Literární Noviny, červenec-prosinec 1955 (IV/27-53)

1955-07-02 / No. 27

% Poema o ^/trku Vedle upřímného uznáni, kterého se dostalo všem mladým za jejich spar­takiádní vystoupení, patří přece jen přiznat největší^ úspěch těm, kteří nejvíc bojovali. Je to spravedlivé i potřebné. A ti chlapci a děvčata z hrdinské poemy o 'Ví tř ku, jak bychom měli vystoupení pracov­ních záloh nazývat, opravdu'bojovali. Sami v sobě a sami o sebe, od prv­ních nácviků. Na třicet tisíc se jich připravovalo a sotva třetina mohla jet do Prahy. Slyšel jsem innoho krásného o tom vpravdě ušlechtilém boji o takovou poctu. Nevedl se jen v tělocvičnách a na hřištích, ale stej­ně houževnatě i v učebnách a v díl­nách. Rozhodoval prospěch, pracovní disciplina, chování i morálka vzá­jemných vztahů; rozhodovaly deseti­tisíce brigádnických hodin na vý­stavbě měst, továren, stadionů. Zahořeli ti mladí Melikou láskou k myšlence a velikou bojovností za ni. Vím na příklad o tom, jak na jedné okresní spartakiádě mělo od­padnout jejich vystoupení pro nelí­tostný liják. Mladí si svolali „aktiv", vystoupení si vybojovali a byli od­měněni; v nesmyslném nečase diváci zůstali v nekrytých ochozech — a jásalij A my, jásajíce na Strahově i v tisku nad velkolepým koloritem, podmanivou harmonií, udivující přes­ností i básnivou koncepci jejich vy­stoupení,+málo jsme při tom promlu­vili o bojovnosti, vypjaté do kraj­nosti. Z té zvonivé mince jsme zatím více než její líc hlídávali její rub: na příklad problémy pedagogické. Za­tím si mládež vytvořila stranou nás pevnou základnu pro svou lásku i úctu k vedoucím. Starostlivíme, co jí dát „do života, jakou četbu, jaké rady a pokyny. A ona vypochodovala náhle z bran svých učilišť oslnivě nová, nevídaně krásná. A my pocho­pili: nikoli naši mládež mentorsky kárat, nikoliv ji didakticky poučovat a s výše soudit — ale podchytit její nejkrásnější vlastnosti — tu bojov­nost především — a dát jim cíl, vy­soký, vznosný cíl. Vždyi po něm jak se dovídám — rázem zatoužilo na sta dalších dětí, které se po spar­takiádním vystoupení pracovních zá­loh shánějí, jak se dostat do toho mladého kolektivu. Myslím, že už u nás není moudré­ho člověka, který by nechápal, že spartakiáda je obrovský politický čin dalekosáhlého významu. V nám vy­dobyla tato mládež vítězství jedné z vůdčích myšlenek našeho života: smělému optimismu, vzrušujícímu pohledu- do budoucnosti. Podnítila v nás všech reálnou vidinu této bu­doucnosti stejně básnivými, stejně bojovnými, stejně občansky širokými i intimně jímanými prostředky, ja­kými ji zatím dovedli podněcovat snad jen skuteční básn!ci. KAREL DVORAK Jak se mládne... Setkal jsem se s tou staroy paní naposledy před rokem. Seděli jsme u černé kávy a ona si stýskala. Jak prý se to všecko otočilo, ani služku dnes člověk mít nemůže, zet i dcera chodí do zaměstnání, celý byt musím uklízet, tohle nikdy nebývalo. Až prý je člověkovi teskno vzpomínat. Stará paní to byla před rokem. I oči měla jakoby pohaslé. A teď jsme se potkali před několi­ka dny. Zase přinesla kávu, ale co říkám přinesla, ona s ní přiběhla! Posadila se, začala vyprávět, ale co říkám vyprávět, ona švitořila! Zet pracuje v železárnách, líbí se mu to, dcera učí a doplňuje si vzdělání dál­kovým studiem na universitě, vnuč­ka dostala ve škole diplom, že je s vyznamenáním — a hned mi ten diplom přinesla ukázat, vnuk má sa­mé výborné, jen jí oči svítily. — Je na spartakiádě, víte? Včera cvičil ve školním dorostu, zítra bude cvičit po druhé. Seděla jsem, celý den u radia — a já vám řeknu, celou tu dobu jsem plakala. To musí být krása! Jak to ti lidé všechno doká­zali? Přiznám sf vám, nevěřila jsem, že se to podaří, ale když jsem včera poslouchala, když jsem četla, co mi Pepa z Prahy napsal, já myslím, že něco takového u nás ještě ani nebylo. Nevím, jak bych to řekla, ale musí to být veliká síla... Když hlásili o těch malých dětech, to jsem pla­kala docela nahlas. Takové krásné děti! Jak jsem už stará, hned bych sedla na vlak a jela do Prahy, abych tu krásu viděla nj vlastní očj. Byl tam i president.. . Vy mně zná­te, ledaco se mi nelíbily, ale i z toho radia bylo cítit, jak ho lidé mají rá­di... Hned bych tam jela také! Vida ji, spartakiádu! Vida ji, starou paní, jak je najed­nou mladá! Zkrátka a dobře, louěili jsme se se smíchem. ZDENEK VAVR1K Tvář našeho Času Zažil jsem na Strahově, v neděli, kdy vrcholily dny žactva a dorostu, nepoznaný dosud pocit, který mě ne­opouští, ale vrací se neodbytně, jako by chtěl být vysloven za mne a mož­ná i za mnoho z těch šesti set tisíc diváků, kteří zhlédli první část spar­takiády. Snad by bylo možno jej na­zvat pocitem novosti našeho času nebo živúm pocitem socialismu, je-li vůbec možné takové pojmové spoje­ní. A nejraději bych jej snad nazval pocitem slávy našeho života nebo triumfem myšlenky, která se stala živoucím tělem. Jenže to všechno jsou abstraktní slova a nezahrneš do nich, co viděly oči, čím se zachvělo srdce a co se navždy vrylo do paměti citu. To na příklad, že si náhle, když se novým-'závanem hudby zavlní a za­bleskne stejným pohybem šestnáct tisíc mladých těl a kdy ti ten pohyb připadne jako plavné hnutí jediné ohromné j bytosti, čímsi blízké a podobné dávným pohybům země. z nichž se rodila horstva a zvlnily po prvé vody moří, a blízké a podob­né letu ptáků a podobné tajemství lesů a trav — že si náhle v tu vte­řinu uvědomíš: tato jediná nádherná bytost je dílo lidské myšlenky, je vý­sledkem ohromné práce, je slitím ti­síců vůlí a talentů, je vrcholnou svo­bodou, jakou může dát jen největší kázeň, směřující k jedinému společ­nému cíli. Ale což toto není obraz socialismu, což to není chrám lidské myšlenky, což to není triumf huma­nismu? Šestnáct tisíc chlapců a děvčat je jedna bytost. A je tn zároveň šest­náct tisíc osudů, životů, chtění, tem­peramentů, fantasií a talentů. Nena­padlo vás, že tu stojí na cvičišti na­děje a sen národa, že vidíte možná budoucí skvělé inženýru a vynálezce, filosofy a novátory, fcteří budou do­bývat silou intelektů světa? Ze tu v těch výtryscích a harmoniích čer­vené, žluté, modré a v té vážné, na­půl dětské ještě soustředěnosti tři­náctiletých a čtrnáctiletých už žijí básně budoucích básníků, plátna ma­lířů a díla sochařů, i kduž kámen, z něhpž se zrodí, je dosud ukryt v tě­le škály? Ze zde už v gestu děvčátek žije nádhera, lehkost i vznos umění budoucích tanečnic a hereček a že v jejich hrdlech žije už dnes síla a krása hlasu, který se rozezvučí « záři ramp našich a možná světových operních scén? Potkávám večer po vystoupení chlapce a divčata v ulicích Prahy. Jdou ještě vzrušení a šťastni svým mládím, jarem, Prahou, úspěchem a možná nově se narodivšími přátel­stvími a láskami. A dívám se jim znovu pozorně do tváři: hledám v je­jich rysech, které teď vidím zblízka a podrobně, ve vši jejich osobitosti a české otevřené kráse, teď zase tu jednu, společnou tvář, kterou jsem viděl při cvičení na stadioné. A na­cházím ji. Je v jiskře očí, v pohledu, ' který se dívá důvěřivě a s jistotou do budoucnosti. SERGEJ MACHONIN I ií HRDOST LIDU LUDVIK VESEL? Před třiceti Čtyřmi lety zněl pod zdmi pankrácké věznice zpěv stovek lidí. Duněl a rozléhal se do široka, nesl se velebně ulicemi a pronikal i do cel. Za železné mříže poslalo buržoasní soudnictví na mnohamě­­síční vězeni přední pracovníky děl­nictva, vůdce generální stávky v pro­sinci 1920. K nim letěla' slova písně proslavené a milované na celém svě­tě — Internacionály. Zpívali muži i ženy, kteří přišli přímo s cvičiště na Maninách, aby odsouzeným sou­druhům poděkovali za jejich posel­ství a zdůraznili, že boj pokračuje, že není síly, jež by mohla umlčet a rozleptat dělnické revoluční řady. Okouzlení z krásy a sily revoluč­ních sportovců maninských, vzepětí a pathos všech dříve opuštěných a roztroušených, jimž nástup k posled­­'ni bitvě velel k sevření řad, citli­vost umělce k historickému poslání třídy diktovaly básníkovi Josefu Ho­rovi verše zdravice ke spartakiádě 1920. To my tu všichni, cvičící a naslouchající a hledící, jsme jedno. Nesmírný roj a mraveniště, tisíce, tisíce, tisíce, pole máků, rozstříklé na cvičíš ě - ; a hlaholná, hlaholná polnice, dující do světa; Poslední bitva vzplála, přichází odveta. Léta nám vštěpovali, že nejsme té, měř nic, že nemáme žádné tradice a pokud jsme je měli\ tak staletí na ně nanesla nejen vnější, ale i vnitř­ní porobu, porobu ducha, Jeden z ideologů bývalé republiky, zrazu­jící nyní národ za hranicemi, řekl doslova: „Nejsme velký národ ani hmotně, ani duševně.“ Napsal to v měsících generální stávky dělnic­tva, ve dnech prvé spartakiády na Maninách, ve dnech ustavení Ko­munistické strany Československa. Lid mu odpovídal činem a strom svobody nasazoval na rudý květ. Právě zrozený, ještě slabý, proměfto - val se už ve vidinách a snech v krás­ný plod, jejž mráz nenávisti nemohl zničit. Den po dni dozrával zaléván výc!#>dern slunce, střežen moudrými sadaři s hlubokým srdcom plným lásky k světlu a lidskosti i planoucí nenávisti ke tmě a nízkosti. Když se naplnily jeho dny a oh- ' jevil se v celé mohutnosti, vytyčili jsme si cíle, až se hlava točila. Ale ruce byly osvobozeny, rozum a city se napájely z velkého vzoru a vedle nás i v nás samých rostla současnost hrdinštější a slavnější než kdykoliv dřivé. Deset let už nenalézá nevíra ve vlastní sily a jejich nevyčerpatelnost u nás živnou půdu. A přece jen se zachvělo srdce a rozum na chvilku zapochyboval, když současnost klad­la úkoly na první pohled neuskuteč­nitelné. Pouhý povel velitelů by ne­stačil zdolat hradby pevnosti, jestli­že bojovníci nejsou úkoly nadšeni a nedají jim všechny své síly, jestliže jejich tvůrčí schopnost je podvázána a nemůže se rozvinout svobodně a volně při úplném zachování dobro­volné kázně. Jeden takový bojový povel zněl: Uspořádat spartakiádu v roce 1955 k desátému výročí osvobození země Sovětskou armádou. K provedení zbýval jen rok času. Neuvěřitelně málo! Doma se ozvaly hlasy varují­cí, nevěřící a v zahraničí výsměšné, plné nadutosti a hloupého poci­tu nenahraditelnosti. Pochybovači i ostouzeči nechtěli vidět, že nejde 0 podnik jedné, třeba j největší tě­lovýchovné organisace, ale o výraz síly a uvědomělosti celého českého a slovenského národa. Z Prahy se rozletěla zpráva a sem se sbíhaly zvěsti o plnících-se tělo­cvičnách, o nově postavených hřiš­tích, o nadšeni a radosti, se kterou nastupovali staří i mladí k nácviku prostných. Přicházely pozdravy a s nimi závazky horníků, soustružníků 1 frézařů, zemědělců i vojáků. Kaž­dý chtěl nějak přispět, každého lá­kala vidina slavnosti, jíž ještě rovríé nebylo. Lavina se zvětšovala, jak se blížil duben a květen 1955. Jásavý­mi barvami cvičebních úborů hrála těla dětí i mládeže, mužů i žen na cvičištích okresů a krajů, pochvalou a hrdostí se naplnila srdce diváků. Stovky a tisíce velkých úkolů splňo­vala v těchto dnech — jako už po deset let — naše země. A velikost myšlenky spartakiády i její naplňo­váni životem se řadily vedle nich důstojně a směle. Neboť znovu pro­mluvila naše hrdost i náš dík. A přišly prvé dny I. celostátní partakiády. Jaké to byly dny, v nichž se před­stavilo naše mládí! V jeho cvičení se na strahovském stadionu v záři­vém krystalu objevil život, práce, ra­dost i boj. Zaduněla země pevným krokem dorostenců škol, rozvlnil se vzduch oslnivými záblesky dívčích stuh, rozzářila se zelená plocha naj­menšími ve Zlaté bráně i trochu vět­šími s krychlemi, tancem, prací a bojem se rozbouřila ve cvičení Pra­covních záloh, široké lány se otevře­ly při pohledech na dorost Sokola. Právem se můžeme chlubit sta­tisíci cvičenci, desítkou dokonalých vystoupení, jaká byla u nás — v zemi téměř staleté tělocvičné tradice — nevídaná a nepředstavitelná. Ale pouze v tom není naše největší chlouba, síla, radost a vítězství. V těch prvých čtyřech dnech spar­takiády, kdy všichni občané Prahy a statisíce hostu z domova i z, celé­ho-světa žili doslova mládím repu1- bliky, kdy mu patřila péče, láska a pozornost více než kdy jindy, pro­jevil se v plné miře áízáŕivém lesku genius našeho lidu, jeho tvořivé na­dání, radost a opojeni novým živo­tem, stejné jako schopnost boje a jednota. Ta zvláště! Nadšeni lidé povstávali se sedadel, tleskali, vola­li, záíícima očima objímali mládež, žili jedním dechem a jedním srdcem a jednou myšlenkou. A jak často zá­­létly jejich zraky k čestné tribuně, aby si ověřovali znovu a znovu, že president republiky je stejně dojat a uchvácen nositeli naší budoucnosti. Byť jsmé byli nesčíslněkrát uchva­cováni čistotou cvičení dětí, vzornestí nástupů, disciplinovaností a pohle*­­dem na zdravá, silná, opálená těla, nové a nové bouře potlesku vyply­nuly z niterného pocitu jednoty všech na cvičišti i v hledišti, z vědomí slá­vy naší revoluce, z díků osvobodite­lům a z vůle dát všechnu tvořivost a nadání ještě,slavnější budoucnosti. Tak myslily a cítily statisíce na sta- < díoně i u televisních přijímačů a mi­liony u rozhlasových přístrojů. Jako nesmírný hymnus naplněné­ho, bohatého života zněl strahovský stadion od čtvrtka do neděle. Sym­fonie hodná Beethovena či Šostako­­viče, mnohohlasá píseň lidsjtví. Všem jejím tvůrcům patří stejnou měrou naše láska. Nelze rozhodovat, kdo do­stal palmu vítězství. Neboť jedni pa­třili k druhým, jedni bez druhých by nemohli žít a dýchat. Věnujme však přesto několik slov mládeži Pracov­ních záloh a hochům i děvčatům z vesnic. Studenti mívali své slety i před válkou, ale ti z továren a polí takovou manifestaci své sily nezažili. Před třiceti lety psal náš první děl. nický president mnoho o tělovýchově. Uvědomoval si, jaký měla význam ze­jména pro učňovskou mládež. Cviče- 1 ním se otužuje a ukázňuje, formuje svůj charakter. Vašeho velkolepého vystoupení, mládeži pracovních záloh, se Klement Gottwald nedožil. Ale jeho slova se ve vás naplnila! Nejen to, vy jste zahájili novou kapitolu masových tělesných cvičení. Ti, kdo přijdou do pracovních záloh po vás, budou jistě vašimi důstojnými pokra­čovateli, když už vy budete cvičit jako muži a ženy ROH na II. celo­státní spartakiádě. A ty, mládeži vesnic? Mezi tvoje matky a otce vnášeli dlouhá a dlou­há staletí ba tisíciletí nejnestvůrnější pověry a předsudky. Ty jsi svým cvi­čením v sobotu a neděli ukázala, jak miluješ svou půdu — živitelku — a vážíš si jí, ale jak jsi i jejím, pře­možitelem a pánem. Diktuješ jí a bu­deš diktovat svou vůli, neboť věříš v síly svého rozumu a získáváš jisto-, tu, že jsi povolána, abys svou rozum­nou vůli zvítězila nad vším. Bylo-li cvičení ohromujícím do­jmem, přípravy k němu byly strhují­cím vírem. Přitahovaly i umělce a daly jim nové nevídané tvůrci možnosti. Jim všem patří dík a vděč­nost cvičiště i hlediště, zvláště skla­datelům. Václav Dobiáš a Váelav Kašlík své skladby bohatě napájeli ze studnice lidových, písní a naplnili českou a slovenskou melodikou. Jako by tak předznamenali závěrečnou část soutěže lidové umělecké tvoři­vosti, v níž tři sta tisíc lidových umělců soupeřilo o čest předvést účastníkům spartakiády vrcholy své­ho nadání a píle. Dojati a se slzícíma očima přihlí­želi prvým dnům spartakiády kraja­né ze zahraničí. Nemohli se vynadí­vat, jaký to lid vyrostl za málo let V jejich staré domovině. Slzy radosti a dojetí se střídaly v jejich očích a naši z Kanady říkali, že jim snad v jejich nové vlasti nebudou ani vě­řit, jaké to byly Zážitky, V neděli tomu bylo přesně třicet čtyři léta, co na Maninách cvičili děl­ničtí revoluční tělocvikáři. Dnes jsme uprostřed celostátní spartakiády. Jako tehdy, ani dnes to nebyla pouze slavnost tělesné výchovy, ani pouze manifestace radosti, síly a krásy, ale velký mghutný výraz jednoty a od­­hodlaňosti našeho lidu. Z malého pra­ménku se zrodilo to moře krásy a barev, z Internacionály pod zdmi pankrácké věznice i na cvičišti na Maninách vyrostla píseň o socialis­tickém vlastenectví a proletářském internacionalismu, jež zněla z každé­ho pohybu na Strahově. V roce 1923 psal Klement Gottwald: „Jdeme za ideou, která nám káže neúprosně a všemi prostředky bojo­vat proti zlému. My ale vykonáme svou povinnost. Náš celý život nás k tomu zavazuje. My jsme přísahali zničení pořádku, který lidstvo uvrhl do. neskonalé bídy. Který učinil, že z této země, na které přece svítí slun­ce, stalo se peklo. A my zvítězíme!“ Naplnila se prorocká vise, neboť ji uskutečňovaly statisíce lidí tvrdou práci a bojem na život a na smrt. Zvítězil život, zvítězila pravda a tak zalilo naši krásnou zemi, v níž žijí národy bohaté hmotně i duševně, slunce, které nikdy nezapadne. Kr-sbs O. Stambery Ta bouře ai nás zachvátí JIR1 HAVEL Dnes kveteš, vlasti, vším co máš na louce létem rozevláté, blankytná křídla rozpínáš a rozechvíváš struny zlaté, své sladké struny, domove, po kterých se k nám slunce vrací a na něž usedají ptáci, svobody věrní poslové. Radosti naše průzračná, láskou t vzdorem ozbrojená, hle, vyrostli jsme nad mračna, pod tíhou květů země sténá a Praha, kráska spanilá, která kdys hořkou slávu pila, se v pestrý záhon proměnila a nad zítřkem se zasnila. Do všech stran s výšin Strahova hrne se bouře buráéivá, je po životě hladová a za ním letí, o něm zpívá! Ta bouře at nás zachvátí a protne každé srdce bleskem, at se nám potom novým leskem ve slunci polnost zazlatl! \ LITERÁRNÍ NOVINY C. 27/1355 • 2

Next