Kostnické Jiskry Evangelický Týdeník, 1976 (LXI/1-44)
1976-01-01 / No. 1
v * Na rozhraní Vybízím vás, bratří, pro Boží milosrdenství, abyste sami sebe přinášeli jako živou, svátou, Bohu milou oběť; to ať je vaše pravá bohoslužba. A nepřizpůsobíte se tomuto věku, nýbrž proměňujte se obnovou své mysli, abyste mohli rozpoznat, co je vůle Boží, co je dobré, Bohu milé a dokonalé (Rím. 12, 1—2). Pavlův list Římanům se právem pokládá za nejmohutnější epištolu Nového zákona. Jako v žádné- jiné v ní apoštol hluboko nahlíží do Božího díla spasení, jako by shrnoval v těch několika kapitolách všechno poznání, kterému dal Bůh v jeho srdci životními zápasy dozrát. A tu ve chvíli, kdy se veliký list chýlí ke svému závěru, zazní slova pozoruhodně konkrétní, zaměřená к našemu dennímu životu. Ještě v posledních větách 11. kapitoly Pavel až v ustrnutí žasne: „Jak nesmírná je hloubka Božího bohatství, jeho moudrosti i vědění! Jak nevyzpytatelné Jsou jeho osudy a nevystopQvatelné Jeho cesty!“ [33. 34). Ale z této chvalořeěi nevyvěrá nadzemské povznesení mysli až snad к blouznivému vytržení z všedního, a právě tak z ní nevyvěrá uěená vědomost a vznešené poznání, skrytých tajemství. Cíl, к němuž hloubka všeho rozpoznání nám daného míří, je podivuhodně prostý; bylo nám dáno poznat nevyslovitelnou Boží moudrost, abychom ve svém denním životě činili správná rozhodnutí a jednali dobře. Jenže tato skutečnost dobrého života vůbec není něco malého, nýbrž naopak je to skutečnost dalekosáhlá! Apoštol ji. vidí jako na rozhraní věků: „Nepřizpůsobujte se tomuto věku, nýbrž proměňte se obnovou své mysli.“ Ježíš Kristus vstal z mrtvých, není možno žít dál jako dosud. Jeho vzkříšením se otevřel nový věk, a všichni, kdo uvěřili evangeliu, jsou znovu zrozeni do tohoto věku Kristova. Jde o proměnu, jde o nové smýšlení. Neztraťme toto veliké nové vidění v malichernostech! Velmi často se slovo o nepřizpůsobování tomuto světu chápe v církvi docela malicherně, když se napomenutí soustředí na módu a úoravu zevnějšku na zlozvyky a nezpůsoby, na zábavu a povyra-Žení. Ale zde jde o veliké věci! Jaký je ten „starý věk“, v němž jsme žili, dokud Kristus nevstoupil do našeho života? Je to svět, kde není milosti, není daru — proto jeho nevyhnutelný způsob je nelílostný boj o místo na slunci. Je to svět bez věčnosti — proto za jedinou moudrost platí nevybíravé sobectví a soustředěný zájem urvat, co se dá. Tomuto věku se nepřizpůsobujte, volá apoštol Pavel. Víte přece, že Ježíš Kristus vstal! Víte o jiné možnosti života! Víte o věčných Božích zaslíbeních — kdo vás tedy může připravit o to, co má skutečnou hodnotu? Víte o Boží milosti, z nezaslouženého slitování darované —- a proto i svůj život vnímáte jako dar, ne právo,» a za každý den a za každý úsměv umíte být vděčni. Celá vzdálenost dvou světů je v tom napomenutí „nepřizpůsobujte se tomuto věku — proměňte se obnovou své mysli“: Nežijte jako tento svět, který miluje sám sebe — žijte jako váš Pán Ježíš Kristus, který miluje druhé! A tento nový způsob života označuje apoštol za pravou bohoslužbu. Bohu milou, svátou oběť. Tak dává našemu prostému dennímu úkolu, který nás kolikrát unavuje svou nepřetržitostí, podlamuje tím, jak výsledky nejsou vidět — tomu šedivému všednímu úkolu dává slavné posvěcení. Není to úmorná práce pro ljdi, kteří ji neocěpí a snad ani nevidí — je to pravá, vznešená, svátá, vpravdě kněžská služba našemu Bohu. Jak je veliké smět vidět svůj život v tak nesmírném světle! Milan Hájek Celé evangelium /Dokončení ze str. 1J by se skládám. Principem nemůže být ani problém křtu ani problém sedmého dne. Takové důrazy vedou к nevyváženosti evangelijní zvěsti a porušují celistvost evangelia. Ovšem, že tyto samostatné důrázy jsou pochopitelné. Vznikaly a vznikají všude a vždycky tam, kde oficiální církev je podceňuje a sama zapomíná, že patří к celistvosti evangelia. Tak vznikají sekty. Jejich označení sotva je odvozeno od slovesa secare = odříznouti, nýbrž spíše od sequor = následovat [určité učení). Sekta vzniká tam, kde jednotlivost biblické zvěsti je povýšena na obecnou a vše ovládající zásadu. Tedy pozor: každá církev nese na sobě stopy sektářství, i když toto podezření odmítá, protože sotva postihuje celé evangelium. Často mluvíme o tom, že církevní rozdrobenost křesťanstva je dokladem odklonu od Kristovy touhy vyjádřené v jeho modlitbě, v níž praví: „aby všichni jedno byli“ (Jan 17, 21) a od Pavlových ■slov: „Jeden Pán, jedna víra, jeden křest“ (Efez. 4, 5). Rozdrobenost je pochopitelná, protože jsme si rozdrobili evangelium. Je dobře, jestliže jí pociťujeme jako nedostatek, který se pak snažíme mírnit, nebo dokonce odstranit ekumenickým úsilím. Toto úsilí budiž požehnané, ale nesmí zažehnat nedostatek našeho chápání evangelia. Děláme totiž ekumenu, ale přitom si každý hrajeme na svém vlastním písečku. Máme sice Světovou radu církví, ale přitom jednotlivé církve si svou existenci neumějí představit bez udržování svých vlastních centrál, jimiž se dávají určovat. Také tvrdívátne, že důrazy uplatňované jednotlivými církevními jednotami přispívají к poznání, že evangelium je pestré a že tedy jedna církev nahrazuje a doplňuje svým zvěstováním a zaměřením to, co jiné opomíjejí. I když je to pravda, neznamená to, že bychom měli přestat přemýšlet o tom, že evangelium, aby evangeliem vůbec bylo, musí být neztenčené, neredukované, plné, celé. Jsou to jen náhražková zařízení a názory. Plnost evangelia nenahradí. Stojíme před ním bez výmluvy. Místp, abychom se dávali určovat evangeliem, domníváme se, že smíme a musíme určovat evangelium. Náš vztah teologicky a zvěstovatelsky, není v pořádku, Protože je celé a má svou plnost, nemůžemq s ním zacházet podle svých chutí a měřítek. Jestliže tak činíme, ztrácíme křesťanskou věrohodnost. Vyvoláváme otázku: která církev je tedy ta pravá? V skrytosti svého srdce si domýšlivě namlouváme a někdy to i hlasitě řekneme, že právě ta naše. Nezbývá nám však než znovu se pod evangelium sklonit, zamyslit se nad jeho šíří a hloubkou a zjišťovat poctivě, co nám z něho uniká, čím z něho se nechceme Obírat, s čím nejsme vyrovnáni, o co je zkracujeme. Jeho plnost se musí projevit v naší teologii a musí být patrna stále znovu a každou neděli na každém našem kázání. Kázání bez evangelia není kázáním. Bez něho není teologie. Starověká církev se pokusila celost evangelia vyjádřit. Reformace na toto úsilí vědomě navázala. Odkazem pro nás je pokračovat, nechceme-li jen jaksi křesťansky vegetovať. Prostě: zpět к celému, plnému evangeliu! J. B. Jeschke t Darovaná Už jsme tedy v roce 197 6. V tom uplynulém jsme dostali nebo sami psali černě orámovaná oznámení. Proč právě já jsem a mnozí uí nejsou? Na vtíravé a znepokojující „proč?“ odpovídá křesťan: Není to samozřejmé, že tu jsem, že připisuji tento rok do mého osobního kalendáře, je to dar, který si nemohu koupit a který mi vposledu nikdo z lidí nedá. Obdržel jsem jej od toho, v jehoí „rukách jsou časové naši.“ Tento dar není samoúčelný. Je darovanou příležitostí к plnění poslání. Jsou někdy v životě svízelné okolnosti vnější i takové bolesti tělesné a duševní, že si postižený ‘přeje už přejít údolím stínů smrti. V takové stresové situaci byl apoštol Pavel v EJezu. Tehdy napsal filipským přátelům: „Táhne mne to na obě strany: Toužím odejít a být s Kristem, což je jistě mnohem lepší, a zase zůstat v tomto těle je potřebnější pro vás ... získávám tím možnost další práce." 1 nemocní mohou pracovat. Před několika léty jsem provázel přítele ze studií na návštěvu do nedaleké vesničky. Vstoupili jsme do domku, ve kterém ležela opuštěná, na sousedy odkázaná žena s pokročilou rakovinou. Po krátké pobožnosti se usmála a řekla: „Bratře faráři. Pořád mám co dělat. Mám v paměti váš celotýdenní program a každý den každý váš krok provázím modlitbami, aby Bůh žehnal vaší práci.“ V obou případech není naříkání ani trpná odevzdanost osudu, ale naopak příležitost úsilí nepromarnit darovanou příležitost. I křesťan však může opomenout životní orientaci podle evangelia. Stává se, že neví nebo nechce vědět o darovaném času jakožto příležitosti, ve které smí osvědčit vyznavačství Krista. Jakubova epištola zvedá proti takovému postoji varovně prst: „Vy, kteří říkáte: Dnes nebo zítra se odebereme do toho a toho města, pobudeme tam rok, budeme obchodovat a vydělávat, vždyť přece nevíte nic o zítřku ... ale vy se chlubíte ve své pýše. Každá taková chlouba je zlá. Co je váš život? Vždyť jste mlha, jež se na chvilku objevuje a potom z jevu mizí.“ Taková pýcha zastírá skutečnost a navíc uzavírá výhled к Dárci života, jako když se dítě nezná к matce а к otci. Pak dochází к paradoxu: Křesťan si sám plánuje život bez Boha a přitom se dovolává Bbha, když mu to nevychází. Tak se jeho víra sesouvá v pověru, křesťanství v náboženství, kde namísto poslušnosti Bohu, se Bůh považuje za služebníka našich cílů. Takovému nebezpečnému přehodnocení křesťanského životního postoje lze zabránit důsledným a každodenním: „Raději byste měli říkati: Bude-li Pán chtíti, budeme živi a učiníme to i ono." Nejde zde o pobožnou frázi, nýbrž o vnitřní napětí, ve kterém se rozhodujeme poäle Krista. Výhled na nový rok přes Krista je klíčovým přístupem pro náplň dnů darovaných nám jako vzácnou příležitost. Pavel Nagy Břemeno korespondence. Jsou lidé, které prostě nepřinutíte, aby napsali. Nedivím se jim, chápu je. Oni tuší, nebo dokonce vědí, že napsat něco, co se smí nazvat dopisem, neznamená položit na papír několik frází. Oni cítí, že je třeba vzít na sebe alespoň kousek toho, co na tom druhém leží a co ho tíží, a odpovídat mu z pod tohoto břemene. A na to nemají jednou sílu, podruhé trpělivost a potřetí čas. Ne na napsání dopisu, nýbrž na spoíunesení břemene. Jak umí takový dopis zarmouceného srdce vzít člověku radost třeba na několik dní, rozrušit vnitřní vyváženost a soustředěnost, potřebnou, ba nezbytnou к duševní práci, a třeba i někdy spotřebovat tu svěžest, kterou bys mohl věnovat svým blízkým! — Jenže ruku na prdce: Ty , sis ještě nikdy v dopisu nevzdechnul, neposťeskl, nezaprosi)' — třeba mezi řádky— o pqmoc a povzbuzení, o přímluvnou modlitbu, o slovo naděje? —■ Na stole leží dopisy. Rád bych si něco přečetl, poslechl pěknou desku. Také bych se potřeboval připravit na nedělní kázání. Ale budu psát odpovědi. Jedni druhých břemena neste ... To je totiž výsada vyvolených. jh Ještě o svátostech. Reformace bojovala proti středověkému pojetí svátostí a jejich -účinku mnohem intenzivněji, než proti jejich počtu, který může být dodnes diskutován. Podle prof. Hromádky je každý čin milosrdenství prokázaný ve jménu Kristově našemu trpícímu bližnímu vlastně svátostí. Katolická církev učila a dodnes učí, že svátosti působí již samy o sobě tím, že jsou vysluhovány a udělovány (ex opere operato). Reformace se vracela znovu к původní praxi, že svátosti musí být spojeny se Slovem Božím, ano, že ony dokonce jsou viditelné Slovo. К člověku oslovenému Slovem Božím svátost mluví, nevěřícímu a nepoučenému neřekne nic a zůstává pro něho prázdným a zbytečným, i když třeba zajímavým obřadem. Jan Kalvín ve své Instituci přirovnává svátosti к pečeti připojené ke královské listině. Listina platí i bez této pečeti, avšak pečeť viditelně označuje její pravost a závaznost. Voláme-li dnes po častějším vysluhování svaté večeře Páně, má to jistě své opodstatnění, avšak připomínejme sobě i druhým, že svátosti nejsou tajemným a kouzelným prostředkem na ochranu proti zlu, ale jsou viditelným znamením Slova, které musíme nejen uchovat v srdcích, ale svým životem v rodině i ve společnosti uvádět ve skutek. Štěpán Šoltész ve své knížce „Dějiny křesťanské církve“ pravdivě konstatuje, že tam, kde byla porušena víra, že Bůh к nám mluví jen a jedině skrze své slovo, tam církev ztrácí možnost bránit se proti pověře. Z. S. STOLETÍ O. .'- . l.-r. It.-Wí Právě, když kráčí století, žiji své při práci. Je cítit van, jak list by veliký to byl, jejž Bfih a ty i já svým písmem naplnil, teď ve výši se odcizeně obrací. Je cítit ještě lesk té strany nové, na níž se všecko teprv 'může stát. A tiché síly zkoušenjí svou šíři, pohotové, měří se temným pohledem, než vyjdou bojovat. R. M. RILKE, přel. S. V. AMEDEO MOLNÄR Dynamický proces husitské revoluce, do něhož byly v 15. století strženy, třebaže s nestejnou intenzitou, všechny společenské třídy a vrstvy českých zemí, provázelo výrazné zlidovění kultury. К nejúčinnější formě mluvního a literárního projevu se nejtrvaleji vzepjalo kázání. Je proto na místě pokus dotázat se tohoto nejrozšířenějšího druhu dobovétio literárního projevu, kázání, zda a jak jeho autoři reagovali na možnosti lidové iniciativy v díle reformace. Velká popularita a spolu účinnost kazatelského projevu v Čechách v době. která přímo předcházela výbuchu revoluce, a jeho dlouhotrvající životnost v husitském prostředí, signalizují přinejmenším zvýšenou poptávku po teologické orientaci života a silnou participaci posluchačů na úkolech, jimž kázání sloužilo. V jaké míře se stával výraz kázání, jeho řeč i jazyk odpovědí na tuto poptávku? A nakolik se v něm sama teologie znovu hledala jako naléhavě sdělné slovo o Bohu a o člověku, nakolik se naznačenou lidovou potřebou a poptávkou obnovovala a významově posunovala její vlastní tematika? Jsou to otázkv o nichž by bylo upřílišené tvrdit, že nepřekročily práh teologického vědomí aspoň některých pronikavějších představitelů církevně reformních snah. Dálo se tak ovšem napořád v dobových, tradicí určovaných představách symbolech, jejichž obsah a zejména a společenský dosah nám sice sluší vymezit přesněji, ale jejichž sílu Ref ormační podnětů, postojových a citových jsme pro svůj časový a mentalitní odstup v nebezpečí podcenit, nebo ani neuznamenat. U Husových kazatelských předchůdců se pracně dere na světlo poznání, že vnější a vnitřní stav křesťanstva v době avignonského papežství a pak i za dvojpapežství volá po změně. Waldhauser, Milič i Janov se shodují jak v pozoufání nad dosavadními nápravnými prostředky administrativní povahy (tlakem shora, vykonávaným vrchnostmi církevními světskými), tak v přesvědčení o nea zbytnosti kazatelské výzvy a v důvěře v její účin. Úděs z poznání nenávratnosti dějinného času, jenž spěje, poznamenán antikristovskou zradou, к poslednímu neodvratnému soudu, vyráží Miličovi dech a s ním i tradiční teologickou mluvu. Novost situace církve v čase vyžaduje nové kázání, novou teologickou řeč. Okol, před nímž sám Milič stojí oněměle jako začátečník a nedouk, takže ještě i jedné ze svých sbírek kázání dá drasticky skromný pavlovský název nedonošeného dítěte, Abortivus. Milič i tím vyjadřoval tušení, že nastává, musí nastat proměna také společenského statutu teologa-kazatele, má-li dostát svému otřesně náročnému úkolu. Sám tu proměnu předznamenal svou osobní cestou, když se r. 1353 na výšinách své zprvu notářské, pak kanovnické a arcijáhenské kariéry dobrovolně rozhodl pro deklasující chudobu a pro oprošťující přeškolení na kazatele, a když se pak od r. 1372 pokusil spojit svůj život s osudy nejbědnější vrstvy císařského velkoměsta, pražských nevěstek. Nové uchopení evangelia a jeho obecenstevní prožitek, vzbuzený kázáním „jednoduché pravdy“, nelze v očích Miličových odmyslit od kazatelova životního souručenství se zástupy nejprostších lidí, s nimiž se společně učí mluvit novým jazykem. Co takto Miliče vedlo к tušení úlohy, jaké se ujímají „prostí, hloupí a nevzdělaní" při formulaci nového teologického jazyka, to Matěj z Janova už zcela uvědoměle pojal jako nevyhnutelnou etapu reformačního procesu. Jen redukcí křesťanské existence na její prvotní a trvale základní zdroj bude možno vrátit církvi a jejímu kázání jejich pravé poslání. V plnosti к tomu dojde teprve tehdy, až „povstane nový lid, ztvárněný podle nového člověka, stvořeného к božímu obrazu, z něhož vzejdou a budou vzati noví klerikové a noví kněží“. Vidinou nového lidu jakožto živné půdy vlastních nositelů obnovné funkce křesťanského kázání přiznával Janov věřícímu lidu do značné míry reformační iniciativu. Bylo by ovšem mylné rozumět této janovovské iniciativě lidu a jeho chápání kazatele-kněze Jakožto funkcionáře tohoto lidu hned jako přímému návodu к reformační akci vedené zdola. Tak mohl být Janov vykládán později husitskou levicí a ještě Jednotou bratrskou před koncem 15. století, tedy v době, která buď prožívala nebo měla za sebou mohutný pohyb lidových mas, účastných na společensky revolučním převratu. Vlastní Janovovo vidění mělo ještě miličovsky prorocký charakter a bylo co nejintimněji spjato s mysticky duchovním pojetím církve a s augustinskou představou reformace, která ve svém východisku zůstávala po výtce znovuzrozením individua. Vzpomenuté tušení miličovců, že prostí začínají uchvacovat záchrannou pravdu, a že „nový lid“ se hotoví vznést své požadavky na klérus, se u Jana Husa, hlavně po jeho přelomové zkušenosti s popravou tří tovaryšů z července 1412, projevilo v přesvědčení, že u lidí z vrstev neprivilegovaných, sociálně znevýhodněných, je větší vnímavost pro boží pravdu a větší citlivost pro kazatelskou výzvu. „Kristus se dříve ukázal prostým malým lidem než zpupným prelátům. To činí i dnešního dne, když se dříve a více ukazuje chudým než bohatým,“ kázal v r. 1413. Tou dobou si také uvědomil a vyslovil požadavek vázanosti kněze na lidovou volbu, i to, že takto zakotvený ústrojný vztah к věřícímu lidu podmíní kazatelův životní sloh, ne-li přímo společenské postavení. Na rozpoznání větší receptivity lidu vůči Božímu slovu, pro něž mu jeho utrjrení otvírá sluch, trvali především radikální kazatelé, jakým byl v Praze Jan Želivský a mimo Prahu bohoslovci táborští, z ostatních husitů se tomuto stanovisku blížili jen málokteří, například Martin Lupáč. Naopak nedůvěra к chápavosti lidu ve věcech teologických charakterizovala učitelské a kazatelské působení Jakoubka ze Stříbra (z. r. 1429). Jeho nevšední smysl pro tajemství Božího majestátu ho přivedl к představě, že prvotní církev jádro svého vyznání nesdělovala hned všem, nýbrž až do času zatajovala. Tuto představu spojil s janovovsky kladným hodnocením kategorie času v reformačním procesu: „Iýe každá pravda každého času jest potřebná.“ Kazatel musí umět odpovědně přizpůsobit svůj projev nestejným potřebám buď krátké anebo dlouhé dějinné perspektivy. Na Jana Rokycanu zapůsobila tato Jakoubkova moudrost mocným dojmerm skoro jako odkaz. V přestávce dramatických diskusí na basilejském koncilu vzpomínal Rokycana v kruhu přátel 2. února 1433, jak Jakoubek, když před necelými Čtyřmi léty umíral, radil svým spolupracovníkům: „Mějte dvojí knihy, jedny pro své rozjímání, a s těmi nechoďte před lid. jiné pak pro poučování lidu.“ Jakoubkovi ovšem přitom nešlo o zásadní vyloučení lidu z poznání boží pravdy, nýbrž o zajištění teologického nadhledu v konfliktních situacích za bezradnosti lidu. Pražští radikálové stejně jako táboři mu však vytýkali, že tím ve skutečnosti pravdě neposloužil. Programatický útlum téze o lidu jako nejcitlivějším přijímači pravdy vykazuje literární a kazatelské dílo Jana z Příbramě (z. r. 1448). Jednak rozvíjelo některá hlediska Jakoubkova, jednak se vracelo ke stanovisku katolickému zejména starostí, aby pravda, vyskytne-li se snad mezi lidem a je-li z jeho iniciativy šířena, byla prošetřena odborníky, mistíf příslušných věd. iniciativa lidu ve svědectví husitského kázání