Kostnické Jiskry Evangelický Týdeník, 1970 (LV/1-44)
1970-11-25 / No. 41
' SILNI A SLABÍ. RIM. 15, 1-13 Naděje - radost - pokoj (v. 13), je fo možné ve světě rasových zápasů, krvavých potlačeni a násilných segregaci. Avšak tu jest to, co Pavel píše sboru, ve kterém zápas mezi silnými a slabými byl velmi tvrdý. Co Bůh doporučuje a žádá? Každý z nás má žit к dobrému a к povznesení svého bližního, a to je řečeno oběma stranám, silnému i slabému. To tedy znamená, že získáni toho či onoho není tak důležité, ani být úspěšným, překonat toho druhého, ale že naše životy dostanou novou náplň a smysl, úkol hodný pro něj žít; život hodný lidské bytosti ve vztahu к spolubližním. Avšak není toto pouhá iluze? Zde byl jeden, který takto žil. Jeho životni cesta nebyla pokojná. Zemřel opuštěn a „haněni h a n ě j i c i c h" padla na něho, ale přesto pokoj z něho vycházel do celého světa. Trpěl, aniž zlořečil, nebo potlačoval svou nenávist tak, aby z něho vyvřela někdy později. To je právě to, co jedině Bůh sám může učinit. A přece zázrak, o kterém je řeč v tomto oddílu, jest Boží vůle, abychom sdíleli tuto Ježíšovu cestu. Bůh pak trpělivosti a potěšeni dejž vám býti jednomyslnými, vespolek podle Jezukrista (v. 5). To se stane, když se к této nové cestě odvážíme. Ježíš se stane víc c více Pánem nad těmi plačícími nad svými slabostmi a nad nelidským, drsným úspěchem těch silných. Často pak prostřednictvím jednotlivých životů zasahuje celé národy, křesťanské i nekřesťanské. Začíná to tak v našem osobním životě. Týden po týdnu poznáváme lépe to, o čem Pavel píše v 7. verši: Přejímejte se vespolek, jakož i Kristus přijal nás v slávu Boži. Necháme-li Ježíše, aby nás vzal s sebou na jeho cestu, brzo poznáme, jak nezměrné těžkosti s námi má, jak nesnadno se poddáváme jeho vedeni. Tak se naučíme přijímat a snášet spolubližní ve světle Kristově, který všecky uznal za hodné, aby pro ně umřel, a který se nestyděl nazývat nás bratřími. Verše osmý a devátý ukazuji, jak takový život je nakažlivý - prostupuje všechny národy a trasy. Otázka obřízky by bývala rozdělila církev, kdyby Ježíš se nestal Pánem svých učedníků. Ta skutečnost, že Židé a ti, kteří přicházeli z pohanů, se naučili přijímat jeden druhého, protože Ježíš je obojí piijal, změnila tvář naší země. EDUARD SCHWEIZER, BIBUCKA STUDIE IV., NAIROBI, 1970. Vzpomínka zkázy Jeruzaléma. Izraelský národ a Židé v celém světě vzpomenuli 11. srpna na neblahý rok 70, kdy došlo před 1900 léty ke zkáze Jeruzaléma a chrámu. V předvečer tohoto smutného výročí se sešlo u zdi nářku v Jeruzalémě na 50 000 lidí. Tisíce z nich setrvali při zpěvu a modlitbách po celou noc. Četla se 52 kap. z proroka Jeremiáše. V celé zemi zůstaly úřady, banky, zábavné podniky uzavřeny. Židé spojili tuto vzpomínku s celodenním postem. Vrchní rabín vydal prohlášení, že tato vzpomínka se týká především zničení chrámu, který dosud nebyl obnoven. vja К papežovu okružnímu listu o smíšených sňatcích, Jehož zásady vstoupily v platnost počátkem října, zaujímají biskupské konference v různých zemích svá stanoviska a vydávají příslušné instrukce. I když pochopitelně jsou v principu shodné, v některých jednotlivostech se různí. Zásadně platí, že katolická církev uznává, že oba snoubenci jsou stejnč vázáni svým svědomím, a že navzájem musí přesvědčení svého partnera respektovat. Nadále platí právo katolické církve právně uspořádat manželství svých členů. Katolík může platně uzavírat sňatek jen před knězem a dvěma svědky, a smí také podle papežských ustanovení vstupovat v manželství s katolíkem. Jde-li o manželství mezi konfesijně smíšenými snoubenci, nebo jde-li o svatbu mimo rámec katolického prostoru, musí si snoubenci opatřit povolení, dispens. Dispens od překážky manželství konfesijně smíšených snoubenců mohou v Rakousku, Švýcarsku, NSR udělit příslušní katoličtí kněží, u nás jeo místní ordinář (biskup), Jemuž žádost o dispens předkládá příslušný farář. Dispens bude celkem běžně udělena, budou-li splněny tyto podmínky: katolický snoubenec musí přislíbit: „Prohlašuji, že ve svém zamýšleném manželství budu žít podle své katolické víry a že se budu chránit před nebezpečím její ztráty. Upřímně slibuji, že učiním vše, co budu moci, aby všechny mé děti, zrozené z tohoto zamýšleného manželství, byly katolicky pokřtěny a vychovávány.“ Více zde záleží na upřímném slibu, než na mravní jistotě, že slib bude splněn. Od nekatolického snoubence nevyžaduje katolická strana žádný závazek. Protože však к vzájemné lásce patří, aby tak závažný slib se nedál za zády nekatolické strany, vyžaduje církev, aby nekatolický snoubenec byl řádně c slibu svého druha uvědoměn. To se u nás činí prohlášením: „Stvrzuji svým podpisem, že je mi znám závazek mého snoubence (mé snoubenky), který vyplývá z jeho (jejího) svědomí.“ Kdyby se nekatolický partner zdráhal učinit toto písemné prohlášení, stačí, když katolický snoubenec před svědky oznámí, že druhé straně je závazek katolického partnera znám. Tato prohlášení budou vytištěna ve snubním protokolu a pcdepsána vždy příslušným snoubencem. Místní ordinář Je zpravidla biskup' diecéze, v níž se koná sňatek “ nebo v níž má katolický snoubenec své bydliště. К platnému uzavření manželství podle katolického pojetí je třeba, aby manželství bylo uzavřeno platnou kanonickou formou, to je v kostele před knězem a dvěma svědky. To se vyžaduje i tam, kde se manželství uzavírá podle státního zákona. Jediná výjimka platí pro smíšená manželství s pravoslavným partnerem před pravoslavným duchovním. Dispens od kanonické formy, (o Jest od sňatku v katolickém kostele, která dříve byla vyhražena papeži, udílí ted také příslušný ordinář. Žádost o toto osvobození může katolický snoubenec předložit u svého fa-" ráře, když snoubenci z jakýchkoli vážných důvodů nechtějí být oddáni v katolickém kostele. Snoubenci musí výslovně uvést, že proti katolickému uzavření sňatku jsou vážné důvody. I když je dispens udělena, musí být sňatek vykonán veřejně před veřejným notářem nebo v nekatolickém kostele. Protože u nás je pro všechny snoubence povinná státní forma sňatku před národním výborem, stačí к církevní platnosti smíšeného sňatku, byla-li dána dispens od kanovnické (církevní) formy. Kdo uzavře smíšené manželství bez vyžádání dispense, žije i v budoucnu v neplatném manželství. Katolický sňatek smíšeného manželství se zpravidla děje při službě slova. Na přání snoubenců může být při smíšeném sňatku s pokřtěným nekatolíkem konána 1 mše, při níž jen katolický snoubenec (1 pravoslavný) může přistupovat к přijímání. Při oddavkách katolíka s nepokřtěným není mše dovolena. Evangelický sňatek smíšeného manželství vyžaduje dispens od příslušného ordináře. Dvojí forma sňatku, tj. postupně v katolickém a v evangelickém kostele, nebo současně v jednom kostele, ale podle katolického obřadu a evangelické agendy, není dovolena. Není však námitek proti ekumenickému sňatku. To je sňatek s kanonickou formou před katolickým farářem a dvěma svědky, ale za účasti nekatolického duchovni-Kdo a co je farář? Víme to dnes dobře? Německé slovo Pfarrer a české farář prochází z latinského parochus; to byl člověk pověřený dodáváním výživy cestujícím silnic v antice. To latinské slovo pak pochází z řeckého paroikein, tj. bydlit vedle domu, být sousedem nebo cizincem. Farář je ten, kdo bydlí vedle domu Božího a má obstarávat duchovní obživu pro poutníky, jdoucí světem, a sám je též cizincem. Toto slovo se sice v bibli nevyskytuje, ale mluví se o těch, kteří jsou vám předloženi v Pánu a napomínají vás a mají být za to velice milováni (ITe 5, 12n); a bučíte povolni svým správcům a poslušní, neboť bdějí nad vašimi dušemi (Zd 13, 17). Tato i jiná místa Písma hovoří o výsostném poslání lidí, které lze různě nazývat, a kteří mají v církvi ne jen zaměstnání, ale povolání od Boha, aby Slovem a učením (lTm 5, 17) spravovali církev, tj. jednotlivě sbory. U nás jsme se už dávno shodli nazývat je faráři; takový máme řád. Učit Božím slovem a spravovat duše není maličkost a za touto činností stojí sám Bůh, naprosto ne jen lidé, ani jen církevní instituce a rozhodnutí. A tak farář je sice jen člověk, který má také své chyby, poněvadž je hříšný jako jiní, ale — ať se to komu líbí či ne — zůstává zcela jisto, že jeho činnost duchovenská v církvi, pokud je to činnost v Duchu a pravdě, má autoritu, která není odvozena z lidí a nezávisí na lidech. Představme si věrný sbor Páně. Vol ■ bou si povolá faráře. Ta volba není licitace podle líbivých vlastností toho onoho kandidáta. Je to spolehnutí na Boží milost, která sama ráčí posílat vhodnou osobu a údové sboru ji přijímají ochotně, s radostí, jako toho, koho jim posílá Bůh. Není-li tomu tak, těžko se dá mluvit o sboru Páně. Kde se pouze hlasuje s úmysly, provozovat církevnické obchody, kulturní soutěže, theologické turnaje a podobně, tam jsme daleko od církve. Neboť pravý farář je ten, kdo přichází do sboru proto, že musí jít r. pověření Božího, a který pak má ve sboru duchovní svobodu a nezávislost, ho. Nekatolický duchovní může po ukončeném obřadu pronést několik slov (kázání) nebo modlitbu. Obdobně může katolický duchovní se zúčastnit smíšeného sňatku v evangelickém chrámu nebo modlitebně. V katolickém kostele musí katolický farář klást svatební otázky, pro evangelický chrám se vyžaduje příslušná dispens. 1 Zmíníme-li zrušení církevních třeštil nad smíšenými manželstvími za podobných podmínek jako při nově uzavíraných smíšených sňatcích (o tom jsme přinesli zprávu v 37. č. KJ1, smíme se zadostiučiněním říci, že konfesijně smíšená manželství už nepatří ke křesťanům „druhé třídy“. Nový ekumenický pohled, vědomí pastýřské odpovědnosti i za svědomí člena jiné konfese, touha po porozumění a úsilí po odstranění břemen, jež tížila svědomí „neplatně“ oddaných, to je třeba uvítat. Ale před námi je ještě dlouhá cesta. U nás evangelíků, ale i u mnoha katolíků, je pociťováno jako diskriminační křivda, že už „být evangelíkem“ znamená překážku manželství, к jejímuž odstranění je potřeba dispense. Těžko se zbavujete dojmu, že evangelický křesťan ještě znamená pro katolíka ohrožení jeho víry. — Reformované Švýcarsko po kladném uvítání instrukcí jejich ordinariátu předkládá svým kazatelům případy, kdy se nemohou zúčastnit „ekumenického sňatku“: 1. když příprava snouben- FARÁŘ poněvadž tam je jako Bohem poslaný. Ne ke zvyšování své osoby a pýchy, ne pro panování nad sborem. Ale abv byl pastýřem, milujícím stádce Boží, který rozděluje slovo pravdy včas i nevčas, zvěstuje bez lidského autoritářství a s autoritou Boží slovo života, je bratrem bratřím a je duchovním otcem v pravém smyslu slova bez povyšování a v bázni a třesení a bez pěstování třeba i theologického „koníčka“ na úkor církve. Svět tomu nemůže rozumět, ale církev věrná to takto přijímá jako dar Boží a dává I ze své strany svým farářům, jakožto Božím poslům, svobodu a nezávislost, aby mohli konat svůj úřad bez ohlížení na osoby. Proto pravý farář přichází do sboru jako ten, kdo svazuje svůj celý život se svým sborem, dokud Bůh dá. A tak to také sbor přijímá. Farář zůstává ve sboru, do něhož byl povolán, i tehdy, kdy sbor ochotně přijímá jeho službu pastýře, kazatele, duchovního správce, ale i tehdy, kdy se do cesty jeho zvěstovatelského poslání staví různé překážky ze stran lidí světáckých, evangeliu nepovolných, prosazujících svévolné myšlenky a nápady. Církev ví, že nemá právo odvolávat toho, kdo se začne nelíbit pro slovo pravdy. V tom je a má být farář nezávislý. Odchází ze sboru jen z vážných důvodů. Zůstává samozřejmě člověkem, takže i sbor má snášet jeho nedokonalosti a nedostatky, pokud farář chce trvat v pokoře na základě prorockém a apoštolském. To je pravá čest faráře. Nuže, něco se asi v církvi stalo, když je nyní předkládán návrh církevního zřízení, podle něhož farář má být vždy po určité době znovu volen ve sboru. Co to je? Církev seznala snad, že jsou faráři, kteří vůbec neodpovídají obrazu, jejž dává Pismo? Hledají svůj prospěch, myslí na pohodlí, touží po luxusu a cti u lidí, pyšní se jakýmsi vzděláním, mají se povýšeně к prostým a neučeným bratřím, a při vší své chudobě chtějí žít v lesku, a podle toho jednají, shá dějí, propadají světáckému myšlení a smýšlení. Ve světě čest nemají, a přeců nebyla od začátku společná, tj. vedená nejen z katolické strany, ale i ze strany evangelické; 2. když získají dojem, že snoubenci se nemohli svobodně rozhodnout, Obzvláště otázce náboženské příslušnosti příšv tích dětí; 3. když v rámci svatebního obřadu se koná mše. —• Rakouští evangelíci vyjadřují výslovný požádá vek užší spolupráce mezi katolickými a evangelickými duchovními. Podle nových směrnic o smíšených manželstvích smí katolický křesťan zůstat plnoprávným údem své církve i tehdy, když se dá oddat v evangelickém či jiném nekatolickém chrámu, a když se mu nepodaří dosáhnout toho, že jeho budoucí děti budou katolicky vychovávány. Evangelický člen, který stál na rozcestí mezi tlakem svědomí, které ho volalo к věrnosti ke své církvi, а к evangelické výchově dětí, a mezi láskou ke katolickému partneru, jež mu bránila v tom, vystavovat svého milého církevním trastům, může se svobodněji rozhodovat. Zda v krizových údobích manželství (po 7 a po 15 letech) různost víry a přesvědčení nebude již vyvolávat napětí, třenice, hořkosti a hádky, nebo aspoň ne v té míře jako dosud ■ tu musíme vyčkat statistických dat. Ale všecko, co vede kupředu к očištění a ozdravění manželství, rodiny, lidského soužití a vzájemné snášenlivosti, musíme uvítat a podporovat. F. M. Dobiáš ce ji chtějí mít životem, který by se více méně vyrovnal světu. Tak břímě světské necti chtějí zmenšovat. Jsou i v samé církvi oči, které toto velnu ostře sledují a vidí: některé s bolestí, některé se škodolibostí a jízlivostí. Proto není divu, že církev chce rozhodovat o tom, jak dlouho, nebo že jen do určité doby, chce trpět takové faráře. Ale co potom? Anebo se církev domnívá, že farář, poněvadž je také jen člověkem, jako každý jiný, je také i jakožto zvěstovatel Slova a šafář tajemství Božích podroben vůli lidí nebo lidu církevního, který má právo kdykoli ho po určité době bud u sebe dále ponechat, nebo od sebe propustit. Rozhodující jsou tedy podle toho práva lidská. A dát volnost těmto právům, to patrně vede též к onomu návrhu. Přitom zůstává bez diskuse fakt, že církev má mít právo odvolat faráře nehodného. Též je jisto, že farář při vší skromnosti může a má mít jakous takous životní úroveň, mají-li ji lidé ostatní. Tedy jednak selhávání leckterých farářů, jemuž se má církev bránit možností odvolávat faráře, jednak právo lidí, aby sami rozhodovali o době působení faráře podle lidského uvážení — tyto důvody vedly к návrhu? A tak aby se faráři učili podle různých vzorů ze světa napínat víc energie, získávat víc kvalifikace, vyhovovat požadavkům doby, poměrů, lidí atd.? — Co je správné? Vzniká při všem otázka: Jakým způsobem se stane farář pravým farářem? Tot ovšem otázka jak farářů, tak celé církve. Čiňme, co je slušné činit. Ale pamatujme, že lidské činění samo o sobě je málo platné. Jděme hlouběji. Zamýšlejme se nad svým činěním. A nezapomínejme, že k samé podstatě života církve patří působení Ducha svátého. A toho kéž vyprošuje církev přímluv nými modlitbami — i za faráře. A faráři za církev, jejíž částí jsou 1 oni, ačkoli nesou Slovo, které je nad církví, i nad světem a nad každým lidským usnášením. Rostislav Nechuta Smíšené sňatky и nás a jinde '(Dokončení ze str. 1) kutovat o novinkách v teologii. To je ta klikatá cesta ke kazatelské poctivosti. aby kazatel měl tak trochu pocit, ie má před. sborem vnitřní právo (ít na kazatelnu, a ie tam planě nemluví. V neděli ráno /e na scéně nehoda. Host onemocněl chřipkou, má horečku a bolesti. V poslední chvíli, 10 minut před bohosluibaml, účinný lék zabral. Jeho účinek však potrvá jen dvě hodiny. Místní kazatel sí oddechl, ie nebude musit improvizovat. Začaly bohoslužby. Radostné shromáždění. Největší radost snad má místní farář. Snad to všechno, co tu dělá, není zbytečné. Snad to někomu bude к uittku — a ta plná modlitebna je povzbuzením. Přes zdravotní Indlspozicl hosta vyznělo kázání pěkně. Bylo prosté, pravdivé a tryskalo z hlubin biblické zvěsti, aby svlaiovalo náš nejednou vyprahlý život. Společenství sborového dne pečeťme kolem stolu Páně. Hned po bohoslužbách odešel bratr profesor nahoru. Znovu se hlásí ošklivá chřipka. Ještě že máme ve sboru ochotné lékaře. Místní farář sleduje, zda je vše v pořádku, sbírá přihlášky na zájezd, loučí se s lidmi a zve je na odpoledne. Dává st pozor, kdo je z okolních sborů, a z jiných církví, aby je ještě osobně přivítal. Větší pozornost Věnuje těm, kteří přišli právě jen na sborový den, než těm, se kterými se vidí každou neděli. V poledne je všechno nejisté. Hostu, který má odpoledne přednášet, se přltíiilo. Domácí farář si pouští hlavou téma jeho přednášky a chystá se, že bude improvizovat. Nedělá to rád. Pro nouzové situace je to ovšem třeba umět, ale nesmí se to dělat často. Jsou ovšem kazatelé, kteří jsou v tom mistry a sklízí za to někdy i úspěch. čtvrt hodiny před začátkem ještě není jasné, kdo bude přednášet. Bratr profesor se však rozhoduje, že když bude moci sedět, přednášku přednese. Nedá se přemluvit. S přemáháním jde dolů. Skutečně přednášel. Jedinečným, poutavým, bezprostředním způsobem. Říkal věci revoluční, ale těm, co se chtěli pohoršit, otupil hrot„ protože dostatečně ukázal, že jeho názory nejsou nějakým polo-ateizmem, ale pozicí pravé, vědecky otevřené, myslící víry. Po odpoledním shromážděni začalo pohoštěni. Sestry, které si je vzaly na starost, všechno jedinečně zvládly. Ovzduší bylo bratrské a pěkné. Host, který skončil přednášku již ovšem nahoře leží v posteli. Místní farář zařizuje nejnutnější. S někým se stačil rozloučit, ale možná, ie když chodil mezi lidmt, si každého nevšiml nebo nebyl při vycházení vždy и dveří. Všichnt se rozešli. Bratr farář doprovodil hosta na vlak. Bratr profesor se nenechal zdržet. Říkal, ie raději bude marodit doma. Ve sborovém domě to vypadá jako po boji. Trochu s vnitřní radostí dívá se farář po těch rozházených Židlích. V pondělí to uklidí. Dnes už toho má dost. Byl to pěkný sborový den. A přec se stala tragedie. Představte si jaká. Jedné sestře, prý docela věrné návštěvnici shromáždění, nepodal bratr farář ruku. Ono se jí to dotklo, byla přehlédnuta a neopomněla to sdělit jiné sestře. Ta to ovšem považovala za malichernost a bratm faráři řekla, že to jistě napraví, protože takové přehlédnutí se může stát, a s ješitnými lidmi /e potíž. Bratr farář by to rád napravil, jenže se nedověděl, kdo to byl, komu tu ruku nepodal. Pravděpodobně některé sestře, která dost pravidelně sedává v kostele. i Varšavské jubilejní oslavy. К 400. výročí Sandoměřské dohody uzavřely nedávno obě polské reformační církve, augsburská a reformovaná, smlouvu o společenství kazatelny a stolu Páně. Tato dohoda byla viditelně dokumentována v neděli 18. října v slavnostním shromáždění a fubilejní vzpomínce slavné Sandoměřské dohody v luterském chrámu Páně sv. Trojice ve Varšavě. Kázal reformovaný biskup dr. lan Nevečeřal, svátou večeři Páně vysluhovali biskupové obou církví, dr. J. Nevečeřal a dr. A. Wantula za účasti zahraničních hostů z obou denominací. Z církví luterských mezi jinými byli přítomni: dr. P. Hansen z Ženevy, dr. Kastlund ze Stockholmu, gen. biskup dr. j. Michalko z Bratislavy a biskup J. Cymorek z Českého Těšína. Církve reformované zastupovali: dr. Jamec McCord, president Theological Princeton Seminary, biskup dr. Janos Bakos z Budapešti, Antal Szabo z Levie, Alexandr Abra.hamowicz z z Vídně a Jürgen Reuter z NDR. Za me zlnárodní církevní organizace byli pří tomni: dr. G, G. Williams, gen. sekretář evropské konference církví a dr. H. Puf fert z evropské komise mezicírkevnl po mocí pří SRC. Církev českobr. evang. za stupoval farář F. Budínský z Českého Tě šína a E. Jelínek. Odpoledni jubilejní oslavy se konaly v ref. chrámu. Hlavní referát přednesl luterský farář W. Preise z Bydhošti a jménem zahraničních hostů promluvili dr. McCord, biskup Bakos a gen. biskup Michalko. Vzpomínkové jubilejní oslavě předcházelo v sobotu 17. října posvěcení a otevření evangelického střediska v Miodově ulici. Je to komplex moderních budov, v nichž je ústředí církve luterské a redakce dvoutýdemíku Zwiastun, Křesťanská theologická akademie, na ntž studuji Příští duchovni obou reformačních církví, ostatních menšinových protestantských společnosti (metodistů, baptistů atd.), polské katolické církve (jakási obdoba naši církve československé) a církve pravoslavné. Je to opravdu ekumenická bohoslovecká fakulta. Posvěcení a otevření nového střediska se zúčastnili všichni zahraniční hosté a zástupci polského státu. Výstavba krásného sídla bohoslovecké akulty stála přes 14 miliónů polských datých. Náklad nesly obě reformační církve (církev luterské se podílela více než v 50 % za vydatné pomoci světové luterské federace, SRC a HEKS. V pondělí 19. října v novém sídle theologické akademie se konala pracovni konference, na ntž byly předneseny čtyři vědecké referáty o Sandoměřské dohodě a jejím významu pro dnešek. Téhož dne byli zahraniční hosté přijati zástupci státu v úřadě pro církevní věci. Jménem hostů učinil zde projev dr. McCord a E. Jelínek. Příležitost к dalšímu polskému projevu a vysloveni přáni jménem českobratrské církve evang. se naskytla E. Jelínkovi na slavnostní pondělní večeři v sídle Polské ekumenické rady. ej 8. číslo Křesťanské revue je věnováno památce J. Ä. Komenského a 350 výročí Bílé Hory. Přináší příspěvky A. Molnára, J. Smolíka, v čísle je příspěvek katolického komeniologa z Holandska W. Rooda o Komenského synu Danielovi. M. Flegl rozebírá Karafiátův postoj к Bílé Hoře. S. Verner se zamýšlí nad světly a stíny baroka — Cena výtisku Kčs 3,50. Křesťanskou revut rozšiřuje Poštovní novinová služba Neúspešné urgenco u PNS Sdělte laskal redakci v Ječné 19, Praha 2.