Katolické Noviny, 1970 (XXII/1-52)

1970-11-22 / No. 47

Zvuk tvého jména nepomine... DEVĚT SET LET STAROSLAVNÉ KRÁLOVSKÉ KOLEGIÁTNÍ KAPITULY VYŠEHRADSKÉ ZAMLKLÝ VYŠEHRADSKÝ DÖM shlíží se skalnatého masivu na Vltavu a dvě štíhlé gotické véle stanuly v kobaltu nebes jako prsty vztyčené k po­svátné přísaze. A kolem chrámu se stulilo posvátné pole, na němž nekvete ani pšenice či žito, ale jehož setba je přece nejdrahocennější české země — národní hřbitov. Zde odpočívají mužové a ženy, jejichž jména váží ne miskách vah dějin české kultury velmi mnoho. Sem byl pochován roku 1092 zakladatel kapituly, český král Vratislav 11. a jeho ušlechtilá manželka Svatava i jejich syn Soběslav I. a konečně i zna­menitý Přemyslovec Soběslav 11., nazývaný „selské kníže*. Vzácný prach těch prvních Přemyslovců posvětil půdu staroslavného, legendárního Vyše­hradu, a tím byl dán základ dnešnímu národnímu hřbitovu na *' yšeh’adé. Vyšehradská kapitula, zvláště Její Členové Václav Štulc a Mikuláš Kar­lách dali podnět k postavení Slavína, který v sobě chová pozůstatky vyni­kajících umělců a vědců, kteří lid­stvu věnovali věčnou krásu svých myšlenek a činů. První zde byl po­chován básník Julius Zeyer. A jsou zde i básník Jaroslav Vrchlický, so­chaři Myslbek a Stursa, pěvci Vilém Zítek a Ema Destinová, virtuos Jan Kubelik, vynálezce F. Křižík aj. Zá­stupy přicházejí — zvlášť ve dnech výročí úmrtí i o významných svát­cích — vzdát poctu k hrobům Bedřicha Smetany, Antonína Dvořáka i Zd. Fibicha, jejichž melodie neustá­le zkrášlují život našeho lidu ve chvílích radostí i vážného zamýšle­ní, u hrobů V. B. Třebízského, B. Něm­cové i J. Nerud) stále postávají sta­ří věrní čtenáři, ale také už přísluš­níci generací mladých, jež se v ne­líčeném dojetí sklánějí nad hroby spisovatelů Máchy, Hálka, Heyduka, Čapka. Mistrů výtvarného umění od Alše a Chittusiho přes Gočára k Spá­loví a Švabinskému nevzpomínají jen příslušníci starší i nejmladší genera­ce výtvarnfcké, ale všichni, kdo se s jejich dílem jednou setkali, aby jím byli poznamenáni navždy. Ne, nelze prostě vyjmenovat všecky, kdo v té> to svaté půdě spočinuli — jsou zde nehynoucí doklady české vzdělanos­ti, českých kulturních dějin. UPROSTŘED HŘBITOVA je hrobka vyšehradských kanovníků s nápisem citátu Alfonse Daudeta „Parva do­­mus magna quies“ — Malý dům, vel­ký klid (viz obrázek). Zde jsou ulo­ženi k spánku kanovníci Václav Stulc, vlastenec, buditel národa, spisovatel Karel Vinařický, historik Vojtěch Ruf­­fer, spisovatel Josef Ehrenberger, historik Antonín Lenz, homiletický spisovatel a zakladatel Slavína Miku­láš Karlach, archeolog Edvard Mitt­ler, dva hudební skladatelé Václav Müller, zakladatel České filharmonie a Jan Boháč, překladatel a spisova­tel Antonín Stříž. DEVÉT SET LET TRVÁNI slaví le­tos staroslavná královská kolegiátní kapitula sv. Petra a Pavla na posvát­ném Vyšehradě, ale dějiny tohoto místa, drahého všem Čechům mož­no sledovat mnohem a mnohem déle, neboť pravěké osídlení Vyšehradu bylo již před pěti tisíci lety, jak dokazují nálezy keramiky z počátku eneolitu z období kultury nálevko­vých pohárů a především osídlení tzv. kultury řivnáčské. První autentická svědectví a Vy­šehradě je z 10. století, kdy zde byly raženy denáry s nápisem ZANTA WI­­SEGRAD; první písemnou zprávu za­znamenává kronikář kanovník Kos­mas ve své Kronice pražské (1002) a nazývá Vyšehrad „máteřf a paní všech hradů českých“. Leč Vyšehrad je více než staré sídliště a památný hrad. Je to po­svátná hora, kterou lid opředl zkaz­kami a mýty, legendami a pověstmi, takže se stala tajemným místem, kam chodí Čechové vyznávat svou lásku k vlasti a předkům, kam chodí na svou národní pouť. Zde ožívají staré pověsti české o Krokoví a jeho třech dcerách, zde daleko jasněji vystupu­je vznešená postava kněžny Libuše, která moudře vládla a rozsuzovala rozepře — jako bys byl svědkem soudu nad dvěma knížaty a přímo slyšel slova, že je hanba , aby mužům vládla žena — a potom vidíš průvod, který na Vyšehrad přivádí Přemys­la oráče ze Stadic, jenž vstupuje ve sňatek s Libuší, a tak se stává vlád­cem — ale vidíš i smělý skoic koně Šemíka přes hradby vyšehradského hradu, aby zachránil Horymíra před smrtí, k níž byl odsouzen pro zni­čení dolů ... A zadíváš-li se na vy­výšeninu na západ od Vyšehradu, může tvá obrazotvornost kouzlit úchvatný obraz dívčí války, kdy se ženy zvedly proti mužům se zbraní v ruce, aby dobyly svých práv. Leč vraťme se do reality života, k níž nás přivádí i sousoší Ct!»ada a Šárky, jejichž milostný poměr nako­nec vyřešil tak veliký problém jako i je emancipace žen. Láska je ostatně dnes nejúčinnějším lékem všech komplikací života. ČESKÝ NÁROD STÁLE MUSEL BO­JOVAT o svou existenci, a proto his­torie zlatým písmem zaznamenává jména těch, kdo se obětavě postavili v čelo boje za svébytnost národa. Těžká léta .17. věku zaznamenala pří­mo katastrofální úbytek hmotných i duchovních sil národa a jeho vzkří­šení nebylo výsledkem evropského procesu, jak by rádi vysvětlili někte­ří historikové, ale síla, která probu­dila statečného génia lidu v nadšen­cích, aby obětovali vše této veliké myšlence. A tento vlastenecký žár znovu ožil v dobách, kdy spáry nacismu se za­tkly do těla naší vlasti a my dnes vzpomínáme — po čtvrt století — na tyto slavné dny osvobození od oku­pantů. Tomu však předcházela léta bolesti a utrpení. ANI VYŠEHRADSKÁ KAPITULA NE­BYLA UŠETŘENA. Byl to především kanovník O. Stanovský, který byl v roce 1942 odsouzen k trestu smrti, kterou čekal v okovech v kobce smrti v Plötzensee, ale nakonec se přece vrátil do osvobozené vlasti, aby zde krátce po návratu zemřel na následky utrpení. Jizvy po okovech mu zůstaly až do smrti. — A druhý z obětí byl kanovník Bohumil Stašek, který pronesl na veliké národní pou­ti u sv. Vavřince na Chodsku, na samých hranicích Hitlerovy říše ká­zání, v němž vyzval statisícový zá­stup k přísaze věrnosti vlasti a ná­rodu. Gestapo jej zatklo; do konce války byl držen v koncentračním tá­boře Dachau, aby také krátce po návratu do osvobozené vlasti zemřel na následky věznění. VYŠEHRAD DNES VZPOMÍNÁ své minulosti, ale slaví přítomnost a do­­hlédá do budoucnosti. V přítomnosti zaskvěla se v novém rouchu restau­rovaná románská rotunda sv. Martina a v romantickém zákoutí svítí bělo­bou a zlatém svého kříže kaple Ave Maria; archeologický výzkum Vyše­hradu odhalil pří východní zdi hřbi­tova dosud neznámé kruhové stavby systému opěrných pilířů, sídlištní vrstvy z konce 10. století a román ské zdivo v bazilice sv. Vavřince. vy Kapitula připravuje důstojné osla své 900. existence slavnostními bohoslužbami (viz obrázek 1. A budoucnost? Průčelí Vyšehrad ského chrámu chybí dva tympanony nad vedlejšími vchody do kostela. Na památku jubilea bude realizováno dílo akademického sochaře Václava Lokvence, jež vyjadřuje myšlenku dnešního světa: odevzdání se člově­ka životu a dilema futur! — rozhod­nutí pro život, neboť dnešní lidstvo má možnost rozhodnout! se bud pro nokrok, nebo sebezničení atomovou silou ... Ale o Vyšehradě se splní slova bás­níka Julia Zeyera: „... dokud hvězdy nocí budou plát. zvuk tvého jména nepomine v dým.“ JOSEF BENEŠ Snímky na této straně: Sv. Drozen Bratrské setkání Pravoslavný metropolita pražský a elého Československa D o r o t e j, sdělil 10. listopadu „ŘÁD SV. CYRILA A METODĚJE S HVĚZDOU“ vyšehrad­skému kanovníku JANU MÁROVI, ústřednímu řediteli České katolické Charity. Slavnostní akt se konal v rezidenci metropolitní rady pravo­slavné církve v Praze, za účasti bis­kupa dr. K. Matouška, který zastu­poval pražského ordináře. Dále byli přítomni význační hodnostáři pravo­slavné církve: prešovský biskup Ni­kolaj, kancléř metropolitní rady dr. J. Novák a ředitel metropolitní kan­celáře protohierej Dušan Surma. V katolické delegaci byl probošt svato­vítské metropolitní kapituly dr. A. Stehlík a P. F. Hochmann, adminis­trátor z Prahy. Metropolita Dorote j zdů­raznil ve svém projevu, že „Řád sv. Cyrila a Metoděje s hvězdou“ byl za­tím udělen v Československu jen tři­krát a katolickému duchov­nímu vůbec poprvé. Udělení má vyjádřit ocenění dlouholeté eku­menické a mírové činnosti nositele vyznamenání. Idea cyrilometodějská je pevným pojítkem mezi církví ka­tolickou a pravoslavnou, stejně jako mariánská úcta, symbolizovaná osmi­­cípou hvězdou, tvořící nedílnou sou­část řádu. Když metropolita Dorotej hovořil o současných ekumenických snahách, připomněl poslání Jana Křti­tele, vyjádřené slovy: „Každé údolí bud vyplněno, každá hora a každý pahorek buď snížen, a co je křivé, bud rovné a co drsné, cestou urov­nanou“ (Lk 3, 5). V tomto duchu tře­ba pracovat i v křesťanských círk­vích, aby připravily cestu k jednotě všech křesťanů v lásce Kristově. Biskup dr. K. Matoušek jménem pražského ordiná­ře biskupa dr. Fr. Tomáš­­k a vyjádřil souhlas s udělením pra­voslavného církevního vyznamenání. Prohlásil, že dnešní akt nemá být jen symbolickým úkonem, ale i do budoucna má podpořit úsilí o sbli­žování mezi oběma křesťanskými círk­vemi, které mají tolik společného. Kanovník Jan Mára ve svém poděkování zdůraznil, že toto vysoké vyznamenání přijímá jako závazek k další práci pro rozvíjení dobrých vztahů k pravoslavné církvi; a to nejen pro svou osobu, ale i pro vše­chny katolické duchovní a věřící, kte­ří svou ekumenickou a mírovou čin­ností přispívají k tomuto ušlechtilé­mu cíli. Účastníci slavnostního aktu setrvali v přátelské a bratrské besedě. V jejím průběhu se projevila vzájemná blízkost a obapolná dobrá vůle spolupracovat pro vy­tváření jednoty křesťanů v duchu papeže Jana XXIII., nezapomenutelného apoštola lásky a míru. -nn- Naši kněží a ruština (Pokračování) S díjem ruských básníků, A. S. Puškina a M. J. Lermontova, seznamo­val české čtenáře ve svých hodnot­ných překladech P. Václav Čeněk Bendi (1833—1870), autor lyric­kých básní, jenž překládal také z polštiny; byl kaplanem v Klatovech a pak katechetou a ředitelem hlavní školy ve Volyni v jižních Čechách. Již roku 1855 vyšel v Prqze v alma­nachu „Lada Niola“ jeho překlad „Alexandra Puškina Bachčiserajssý Fontán“ spolu s kapitolami z ruské literatury. Jako posluchač bohosloví v Č. Budějovicích vydal dva svazky překladů „Výbor z básní Alexandra Puškina“ o 849 stranáfch textu. UPOZORNĚNÍ. V NEJBLIŽŠÍ DOBE ZAČNE VYCHÁZET NA PO­KRAČOVÁNÍ V KATOLICKÝCH NOVINÁCH ROMÁN MARIE HOL­KO VÉ „í*.0, NIKU!“ — O ŽIVOTĚ SV. DOMINIKA SAVIA. KN • 22. 11. 1970 • str. 3. SLAVNOU MŠÍ SVÁTOU ’ ú přtležitiišti šfllí. výročí královské' kolegiátní kapituly vyšehradské celebruje v kapitulním chrámu vyšehradském v neděli 22. listopadu v 16 hodin prelát dr. Antonín Stehlík, probošt metropolitní kapituly sváto vítské. Při této mši sv. provede Svatnjakubský sbor a orchestr tyto skladby F. X. Brixi (1732—1771) „Missa solemnis in D“; J. A. Koželuh (1738—1841) „O S a 1 u t a r i s“; P. N. Koutník (1693—1775) „T e D e u m“; J. I. Linek (1725—1791) „Tereziánské i n t r á d y Zpívají t). Rosíková, L. Vondráčková, L. Lobi. Vi. Rejzek. Rídí J. Herci. Na varhany hraje O. Novák. Trojí chvála mistrovského díla V nedávné době jsme začínali dostávat na stůl dobré kalendáře s duchovními motivy, branými ze­jména z oblasti církevního umění, leč doprovázený­mi běžným světským kalendáriem. Chyběly pak ze­jména velký representační kalendář, který bychom mohli nabídnout i přátelům v zahraničí jako proti­hodnotu jejich mnohdy skvostně vybavených umělec­kých tisků. Dnes však lze říct, že dosud marná touha se ko­nečně dočkala svého naplnění, když Síň umění (na Karlově náměstí v Prazej připravila k novému roku tisk, který má titul Kalendář z umělec­ké pokladnice gotických madon. A prv­ní chvála našeho článku patří tedy Síni umění, která svým tiskem pokračuje ve své dávné tradicí podniku, nabízejícího kdysi i tak skvělé hodnoty, jakými byly šperky Břetislava Štorma. Onen dávný vkus, ona dávná úroveň výjimečné kvality umělec­kého výrobku tedy v ní stále žije. je opravdovou rozkoší listovat st v kalendáři, označeném na titulu prostým vročením Anno D o­­mini 197 1. Je to skutečně slavnostní tisk, který vrací pověst našemu tiskařskému umění, v daném případě representovanému grafickým závodem Seve­­rografia v Děčíně. Zvyklí jsme st poukazovat jen na nešvary a špatné případy a příklady našich vý­robků, klady však ponecháváme bez povšimnutí. A tak v našem případě udělejme výjimku a prones­me druhou chválu nad kvalitou tohoto tisku a nad jeho vynikající reprodukcí, s jakou jsme se u nás konečně zase jednou setkali. A třetí chvála budiž určena výběru obrazů, jejich fotografu a grafickému upravovateli. O výbě­ru madon není třeba se rozepisovat, za ně necht přímo promluví jejich výčet: Plzeňská, Čes­kobudějovická, Žebrácká, Zlatokorun­­sk á, T i s m t c k á, Vyšebrodská, V elk o me­ziříčská, V everská, Broumovská, Roud­nická, Deštová (Vyšehradská — viz obrázek!! a Madona z obrazu se sv. Kateřinou a Markétou. Plzeňská madona je i úvodním obrazem celého cyk­lu. Tedy výběr opravdu nejkrásnějších typů našeho gotického malířství i sochařství, výběr, který mezi nejznámější díla vsouvá i motivy, které se vymykají běžnému uvádění. Spojíme-li otázku výběru s tvorbou fotografa Tachezyho, pak ji doprovázíme stej­nou chválou proto, že se mu podařilo reprodukovat náměty dokonale po stránce dokumentární i po stránce osobního tvůrčího projevu zejména při osvět­lování plastických částí souboru. Víme, jak důležitá je otázka dobrého osvětlení, která ani při sebevý­­raznějším uplatňování osobního uměleckého pojetí nesmí s reprodukovaného díla setřít jeho osobitost a vlastní krásu. A spojujeme ihned svou chválu i s prací grafika Bohumila Vančury, který našel pro jednotlivé obrazy dokonale vyvážené plošné umístění, spojené s výborným začleněním zvlášt těž­kého nesourodého textu. A nakonec připo/me i zmín­ku o odborném doprovodném textu Zdeňka M. Z enger a, tlumočeném v díle česky i anglicky, francouzský a německy. To je zvlášt výhodné, ne­boť dílo tím získává na plnoprávnosti í v cizích oblastech. Není divu, že se o kalendář projevil nebývalý zá­jem. již dnes, dávno před začátkem nového roku se rozprodala velká část nákladu a do Nového roku zcela zmizí z trhu. Vůbec není na škodu cena, nebot skuteční znalci rozpoznali, že jde o věc mimořád­nou, jejíž životnost neskončí s kalendářním rokem, pro který byla vydána, ale pokračuje dál, jako oso­bitá samostatná dosud nepublikovaná hodnota. -er

Next