Nové Knihy, 1970 (X/1-52)
1970-11-25 / No. 48
Dokumenty o Slovenskej republike **ád A] dokumenty môžu byť príťažlivým čítaním. Svedči o tom publikácie Slovenská republika rád, ktorá vyšla v spoločnej redakcii Ústavu dejín Komunistickej strany Slovenska a. Ústavu dejín Madarskej socialistickej robotníckej strany vo vydavateľstve Epocha. Dokumenty, niektoré uverejnené po prvý raz, ukazujú okolnosti, v ktorých došlo pod vplyvom Októbra k vzniku, ku krátkemu — iba dvojtýždňovému — trvaniu Slovenskej republiky rád a k jej likvidácii. Aj tento súbor dokumentov názorne ukazuje, ako národnostná otázka komplikovala riešenie všetkých problémov v podunajskej kotline. Vodcovia revolúcie si to uvedomovali a vo všetkých výzvach a vyhláse niach revolučnej vlády a jej orgánov dáva sa výraz internacionálnemu postoju v pomere k národnostiam a národom Uhorska. Tie isté vládnúce kruhy a triedy, ktoré sociálne a národnostne utláčali nemaďarské národy, utláčali aj maďarský národ, jediná cesta k porážke týchto tried a kruhov Jé spoločný boj robotníkov, roľníkov a všetkých pracujúcich proti spoločnej príčine útlaku. Nepriatelia revolúcie si to plne uvedomovali a usilovali sa — treba povedať: úspešne — predstaviť maďarskú revolúciu iba ako novú formu „svätoštefanskej rozpínavosti“, ako útok proti národnej jednote nemaďarských národov. Tradičný šovinizmus a rezíduá z minulosti zapríčinili, že sa nemohol vytvoriť dostatočne silný spoločný front pracujúcich všetkých národov a národností Uhorska proti spoločnému nepriateľovi. Vojská rumunského kráľovstva a Československej republiky za podpory západných spojencov napokon revolúciu porazili. Do- ! kumenty ukazujú, že vedenie sociálnej demokracie v Česko slovensku si osvojilo nacionalis tický postoj československej Fadějevův Levinson A. A. Fadějev, autor slavného románu, který psal podle skutečných událostí v Krasnodomu, kde chlapci a děvčata vytvořili ilegální organizaci „Mladou gardu“, potkával už ve svém mládí postavy svých příštích povídek a románů, a mezi nimi i člověka, podle něhož vytvořil později hrdinu Porážky— Levinsona. Po čase si na to Fadějev vzpomněl v jedné své črtě, kde vypravoval, jak jednou přišli s bratrancem Igorem a ostatními ustupujícími partyzány do Čugujevky; pracovali tam u mlynáře. Kteréhosi dne je přiběhla mlynářka varovat, že ve vsi jsou neznámí vojáci. Mladší Fadějev se tedy vypravil na zvědy; uviděl hrstku vesničanů a mezi nimi „seděl na schodech muž malé postavy, velmi klidný, s dlouhým ryšavým plnovousem, s mauzerem u boku, a rozprávěl s vesničany. Byl to velitel rudého partyzánského oddílu, který působil v okolí města Spasska ... “ Na jaře roku 1927, v době, kdy už měl Fadějev za sebou tvrdou školu života, v níž .se také naučil znát lidi a vycítit ušlechtilost srdce i v lidech zaostalých a hrubozrných, jako 25. listopadu Cena 20 hal. Ročník 1970 48 buržoázie a prispelo v značnej miere k tomu. aby sa masy československých pracujúcich izolovali od maďarskej revolúcie. Konfrontácia dokumentov z činnosti vedenia sociálnej demokracie s dokumentmi revolučných vlád Maďarskej republiky rád a Slovenskej republiky rád ukazujú nevyhnutnosť rozchodu robotníckeho hnutia s konzervatívnym vedením sociálnej demokracie a potrebu založiť stranu revolučného typu, komunistickú stranu. Predsudky vôči revolúcii v Uhorsku po prvej svetovej vojne pôsobili celé desaťročia a nevymizli podnes. Komunistické strany, ktoré vznikli po porážke madarskej proletárskej revolúcie, museli vynaložiť mnoho úsilia, aby ukázali podstatu a ciele tejto demagógie. V dokumentoch zborníka nájde čitateľ potvrdenie tejto historickej skúsenosti. Aj v tom je, okrem poznatkovej hodnoty, význam tohto zborníka. JURAJ SPITZER^ byl například Morozka z Porážky, vyšel tento román, který měl veliký úspěch u čtenářů a vyvolal i u kritiky nemalý zájem. Jeho děj se odehrává v kraji, kde Fadějev prožil dětství i jinošství. V kraji, kde „pod vysokým modrým nebem ležely jasně rezavé . pokosené lány, zalité sluncem a táhnoucí se po obou stranách cesty, kam oko dohlédlo...“, kde „za řekou se modraly hřbety hor, podpírající nebe a vrůstající svými výběžky do žlutokadeřavých lesíčků, a přes jejich ostré hřebeny se do údolí lila průzračná pěna světle růžových oblaků, prosycených mořskou solí, bublinatých a čeřitých jako čerstvě nadojené mléko... “ Na bojových a životních osudech partyzánů Levinsonova oddílu a Zvláště na jeho čelních postavách ukázal autor, jak se v ohni revoluce formoval člověk, jak se bolestně zbavoval předsudků, jak hledal místo ve zlomové době, již prožívala jeho země. Román Porážka, který patří k zlatému fondu sovětské i světové literatury a současně k nejlepším Fadějevovým prózám. vychází nyní pošesté, tentokrát v reprezentativní knižnici nakladatelství Naše vojsko Světový válečný román. (Překlad Jarmila Fromková, ilustrace Karel Hruška.) —H Obálka propagačnej publikácie (podia plagátu VI. Majakovského) Slovenského knižného veľkoobchodu Večne živé kapitoly, ktorá vyšla k S3, výročiu Októbra J Měsíc na vodě Měsíce odraz hladinou vodní chvěje se, mihotá: Chyť si ho — je tu! Chyť si ho — kde je? Měsíci, nejsi obraz ty života? Psát na vodu Marno je na vodu plynoucí psát, písmena začnou tancovat: Marnější ještě na duši psát, muže, jenž nechce tě milovat. Starojaponská pětiverší z knihy Verše psané na vodu (Albatros). Zaujímavý literárny experiment Prozaický debut Františka An draščíka Zvedavosť (Směna) líši sa od bežných prvotín svojou prenikavou analytičnosťou, ktorá ostatne charakterizuje aj autorove, doteraz vydané básnické zbierky. Tak ako Andraščík nezaprie filozofické školenie vo svojej poézii, tak ho nezaprie ani vo svojej próze, nehovoriac už o tom, že Zvedavosť prezrádza aj autorov talent básnický. Nejde o epiku v obvyklom slova zmysle: na to niet v Andraščíkovom debute ani dosť príbehovosti ani dosť komponovanosti. Je to skôr fragentárny záznam určitých situácií, v ktorých sa jednotlivé postavy ocitajú, reakcií, ktoré tieto postavy prejavujú, a hlavne úvah, ktorými sa mučia. Postavy sú tu viac nositeľmi myšlienok než vlastností, preto ani priveľmi nezáleží na ich sociálnom alebo inom zaradení, teda na projekcii smerom von, a preto tu ani niet konfliktov, charakteristických pre čistý epický žáner. Andraščík si kladie skromnejší ciel: pouvažovať o mladom človeku, ktorý blúdi bez presnejšieho cieľa, usilujúc sa„_síce 0 čin, ale súčasne rušiac jeho možnosť sústavnou sebapitvou. Najčastejším prostredím Andrasčíkovej prózy je krčma, kde sa stretávajú rozličné typy, od rojkov, cynikov až po vydedencov, aby bez akýchkoľvek pravidiel hry diskutovali, škriepili sa, meditovali: nie o praktických otázkach, ale o zmysle bytia, o vesmíre, láske, nenávisti. V týchto filozofujúcich partiách sa Andraščíkova Zvedavosť blíži skôr k eseji než k próze, pričom treba hneď povedať, že autor tu uplatnil nielen originálne filozofické myslenie, ale aj vtip. Neslobodno zabúdať, že Andraščík umiesťuje svoje rozprávanie do Kocúrkova a to mu umožnilo proti vážnej, reflexívnej rovine postaviť ako kontrapunkt rovinu kocúrkovského poňatia života. Výsledkom, hádam aj nechceným, je absurdnosť jednej 1 druhej roviny, a teda 1 nezlučiteľnosť snívania s kocúrkovskou debilitou. V záverečnej časti vytvoril autor priam parádnu ukážku karikatúrno-satirického umenia, čím naznačil ďalšiu zo svojich spisovateľ ských schopností. Andraščíko va kniha, ktorej kompozícia je viac vlnovkou ako oblúkom a v ktorej sa miešajú halucinácie a prízemnosť, vznešenosť a banalita, filozofia a hlúposť, poézia a próza, je zaujímavým literárnym experimentom. (of) Obilka Vladimíra Tesaře (ČS) Václav Hollar, Zima. Z obrazového doprovodu nového svazku KPP W. Shakespeare Dvojí majestát (ČS) Vzkazy od Gabriely Mistralové Co nám, lidem osudově spja tým s evropskou geografií a kulturou, dokáže vzkázat básnířka narozená ve vzdálené ze mi, z jedné strany svírané Pa cifikem a z druhé Andskou kordillerou? Nejsou její „vzkazy“ z Chile oslabeny zeměpisnou délkou, odlišností kultur, rozdílným během národních dějin? Četba jejích veršů nám dává evidentní odpověď: jde o umělecké poselství transkontinentální. Pro toho, kdo se spokojí vnějšími důkazy, uveďme, že jeho univerzální povaha byla v roce 1945 uznána udělením Nobelovy ceny a že Mistralová byla první v celé Latinské Americe, komu se této pocty dostalo. Ten _ však, kdo pátrá po hlubší příčině, nechť ví, že hlas této poezie sice vyšel z úst, která pila vodu pod horou Aconcaguou, že vyšel ze. srdce, které bylo ve svých sedmnácti letech zdrceno sebevraždou milence, že vyšel z útrob, které se nikdy nenaplnily touženým plodem mateřství, ale že toto všechno, co ho rozeznívalo, bylo z oblasti osobního lidského údělu povýšeno do sféry univerzálních hodnot především východisky, jež Mistralová ze svých ryze osobních situací zvolila: lásku k své zemi umocnila porozuměním pro problémy, vše-lidské, zoufalství nad ztroskotaným vztahem mileneckým proměnila v rozdávající se vztah ke všem ukřivděným a trpícím, klín, na němž jí bylo odepřeno chovat vlastní dítě, horoucně nabídla dětem všem. A to je také obsahem vzkazů od Gabriely Mištralové (1889 až 1957), které nám tlumočí její první český překlad. jf- Příhoda mostní Na Karlově mostě stál mul a pečlivě prohlížel kamenné zábradlí. Dokonce se pokusil nehtem poodrýpnout povrch kamene, jako by se chtěl přesvědčit, zdali jeho kvalita není ■ jen povrchni. Pozoroval jsem tohoto mule a tu on zpozoroval, že ho . pozoruji. Jakoby na omluvu svého počínání' pravil: Chci koupit ten most'. Mluvil lámanou češtinou a. jeho oblek prozrazoval cizince. Zatvářil jsem se při tomto sdělení asi hloupě. Muž se mne zeptal: Čí je ten most? , ■ Karlův, odpověděl jsem. Co chce Karel za ten most? Myslím, že ho neprodává. Nevadí, odpověděl muž. Chtěl bych ho koupit. Co může stát metr? Nevím. Most je už starý, pravil muž. Sešlý. Kolik se u vás platí antikvárni most? Nevěděl jsem, kolik se platí antikvárni mosty a muž toho hořce litoval. Pak se mne zeptal, jak je most dlouhý. Řekl jsem od oka, že dvě stě metrů. Škoda, pravil muž. Na naši řeku příliš krátký. Snad by se dal nastavit, pra-postavím zemňáky na plotnu. Děti chcú jest.“ Tato věta je v našem rodě dědičná po přeslici. Říkala jl moje maminka jako zaklínadlo pro všecky těžké chvíle a pamatuji ji i u své babičky. Vidím babičku, jak sedí, hlavu v černém krajkovém čepečku skloněnou, v rukou dopis „s nedobrú zprávú“. Ah, co na tém spravím, dobrý Bože, idu postavit zemňáky ... Bylo těch dopisů „s nedobrú zprávú“ víc než květních lupenů a svätých obrázků na lem rakve, vždyť za svých třiaosmdesát let vycho-: vala a životem provázela třináct dětí. Toho zlého rána, kdy jsem i já vstávala od psaní „postavit zemňáky“, přišla na návštěvu manželova maminka. „Po mozte mi slíct putenice, nesu v ruksoku kamenáč povidel,“ hlaholila v předsíni. „Sejde se u nebožky přátelstvo, tak abyste měli vomastu na koláče.“ Neměla krajkový čepeček štltenskéj paní nadučitelovéj, mě la hlavu v angorové kukli hora lek a v ruce hůl sukovici, a přece mi její kamenáč povidel splynul s hrncem zemňáků v jednu pomocnou rekvizitu pro zlé chvíle. Když pak přišly měsíce, kdv svět ztrácel pevnou podlahu, vrátila jsem se k psaní povídek o mamince. Oblékla jsem pramaminku do různých šatů a do různého času. Mohla jsem to udělat, protože základní kvalita mateřství je táž, byť byl osud ženy jakkoliv ozvláštněn, třeba i bílým vraním peřím, V tom hájemství pro lidský cit, které si udržujeme jako rezervaci v plechovém, kamenném a hřmotícím světě, není bílého vraního peří, všechny maminky jsme si rovny a překrýváme jedna druhou, vplýváme z podoby do podoby, sestřičky v bání o děti a kmotry naděje, kterou každým ranním roztápěním křN símě z popela včerejšího spáleniště. V každém životě přijde čas, aby se autor utíkal k tématům, kde přezimuje lidství, a mně bylo u těch povídek dobře jako u maminky. Chtěla bych to téma dovést dál. Píšu teď — jako druhý stupeň „Bílé vrány“ — „Legendu 0 bílé paní“. Maminka jako (— odpusťte mi názvuk chemie v tom slovním patvaru —} jako faktor domovotvomý. Ma minky neumírají, ale vsáknou do prostředí a ustálí se v něm jako zákon krystalové mřížky. Ať jsi kde jsi, všude s tebou půjde moje soustava měr a vah a můj lakmus na rozeznání dobrého a zlého. Budu tě chránit, 1 když tu nebudu, já domov, a půjdu s tebou jako vodotisk na duši, i když mne opustíš, synku. Nejsem tak pyšná, abych si říkala pevný bod v tom roztočeném světě: ale chci být aspoň tvé malé teplé klubíčko v zapomenuté kapse starého kabátu, které si můžeš sevřít v dlani, až tě bude zábst. Domov se dá přece stočit do klubíčka, vždyť je to chomáček přejemných vlákýnek a nitek. MARIE KUBÁTOVÁ AUTORKA O KNIZE Kariéra bílé vrány Tu knížku jsem začala psát oné noci, kdy umřela moje ma minka. Chtěla jsem si s maminkou povídat a zdržet ji, aby neodešla. Ale bylo tolik záležitostí k obstarání, tolik míst, kam dojít, tolik věcí, které vzít do rukou, že jsem s rozedněním odložila pero a šla dělat, co bylo potřeba. „Co spravím, dobrý Bože — vil lsem a připadal fsem sl v tu chvíli jako obchodník, který chce za kflldou cenu prodat své z bolí. Jako nesoudní obchodník, který chce prodat někomu krátký most. V tu dobu nás míjel můj kamarád. Pravil jsem mu: Nazdar, Karle. Cizinec, zaslechnuv jméno Karel, zpozorněl. To je jeho, ten most? V tu chvíli jsem byl hrozně zvědav, kolik by ten muž za most nabízel, a proto jsem se uchýlil k maličké lži. Pravil jsem: Máte štěstí. To je jeho. Karel se velmi pohotově vžil do úlohy majitele mostu a pravil: Co st račte přát? Byl totiž úslužným vedoucím Pramenu. Cizinec pravil: Dobrý muži. Dlouho sháním podobný most, jako je. tento. Se sochami. Chtěl bych jej koupit a rozebrat. Pak se představil jako guvernér nějakého malého amerického státu. Karel se k tomu tvářil tak lhostejně, že jsem měl obavy, že se náhle zeptá: Mám vám ho zabalit? Nic takového však netekl. Zamyslel se a pravil: Kolik dáte? ◄--------------------Knihu Praha město věži obrázky vyzdobil Jiří Slitr a texty doplnil Jiří Suchý (Olympia) Cizinec vyhodil sumu: 25 ttsíc dolarů. Karel se drze ušklíbl a kývnul na mne: Pojd pryč, ten muž není vážný zájemce. Chtěli jsme odejít. V tom však nás muž chytil za rukávy. Kolik tedy chcete? Karel pravil, že chceme čtyři sta tisíc dolarů. A libru šterliR- ků. Velice mi v tu chvíli imponoval, že přišel na tu libru Sterlinků. — Cizinec jen zalapal po dechu. Pak se vzchopil a pravil: Dví stě tisíc dám, ale víc nemohu. Karel řekl: To leda bez soch. Cizinec se pojednou smířil s tímto nápadem a pravil: Tak teda bez soch. Plácnem si. Karel viděl, že zašel příliš daleko. já už to neviděl, neboť jsem takticky odešel, jen z vyprávění jsem se dozvěděl, jak věc skončila. Karel je totiž muž, který st ví vždy rady. Když už vše nasvědčovalo tomu, že bude muset dojít k uzavření tohoto obchodu, pravil pojednou cizinci: Kdyby vám někdo říkal, že ten most v Klatovech je lepší, tak mu nevěřte, je sice levnější, ale není to ta kvalita. Cizinec zaváhal. Karel mu nasadil brouka do hlavy. Zamžikal očima a pojednou ze sebe vysoukal: Tak já to asi koupím, ale ještě s tím nějaký den počkáme. Pak se rozloučil a odešel. Pravděpodobně, aby si zajel do Klatov. Z knihy Jiřího šlitra a Jiřího Suchého, Praha město věží /Olympia)