Kostnické Jiskry Evangelický Týdeník, 1970 (LV/1-44)
1970-01-14 / No. 3
Náš bratr J. L. H. Kdo z nás může dnes jen trochu odhadnout, co všecko napomáhalo tomu, aby na našem českém Sioně vyrostla takové postava, jakbu bezesporu byl zesnulý prof. dr. J. L. Hromádka? jistě se jeho jméno bude skloňovat v mnoha vzpomínkách a hodnotících úvahách ve všech možných pádech, bude se vyzdvihovat jeho theologie, jeho politika, jeho učitelský význam. Pro mnohé však v českých evangelických církvích byl a zůstal bratrem. I když svým členstvím náležel do řad českobratrské církve evangelické, kam se dostal původně jako někdejší rodilý luterán, měli jsme ho vždycky ve svých řadách rádi pro jeho věřící srdce. Kdosi o něm prohodil větu, že mluví o Pánu Ježíši, jako by to ani nebyl universitní profesor theologie. Rozuměl dobře problémům tak zv. probuzeneckých, malých církví. Bystře uměl odhadnout klady i zápory, hřivny 1 nedostatky. Uměl to však povědět s taktem a bez jakéhokoliv náznaku povýšenosti či přezírání. Neviděli jsme nikdy při něm, ač to byla postava světová, nějakou povýšenost či nadřazenost. Nebyl к tomu vyzván, aby podával „počet ze své víry“, a přece nejednou mnozí posluchači slyšeli jeho osobní vyznání, jak se kdysi ve svých mladých letech dostal do shromáždění Armády spásy a jako kajícník šel do prvé lavice na znamení svého pokání. To jistě nebylo prázdné gesto, jako nebyla jeho theologie Božího slova gestem. To mu získávalo přátele, zjednávalo důvěru i u těch, kteří se dívali na vzdělaného bohoslovce, na doktora theologie s despektem, jako by nutně každý takový musil být nevěrcem či společníkem atheistů. To byla jakási Hromádkova záchranná služba české theologii, protože mu mnozí prostí věřící členové i z malých církví důvěřovali. Byli jeho slovem i perem nejednou ujišťováni, že mu je Spasitel Ježíš Kristus Pánem, že je i jeho Spasitelem. Tak jsme našeho „bratra Hromádku“ znali, a proto patřil i do širší rodiny církve Pána Ježíše v našem národě. A ovšem i svým postojem v přednáškách jako učitel mnoha našich kazatelů Božího slova, pro které přednášel a vynášel vzácné normy pro jejich budoucí práci. Díky Bohu za věrného služebníka, za jeho svědectví o moci a slávě Božího Syna Pána Ježíše Kristal K. Síta Rozloučení s profesorem Hromádkou V neděli 4. ledne odpoledne shromáždili se ve vinohradském sboru čbr. evang, církve významní představitelé veřejnosti, domácích i zahraničních církví, bohosloveckých fakult a velký počet bratří a sester ze sborů našich církví, aby se rozloučili s vzácným člověkem, smělým svědkem evangelia Kristova, předním protestantským theologem J. L. Hromádkou. Bylo přítomno na 70 hostí ze zahraničí a mnoha evropských zemí i ze zámoří a více než 100 farářů a kazatelů našich církví. Pohřební pobožnost vedl syn. senior dr. V. K e j ř, který kázal na text Iz. 48, 4 (kázání jsme uveřejnili v m. č.), modlitbou a čteními Písma sloužil proděkan Komenského fakulty prof. dr. F. M. Dobiáš. O významu Hromádkovy osobnosti a jeho díla pro Komenského fakultu promluvil její děkan prof. dr. J. B. Souček. (Projev jsme rovněž otiskli v č. 2.) Z pověření vlády a jménem přítomného ministra kultury ČSR dr. M. В г ů ž к a zahájil projevy smutečních hostí ředitel sekretariátu pro věci církevní ministerstva kultury K. Hrůza. Za Světovou radiu církví oslovil shromáždění generální tajemník dr. E. C. Blake ze Ženevy a za Křesťanskou mírovou konferenci pronesl projev jeden z vicepresidentů A. K. Thampy z Indie. jil Ve strašnickém krematoriu zahápohřební pobožnost dr. J. A. Pellar, člen širší rodiny Hromádkovy, který v kázání ne několik veršů ze Sk. 6. a 8. kap. o prvomučedníku Štěpánovi přiblížil svědecký profil zesnulého bratra profesora. Následovaly další projevy smutečních hostí: prof. dr. E. G. Homrigh au sen, děkan theol. semináře v Prlncentonu (USA), biskup J. Cymorek, předseda ERC v ČSSR, biskup luterské církve v Polsku dr. A. Wen tule a leden z mezinárodních sekretářů KMK dr. Julio de Santa Ana z Unuguaye. Za vinohradský sbor, jehož byl zesnulý dlouholetým věrným a obětavým členem, promluvil farář L. Moravec, který též pietni akt zakončil. Veliká účast, slova vděčnosti a díků Pánu církve za požehnaný život prof. Hromádky, stovky kondolenčních přlpisů a telegramů zblízka i zdáli, které došly paní Hromádkové, Komenského fakultě a synodní radě českobratrské církve evangelické, to vše svědčí o tom, kolik lidí profesora Hromádku zná, váží si jeho osobnosti i díla a hluboce želí jehb odchodu Citujeme zde jen dva dopisy synodní radě a Komenského fakultě zástupně za tak mnohé: Prosírri, abyste přijali projev mé hluboké účasti nad skonem vzácného Vašeho bratra prof. 'dr. Josefa L. Hromádky. S obdivem a dojetím oceňuji plodný íivot zesnulého, který celou svoji osobnost a snahu zasvětil nejvyššímu poslání člověka: spolupracovat s Boží milostí na přípravě cest pro příchod Boiího království, do srdcí jednotliv-r ců, národů a celé lidské rodiny, zápasit o vítězství dopra, spravedlnosti,^^ pokoje a lásky v prostředí, do kterého ho vyslal Stvořitel. Splnil svěřený úkol. Odešel, aby 41 dále — ne ve svých tácích, ne ve svých dílech, ale dokonaleji, protože duchovně na vyšších úrovních, „v mnohých příbytcích", které Bůh připravil pro ty, kteří ho milují. A jeho odměna jde s ním. Skláním se v úctě před ušlechtilou osobností věrného služebníka Božího s ujištěním, že v mé modlitbě najde vždy místo vřelá vzpomínka za jeho nesmrtelnou duši. Váš v Kristu oddaný dr. Frant. Tomášek, biskup — apoštolský administrátor pražský. Prosím, abyste laskavě přijali od profesorského sboru i bohoslovců Husovy čs. bohoslovecké fakulty v Praze projev naší upřímné účasti nad ztrátou, která smrtí prof. dr. J. L, Hromádky postihla Vaši fakultu, českobratrskou evangelickou církev i všechny reformační církve и nás. Vzpomínáme na zesnulého jako na jednoho z největších theologů naší doby, muže ryzího křesťanského charakteru a významného svědka Kristova, který všechny své schopnosti dal do služeb evangelia. Byl duchem průbojným a odvážným, nelekajícím se žádných překážek a protivenství. Rádi vzpomínáme na dobu spolupráce s ním na bývalé naší společné fakultě i na jeho návštěvu и nás ještě v době nedávné. Byl nám vždy dobrým přítelem a rádcem. Učili jsme se od něho a velmt st jej vážíme. Každé naše setkání s ním bylo nám posilou a povzbuzením v naší práci. К jeho spisům se budeme znova a znova vracet. Budiž Pánu Bohu poděkovánq za dílo, které vykonal. Památka spravedlivého požehnanáI V bratrské oddanosti za Husovu fakultu dr. R. Horský, děkan Rozloučili jsme se s profesorem Hromádkou. Měli jsme ho rádi a zůstaneme mu za mnohé vděčni. Věříme, že odkaz Jeho životního postoje i theologického myšlení bude nám trvalým závazkem a živým podněte^ pro naši službu člověku a světu v moci evangelia Kristova. r Vytvářet si představu o skryté příčině každé události, každé skutečnosti, zvláště zlé, to patřilo už к nejstaršímu náboženskému myšlení. Bájná vyprávění měla objasnit, proč je na světě bohatství a chudoba, zdraví a nemoc, proč žena rodí v bolestech, člověk se nadře, než uživí rodinu, proč je bolest a smrt. V pozadí těchto skutečností se hledalo zlo, hřích a chápaly se jako trest za hřích. Tak je možno rozumět i učedníkům a jejich otázce, kterou položili, když viděli slepého mladíka. „Pane, kdo zhřešil: on sám či jeho rodiče, že se narodil slepý?“ (Jan 9, 2). Učedníci ani nepochybují, že v pozadí jeho utrpení je hřích a že slepota je Boží trest. Kdo však zhřešil, je-li slepý od narození? Sotva je trestán za vlastní hřích. Učedníci však možná slyšeli rabína, který učil, že je možno zhřešit „v životě matčině“. Nebo východního mudrce, který soudil, že duše může zhřešit dříve než vstoupí do těla, buď v nějaké jiné životní podobě nebo přímo neposlušností Boha. Učedníkům byla bližší asi druhá možnost. Dítě trpí za hřích někoho z rodičů. Vždyť je psáno: „do třetího a čtvrtého pokolení!“ A je tu obecná zkušenost. Lidé oddávající se neřestem mají tu a tam postiženého potomka. Lidé pohlavně nakažení mívali za starých časů někdy dítě slepé. Teprve v minulém století se objevilo, že takové dítě oslepne až chvilku po narození a že stačí oči novorozeněte dezinfikovat. Tedy obecná lidová zkušenost spojená s náboženstvím, to je svět učedníků a také ještě náš! Jak houževnatě se staré představy o původu zla drží! Jak mají důkladné kořenyl Z toho pak vyrostla otázka položená Ježíši. Takovou otázkou po původu zla si člověk hledí ulehčit. Při pohledu na utrpení člověka nebo národa se pokouší najít nějaký důvod, a tím si zodpovědět otázku po smyslu zla a necítit je pak už tak bolestně. Když se srazila u Opočna dvě letadla a zahynuli čtyři mladí muži, otcové rodin, a od pádu trosky letadla ještě starší žena, členka klášterského sboru, tu se mne ptali zcela vážně zbožní lidé, koho tím tedy chtěl Pán Bůh postihnout, koho chtěl potrestat. A dokonce jsem slyšel i výrok „vzpoury“ proti takovému trestu. Stará žena, proč ne, byla již stará, ale proč ti mladí otcové rodin? Jako jindy i tentokrát Ježíš rozhodně tuto otázku odmítá. Odmítá i -celé pověrečné pozadí. Jeho slovo jako jinde i zde je rozražením starých Trest za hřích lidských a lidových, byť i náboženských představ. Odmítá obě možnosti. „Ani on nezhřešil, ani jeho rodiče.“ Jak museli být učedníci překvapeni! Jistě byli do hloubi duše přesvědčeni, jako jsme ostatně i my, že všichni lidé jsou hříšní, že tak či onak si každý člověk nějaký ten trest zasluhuje, asi tak ve smyslu té lidové pedagogiky: „Škoda rány, která jde vedle.“ Ježíš však odmítá i ten subtilní cynismus, kterým jsme i my „moderní“ křesťané nakaženi. „Ani on nezhřešil, ani jeho rodiče, ale na něm se mají zjevit skutky Boží.“ Setkání s lidským utrpením, s lidskou bolestí nás nemá vést к otázce, kdo zhřešil, jaká je skrytá příčina toho zla. Takové otázky i po svém zodpovězení vedou ke smíření se zlem. Je-li někdo postižen a je zřejmé, že si to přivodil sám nebo někdo z jeho blízkých, pak se nedá nic dělat. Je-li národ právem bit, pak se proti Božímu trestu nedá nic dělat! Ježíš rozbíjí tyto představy, považované do té doby a bohužel často až do naší doby, za představy náboženské, za představy pobožné. Ježíšova odpověď je tato: „My musíme konat skutky toho, který mě poslal, dokud je den.“ Jeho skutky pak nejsou: lidi oslepovat, ale dávat lidem světlo. Boží skutky nejsou zlo, ale dobro. Ne trestat, ale zachraňovat. Ne proklínat, ale odpouštět. Ne se zlem se smiřovat, ale zlo odstraňovat. Ne svět vysvětlovat, ale svět měnit. A následuje Ježíšův čin. Tehdy překvapil svou bbvyklostí, dnes nás překvapuje svou neobvyklostí. Je však zřejmě středem Janova zvěstování. Nejen slova, ale činy Ježíšovy tvoří střed evangelia. Nejen učení, ale jednání. Ne zlo odvysvětlit, ale odstranit. Ježíš otázku „Proč?“ obrací v otázku „K čemu?“ „Aby zjevení byli skutkové Boží.“ Bůh sám Ježíši přikázal místa, kde řádí nemoc, zkáza, smrt a hřích, aby tam prokázal Boží moc. Nejen určitá místa, ale také určitý čas. „Dokud je den“, je třeba jednat. Tato chvíle je naléhavá. Spekulativní otázky jsou „věčné“, vedou do bezčasovosti, naddějínnosti, falešné „věčnosti“. Spekulativní otázky vedou také к tomu, že se nic neudělá, že se všechno odloží. Den je trvání života i čas milosti. Nocí je smrt, čas zkoušek i vlády hříchu. Ježíš zde naráží na blízkost kříže, utrpení, na to, že jeho čas je vyměřen, jako by ukrácen, je třeba ho využít. Přikročí proto ke skutku a pokusí se s použitím běžných, často neúčinných, ale dostupných prostředků pomoci. Výsledkem je, že tam člověk prohlédne. Celé vyprávění naznačuje — a víře se to otevírá — že se v tom projevila Boží milost, že to nebyla jen nějaká Ježíšova šikovnost, jen nějaké mimořádné chemické znalosti o složení prachu v tom místě a slin. Evangelista Jan v tom vidí Boží milost, skutek Boží — který není slepota toho mládence, ale to, že vidí. Milbst Boží, to je den, nikoliv noc. Boží skutek je pomoc, nikoli trest. Vyprávění pokračuje dál a dál. Zasáhnou do toho farizeové, kteří vyslýchají uzdraveného i jeho rodiče, zkoumají, zda se něco takového mělo stát v sobotu, kdy lékařské zákroky nejsou dovoleny. Dojde pak dokonce i к rozhovoru mezi Ježíšem a tím uzdraveným, který nakonec uvěří. Zastavme se však ještě u otázky utrpení člověka, bolesti druhých lidí, utrpení národa. Máme hledat jejich příčinu? Jejich původ? Je to těžký úděl v úplné slepotě se vláčet životem. Co je podobných těžkých údělů! Má takový život smysl? Tu a tam i mezi křesťany se objeví hlas, že by bylo lépe, kdyby mohl být takový život milosrdně ukončen. Jak jsou lidé ochotní к „milosrdenství“, jež má ukončit jejich spoluutrpení, nejasný pocit viny, že netrpí jako ti druzí! Těžký zážitek je návštěva v ústavu, kde jsou děti od malička slepé, hluché, a tedy i němé, často ještě tělesně jinak postižené. Je tu možný dvojí přístup. Bud zjišťovat, jak к tomu došlo, nebyly-li příčinou příbuzenské sňatky kvůli majetku, kvůli náboženskému vyznání a podobně. A druhý přístup je — pomoci. Zde se má projevit moc Boží, zde se má projevit víra. Zde je místo křesťanské lásky a musí se něco udělat hned. Tak vznikly křesťanské ústavy, v nichž se vytvořil nový svět, prosycený evangeliem, láskou, v němž se nahrazuje nedostatek takovým způsobem, že jsem až slyšel slovo jedné diakonky: Jejich svět je lepší než ten náš. Je to svět lásky, péče, trpělivosti, přemáhání slabostí, vzájemné pomoci. Tak nás evangelium vede od našich otázek к docela jinému přístupu ke všemu, s čím se setkáváme, i ke zlu a utrpení. A vede nás ovšem i к onomu: Jdi a čiň též jako Ježíš. JAN Š1MSA. ROZHOVOR BEZ JEDNOTY? V čísle 42/09 našeho listu bratr F. Tyralík nadhodil problém, který je v naší církevní praxi velice důležitý: význam rozhovoru. Vychází ze zkušenosti jednoho ekumenického shromáždění, kde přednášeli dva řečníci referáty z různých hledisek. Na průběhu shromáždění, které nebylo zdaleka tak klidné, lze vidět, že jde o problematiku v mnohém ohledu nejasnou. Vraťme se několika myšlenkami к této tématice. Rozhovor mezi lidmi je životně nutný. Bez rozhovoru není možné soužití, dochází к střetnutí, ke konfliktu. Říkali-li staří Římané, že ve válce mlčí múzy, můžeme říci rovněž, že ve válce není rozhovoru. Proto se dnes ozývá volání po rozhovoru v politice, kultuře, v církvi. Slovo, mluvené nebo psané, je jediným komunikačním prostředkem mezi lidmi. Budou-li dva lidé žít spolu bez jediného slova, naučí se navzájem porozumět posuňkům a výrazům tváře, vnitřně si však zůstanou cizí. Kolikrát jsme se o tom přesvědčili v autobuse a ve vlaku. Slovo se stává mostem mezi lidmi. Ve společnosti se lidé sblíží tím, že je někdo představí a že spolu začnou mluvit. Možná, že tu také pochopíme, proč Bůh к nám přichází ve slovu a proč Ježíš Kristus byl nazván Slovem, Mluvčím Božím. Ale rozhovor má své meze. V rozhovoru si lze vzájemně osvětlit stanoviska, což však ještě nemusí být krok blíže к pravdě. Pravda není aritmetický průměr názorů. Písmo nám říká jasně, že pravdou je Ježíš Kristus (J 14, 6). To znamená, že v něm nám Bůh dává pravdu, zjevuje to, co před ním pravda Je. Církev byla poslána do světa, aby o této Pravdě vydávala svědectví. Rozdílnost tohoto svědectví, která se projevila ve vzniku řady církví a církviček, je podmíněna kusostí našeho poznání. Každý svědčí podle míry svého poznání. A zatím ještě nikdo — ani jednotlivec ani církev — nemohl přijít s nárokem, že jeho poznání Pravdy je definitivní. My nikdy nebudeme vlastníky Pravdy, naše poznání bude vždy neúplné. Zde je Achillova pata špatně pochopeného ekumenického úsilí. Pokud chápeme ekumenismus jako synkretistické hnutí, jako úsilí o spojení různorodých prvků, pak jsme úsilí o sblížení církví nepochopili. Ekumenismus má smysl Jenom jako pomoc jedněch druhým к lepšímu poznání zjevené pravdy, a tím jako pomoc na cestě к poznání Pravdy, Ježíše. Krista. Proto bude vždy třeba při naslouchání rozlišovat a hodnotit. Proto Písmo bude mít své místo jako kritérium a měřítko. Když Pavel kázal v Bérii, „denně zkoumali Písma, zdali se věci tak mají“ (Sk. 17, 11). Protože zjistili, že Pavel se neodchyluje od svědectví Staré smlouvy, naopak, na základě Jeho svědectví této smlouvě lépe rozuměli, přijali jeho svědectví a mnozí uvěřili. V ekumenických rozhovorech tedy nemusí nastat jednomyslnost bez námitek, někdy bude muset zaznít jasné nikoli — a to právě v zájmu zjevené pravdy. Boží pravda však má ještě Jedno kritérium. Vedle normy bilbického kánonu (kánon, jak známo, je česky „měřítko“) to je láska. Připomeňme ještě jedno slovo z Janova evangelia: „Po tomť poznají všichni, že jste moji učedníci, budete-li mlti lásku jedni k druhým“ (13, 35). Na tomto místě je v řeckém textu sloveso, jehož substantívni tvar známe i v češtině — gnóze. Gnóze byla tehdy pokládána za nejvyšší cestu teoretického poznání a janovské spisy se právě s touto filosofií vyrovnávají. Jan zde připomíná, že pravé poznání není intelektuální, ale „existenční“ — musí se projevit na životě, a to láskou. Pro naše téma to znamená, že rozhovor bude tehdy dobrý a užitečný, když si vzájemně vydáme svědectví o své lásce a jeden druhého povzbudíme к účinnějšímu svědectví lásky. Budu naslouchat tomu, jehož život lá.kv je svědectvím jeho poznání. A jednota vznikne nikoli tam, kde. budeme mít stejné poznání a vyznání (toho se asi nikdy nedočkáme!), ale kde budeme usilovat o stejné svědectví lásky v tomto světě. Ale tam pak ani rozdílnost názorů nebude překážkou. V. D. Schneeberger I sekularizovaný svět má svá nebezpečí. .. .Je to otázka nás všech, ať žijeme v kterékoli politické nebo kulturní oblasti. Moderní člověk dosáhl vědou, technikou a kulturnim úsilim dospělosti. Tuto tézi Bonhoefferovu přijala i americká teologie ve svých vynikajících představitelích za svou. Ale dospělost není totožná s moudrostí a duchovni sebekázní. Dospělý člověk nemůže být navrácen do dob dětských, ale má své vážnější duchovni trhliny, sváry, choroby než dítě. A otázka zůstává, jak mu pomoci, a jakého léku potřebuje. Nepomohou staré metody cirkevní nebo evangelizační práce. Je nutno tohoto člověka pochopit kladně s jeho vědou, technikou a civilizací. Ale právě tento člověk chodí nad propasti mezi životem a smrti, tento člověk je v nebezpečí, že zničí sám sebe a jeho soběstačnost ho připraví o nejjemnější a nejhlubší kořeny skutečného lidství. , J. L. H. Bůh není zajatcem minulosti, Bůh koná své dílo stále. Základním svědectvím apoštolským jest zvěst o tom, že v Ježíši Kristu byla zlomena moc smrti a tim také okovy minulosti a času vůbec. .. .Bůh, který zlomil okovy času a dějin, láme však také okovy přítomného okamžiku. Neboť člověk se může dát spoutat také přítomnou chvíli. Evangelium spojuje viru s naději. Kdo věří, dívá se dopředu a očekává mocné skutky Boži pro zítřek, pro bližší i dalekou budoucnost a pro konec časů. .. .Víra má tvář obrácenou stále kupředu. !з si vědoma svých hranic, ale přece ukazuje stále přes ně. ...Člověk ve své živé lidské bytnosti chce už v přítomné chvili přejimat budoucnost anebo pracovat ve světle toho, čeho má být dosaženo v budoucnosti. Cim vice se myslí na cil a budoucnost, tim jest život v přítomnosti plnější a dynamičtější, tim vice každý přítomný okamžik anebo každý výsledek práce pokládá za odrazový můstek pro práci dalši ... Tento pohled dává věřícímu křesťanu jistotu, že jeho služba v drobných tělesných starostech lidských a zápas o lepši podmínky pozemského života má smysl a posvěceni toho, který žil mezi námi v těle a který jako vítěz nad mocnostmi tělesné bidy a tělesného rozkladu stoji před námi jako záruka věčného života a těla z mrtvých vzkříšení." J. L. H,