a Bůh mohl vzkřísit cirkev novou: „Není kontinuity mezi tělem, které umírá, a tělem, ve kterém dojde ke vzkříšeni.“ Zase ten obrazný jazyk jako o smrtí Boha! Ale je tu přece jen rozdíl nemalý. Bůh je zajisté hagios, athanatos, svátý a nesmrtelný. Ale možno to říci i o církvi ve stejném smyslu? „Ach, tady vázne to,“ vzdychneme s Hamletem. Ale vzdychání nám nepomůže. Je několik věcí, které si musíme ujasnit, a několik, které musíme vykonat, abychom nestrkali hlavu do žádného písku. Mnozí mluví o církvi jako o nějaké hypostazi, o nějakém zvláštním, samostatném a od nás zcela odlišném jsoucnu. Je podivné, když katolík např. říká: církev to dělá špatně (nebo výjimečně: církev to dělá dobře). Církev — to jsme my v š ichnil Vypadá tak, jako my všichni, i Církev se modlí, obětuje, trpí, je slabá nebo silná, když se modlíme my, když my obětujeme, když my trpíme, když my jsme slabí nebo silni. Je třeba, aby církev umřela a teprve tehdy mohl Bůh vzkřísit církev novou? A není kontinuity mezi církví zemřelou a vzkříšenou? Odmítáme takové obrazy! Tak jako v nás má stále umírat starý člověk a rodit se v milosti člověk nový, tak i v církvi něco stále umírá a něco se stále rodí. V době svého pozemského putováni je církev nesmrtelná nejen tim, že stále umírá, jako kdosi řekl o Francii, ale tím, že se stále obnovuje. Je pokračováním Krista, který jednou zemřel, ale již neumírá. Není okamžiku, aby v církvi nebyl přítomen oslavený Pán. Kdyby tomu tak nebylo, byla by církev skutečně mrtvá. Anebo kdyby nebyli ti dva nebo tři shromážděni v jeho Jménu. Církev Je dílem Božím, ale také dílem těch, které Kristus nechal ve světě, aby mu svědčili, přinášeli užitek a stále rostli do plnosti Kristovy. Proto nemůžeme církev jednoduše pohřbít a čekat, až Bůh, nebo nějaký reformátor vzkřísí církev novou. Ale Robinson má pravdu v tom, že nestačí církev jen modernizovat. Je třeba zvnitřku ji stále obnovovat. Spíš než „ecclesia est semper reformanda“ platí, že je „semper aedificanda“: ne tak církev stále reformovat, ale tvořit církev stále novou, Kristovu nevěstu svěží a bez vrásek, tvořit v Kristově duchu a pod vedením Ducha svátého. Nejsme a nemůžeme být spokojeni s podobou církve, kterou jsme jí dali. Je to podoba mdlá a nedostatečná. Bylo by osudným omylem dělat si o církvi u nás iluze. Musíme mnoho umírajícího a neplodného nechat pietně, ale rychle umřít. Především však pomáhat rození toho nového. Rozlišit, co je v naší tradici živé a nosné, od toho, co je umírající a bez perspektivy, je velikou moudrostí. Pomáhat tomu, co se nově rodí, je známkou živé víry v tajemství církve a Ducha Svatého, který jí oživuje. Církev se děje, řekl na koncilu kardinál Lercaro! Všichni musíme pomáhat tomuto novému rození a plození. Musíme se naučit myslit a jednat v tom množném čísle, které se nazývá církev. Musíme vědět, že křesťanská snaha po dokonalostí je sice osobní, ale zároveň osobu přesahuje. Právě to, co z naší živé osobní víry, naděje a lásky, z naší snahy po osobním posvěcení nás samotné přesahuje, právě to tvoří živou církev. JOSEF ZVĚŘINA Ročník XXII. PRAHA 2. srpna 1970 Cena 50 hal. Člověk, který neumí stárnout K 75. NAROZENINÁM PROF. DR. H. C. DOMINIKA PECKY Před rokem byl v Olomouci udělen Cyrilometodějskou bohosloveckou fakultou čestný doktorát teologie PROFESORU DOMINIKU PECKOVÍ, který se dožívá letos 4. srpna pětasedmdesáti let. Opravdu, málokomu přísluší titul doktor jako jemu. Je skutečně doctus, učený, rozsahem i hloubkou svých vědomostí. Ale je především doctor, učící. Není a nechce být jenom skladištěm mrtvých vědomostí, které nasbíral, ale každá pravda, každý poznatek se u něho stává silou, prostředkem, který se obrací k živému člověku, aby hlouběji pronikl do jeho tajemství, aby ho tvárnil, formuloval k větší dokonalosti. Sám to říká ve své promoční řeči: „Teprve v posledních desetiletích, kdy jsem byl mimo činnou službu, mohl jsem se soustředit — ovšem ne bez překážek — na otázky, které po léta hýbaly mou myslí. Zejména jsem si uvědomoval: máme-li vychovávat člověka, musíme nejprve vědět, co člověk je. „Hodina filosofické antropologie udeřila,u prohlásil již před lety Nikolaj A. Berdjajev. Jejím předmětem je člověk: bytost složitá a paradoxní, jednotná t podvojná, duchová i hmotná, přírodní i nadpřírodní, rozumová t instinktivní, svobodná i spoutaná, individuální i sociální, smrtelná i nesmrtelná, bytost se sebou nespokojená, sobě odporující, sebe převyšující, v šerosvitu nejistoty pozemského údělu l nejistoty spásy putující. Ten předmět je nevyčerpatelný a sotva bude napsáno dílo, které by se mohlo honosit názvem Summa anthropologica. Svědectvím pro toto jeho vyznání je jeho dílo. Kolik je to knih, článků a pojednání! Dílo v začátcích spíše beletristické, ale stále více se soustřeďující k jednomu bodu, k zamyšlení nad tím, co je člověk a jaké je jeho místo v řádu Božího stvoření, jaký je jeho cíl a smysl. Nikde to není existencionalistická bezvýchodná úzkost, ale vždycky prosvěcuje víra a z ní plynoucí naděje. Ovšem víra a naděje v křesťanském smyslu. „Křesťan veselý — to je pleonasmus. Křesťan nemůže být jiný než veselý, protože křesťanství je spojení duše s Bohem v Kristu Ježíši. (Z knihy Umění stárnout za školou. — Ach, jaká to nenapodobitelná a neopakova(Pokračování na 2. straně) svých krajanů vždy věrná stráž, veliká pomoc, mluvčí náš v tom sporu odvěkém o víru, řeč a zem.“ AKTUÁLNOST TĚCHTO SLOV básně Jana Zahradníčka o slávě sázavského opata SV. PROKOPA se potvrdila zvláštním způsobem na letošní miléniové Sázavě. O sobotách a nedělích tila a žije letos Sázava živým ruchem modlitby a liturgie. První veliká pout byla v sobotu 20. června, kdy Sázava zněla rytmickými zpěvy, klasickou lidovou mešní písní i liturgickými zpěvy, jimiž ltd Boží koná liturgii v mateřském jazyce. Byla to velká pout z Rokycanska, Příbramska, Prahy i odjinud, při níž hlavním kladem byly hlasy a sepjaté ruce, ale i hry dětí.... Svátek světcův, 4. července, kdy hlavní miléniové oslavy probí- „Postrachu zpupných v dobách všech, s jakou to slávou zdviháš se mocný v srdci Cech, tam nad Sázavou, »Církev musí být chudá« V jedné ze svých pravidelných audiejičaích promluv si Svatý Otec Pavel VI. vzal za základ výrok koncilu: „Duch chudoby a lásky je slávou a svědectvím církve Kristovy.“ Poslední koncil vzbudil v církvi znovu snahu po pravdě a opravdovosti. Církev je ochotna vzdát se všech historických zvyklostí, které jsou neslučitelné s jejím evangeinfm posláním, je nutné historicky, kriticky a mravně přehodnocení, aby cirkev znovu dostala moderní tvář, v níž dnešní generace chce poznat tvář Kristovu. Církev musí být chudá, ba co víc, musí i chudě vystupovat. Okolnosti, pro které církev dnes vypadá bohatě, je však třeba chápat v historických souvislostech. Moderní člověk právem požaduje, aby se cirkev jevila taková, jakou musí být, totiž církví, která není hospodářskou mocností, která nevystupuje blahobytné, nezabývá se finančními spekulacemi a nepřehlíží bídu lidí, tříd a nerozvinutých zemí. Svatý Otec dobře ví o tomto požadavku dnešních lidí a ujišťuje, že již započal s postupnými a nikoliv úzkostnými reformami. Víme dobře, řekl dále, že veřejné mínění uvnitř církve i mimo ni pociťuje jako nutnost vidět žitou chudobu evangelia, zvláště dnes, kdy vše je zaměřeno na zisk, majetek a požitek z pozemských hodnot. Chce tuto chudobu vidět především tam, kde se evangelium káže — a řekněme to otevřeně — že v institucionelní církvi, u Svatého stolce. Jako se již církev vzdala mnoha privilegií a provedla mnohé reformy ve svém úředním stylu, tak bude též Svatý Otec pokračovat ve své snaze překonávat situace, které nejsou v souladu s duchem a prospěchem pravé církve. Bude brát při tom ohled na všechny legitimní skutečnosti s důvěrou, že bude chápán a podporován věřícím lidem. Jako příklad nového stylu ve vykonávání Petrova úřadu uvedl i své setkání s latinskoamerickou biskupskou konferencí v Bogotě, s africkou v Kampale, i svou novou cestu v listopadu do Asie, Oceánie a Austrálie. Po příkladu Ježíšově je třeba, abychom všichni milovali chudé i chudobu. Reč Svatého Otce vzbudila velkou pozornost 1 u světového tisku a komentáře je možno označit za všeobecně kladné. Některé časopisy označují řeč za možný úvod k vydání encykliky o chudobě a domnívají se, že znamená nový obrat v historii církve. Rada komentátorů se domnívá, že stojíme před novou pozoruhodnou reformou uvnitř církve. ci • • • SVĚTOVÝ LUTERÁNSKÝ SVAZ by měl po příkladu Pavla VI. požádat katolíky za svůj podíl viny na existujícím rozkolu. To navrhuje hamburský ekumenijj^ pracovník dr. Michaelis v djáplse předsedovi svazu. LITOMEŘICKÝ BISKUP Dr. Š. TROCHTA SLOUŽÍ KONCELEBROVANOU MSI SV. NA SÁZAVĚ Snímek: B. Kocian Po stopách s^zavskfoo/svétce haly v jeho rodišti, Chotounl, byl na Sázavě ve znamení světcova liturgického jazyka, staroslověnštiny, ve znamení hlavně poutníků z Prahy a těch, kteří na Sázavu přijeli z oslav o Chotounl. Slavný den vrcholné sázavské miléniové pouti, 5. července, začínal vpravdě svatoprokopsky: modlitbou a prací. Bylo o tom něco symbolického: historická zkratka. Brzy ráno mše sv. pro uzoučký kroužek ctih. sester, starajících se o poutníky, a pracovníků a pořadatelů: jak v tom nevidět Prokopovy začátky: malé společenství bratří kolem oltáře, připravené rozsévat? Hned poté znělo dosud tiché sázavské nádvoří bušením kladiv — mladí lidé stavěli před portálem chrámu, pod pilíři nedostavěné chrámové lodi podium a oltář a instalovali rozhlas — pod zkušeným vedením. Takhle to vypadalo v dobách Prokopových: Sázava pod jeho vedením rostla z modlitby a práce. Pak začali přicházet první poutníci. První malé hloučky, které se brzy slily v mohutný proud, téměř bez konce. Už- při prvních ranních bojioslužbách přeplněný kostel, kolem obrazu sv. Prokopa hoří věčné lampy. Světlo Prokopova odkazu se rozzářilo... Když v 10 hodin přijíždí Otec biskup Tomášek s lebkou s v. Prokopa, jenž přichází visitovat své dílo, je rozsáhlé sázavské nádvoří plné téměř do posledního místa. Jen s velkým úsilím udrželi pořadatelé před oltářem uličku. Snad 8, snad 10 tisíc lidí je přítomno koncelebrované mši sv. Otce biskupa s 12 kněžími. Po stranách zcela nového oltářního stolu jsou umístěny pylóny: na jednom vzácný ostatek lebky světcovy, přivezený z Prahy od jeho hrobu, na druhém světcova socha. Za nimi znaky svatoprokopského tisíciletí. A chrám této liturgie? V průčelí portál dnešního sázavského kostela. A na boku mohutné gotické pilíře a ob louky nedostavěného dómu, který mě’ být snad větší než svatovítská katedrála, ßko by nesly modré nebe jako klenbu tohoto imposantního chrámu. Hle — Prokopův chrám jakoby po tisíciletí dostavěný — v tom, co mělo být chrámem, koná Boží lid liturgii se svým biskupem a kněžími a tak vytváří chrám nejkrásnější, chrám ne lidskýma rukama zbudovaný, chrám srdcí. Není toto vše nejkrásnějším obrazem Prokopova díla? Od toho malého společenství kolem oltáře přes bušení kladiv až k téměř eschatologickému obrazu dostavění Prokopovy Sázavy, katedrály českého křesťanství? A odpoledne poskytlo sázavské nádvoří nový obrázek: Otec biskup na prosté židli u prostého stolku téměř dvě hodiny neúnavně podpisoval upomínkové obrázky, obklopen stále rostoucím hloučkem věřících. Tak to zde také kdysi vypadalo, když se k opatu Prokopovi tlačily zástupy a on nikoho neodmítal a nepropouštěl beze slova útěchy a povzbuzení. V sobotu 11. července uvítala Sázava dalšího z pastýřů této země. Otec btskup T r ocht a přivedl obětavě poutníky ze své diecéze. Z Litoměřic přijeli k Oráči srdcí pro požehnám k práci na zúrodňování četných úhorů, jejich pout, tak jako četné z předcházejících, ze Sázavy směřovala na Pražský hrad do kostela Všech Svatých, kde v těsném sousedství Vladislavského sálu sv. Prokop ze svého hrobu bdí nad osudy této země. U hrobu Prokopova byla litoměřická pout vystřídána poutníky z Kolínska, kterým při uctíváni tisícileté lebky světcovy zpívali mladí veltrubské farnosti moderní rytmické duchovní písně. A v tom byl vyjádřen smysl svatoprokopského milénia. obsažený už ve slovech Zahradníčkovy básně: „Proto jsi oráč srdcí byl a slovo spásy do nich sil, že dodnes tady zrá pro Krista setba tvá.“ KAREt šimes