Pestrý Týden, 1927 (II/40-52)
1927-10-07 / No. 40
CONAN DOYLE: MUŽ, KTERÝ BĚHAL PO ČTYŘECH Autorisovaný překlad Stasi Jilovské, Dokončen i »Silné a morolovité, jaké jsem dosud nikdy neviděl. Dívejte se vždycky nejprve na ruce, Watsone. Pak na manšety, kolena na kalhotách, a boty. Velmi podivné klouby, jichž vzhled se dá jedině vysvětlit postupem vypozorovaným -------,« Holmes se zarazil, a náhle se udeřil rukou do čela. »Oh, Watsone, Watsone, jaký jsem to byl blázen! Vypadá to pravděnepodobně, a přece _ to musí být pravda. Všechno ukazuje jedním směrem. Jak jsem mohl přehlédnout souvislost myšlenek? Ty klouby — jak jsem mohl přehlédnout ty klouby? A ten pes! A břečťan! Byl již nejvyšší čas, že jsem zabloudil do té malé říše svých snů. Pohleďte, Watsone! Tadv je! Budeme mít to štěstí, že to spatříme na vlastní oči.« Dveře dvorany se pomalu otevřely, a proti lampou osvětlenému pozadí jsme spatřili vysokou postavu profesora Presburyho. Byl v županu. Jak se odrážel v rámu dveří, byl vzpřímený, ale se svislýma rukama, jako jsme ho viděli posledně. Nyní vykročil na cestu, a nastala s ním neobyčejná změna. Klesl na všechny čtyři a pohyboval se vpřed po rukou a nohou, poskakuje občas, jakoby oplýval energií a životností. Plížil se podél stěny domu a pak okolo rohu. Když zmizel, proklouzl Bennett dveřmi dvrrany a plížil se tiše za ním. »Pojďte, Watsone, pojďte!« _ zvolal Holmes, a kradli jsme se tiše jak jen jsme dovedli křovím, až jsme došli na místo, odkud jsme viděli na druhou stranu domu, která byla zaplavena měsíčním světlem. Bylo iasně vidět profesora. jak leze podél břečťanem porostlé zdi. Jak jsme ho tak pozorovali, začal náhle šplhat s neuvěřitelnou hbitostí nahoru. Skákal s větve na větev, jistýma nohama a s pevnou pěstí, šplhal zřejmě jen z nouhé radosti z vlastní síly, bez určitého cíle. V županu vlajícím po obou stranách vypadal jako nějaký obrovský netopýr, zavěšený na stěně vlastního domu, velká temná skrvna na zdi zalité měsíčním světlem. Pak ho omrzela tato zábava a on seskákal s větve na větev až do dřívějšího postoje a lezl podél stájí po čtyřech týmž podivným způsobem jako dříve. Vlčák byl nyní vzhůru a zuřivě štěkal, a byl rozčilenější než kdykoli jindy, když zahlédl svého pána. Trhal sebou na řetězu a kňučel vztekem zuřivosti. Profesor hopsal velmi rozpua stile mimo dosah psa, a začal ho všemožně dráždit. Nabíral si hrsti oblázků s cesty a házel je psovi na hlavu, píchal ho klackem, který si sebral, ^ mával rukama jen několik centimetrů od jeho otevřené tlamy, a snažil se všemožně zvýšit zuřivost zvířete, které již bylo celé bez sebe. Nepoznal jsem za všech našich dobrodružství podivnějšího pohledu nad tuto vážnou a důstojnou postavu, lezoucí jako žába po zemi a štvoucí všemi způsoby důmyslné a vypočítavé krutosti až k zuřivosti vzteklého psa, který před ním skákal a trhal sebou. A pak se to přihodilo v jediném okamžiku! Nepřetrhl se řetěz, ale pes se vyvlékl z obojku, který byl zhotoven pro novofundlanďana se silnější šíjí. Zaslechli jsme chřestot padajícího kovu, a v najbližším okamžiku se pes s člověkem váleli spolu na zemi, jeden bručící vztekem, druhý křičící podivným tonem hrůzy. Profesorův život visel na nitce. Zuřivé zvíře jej uchopilo za hrdlo, jeho tesáky se hluboko zakously, a profesor byl bez vědomí dříve, než jsme k nim mohli přiskočit a odtrhnout je od sebe. Bvl by to pro nás nebezpečný úkol, ale Bennettův hlas a přítomnost přivedly velkého vlčáka k rozumu. Hluk přivolal ospalého a udiveného kočího z jeho pokoje nad stájemi. »Nedivím se,« řekl, potřásaje hlavou. »Viděl jsem to již dříve. Věděl jsem, že ho pes dříve nebo později dostane.« Pes byl uvázán, a společně jsme odnesli profesora do jeho’ pokoje, kde mi Bennett, který studoval lékařství, pomohl obvázat jeho roztrhané hrdlo. Ostré zuby pronikly nebezpečně blízko karotidy, a poraněni bylo vážné. _ Za půl hodiny přešlo nebezpečí, dal jsem pacientu morfiovou injekci, a on klesl do hlubokého spánku. Potom, a teprve potom jsme mohli na sebe pohlédnout a uvědomit si situaci, »Myslím, že by ho měl prohlédnout nějaký výborný chirurij,« řekl jsem. »Pro boha, ne!« zvolal Bennett. »Prozatím se skandál omezuje na naši vlastní domácnost. To je bezpečné. Přenese-li se přes tyto zdi, nebude mu nikdy konce. Považte jeho postavení na universitě, jeho evropskou pověst, pocity jeho dcery.« »Ovšem,« řekl Holmes. »Myslím, že bude docela možno utajit celou věc, a tak zabránit jejímu opakování nyní, když máme volnou ruku. Kliček z řetízku u hodinek, pane Bennette. Macphail bude hlídat nemocného a oznámí nám, kdyby se něco dělo. Podívejme se, co najdeme v profesorově tajemné krabičce.« Nebylo tam mnoho, ale stačilo to — prázdná fiola, druhá skoro plná, injekční stříkačka a několik dopisů naškrabaných cizí rukou. Značky _ na obálkách dokazovaly, že jsou to dopisy, které porušily pořádek sekretářův, a všechny byly odeslány z Obchodního Svazu a podepsány »A. Dorak«. Byla to pouhá oznámení, že byla profesoru Presburymu zaslána nová lahvička, nebo potvrzenky na přijaté obnosy. Ale byla tu ještě jedna obálka, psaná vypsanější rukou, s razítkem z Prahy. »Tady máme materiál!« zvolal Holmes, když vytahoval obsah dopisu, »Ctěný kolejjo,« zněl dopis. »Od vaší laskavé návštěvy jsem mnoho přemýšlel o vašem případě, a ačkoli za vašich okolností jsou tu zvláštní důvody k léčení, radil bych vám přece jen k opatrnosti, neboř mé výsledky dokázaly že jest tu jisté nebezpečí. Možná, že by serum anthropoidové bylo lepší. Já jsem užil, jak jsem vám vysvětlil, černého langura, protože jsem měl exemplář po ruce. Lantfur je ovšem opice, která šplhá a leze po čtyřech, kdežto anthrbpoid chodí zpříma, a je ve všech směrech bližší člověku._ Prosím vás, abyste byl co nejopatrnější, aí'v výsledek léčení nebyl předčasný. Mám ještě jednoho klienta v Anglii, a Dorak je mým zástupcem pro oba. Vyprošuji si týdenní zprávy. V hluboké úctě váš H. Löwenstein.« Löwenstein! To jméno mi připomnělo znovu jakýsi útržek novin, kde se psalo o pokoutním vědci, který se snažil nějakým neznámým způsobem odhalit tajemství omlazení a elixíru života. Löwenstein z Prahy! Löwenstein se zázračným posilujícím serem, kterého dali lékaři do klatby, protože odmítal odhalit prameny svého léčení. Několika slovy jsem pověděl, co jsem si vzpomněl. Bennett vzal z přihrádky zoologickou příručku. »Langur,« četl, »velká černá opice z himalájských svahů, největší a člověku nejpodobnější ze šplhavých opic.« Byly připojeny další podrobnosti. »Nu, díky vám, pane Holmesi, je jasno, že isme vypátrali zlo až u pramene.« »Pravý pramen,« pravil Holmes, »leží ovšem v nevhodné milostné záležitosti, která vzbudila v našem vášnivém profesoru myšlenku, že dosáhne své touhy jedině, kdvž se omladí. Kdvž se někdo pokouší přemoci přírodu, může se mu stát, že přemůže příroda jeho, Nejvyšší typ člověka se může zvrhnout ve zvíře, opustí-li přímou cestu osudu.« Seděl chvíli zadumaně s fiolou v ruce, pohlížeje na jasnou tekutinu. »Když naIdeálem ženy jest krásná pleť. Omývejte obličej pravou, mentholovou francovkou ALPOU Mastný lesk zmizí, zamezí se tvoření uhni, pleť nabyde svěžestí a půvabného zabarvera'. Kupujte jen „Alpu” v oríginálm'ch lahvích s plombou. píši tomu muži a povím mu, že ho pokládám za zločinné odpovědného za jedy, které rozšiřuje, budeme mít oo sirosti. Ale může se to opakovat. Jiní mohou najít lepší způsob. Je v tom nebezpečí — skutečně velké nebezpečí pro lidstvo. Uvažte, Watsone, že všichni materialisti, přecitlivci a světáci si budou prodlužovat svůj bezcenný život. Inteligence neodolá touze po něčem vyšším. Nejdéle budou žiti ti nejinéně schopní. V jakou stoku se to změní náš ubohý svět?« Náhle zmizel snílek a Holmes, muž činu, vyskočil ze židle. »Myslím, že už tu není co říci, pane Bennette. Různé příhody se nyní snadno zařadí do celkového rámce. Pes si ovšem uvědomil změnu mnohem rychleji, než vy. Čich ho nezklamal. Byla to opice a ne profesor, koho Roy napadl, stejně jako to byla opice, která dráždila Roye. Šplhání dělalo tomu tvoru potěšení, a byla pouhá náhoda, soudím, že jej tato zábava přivedla k oknu mladé dámy. Časně ráno jede vlak do města, Watsone, ale myslím, že budeme mít ještě čas_ na šálek čaje »U šachovnice« než odjedeme.« KOŽEŠINY DÁM. KOŽICHY nejlevněji nakoupíte těž na splátky u firmy J. HRDLIČKA, Vinohrady, Anglická 27, II. p. Předělávání a opravy kožešin a kožichů levně. MLECNE KARAMELY „LHOTSKÝ“ výživnější masa PESTRÝ T Y D E M ARTUR CONAN D O Y L E : S U S S E X S K Ý UPÍR Autorisovaný překlad Stasi Jilovské. Holmes četl pozorně dopis, který mu přišel večerní poštou. Pak mi jej přistrčil se suchým zachechtáním, které bylo jeho neiobvyklejším náznakem smíchu. »Myslím, že tohle je opravdu příklad směsi všeho druhu moderního a středověkého, praktického a divoce fantastic- , kého,« řekl. »Co o tom soudíte, Watsone? Četl jsem: Old Jewry, 19. list. Věc: Upíři. Pane! Náš klient pan Robert Fergusom společník velkoobchodu čajem firmy Ferguson a Muirhead z Mincing Lane, nás požádal o sdělení jakýchkoli dat, týkajících se upírů. Protože se naše_ firnia zabývá pouze odhadováním strojů, je nám tato otázka naprosto vzdálena, a doporučili jsme proto panu Fergusonovi, aby vás navštívil a vysvětlil Vám svůj případ. Nezapomněli jsme na Vaši úspěšnou spolupráci v případě Matildy Briggsové. S veškerou úctou Morrison, Morrison a Dodd. »Matilda Briggsová není jméno mladé ženy, Watsone,« řekl Holmes zasněným hlasem. »Byla to loď, která hrála úlohu v obrovské vzpouře na Sumatře; na tento příběh není dosud svět připra-ven. Ale co víme o upírech? Je snad nám tato otázka méně vzdálena? Všechno na světě je lepší než nehybnost, ale tady jsme téměř byli vehnáni do říše Grimmových pohádek. Natáhněte ruku, Watsone, a podívejte se, co nám poví písmeno U.« Natáhnul jsem se a vyjmul jsem velký svazek, o kterém mluvil. Holmes si jej rozložil na kolena a přebíhal očima pomalu a zálibně po zprávách o starých případech, doplněných nahromaděnými informacemi během doby. »Únos Glorie Scottové,« četl. »To byla těžká práce. Vzpomínám si nejasně, že jste o tom podal zprávu, Watsone, ačkoli jsem vám nemohl blahopřát k výsledku. Upton Lynch, penězokaz. U- žovka jedovatá. To byl pozoruhodný případ! Undina, cirkusová krasavice. Ústřice. Halo! Halo! Dobrý starý seznam. To nelze popřít. Poslouchejte tohle, Watsone. Upíři v Uhrách. A tadv zase. Upíři v Transsylvanii.« Listoval horlivě v knize, ale po krátké bedlivé prohlídce odhodil velkou knihu se zklamaným zavrčením. »Hloupost, Watsone, hloupost! Co je nám po chodících mrtvolách, které se dají udržet v hrobech jen, když se jím srdce probodne kůly? To je čisté bláznovství.« »Ale vždyť upírem nemusí nutně být mrtvý člověk?« řekl jsem. »I živý tvor může mít takový zvyk. Četl jsem na přiklad o starcích, kteří ssáli mladou krev, aby si zachovali mládí.« »Máte pravdu, Watsone, To připomíná legendu v jedné z těchto zpráv. Ale zajímat se vážně o takové věci? Tahle agentura také stojí pevně na zemi nehne se odtud. Svět je pro nás dosti a veliký. Nepotřebujeme ještě duchů. Bojím se, že nemůžeme brát pana Roberta Fergusona příliš vážně. Možná, že jest tento dopis od něho, a že nám poněkud vysvětlí, co ho trápí.« Vzal druhý dopis, který ležel bez povšimnutí na stole, zatím co byl Holmes pohřížen do prvního. Začal jej čisti se zaujatým úsměvem na tváři, který se pomalu měnil ve výraz živého zájmu a soustředěnosti. Když dočetl, seděl chvíli pohřížen v myšlénky, s dopisem v ruce. Konečně se prudce vzbudil ze svého snění. »Cheesemanův dům v Lamberley, Kde je Lamberley, Watsone«? »Je to v Sussexu, na jih od Horshamu,« »To není daleko, že? A Cheesemanův dům?« »Znám ten kraj, Holmesi. Je tam plno domů, pojmenovaných po lidech, kteří je před staletími vystavěli. Je tam dům Odleyův a Harveyův a Carritonův — ti lidé jsou zapomenuti, ale jejich jména žijí v jejich domech.« »Dobrá,« řekl Holmes chladně. Bylo jednou ze zvláštností jeho pyšné, sebevědomé povahy, že ačkoli si zaznamenal velmi rychle a přesné každou novou informaci ve svém mozku, málokdy projevil nějaké uznáni svému informátoru. »Obávám se skoro, že se dovírrie mnohem více o Cheesemanové domě v Lamberley, než tohle vyřídíme. Dopis je, jak jsem doufal, od Roberta Fergusona. Mimochodem, dovolává se známosti s vámi.« »Se mnou!« »Přečtěte si to raději.« Podal mi dopis. Byl označen jmenovanou adresou, a zněl: Drahý pane Holmesi, můj advokát mne k vám doporučil, ale můj případ jest tak neobyčejně choulostivý, že je mi těžko mluvit o něm. Týká se mého přítele, y jehož zájmu jednám. Tento pán se oženil asi před pěti léty s Peruviankou, dcerou peruvianského obchodníka, se kterým se setkal za svého obchodování s dusičnany. Dáma byla velmi krásná, ale její cizokrajný původ a odlišné náboženství vyvolávalo vždy nesrovnalost zájmů a citů mezi manželem a manželkou, takže snad po čase jeho láska k ní vychladla a on snad začal pokládat toto spojení za omyl. Cítil, že jsou v její povaze stránky, které nikdy neprobádá a nepochopí. Bylo to tím trapnější, protože ona hýla tak milující ženou, jakou si jen muž může přát — zřemě naprosto oddaná. Vysvětlím vám to vše blíže, až se setkáme. Píši vám tento dopis jen proto, abych vám podal celkový přehled situace a přesvědčil se, budete-li mít o tu záležitost zájem. Ta dáma začala projevovat jisté podivné rysy, docela cizí její obvyklé jemnosti a něžnosti. Muž byl dvakrát ženat a měl od své první ženy syna. Tomu chlapci je nyní patnáct let, je to velmi příjemný a něžný hoch, ačkoli byl nešťastnou náhodou zmrzačen v dětství. Žena byla dvakrát přistižena, jak docela bezdůvodně ubližovala ubohému chlapci. Jednou jej ztloukla holí a způsobila mu velikou modřinu na paži. To však byla maličkost u porovnání s tím, jak se chovala k svému vlastnímu dítěti, roztomilému, ne celý rok starému chlapečkovi. Při nějaké příležitosti asi před měsícem nechala chůva dítě na několik minut o samotě. Přivolal ji nazpět hlasitý, bolestný křik nemluvněte. Když vběhla do pokoje, spatřila svou zaměstnavatelku, jak se sklání nad dítětem a zřejmě je kouše do krku. Mělo na krku malou ránu, ze které unikal pramínek krve. Chůva hýla tak zděšena, že chtěla zavolat manžela své paní, ale paní ji uprosila, aby tak nečinila, dala jí pět liber jako cenu za mlčení. a Věc se nikdy nevysvětlila, a pro tu chvíli se na ni zapomnělo. Chůva však nezapomněla na tento hrozný dojem, a od té doby začala přísně hlídat svou paní a ještě pečlivěji opatrovat dítě, které srdečně milovala. Zdálo se ji, že i když hlídá matku, matka nespouští s dohledu ji, a že kdykoli musila nechat dítě samotno, snažila se matka k němu dostat. ochraňovala chůva dítě, Dnem a noci a dnem i nocí číhala tichá, bdělá matka, jako číhá vlk na jehně. Musí vám to připadat neuvěřitelné, a přece vás prosím, abyste to přijal vážně, neboť na tom může záviset život dítěte a zdravý rozum muže. Konečně přišel strašný den, kdy se již nemohly události skrývat před manželem. Chůvě vypověděly nervy službu; nemohla již snášet muka, a vysvětlila to všechnu svému pánu. Jemu to připadalo tak divokou pohádkou, jako to asi nyní připadá vám. Znal svou manželku jako milující ženu, a vyjma útoků na nevlastnílio syna, jako milující matku. Pokračováni v pfiitim title.