Katolické Noviny, 1970 (XXII/1-52)
1970-11-22 / No. 47
Zvuk tvého jména nepomine... DEVĚT SET LET STAROSLAVNÉ KRÁLOVSKÉ KOLEGIÁTNÍ KAPITULY VYŠEHRADSKÉ ZAMLKLÝ VYŠEHRADSKÝ DÖM shlíží se skalnatého masivu na Vltavu a dvě štíhlé gotické véle stanuly v kobaltu nebes jako prsty vztyčené k posvátné přísaze. A kolem chrámu se stulilo posvátné pole, na němž nekvete ani pšenice či žito, ale jehož setba je přece nejdrahocennější české země — národní hřbitov. Zde odpočívají mužové a ženy, jejichž jména váží ne miskách vah dějin české kultury velmi mnoho. Sem byl pochován roku 1092 zakladatel kapituly, český král Vratislav 11. a jeho ušlechtilá manželka Svatava i jejich syn Soběslav I. a konečně i znamenitý Přemyslovec Soběslav 11., nazývaný „selské kníže*. Vzácný prach těch prvních Přemyslovců posvětil půdu staroslavného, legendárního Vyšehradu, a tím byl dán základ dnešnímu národnímu hřbitovu na *' yšeh’adé. Vyšehradská kapitula, zvláště Její Členové Václav Štulc a Mikuláš Karlách dali podnět k postavení Slavína, který v sobě chová pozůstatky vynikajících umělců a vědců, kteří lidstvu věnovali věčnou krásu svých myšlenek a činů. První zde byl pochován básník Julius Zeyer. A jsou zde i básník Jaroslav Vrchlický, sochaři Myslbek a Stursa, pěvci Vilém Zítek a Ema Destinová, virtuos Jan Kubelik, vynálezce F. Křižík aj. Zástupy přicházejí — zvlášť ve dnech výročí úmrtí i o významných svátcích — vzdát poctu k hrobům Bedřicha Smetany, Antonína Dvořáka i Zd. Fibicha, jejichž melodie neustále zkrášlují život našeho lidu ve chvílích radostí i vážného zamýšlení, u hrobů V. B. Třebízského, B. Němcové i J. Nerud) stále postávají staří věrní čtenáři, ale také už příslušníci generací mladých, jež se v nelíčeném dojetí sklánějí nad hroby spisovatelů Máchy, Hálka, Heyduka, Čapka. Mistrů výtvarného umění od Alše a Chittusiho přes Gočára k Spáloví a Švabinskému nevzpomínají jen příslušníci starší i nejmladší generace výtvarnfcké, ale všichni, kdo se s jejich dílem jednou setkali, aby jím byli poznamenáni navždy. Ne, nelze prostě vyjmenovat všecky, kdo v té> to svaté půdě spočinuli — jsou zde nehynoucí doklady české vzdělanosti, českých kulturních dějin. UPROSTŘED HŘBITOVA je hrobka vyšehradských kanovníků s nápisem citátu Alfonse Daudeta „Parva domus magna quies“ — Malý dům, velký klid (viz obrázek). Zde jsou uloženi k spánku kanovníci Václav Stulc, vlastenec, buditel národa, spisovatel Karel Vinařický, historik Vojtěch Ruffer, spisovatel Josef Ehrenberger, historik Antonín Lenz, homiletický spisovatel a zakladatel Slavína Mikuláš Karlach, archeolog Edvard Mittler, dva hudební skladatelé Václav Müller, zakladatel České filharmonie a Jan Boháč, překladatel a spisovatel Antonín Stříž. DEVÉT SET LET TRVÁNI slaví letos staroslavná královská kolegiátní kapitula sv. Petra a Pavla na posvátném Vyšehradě, ale dějiny tohoto místa, drahého všem Čechům možno sledovat mnohem a mnohem déle, neboť pravěké osídlení Vyšehradu bylo již před pěti tisíci lety, jak dokazují nálezy keramiky z počátku eneolitu z období kultury nálevkových pohárů a především osídlení tzv. kultury řivnáčské. První autentická svědectví a Vyšehradě je z 10. století, kdy zde byly raženy denáry s nápisem ZANTA WISEGRAD; první písemnou zprávu zaznamenává kronikář kanovník Kosmas ve své Kronice pražské (1002) a nazývá Vyšehrad „máteřf a paní všech hradů českých“. Leč Vyšehrad je více než staré sídliště a památný hrad. Je to posvátná hora, kterou lid opředl zkazkami a mýty, legendami a pověstmi, takže se stala tajemným místem, kam chodí Čechové vyznávat svou lásku k vlasti a předkům, kam chodí na svou národní pouť. Zde ožívají staré pověsti české o Krokoví a jeho třech dcerách, zde daleko jasněji vystupuje vznešená postava kněžny Libuše, která moudře vládla a rozsuzovala rozepře — jako bys byl svědkem soudu nad dvěma knížaty a přímo slyšel slova, že je hanba , aby mužům vládla žena — a potom vidíš průvod, který na Vyšehrad přivádí Přemysla oráče ze Stadic, jenž vstupuje ve sňatek s Libuší, a tak se stává vládcem — ale vidíš i smělý skoic koně Šemíka přes hradby vyšehradského hradu, aby zachránil Horymíra před smrtí, k níž byl odsouzen pro zničení dolů ... A zadíváš-li se na vyvýšeninu na západ od Vyšehradu, může tvá obrazotvornost kouzlit úchvatný obraz dívčí války, kdy se ženy zvedly proti mužům se zbraní v ruce, aby dobyly svých práv. Leč vraťme se do reality života, k níž nás přivádí i sousoší Ct!»ada a Šárky, jejichž milostný poměr nakonec vyřešil tak veliký problém jako i je emancipace žen. Láska je ostatně dnes nejúčinnějším lékem všech komplikací života. ČESKÝ NÁROD STÁLE MUSEL BOJOVAT o svou existenci, a proto historie zlatým písmem zaznamenává jména těch, kdo se obětavě postavili v čelo boje za svébytnost národa. Těžká léta .17. věku zaznamenala přímo katastrofální úbytek hmotných i duchovních sil národa a jeho vzkříšení nebylo výsledkem evropského procesu, jak by rádi vysvětlili někteří historikové, ale síla, která probudila statečného génia lidu v nadšencích, aby obětovali vše této veliké myšlence. A tento vlastenecký žár znovu ožil v dobách, kdy spáry nacismu se zatkly do těla naší vlasti a my dnes vzpomínáme — po čtvrt století — na tyto slavné dny osvobození od okupantů. Tomu však předcházela léta bolesti a utrpení. ANI VYŠEHRADSKÁ KAPITULA NEBYLA UŠETŘENA. Byl to především kanovník O. Stanovský, který byl v roce 1942 odsouzen k trestu smrti, kterou čekal v okovech v kobce smrti v Plötzensee, ale nakonec se přece vrátil do osvobozené vlasti, aby zde krátce po návratu zemřel na následky utrpení. Jizvy po okovech mu zůstaly až do smrti. — A druhý z obětí byl kanovník Bohumil Stašek, který pronesl na veliké národní pouti u sv. Vavřince na Chodsku, na samých hranicích Hitlerovy říše kázání, v němž vyzval statisícový zástup k přísaze věrnosti vlasti a národu. Gestapo jej zatklo; do konce války byl držen v koncentračním táboře Dachau, aby také krátce po návratu do osvobozené vlasti zemřel na následky věznění. VYŠEHRAD DNES VZPOMÍNÁ své minulosti, ale slaví přítomnost a dohlédá do budoucnosti. V přítomnosti zaskvěla se v novém rouchu restaurovaná románská rotunda sv. Martina a v romantickém zákoutí svítí bělobou a zlatém svého kříže kaple Ave Maria; archeologický výzkum Vyšehradu odhalil pří východní zdi hřbitova dosud neznámé kruhové stavby systému opěrných pilířů, sídlištní vrstvy z konce 10. století a román ské zdivo v bazilice sv. Vavřince. vy Kapitula připravuje důstojné osla své 900. existence slavnostními bohoslužbami (viz obrázek 1. A budoucnost? Průčelí Vyšehrad ského chrámu chybí dva tympanony nad vedlejšími vchody do kostela. Na památku jubilea bude realizováno dílo akademického sochaře Václava Lokvence, jež vyjadřuje myšlenku dnešního světa: odevzdání se člověka životu a dilema futur! — rozhodnutí pro život, neboť dnešní lidstvo má možnost rozhodnout! se bud pro nokrok, nebo sebezničení atomovou silou ... Ale o Vyšehradě se splní slova básníka Julia Zeyera: „... dokud hvězdy nocí budou plát. zvuk tvého jména nepomine v dým.“ JOSEF BENEŠ Snímky na této straně: Sv. Drozen Bratrské setkání Pravoslavný metropolita pražský a elého Československa D o r o t e j, sdělil 10. listopadu „ŘÁD SV. CYRILA A METODĚJE S HVĚZDOU“ vyšehradskému kanovníku JANU MÁROVI, ústřednímu řediteli České katolické Charity. Slavnostní akt se konal v rezidenci metropolitní rady pravoslavné církve v Praze, za účasti biskupa dr. K. Matouška, který zastupoval pražského ordináře. Dále byli přítomni význační hodnostáři pravoslavné církve: prešovský biskup Nikolaj, kancléř metropolitní rady dr. J. Novák a ředitel metropolitní kanceláře protohierej Dušan Surma. V katolické delegaci byl probošt svatovítské metropolitní kapituly dr. A. Stehlík a P. F. Hochmann, administrátor z Prahy. Metropolita Dorote j zdůraznil ve svém projevu, že „Řád sv. Cyrila a Metoděje s hvězdou“ byl zatím udělen v Československu jen třikrát a katolickému duchovnímu vůbec poprvé. Udělení má vyjádřit ocenění dlouholeté ekumenické a mírové činnosti nositele vyznamenání. Idea cyrilometodějská je pevným pojítkem mezi církví katolickou a pravoslavnou, stejně jako mariánská úcta, symbolizovaná osmicípou hvězdou, tvořící nedílnou součást řádu. Když metropolita Dorotej hovořil o současných ekumenických snahách, připomněl poslání Jana Křtitele, vyjádřené slovy: „Každé údolí bud vyplněno, každá hora a každý pahorek buď snížen, a co je křivé, bud rovné a co drsné, cestou urovnanou“ (Lk 3, 5). V tomto duchu třeba pracovat i v křesťanských církvích, aby připravily cestu k jednotě všech křesťanů v lásce Kristově. Biskup dr. K. Matoušek jménem pražského ordináře biskupa dr. Fr. Tomášk a vyjádřil souhlas s udělením pravoslavného církevního vyznamenání. Prohlásil, že dnešní akt nemá být jen symbolickým úkonem, ale i do budoucna má podpořit úsilí o sbližování mezi oběma křesťanskými církvemi, které mají tolik společného. Kanovník Jan Mára ve svém poděkování zdůraznil, že toto vysoké vyznamenání přijímá jako závazek k další práci pro rozvíjení dobrých vztahů k pravoslavné církvi; a to nejen pro svou osobu, ale i pro všechny katolické duchovní a věřící, kteří svou ekumenickou a mírovou činností přispívají k tomuto ušlechtilému cíli. Účastníci slavnostního aktu setrvali v přátelské a bratrské besedě. V jejím průběhu se projevila vzájemná blízkost a obapolná dobrá vůle spolupracovat pro vytváření jednoty křesťanů v duchu papeže Jana XXIII., nezapomenutelného apoštola lásky a míru. -nn- Naši kněží a ruština (Pokračování) S díjem ruských básníků, A. S. Puškina a M. J. Lermontova, seznamoval české čtenáře ve svých hodnotných překladech P. Václav Čeněk Bendi (1833—1870), autor lyrických básní, jenž překládal také z polštiny; byl kaplanem v Klatovech a pak katechetou a ředitelem hlavní školy ve Volyni v jižních Čechách. Již roku 1855 vyšel v Prqze v almanachu „Lada Niola“ jeho překlad „Alexandra Puškina Bachčiserajssý Fontán“ spolu s kapitolami z ruské literatury. Jako posluchač bohosloví v Č. Budějovicích vydal dva svazky překladů „Výbor z básní Alexandra Puškina“ o 849 stranáfch textu. UPOZORNĚNÍ. V NEJBLIŽŠÍ DOBE ZAČNE VYCHÁZET NA POKRAČOVÁNÍ V KATOLICKÝCH NOVINÁCH ROMÁN MARIE HOLKO VÉ „í*.0, NIKU!“ — O ŽIVOTĚ SV. DOMINIKA SAVIA. KN • 22. 11. 1970 • str. 3. SLAVNOU MŠÍ SVÁTOU ’ ú přtležitiišti šfllí. výročí královské' kolegiátní kapituly vyšehradské celebruje v kapitulním chrámu vyšehradském v neděli 22. listopadu v 16 hodin prelát dr. Antonín Stehlík, probošt metropolitní kapituly sváto vítské. Při této mši sv. provede Svatnjakubský sbor a orchestr tyto skladby F. X. Brixi (1732—1771) „Missa solemnis in D“; J. A. Koželuh (1738—1841) „O S a 1 u t a r i s“; P. N. Koutník (1693—1775) „T e D e u m“; J. I. Linek (1725—1791) „Tereziánské i n t r á d y Zpívají t). Rosíková, L. Vondráčková, L. Lobi. Vi. Rejzek. Rídí J. Herci. Na varhany hraje O. Novák. Trojí chvála mistrovského díla V nedávné době jsme začínali dostávat na stůl dobré kalendáře s duchovními motivy, branými zejména z oblasti církevního umění, leč doprovázenými běžným světským kalendáriem. Chyběly pak zejména velký representační kalendář, který bychom mohli nabídnout i přátelům v zahraničí jako protihodnotu jejich mnohdy skvostně vybavených uměleckých tisků. Dnes však lze říct, že dosud marná touha se konečně dočkala svého naplnění, když Síň umění (na Karlově náměstí v Prazej připravila k novému roku tisk, který má titul Kalendář z umělecké pokladnice gotických madon. A první chvála našeho článku patří tedy Síni umění, která svým tiskem pokračuje ve své dávné tradicí podniku, nabízejícího kdysi i tak skvělé hodnoty, jakými byly šperky Břetislava Štorma. Onen dávný vkus, ona dávná úroveň výjimečné kvality uměleckého výrobku tedy v ní stále žije. je opravdovou rozkoší listovat st v kalendáři, označeném na titulu prostým vročením Anno D omini 197 1. Je to skutečně slavnostní tisk, který vrací pověst našemu tiskařskému umění, v daném případě representovanému grafickým závodem Severografia v Děčíně. Zvyklí jsme st poukazovat jen na nešvary a špatné případy a příklady našich výrobků, klady však ponecháváme bez povšimnutí. A tak v našem případě udělejme výjimku a pronesme druhou chválu nad kvalitou tohoto tisku a nad jeho vynikající reprodukcí, s jakou jsme se u nás konečně zase jednou setkali. A třetí chvála budiž určena výběru obrazů, jejich fotografu a grafickému upravovateli. O výběru madon není třeba se rozepisovat, za ně necht přímo promluví jejich výčet: Plzeňská, Českobudějovická, Žebrácká, Zlatokorunsk á, T i s m t c k á, Vyšebrodská, V elk o meziříčská, V everská, Broumovská, Roudnická, Deštová (Vyšehradská — viz obrázek!! a Madona z obrazu se sv. Kateřinou a Markétou. Plzeňská madona je i úvodním obrazem celého cyklu. Tedy výběr opravdu nejkrásnějších typů našeho gotického malířství i sochařství, výběr, který mezi nejznámější díla vsouvá i motivy, které se vymykají běžnému uvádění. Spojíme-li otázku výběru s tvorbou fotografa Tachezyho, pak ji doprovázíme stejnou chválou proto, že se mu podařilo reprodukovat náměty dokonale po stránce dokumentární i po stránce osobního tvůrčího projevu zejména při osvětlování plastických částí souboru. Víme, jak důležitá je otázka dobrého osvětlení, která ani při sebevýraznějším uplatňování osobního uměleckého pojetí nesmí s reprodukovaného díla setřít jeho osobitost a vlastní krásu. A spojujeme ihned svou chválu i s prací grafika Bohumila Vančury, který našel pro jednotlivé obrazy dokonale vyvážené plošné umístění, spojené s výborným začleněním zvlášt těžkého nesourodého textu. A nakonec připo/me i zmínku o odborném doprovodném textu Zdeňka M. Z enger a, tlumočeném v díle česky i anglicky, francouzský a německy. To je zvlášt výhodné, neboť dílo tím získává na plnoprávnosti í v cizích oblastech. Není divu, že se o kalendář projevil nebývalý zájem. již dnes, dávno před začátkem nového roku se rozprodala velká část nákladu a do Nového roku zcela zmizí z trhu. Vůbec není na škodu cena, nebot skuteční znalci rozpoznali, že jde o věc mimořádnou, jejíž životnost neskončí s kalendářním rokem, pro který byla vydána, ale pokračuje dál, jako osobitá samostatná dosud nepublikovaná hodnota. -er