Katolické Noviny, 1971 (XXIII/1-52)
1971-05-16 / No. 20
Ctení ze skutkü apoštolu. Někteří lidé z Judska poučovali bratry: „Nedáte-li se podle mojžišského zvyku obřezat, nemůžete dojít spásy." Pavel a Barnabáš se však s nimi dostali do hádky a úporně se s nimi o to přeli. Bylo proto rozhodnuto, aby se Pavel, Barnabáš a někteří z nich odebrali pro tuto spornou otázku k apoštolům a starším do Jeruzaléma: A tak se rozhodli apoštolově a starší spolu s celou církevní obcí, že vyberou ze svého středu několik mužů a pošlou Je s Pavlem a Barnabášom do Antiochie, totiž Judu, kterému říkali Barsabáš, a Silu — vedoucí mule mezi bratry. A po nich poslali toto psaní: Apoštolově a starší posílají bratrský pozdrav bratrům obráceným z pohanství v Antiochii, Sýrii a Kilíkii. Dověděli jsme se, že vás někteří lidé z našeho středu svými řečmi znepokojili a popletli, ačkoliv od nás nedostali k tomu žádné pověření. My jsme se tedy nyní jednomyslně rozhodli, že vybereme některé muže a pošleme je k vám zároveň s našimi drahými Barnabášem a Pavlem, lidmi to, kteří nasadili svůj život pro našeho Pána ležíše Krista. A tak jsme vypravili Judu a Silu, aby vám to vyložili ještě ústně. Rozhodl totiž Duch svátý i my, že vám nemá být ukládáno žádné další břemeno kromě těchto nutných věcí: vyvarovat se toho, co bylo obětováno modlám, krve, masa z udušených zvířat a smilstva. Uchráníte-li se těchto věcí, jednáte správně. Buďte zdrávi. JSk 15, 1—2, 22—29/. 0 ODPOVĚĎ: AŤ TĚ, BOŽE, VELEBÍ NÄRODY, AŤ TĚ VELEBÍ KDEKTERÝ NÁROD! Ctěni z knihy zjeveni svátého jana. Anděl mě přenesl v duchu na velikou a vysokou horu a ukázal mi Svaté město, Jeruzalém, sestupující z nebe od Boha a zářící Boží vznešeností. Jiskřilo jako nejvzácnější kámen, jako křištálově průhledný jaspis. Mělo silné a vysoké hradby s dvanácti branami, u nich dvanáct andělů, a jména nadepsaná na nich jsou jména dvanáctí izraelských kmenů. Tři brány ležely k východu, tři brány k sevéru, třt brány k jihu a tři brány k západu. Městské hradby mají jako základ dvanáct kamenů a každý z nich nese jméno jednoho z dvanáctí Beránkových apoštolů. Chrám jsem v něm však nespatřil, neboí Pán Bůh vševládný a Beránek — to je Jeho chrám. A toto město nemá zapotřebí ani slunečního, ani měsíčního světla, protože Boží velebnost je ozařuje. Jeho zdroj světla jo Beránek. JZ] 21, 10—14, 22-23). SLOVA SVATÉHO EVANGELIA PODLE JANA. V tom čase řekl Ježíš svým učedníkům: „Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek. Kdo mě nemiluje, nezachovává má slova. A slovo, které slyšíte, není mole, ale mého Otce, který mě poslal. Toto vám pravím, dokud jsem s vámi. Ale Přímluvce, Duch svátý, kterého pošle Otec ve jménu mém, ten vás naučí všemu, a připomene vám všecko, co jsem já vám řekl. Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám. dávám; ne jako dává svět, já vám dávám. At se vaše srdce nechvěle a neděsí! Slyšeli jste, že jsem vám řekl: Odcházím — a přijdu k vám. Milujete-li mě, měli byste se radovat, že jdu k Otci; nebot Otec je větší než já. Řekl jsem vám to nyní předem, abyste potom, až se to stane, uvěřili." JJan 14, 23—29J. Učící církev Kristus řekl apoštolům: ,,Jděte a učte všechny národy!“ Poučil je důkladné o tom, co mají učit a vysvětlil jim, proč mají věrně zachovávat jeho nauku, „jeho slovo“. „Slovo, které jsem vám mluvil, není moje, nýbrž Otce, který mě po slal (Jan 14, 24)“. Apoštolé dostali nesnadný úkol, nesnadnější o to víc, že nebyl určen krátkodobě, ale pro velmi dlouhé časy a pro všechny národy. Osudy evangelia však neměly spočívat na pouhých lidských možnostech a schopnostech apoštolů. Při předávání obtížných učitelských úkolů uklidnil Kristus apoštoly slovy: „Utěšitel, Duch svátý, kterého Otec pošle v mém jménu, ten vás naučí všemu a připomene vám vše, co jsem vám řekl (Jan 14, 26).“ Apoštolé, pokud vystupuj jako učící Církev, jsou tedy mocí Ducha svátého chráněni před lidským omylem, lidskou nepřesností, či lidskou neobratností. Neomylnost se týká pouze těch, kdo mají svrchovanou moc učitelskou a učitelské svrchované poslání. Samostatně tuto moc má pouze papež, protože zastupuje Krista. Biskupové ji mají jako celek apoštolů s papežem v čele a v jednotě s ním, protože ani jako celek nemohou jednat bez své hlavy, bez toho, který zastupuje Krista. Apoštolé také nikdy nejednali bez Krista a později bez Petra. Neomylnost papeže a učící církve vyvolala už mnoho zbytečných debat. Především je třeba si uvědomit, že neomylnost je to minimální, čím mohl Kristus při své všemohoucnosti vybavit svého zástupce a svou církev. Papež není Kristus. Kristus by nám neomylně řekl všechno. Papež se může neomylně projevit jen zcela mimořádně: když učí jako zástupce Krista slavnostně Kristovo stádo ve věcech Kristovy pravdy, nebo Kristovy vůle. Tomu, kdo přijímá ochotně celé Kristovo novozákonní poselství, nebude činit tato pravda víry žádné zvláštní potíže. Bude ji vždy považovat za logickou, nezbytnou a pochopitelnou, protože tímto způsobem vyplývá z celého poslání Krista i církve. Nečekali bychom to, ale bystrý nevěrec G. B. Shaw vyjádřil prostou samozřejmost této pravdy slovy: „Snad bych měl lépe zpraviti své čtenáře, že proslulé dogma o papežské neomylnosti je nejskromnější nárok svého druhu vůbec . . . Papež klečí na kolenou v prachu a vyznávaje svou nevědomost před trůnem Božím, prosí jen o to, aby pokud jde o určité věci, o nichž má patrně více pramenů informací než kdokoli jiný, jeho rozhodnutí bylo přijímáno jako konečné.“ ALOIS HŐNEK MYŠLENKA NA DEN | PONDĚLÍ 17. 5. Dnes Jsme všichni vybízeni, abychom „zpívali Hospodinu novou píseň'1. A my zatím nejraději děláme to, co dobře umíme. Nestojí to totiž již tolik námahy... Ale děti Boží se mají s nadšením namáhat a žít stále lépe. OTERÝ 18. 5. „Ohci tě chválit, Hospodine, celým svým srdcem“ — tak jásá žalmista i žalážník. Všichni, kteří cítí v sobě sílu Utěšitele, nemuseji se bát a ttm méně si zoufat. STŘEDA 19. 5. Všechno, co je řečeno nebo vykonáno pravdivě, nestárne. Hle, slavná řeč sv. Pavla na aeropagu! Kolik pokory však bylo a je neustále třeba ik přijetí toho Ducha pravdy. Usiluji poctivě o to i já? Čtvrtek 20. 5. — slavnost nanebevstoupení páně. Tentokráte zůstali apoštolově zase sami (jako před tím, ikdyž byl Kristus uložen do hrobu). Bylo to však nyní zcela jiné. „S velikou radostí se navrátili do Jeruzaléma.“ I my se snažme, abychom takto odcházeli ze společného setkání s Kristem. PÁTEK 21. 5. „Soužení a radost“ — ukazuje dnes Božský Spasitel — jsou jako dvě strany jedné mince. !Ne však asi pro každého. Pro toho zajisté určitě, kdo bojuje — třeba neuvědoměle — v intencích, v řádu Božího království. A tak budu vytrvalý a trpělivý. SOBOTA 22. 5. Kristus se již ani nezmiňuje o svém utrpení. Mluví nyní často o radosti. „Proste, aby vaše radost byla plná.“ Ano, přikryje, přehodnotí, přeroste snadno všechno bolestné a smutné těm, kdo se zcela a s důvěrou dali Jeho cestou. 10SEF DOLEŽAL Nepřekonatelný odpor«? . .a proto soud prohlašuje vaše manželství za rozvedené. Vede ho k tomu přesvědčení, že v provedeném řízení vyšel najevo váš vzájemný nepřekonatelný odpor, čímž vaše manželství ztratilo svůj společenský účel a cíl..." KOLIK TAKOVÝCH A PODOBNÝCH ROZSUDKU zaznívá denně v desítkách našich soudních síní, kolik na tisíci místech naší malé zeměkoule! Zatímco o kousek dále se lidé na jiných místech a v daleko radostnější náladě s něhou spojují, s4ibaijí si lásku až za hrob, vstupují ve sňatek a ve velkém procentu si udílejí před Kristovým knězem nezrušiteřnou svátost ství, jíní naproti tomu rozbíjejí manželpouta rodiny, hlavního stavebního prvku lidské společnosti. Nedbají přitom zákona „Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj“, vytrhávají děti z blahodárného a ničím nenahraditelného kruhu rodiny a vrhají je často z malicherných, sobeckých a individualistických pohnutek do víru zmatků, nezásadovosti, hříchu a citových dobrodružství. ani „Je mi z duše protivný.“ „Nemohu ho vystát.“ „Je to svárlivá a hrubá ženská.“ „Ať si sbalí svých pár švestek a táhne jinam.“ „Ať si najde jinou ženu a dá mi pokoj“ atd., atd. To jsou slova momentální zloby a neuváženého dosahu, která slýcháme denně v daleko větší míře než třeba krásné přiznání manželů, že se milují ještě po patnácti, pětadvaceti letech, že je jim po sobě smutno při odloučení, že by i přes „kázáníčko“ a „tiché týdny“ toho svého či tu svou nevyměnili... A přece není daleká ta doba, kdy naše babičky neznaly — naštěstí — ten jednoduchý recept k řešení nesnází, slabostí a sobeckostí v podobě termínu „nepřekonatelný odpor“. A neměli to naši předkové o nic snadnější. Spíše naopak. Při práci od slunce východu do jeho západu jim nezbývalo tolik času na něžnosti a kul turní vymoženosti dnešní doby. Nepomáhala jim řada předností současné technické revoluce a pokroku. Ale snad právě proto se jejich city nerozplývaly v nasládlých slovech a frázích, snad právě proto dovedli tu svou „životní káru“ táhnout společně a odhodlaně cestou plnou kamení a hloží až k úsměvnému a vyrovnanému stáří, „až do své nebo její smrti“. VZPOMÍNÁME LI LETOS . naší milé blahoslavené paní Zdislavy, musíme se po 750 letech, uplynulých od její doby, upřímně zastydět. Byla dobrá. útlá. zá paslla s dobcfh, nepochopením a nemocemi. A přece byla silná v životních bojích a statečná jako Veronika. S donťnikánskou vervou a cílevědomostí se tato mladičká matka čtyř dětí dovedla vyrovnat s mnoha ranami života a situacemi, při nichž by většina současnic „šílela“, „zoufala si“, našich „skon covala to“ apod. Kolika dnešním maminkám jde jedno či dvě děti „na nervy“ a nechtějí o dalším ani slyšet, neváhajíce i zabíjet svá nenarozená pou pátka pod srdcem. Kolika ženám se zdá jejích úděl v domácnosti macharovsky zoufalý, bezútěšný a nevyhnutelně trpitelský? Jak málo z nich hledá sílu v hrdinství Sedmibolestné Matky, jak málokterá se dovede posílit drobným, tichým štěstím pokorného srdce, radostí, chvilkou zadostiučinění z opravdové lásky, rozdávání se a obětování se ve Slabikaŕ kresťanských manželů Ze stejnojmenného díla Hanse Donata O VÝVOjl LÁSKY A JEJICH ZMĚNÁCH Pane, osvět náš rozum a naše srdce, abychom jeden druhého lépe poznávali! Již předem jsem si v ě d m těžkostí a nedostatečnosti, pokoušfmli so zodpovědět vám písemně některé z nadhozených otázek. Ale protože v dohledné době nebude možný osobní rozhovor, volím v této záležitosti menší zlo. Větší zlo by bylo, kdybych k vašim názorům a problémům nezaujal stanovisko. Píšete ve svém dopise: „Jsem šťastně provdána, vedu křesťanské manželství, mám muže katolíka a pokřtěné dětí. Nemáme žádné finanční potíže, naše obydlí je dostačující a zahradu nám mnozí závidí!“ Přesto však nejste opravdu spokojena. Kde je dřívější láska? Skutečnost zůstává, daleko za představami. Zde chci začít, neboť še zdá, že zde je hlavní bod vašich protlémů. Vložila jste do svého manželství očekávání, která jsou nesplnitelná. Váš pohled na manželství vycházel z chybných předpokladů, musíte opravit své hledisko. na. Prosím, nebuďte hned nyní šokováDopis vyžaduje krátkou formu, nelze okolo toho mnoho mluvit. Pravda je často střízlivá a tvrdá, ale mů že otevřít oči a pomoci dále. Smím vám mimo to připomenout, že očekáváte na své otázky odpověď od muže? Přijmete, prosím, proto také jeho způsob psaní. Většina mladých lidí se domnívá, že láska přichází přes noc, že je náhle zde a zachvátí celého člověka. Kdo je jí jednou napi něn, tak také zůstane. Nechci zde uvádět na pravou míru názory před manželstvím, ačkoliv i zde je již patrné, že nesouhlasí. Láska není neměnná, je v pohybu. Může vzrůstat a klesat, může se pohybovat na povrchu, může naplnit člověka v nejhlubšícb záhybech jeho bytosti. To nezávisí na náhodě, každý musí pro to něco učinit. Není-li láska pěstována v manželství, může zakr nět. Zaléváte přece také své květiny a nečekáte, že zcela bez vašeho přičinění porostou a pokvetou. Jak hluboká je láska, projeví se v denním životě a během let. Ona počáteční láska musí zůstat zachována, ba více: musí být dovedena dále. Přitom však projde určitými proměnami. Je tomu namnoze tak, že se mění její vnější forma. Již se tak často nelíbají, třeba v předsíni, něžnosti jsou jiné. Hleďte, to je to, co myslím. Něžnosti a znamení lásky musejí zůstat, pouze způsob se změní. Nikdo by zde neměl oplakávat minulost, nýbrž měl by se vnitřně přeorientovat na novou formu. Tato forma nepřichází náhodně. Nezměnili jsme se všichni v letech manželství? Myslete na míry a váhy, záhyby a vrásky, myslete na vzrůstající touhu po klidu. Dostavuje se pohodlnost, avšak také vyrovnanost. Je vývoj, který by člověk nejraději neviděl, i takový, z něhož se může těšit. Váš muž se změnil. Vy jste se změnila. Ano, i vy. Přemýšlejte jednou o tom. Pozorujte jej a srovnejte svůj způsob jednání před lety. Ve svém dopise píšete: „Skutečnost zů stává daleko za představami.“ Sprav ně. Ale zakalkulovala jste do svých představ změny, které se přirozené dostavují? SVATOST M-.NŽELSTVl A RODINY Důvěrné společenství života a manželské lásky, které Stvořitel založil a vybavil vlastními zákonitostmi, se uskutečňuji manželskou úmluvou, neboli neodvolatelným osobním souhlasem. A tak lidským úkonem, jímž se manželé vzájemně sobě dávají a přijímají, vzniká stav, který z nařízení Božího má stálost i před společností; tento posvátný svazek z ohledu na dobro manželů, potomstva i společnosti nezávisí na lidské libovůli. Sám Bůh je původcem manželství, které má rozličná dobra a rozličné cíle; to všechno má nesmírnou důležitost pro pokračování lidského rodu, pro rozvoj osobnosti jednotlivých členů rodiny a jejich věčný úděl, pro iů stojnost, stálost, mír a blaho mdiny samé t celé lidské společnosti. Svou přirozenou povahou jsou manželství a manželská láska zaměřeňy k plození a výchově dětí a v nich nacházejí své vyvrcholení. A tak muž a žena, kteří manželským svazkem „nejsou už dva, ale jedno tělo“ JMt 19, S), prokazují si hlubokou jednotou svých osobností a činů vzájemnou pomoc a službu, zakoušejí smysl své jednoty a stále plněji jí dosahují. Tato důvěrná jednota dvou osob, které se sobě vzájemně odevzdávali, jakož i dobro dělí, vyžaduji úplnou manželskou věrnost a požaduji jejích nerozlučnou jednotu. Z KONSTITUCE „RADOST A NADEJE“ LITURGICKY KALENDAR 18. 5. — ŠESTÁ NEDÉLE VELIKONOČNÍ (5. po velikonocích); barva bílá; mše vlastní, Gloria, 1. čtení Skut 15, 1-2. 22—29, resp. žalm 66 (2—3, 5, 6 + 8; odp.: v. 4 nebo Aleluja), 2. čtení Zjev 21, 10—14. 22—23, alelujový zpěv podle výběru ze společných textu pro dobu velikonoční, evangelium Jan 14, 23—29, Krédo, preface velikonoční. 17. 5. — PONDĚLÍ po 6. neděli velikonoční; b. bílá; mše ze dne (nebo podle starého misálu z předchozí neděle), bez Gloria, 1. Čtení Skut 16, 11—15, resp. žalm 149 (1—2, 3—4, 5—6a+9b; odp.: v. 4a nebo Aleluja), alelujový zpěv viz jako včera, evangelium Jan 15, 26 — 16, 4, bez Kréda, preface velikonoční nebo příslušná kánonu. 18. 5. — ÚTERÝ po 6. neděli velikonoční; b. bílá; mše ze dne, 1. čtení Skut 16, 22—34, resp. žalm 137, 1—2a, 2bc—3, 7c— 8; odp. v. 7c nebo Aleluja, evangelium Jan 16, 5b—11, ostatní jako včera. 19. 5. — STŘEDA po 6. neděli velikonoční; b. bílá; mše ze dne, 1. čtení Skut 17, 15.22 — 18, 1, resp. žalm 148 (1—2, 11— 12ab, 12c—14a, 14bcd; odp.: „Nebe i země jsou j?lny tvé slávy,“ nebo Aleluja), evangelium Jan 16, 12—15, ostatní vše jako 17. t. m. 20. 5. — SLAVNOST NANEBEVSTOUPENÍ PÁNĚ; b. bílá; mše vlastní, Gloria, 1. čtení Skut 1, 1—11 resp. žalm 46 (2—3, 6—7, 8—9; odp.: v. 6 nebo Aleluja), 2. čtení Ef 1, 17—23, alelujový zpěv Mt 28, 19 + 2o, evangelium Lk 24, 46—53, Krédo, preface o Nanebevstoupení Páně. 21. 5. — PATEK po Nanebevstoupení Páně: b. bílá; mše ze dne (podle starého misá lu ze včerejší slavnosti), bez Gloria, 1. čtení Skut 18 9—18, resp. žalm 46 (2—3, 4—5, 6—7- odp.: v 8a nebo Aleluja), evangelium Jan 16, 20—23a, preface o Na nebevstoupení, ostatní jako 17. t. m. V diecézi brněnské: VÝROČÍ POSVĚCENÍ KATEDRÁLY; svátek, v katedrále: slav nost, b. bílá; mše vlastní, Gloria, peri kopy podle výběru ze společných textu pro posvěcení kostela (v katedrále Kré do), preface o posvěcení kostela. 22. 5. — SOBOTA po Nanebevstoupení Páně; b. bílá; mše ze dne, 1. čtení Skut 18, 23—28, resp. žalm 46 (2—3, 8—9, 10; odo. v. 8a nebo Aleluja), evangelium Jan 16, 23b—28, preface o Nanebevstoupení Pá ně, ostatní jako 17. t. m. KN • 1B. května 1971 ♦ str. 2 skryté službě rodině a bližním! A přece jsou vlastně tyto ženv hrdinkami. VZPOMÍNÁME NA Nř! na všech ny vděčně v těchto májových dnech. A děkujeme jim tím více, čím statečněji dovedou se svými muži vzdorovat času, vichrům, úderům i manželským krizím. Čím méně znají nebo vůbec neuznávají slabošský pojem „nepřekonatelného odporu“, za který tak mnozí dovedou pohodlně schovat nejrůznější záminky, bolestínství a nestatečnost, vlastní chyby a nedostatky při zveličování viny svých partnerů. Děkujeme jim tím upřímněji, čím ryzeji a zásadověji se projevují jako pevné spolehlivé charaktery ve vědomí, že loa dička — na které spí Kristus — se nemůže ani ve velké vichřici potopit. Na ně platí slova, která ml říkávala má dobrá, v neustálé oběti Žijící babička, iejíž muž byl takřka po celou dobu manželství vážným invalidou a s nímž jí tedy bylo souzeno snášeti a trpěti daleko více zlé než dobré: „Rozbít větrem rozervanou a chvějící se pavučinku manželského štěstí a spokojenosti dovede každý slaboch a sobec. Zachránit jl však, třeba jen na posledním vlákénku, již visící, trpělivě nadvázat a v závětří opět vystavit s diamanty rosy zářícímu úsvitu slunce — to dovede jen nesobecký, obětavý a statečný silák!“ KÉŽ BYS NÁM TAKOVÝCH v našich rodinách, blahoslavená paní Zdislavo, z pomáhala svými přímluvami vypěstovat mladé generace co nejvíce l LA »HiaiaKkfiwM 1 NEDÁVNO PROMLUVIL SV. OTEC PAVEL VI. v norské televizi o významu míru. „Už nikdy válku! Už nikdy válkul“ zakončil svůj proslov jako kdysi na tribuně Spojených národů. „Nikdy nepřestaneme vyzývat své křesťanské syny a bratry, aby stáli v prvních řadách „budovatelů míru“ a aby se spolu se všemi lidmi dobré vůle snažili vybojovat svět, v kterém povládne svornost a bratrství“. K LÁSCE CÍRKVE PŘES JEJÍ CHYBY A LIDSKÉ SLABOSTI nabádal papež Pavel VI. při bohoslužbě v kostele sv. Ludvíka z Grignonu na římském předměstí. „Obyěejně vidíme lidskou stránku církve, která v posledních letech je podrobena hořké kritice. Chceme žít životem naší doby a dále nic. Zajisté církev je také lidská, má chybujíc! a pohoršlivě aspekty. Ale za lidskou stránkou te božská skutečnost. Církev je v dějinách dále žijící Kristus. Proto nechám lidskou stránku stranou a pokouším se vniknout do její podstaty a vidět její rozjasňující světlo.“ Končil pak slovy: „Milujte Církev i když má chyby.“ PŘI NEDÁVNÉ V? OBECNÉ AUDIENCI promluvil Sv. Otec o nutnosti odpuřtění a spásy. Spása, které můžeme doiit pokáním a odpuštěním, je to jediné, co nám chybí ke štěstí a dokonalosti. Kristus v podstatě přišel napravit nenap’''vitelné: dobýt nám ztracenou možnost spásy. V tom je smysl jeho díla a celé tajemství jeho Zmrtvýchvstání. VEDOUCf OSOBNOSTI politického a kulturnfho života v Norsku, mezi nimi 10 luteránských biskupů a katolický biskup Gran z Oslo, apelovali na komisi pro lidská práva u Spojených národů, aby prozkoumala situací v jižním Súdánu. KARDINÁL EVŽEN TISSERANT, člen francouzské Akademie, opustil ve věku 87 let svůj poslední úřad we Vatikáné, totiž bibliotékáře-archiváře římské Církve. Narodil se 24. března 1884 v Nancy, • nejdříve začal pracovat jako „skriptor“ ve vatikánské knihovně, pak se stal jejím víceprefektem, až jej papež Pius XI. jmenoval r. 1938 kardinálem a svěřil mu řízení Kongregace pro východní Církev. Byl tehdy pouze knězem. Proto jej papež jmenoval biskupem, biskupské svěcení mu udělil kardinál E. Pacelli (pozdější papež Pius XII.). Až do období papeže Jana XXIII. byli někteří kardinálové bez biskupského svěcení. Protože by se nemohli aktivně zúčastnit 11. vatikánského koncilu, papež je jmenoval biskupy. Kardinál Tisserant měl na starosti diecézi v Porto a sv. Rutiny na periferii Říma, kde také postavil katedrálu. Děkanem Posvátného kolegia a současně biskupem v Ostii se stal 13. ledna 1951. Po smrti papeže Pia XII. v říjnu r. 1958 měl na starosti řízení Církve. Nové zákonodárství po II. vatikánském koncilu jej zbavilo řízeni Kongregace pro východní Církev i dvou biskupství a posledním rozhodnutím Sv. Otce Pavla VI. z 24. listopadu 1970 byl zbaven jako osmdesátiletý spolu s Jinými stejného věku — práK - va zúčastnit se papežské volby. Zůstává sice děkanem Posvátného kolegia. ale zaiistit interim (pro přípstl uprázdněného apoštolského Stoics | má kardinál lean Víllot. Papež Pav»I VI. v děkovném dopise za 35ieic*í služ bu v církevních úřadech chváli jež o inteligenci, vědeckou činnost, duševní sílu, dobrotu, pastýřskou horlt>.-Mt a zvláště jeho oddanost apoštolskému Stolci a dává za příklad jeho biskupské srdce, moudrost a lásku k Církvi, jíž věnoval všecku svou energii.