Kostnické Jiskry Evangelický Týdeník, 1969 (LIV/1-44)
1969-11-19 / No. 40
pokojné dotvářeni Člověka Mat. 5, 9 Blahoslaveni tvůicová pokoje, neboť oni syny Božími nazváni budou. Převážná část lidstva dovede si cenit míru a pokoje, ačkoli těžší než ocenění je vlastní práce pro tyto po třebné hodnoty. Mír je jedinou hodno tou, z které je možno vycházet při uspořádání lidských záležitostí, a pře ce je znovu a znovu mír porušován Lidstvo musí stavět hráze vzájemnému ničení. Mír ve světě, at se chápe třídně nebo všelidsky, je stále tou nej důležitější hodnotou lidského života. Je třeba pro něj pracovat, usilovat o něj a zasazovat se o něj vždy a znovu a znovu na .:e!ém světě. Co jsou však ti tvůrcové pokoje podle Ježíšových slov? Hebrejský ter min šálóm znamená plnost pozem ských darů, rozumí se к plnému lidskému životu. Co má na mysli Ježíš, když zaslibuje synovství Boží těm, kdož budou tvůrcové pokoje? Pracovat jako tvůrcové pokoje znamená dotvářet, dohotovovat, dokončovat tu poslední etapu lidského života zde na této zemi, tak jak ji uskutečnil Ježíš Kristus sám. Ta pravá pokojná a mí rová práce není ve své podstatě nic jiného než velice namáhavá činnost dotvářet vnitřního člověka. On sám jako Syn Boží učinil pokoj krví svého kříže na zemi i na nebi. To znamená v podstatě překonal všechno, co plnost lidského života ohrožuje. Plnost lidského života je v začátku toho nového, co roste z Boží přítomnosti do vyšší úrovně, ve které Vzkříšený přináší pokoj těm, kdož ho následují. Pokoj vám říká Ježíš, až když se naplnilo, že meč rozdělení ustoupil pokoji, který otevírá se do věčnosti. Dotvořujicí síla pro nový život vnitřního člověka je v poznání toho, co znamená tvořit tento pokoj, být činný v té oblasti, která je začátkem života podie vnitřního člověka, která je Synovstvím v Kristu, Kristovstvím v Bohu. Pro věčnost zůstává jen tato činnost tvůrců pokoje, který integruje lidský život na vyšší úroveň vtělení. Nazváni budou synové Boží. Již dnes věřící Kristu je v naději synem Božím (I J 3, 1 Rím 8, 17) Zaslíbení veliké a slav né, i když cesta jedna z nejtěžších a nejnáročnějších. V novém člověku je trvalý mír a pokoj pro celý svět. A jak je to s tou mírovou prací, tak jak ji provádí člověk tohoto světa? I odtržený člověk od Boha, nesmířen s Bohem, neznající pravý mír může pracovat pro mír, který pro množství hříchů je přece možný mezi lidmi Ovšem musí počítat, že bez Krista se mnoho nedostává. Pro tvůrce vnitřního pokoje se naplňuje slavné apoštolské (R 16, 20) Bůh pokoje podrobil satana pod nohy, abychom následovali plnosti života. V budoucím světě se ukáže tato pravda v plnosti, ale již dnes se tato skutečnost dosvědčuje, že blahoslavenství může být až závratně pravdivě již dnes. Jiří Melmuk Matka Bíle, Stihlé břízy tvoří nehybný Špalír na cestě smíchu a písniček a známých akordů kytar. Tudy chodili 0 prázdninách v objetí chlapci s dívčím účesem a děvčata s chlapecky krátce přistřiženým vlasem na slunné pláže Máchova jezera. Každé odpoledne tudy jde žena v černém na hřbitov. Je to matka patnáctiletého syna, kterého před rokem zachytila vlečka neopatrného řidiče traktoru. Většina mladých není cynická. Pří pohledu na ztrhanou tvář matčinu zmlknou, aspoň na chvílí. Chovají se, jako když se zastavíS a čekáš, až přejde truchlivý pohřební průvod. Jednou odpoledne ji doprovázím se svým sedmiletým synem až ke hrobu. Matka se slzami v očích ukazuje na fotokeramickou podobiznu chlapce s pěknou, jemnou tváří. „Takový byl můj syn. A jak byl hodný. Kolik zlých Udí žije a právě náš hoch tak brzo zemřel,“ a zase se rozpláče. V té chvíli jsem „spatřil“ zelené signalizační světlo: „Potěšujte lidu mého, dí Bůh váš." Věděl jsem, že právě ted nesmím mlčet a také ne moc mluvit. Obě krajnosti, mlčení a mnohomluvnost, by mohly zanechat matku smutnou nebo zkompromitovat poselství velikonoční neděle. Stojíme tiše, já a můj syn, a díváme se, jak matka pietně upravuje hrob a klade naň čerstvé květy. Hlavou mně víří otazníky: Mohu jí s určitostí říci, že její syn je v nebi, že se s ním jednou shledá? Co já vím? Neprotestoval kdysi právě Kierkegaard proti farářům, funebrákům, kteří si osobují právo s drzou samot a smrt zřejmostí převádět zemřelého rovnou do věčných příbytků Božích, jako by to záleželo jenom na nich? Mohu se ztotožnit s výrokem nedávno pověděným na jedné naší kazatelně: „Nerad pohřbívám neobráceného. O obráceném totiž vím, že jeho jméno je napsáno v nebesích, že je и Pána??“ Kde je svrchovanost Boží, kdy praktiky se zádušní mší, modlitbou za zemřelé, stejně jako výroky farářů při pohřbech, jsou vstupenkami do věčné radosti? Opravňuje mě matčino rozbolavělé srdce a její zeslabené tělo, které před 16 lety nosila radostně a nadějně nového člověka, abych jí nabídl pilulku: Vaše dítě je v nebesích? Smím to říci? A když ne, jak jí potěšit? r Můj syn mě zatáhl za ruku: „Tatínku, proč ta paní nosí květiny na hrob, když její chlapec je v 'duchovním těle? Tys mně to přece onehdy říkal.“ Matka zaslechla jeho povídání. Konec úvah. Teď bylo na mně, abych jí svědčil. Sedli jsme si na mramramorovou obrubu hrobky. Vyprávěl jsem jí ne o jejím dítěti, ale o Ježíši Kristu ukřižovaném a vzkříšeném, až jsem došel к tomu, co je naším jediným potěšením v životě a smrti. Že hrob není tečkou za životem. Že přes údolí stínů smrti je natažená Boží pravice, Ježíš Kristus, který uchopí člověka a že nad ním vyřkne poslední svrchovaně slovo soudu a milosti. Být v rukou spravedlivého milujícího Boha, což to není naše největší potěšení? PAVEL NAGY II I V' I V» nlusi slysi, chudým evangelium se zvěstuje (Dokončeni ze str. lj moc, a to ze dvou důvodů: jeden je zdůvodněn úkoly humánními, morálními, občanskými, vyplývajícími z jejich bědného a pomoc vyžadujícího stavu, druhý důvod je pro nás věřící specifický a zvlášť důležitý, je to úkol pastorační, evangelizační. Je totiž známou skutečností, že nedoslýchavý má až nadměrnou potřebu rozhovoru, rozhovoru jdoucího od srdce к srdci, a mimo to vlastní žhavou touhu po duchovních věcech, к nimž je daleko vnímavější a na ně citlivější a vůbec je o duchovní hodnoty daleko zainteresovanější než my, nor-, málně slyšící lidé. Projevuje nesmírnou duchovní aktivitu. Když si tento fakt uvědomíme, tu si musíme přiznat, že jsme těmto bratřím a setrám mnoho dlužni, že jim neposkytujeme tu pozornost a tu péči, kterou by potřebovali a zasluhovali. Je to úkol nejen naší „křesťanské služby“, ale především našich presbyterů a našich duchovních, od kterých by se mělo požadovat, aby svoji pastýřskou pozornost zaměřili cílevědomě také na staré osoby, osoby nedoslýchavé, u nichž navazování kontaktu je velice stižené a vyžaduje značné trpělivostí. Je to úkol nesmírně závažný. Uvažiňe jen, že podle světových statistik — a naše československá statistika je s nimi shodná máme mezi sebou jeden a půl až dvě procenta nedoslýchavých. V našich církvích by to činilo mnoho desítek tisíc bratří a sester. Jedná se ovšem mnohdy o takové lidi, kteří jsou riašemu sborovému životu odcizeni, a tato okolnost je celkem zdůvodnitelná: neúčastsí se služeb Božích jednak proto, že se za svůj neduh stydí, jednak proto, že při sebe lepší snaze z kázání nic neslyší. I když máme dnes řadu přístrojů zlepšujících sluch, přesto je individuální pastýřská péče především na místě, neboť touha po slyšení slova Božího u nedoslýchavých je, jak již bylo zmíněno, někdy až nad očekávání silná. Ale s touto individuální pomocí bychom přesto nemohli vystačit. Je potřebí jí doplnit ještě péčí kolektivní, kdy nedoslýchavý je zařazen do jedné řady se slyšícími. Nedoslýchavý však nemůže dost dobře použít při kázání svého kapesního slúchadla, i když se pomoci něho s druhými dobře domluví, a rovněž mu nepomůže tlampač. Slúchadla totiž zesilují všechny zvuky stejnou mírou. К těmto zvukům a pazvukům patří ozvěny a všechny zvuky z okolí, které se prostřednictvím aparátu zesilují a nedoslýchavého iritují, zatím co normálně slyšící člověk tyto zvuky vůbec neregistruje. Bylo by proto potřebí, i podle vzoru z ciziny, pořídit pro nedoslýchavé zařízení, umožňující pomocí nejdokonalejší techniky co nejlepší poslech. Bylo by jistě velice záhodno, abychom problému věnovali co největší pozornost, abychom ho studovali a uvažovali o možnostech, jak vadně slyšící lidi objevovat, je evidovat a pomáhat jim, ve větších městech je případně soustřeďovat do speciálně vybavených modliteben a vytvářet formální sbory pro nedoslýchavé. Pomozme našim nedoslýchavým bratřím a sestrám, aby sice neslyšíce, slyšeli a rozuměli, lze-li obměnit biblický citát: „Slyšíce neslyší ani rozumějí (Mt. 13,13. b.).“ Místní odbory Kostnické jednoty by ovšem nemohly dost dobře provádět instalace potřebných zvukových aparatur, ale mohly by v rámci své sociální práce být iniciátory, mohly by dávat popudy к tomu. aby se v některé bohoslužebné místnosti jedné ze členských církví příslušného odboru podobné zařízení ustavilo, jedná se prakticky o dobrý mikrofon, zesilovač a indukční okruh, pomocí nichž se elektromagnetické podněty ve sluchadlech transformují ve zvuk. Tato investice představuje cenu asi 2000 až 3000 Kčs. Naši nedoslýchaví si naší pozornosti jistě plně zasluhují a bylo by nadmíru správné, kdybychom tento úkol brali vážně a plně se za něj postavili. Umožnili bychom našim sluchově defektním bratřím a sestrám, aby i při jejich zdánlivé nemohoucnosti naslouchali slovu Božímu, poznali Boží moc, mohli se Pánu Bohu kořit a byli mu vděčni za vykoupení v Ježíši Kristu. Přičinili bychom se o to, že by získali novou sílu к životu а к úkolům, pro něž je Pán Bůh v jejich povoláních mezi nás postavil. O. T. Lístky o husitské revoluci 16. NÁSILÍM NEBO UTRPENÍMI Názory účastníků poutí na hory, zaměřených na boj s hříchem ve svém vlastním životě a odmítajících boj zbraněmi za prosazení zákona Kristova, nebyly nikdy v průběhu husitské revoluce zcela potlačeny. Husitské theology, ale i prosté válečníky, nepřestala zneklidňovat otázka, zda je možno jednoznačně porušovat přikázání „nezabiješ" a stát tak v protikladu ke Kristovu evangeliu lásky. Odtud pramení četné disputace o otázkách války a násilí v průběhu husitské revoluce. Připomeňme tu aspoň traktáty M. Jakoubka ze Stříbra a jejich kritiku Petrem Cheičickým. Ale i uvnitř samého Tábora probíhaly spory toho druhu, a to i v době největších válečných úspěchů Žižkových. Žižkovi šlo o plnění a prosazení Boží vůle, za jejíhož vykonavatele se považoval. Věří, že žije v době, kdy jak učí Jakoubek ze Stříbra, probíhá oddělování věrných od nevěrných, křesťanů od sluhů Antikristových. V tomto eschatologickém procesu odlišování mají husité, jak je Žižka přesvědčen, úlohu vykonavatelů Boží vůle. Pravda Žižkova v tomto pojetí přímo splývá s pravdou evangelií. Starozákonní příběhy ospravedlňovaly Žižkovi použití násilných prostředků při vykořeňování hříchů na tomto světě, upevňovaly jeho přesvědčení o tom, že je povolán Bohem, aby vedl jeho věc к vítězství, a to i za cenu boje mečem. Má-li být člověk vytržen ze spárů Antikristových a přiveden na cestu spásy, pak je Zižka ochoten užít jakýchkoliv prostředků. Proto tedy, pro dobro člověka, pro jeho záchranu, sahá к násilí a chce „všecky všudy napomínati, raditi, puditi, honiti к tomu dobrému s pomocí Pána Boha našeho." Opoziční názory pokud jde o způsob vedení války kladly stále větší důraz na význam Nového zákona. Starý zákon jako hlavní autorita byl zatlačován do pozadí, v čemž lze spatřovat návrat к táborství před rokem 1419. Mikuláš Biskupec Z Pelhřimova ve své Kronice táborské zdůrazňoval, že válka, kterou husité vedou, vznikla z nutnosti obrany. Nepřátelé se postavili do cesty pravdě, ovšem časem se ve vedení 'války i proti vůli věrných křesťanů objevily krutosti a zlořády. Otázkami způsobů vedení války, aby totiž co nejméně byly porušovány novozákonnní normy, se podle Biskupce zabývaly tři synody - v Písku 1422, v Táboře a pak v Klatovech roku 1424. V usneseních přijatých na synodách se hovoří mimo jiné o zákazu účasti kněží v bitvách, o tom, že je třeba vést války bez loupení a ničení. Jsou to tedy požadavky, stojící v protikladu к praxi polních vojsk. Ani následující léta však nepřinesla jejich realizaci. Jsou však svědectvím o tom, že určité kruhy táborských kněží již dříve v tomto směru uvažovaly. Třetí článek klatovské synody hovoří kromě jiného o tom, že je možno světským osobám bojovat s nepřáteli, ale je to cesta nebezpečná. Bezpečnější by byla cesta boje duchovního a vyjednávání. Biskupcovo zavržení násilí a lítost táborských kněží nad tím, že i přes rozšíření naučení o křesťanském způsobu válčení v obcích dochází к jejich porušování, svědčí o kritickém postoji к současné praxi ve vedení války a к určitému návratu к zásadám odmítajícím násilí. Jde v podstatě o nesouhlas s postupem Žižkovým. Nositelé těchto názorů čerpají hojně z Husa a pokud jde o podmínky války, shodují se do značné míry s Tomášem Aquinským a Dekretem Gratianovým. Lze tedy při určitém zjednodušení říci, že v počátečních letech husitské revoluce byly к názorům na užití moci a násilí dva rozdílné přístupy. Prvotní odmítání násilí, v duchu Miličově i valdenských, vyvěrající ostatně z důsledné interpretace biblické zvěsti, nebylo překryto plně ani v letech největších revolučních úspěchů, aby pak s novou silou se výrazně projevilo v díle jednoho z účastníků poutí na hory v prvních měsících roku 1419 - Petra Chelčického. Michal Flegl Otazníky a vykřičníky kolem Irska Má li krize v severním Irsku na podzim 1969 vnější podobu konfliktu mezi tamní protestantskou většinou a katolickou menšinou, jsou kořeny této krize rozvětveny daleko za vlastní území severního Irska, sahají hluboko do minulosti, a náboženská stránka je jen jednou z mnoha stránek celého konfliktu. A znovu musíme vyslovit varování, že na tamní poměry nemůžeme pohlížet jednoduše svýma středoevropskýma oěima, a že analogie, jakkoli svůdné, by mohly být hluboce nesprávné. Bída ovšem je, že žádné jiné než středoevropské oči nemáme ... К osvětlení dnešních nesnází je třeba si připomenout aspoň schematicky a rozhodně nikoli vyčerpávajícím způsobem vývoj v minulém staletí na tomto ostrově — a nejen tam. Tehdy byl celý ostrov jednotný, byl jako jeden nedílný celek ovládán, utlačován a vykořisťován Anglií. Svědectví i samých anglických historiků jsou otřesná. Na začátku 19. století byl celý ostrov zemí prakticky úplně zemědělskou. A zde jsme hned u jednoho základního rozdílu mezi Irskem a našimi zeměmi. Šlechtické panství nad půdou ani v dobách největší koncentrace se u nás neprojevovalo takovými důsledky jako v Irsku. Český rolník i jako nevolník, či potom povinný robotou, byl vždycky svobodněší než irský drobný pachtýř, který byl v podstatě vydán Iandlordům na milost a nemilost. Přestože se v Irsku nikdy nežilo snadno, nežilo se zde snadno ani v první polovici 19. století. Ale v této době došlo ve spojení se zavedením a rozšířením pěstování nové plodiny — brambor — к výraznému zvýšení počtu obyvatelstva. Roku 1841 měl celý ostrov 8175 000 obyvatel, což je stav téměř dvojnásobný proti dnešku! Celé irské zemědělství bylo spoutáno s hospodářstvím Velké Británie. A jak je tomu pravidlem, slabší partner na to doplácel. Anglie už prošla první průmyslovou revoluci a stála na prahu druhé, zatímco Irsko zůstávalo stále jen zemí zemědělskou. Bylo pro Anglii přirozenou a nejbližší obilní zásobárnou. Když v Anglii platily tzv. obilní zákony, bylo Irsko jedinou zemí, odkud se do Anglie mohlo volně dovážet. Jenže tenhle zaručený odbyt šei к duhu pouze majitelům půdy, zatím co přímým výrobcům, tj. těm drobným pachtýřům, zůstávalo sotva na holé živobytí. Podle čísel uveřejněných ve zprávách komise pro irský chudinský zákon r. 1835 celková hodnota irské zemědělské produkce byla 36 miliónů liber. Z toho šlo 10 miliónů liber na nájemné, 20 miliónů liber na daně, dávky a výdělky překupníků atd., a méně než šest miliónů liber zůstalo vlastním výrobcům .— tedy pouhá šestina. Rolníci proto pěstovali pšenici, aby mohli zaplatit nájemné, — a brambory, aby uživili své rodiny. Brambory se staly hlavní složkou potravy, a dokonce pro mnohé jedinou potravou. A do toho přišel v letech 1845 až 1850 hladomor. Brambory se neurodily. Snad se spojilo několik příčin. Snad byla půda neustálým pěstováním jediné plodiny na stále stejných políčkách vyčerpána, snad zdegenerovala sadba, snad tato oslabená sadba snadno podléhala snětí. Důsledky byly katastrofální. Lidé doslova umírali hlaa dem nebo tyfem z hladu. Na jeden půl miliónů obyvatel zeleného ostrova zemřelo v těch letech hladem nebo nemocemi z hladu. Ale to ještě nebylo všechno. Lidé se začali masově stěhovat z Irska. To nebyla emigrace, to byl útěk! — Do Anglie, ale hlavně do Spojených států amerických a do Kanady. Čísla z oné doby jsou zdrcující. Stačí jen uvést tuto řadu: r. 1841 — 8175 000 obyvatel, r. 1851 6 552 000 obyvatel, r. 1861 — 5 798 000 obyvatel, r. 1871 —■ 5 322 000 obyvatel, r. 1881 •— 5175 000 obyvatel a dnes — má celý ostrov asi 4 400 000 obyvatel. Během minulého století se však začal projevovat výrazný rozdíl mezi katolickým jihem a šesti severními hrabstvími, obydlenými převážně protestanty. Sever vsadil na průmysl a na obchod. Na polích se rozšířily plachy určené pro pěstování lnu, vznikly přádelny a další textilní továrny, vznikla stavba lodí... Výsledkem bylo více pracovních příležitostí pro obyvatele Ulsteru, větší množství peněz, které se dostalo tamním pracovníkům a ekonomicky výhodné spojení s Anglií a Skotskem. Rozdíl mezi severem a jihem ostrova se zvětšoval. Když pak v druhé polovici 19. století vznikl a nabyl masové podoby boj za irskou samosprávu, za Home rule, byly již city (a také zájmy materiální) obyvatelstva rozděleny. Jižní část ostrova byla pro samosprávu, zatím co šest severních hrabství bylo při všem irském nacionalismu v tomto směru opatrnější. Touha po samosprá- I vě byla brzděna zde obavami, že by ztratili své výhodné hospodářské postavení a konečně, že by byli vydáni na pospas nevybíravému tlaku katolického jihu i,po stránce náboženské, že by byli soustavně majorisováni katolickou většinou. Tady by jistá analogie s našimi vesnicemi za tolerance byla na místě. Boj za irské národní zájmy uvnitř Spojeného království byl veden z obou stran tvrdě, vytrvale a opravdu žádná z nich si nebrala rukavičky. Zde zrodilo se slovo bojkot, byly však i atentáty, byla vězení — i popravy. Nicméně se zdálo, že vytrvalý boj za irskou národní samosprávu, který nabyl na síle a průbojnosti, zejména po občanské válce ve Spojených státech, přece jen bude korunován vítězstvím. Nic jiného ani za panství myšlenkového a politického liberalismu nebylo představitelné. V britském parlamentě navrhl Gladstone zákon o samosprávě Irska 1886, ale tehdy se proti němu vzbouřila imperialistická část liberální strany vedená birminghamským politikem Josephem Chamberlainem, a návrh padl. Druhý návrh zákona o samosprávě byl zamítnut sněmovnou lordů r. 1B93. Třídní zájmy britské vládnoucí třídy slavily vítězství nad spravedlností. To byla snad poslední příležitost к smírnému vyrovnání. Co potom následovalo, nemohlo vyústit v nic jiného než v konečné odtržení jižní části Irska, v rozdělení dosud jednotného ostrova а к stálému vzdalování jižního Irska od Britského společenství národů. Ale i tato cesta byla ještě velmi dlouhá a strastiplná. Těch šest severních hrabství se od jihu oddělovalo už v posledních letech minulého století černou čarou (black line) a život tam byl zcela jiný než jižně od této čáry. Co pohled českých očí — bez rozdílu vyznání — na irský boj za národní nezávislost nesmírně komplikuje, at je nám jinak jakkoli pochopitelný a blízký, je skutečnost, že v krizových chvílích se tento boj vždy spojoval s bojem těch, kdo naši vlastní národní a státní neodvislost ohrožovali, s bojem německého imperialismu. Těžko bylo možno u nás pochopit, že někdo může čekat pomoc pro vlastní národní boj od těch, kdo nám samostatnost upírali. A to se týká Jak první, tak i druhé světové války. Zd. Medek