Stadión, leden-červen 1958 (VI/1-26)

1958-01-03 / No. 1

REPORTÁŽ NA PŘÁNÍ «r. ELIÁŠOVÉ Z PLZNĚ ČERNI KOUZELNICI POD BASKETBALOVÝMI KOSI Londýn, Pařfž, Řím i Tokio tleskají - Madison Square svědkem největšího finančního úspěchu diky haarlemským světoběžníkům - V berlínské sportovní hale zašlapává pět­asedmdesát tisíc lidí v prach rekordní počty diváků basket­balových utkáni - Po soukromé exhibici v Castel Gondolfo vyznamenává papež vedoucího medailí svátého Kryštofa - • Tak a podobně křičí titulky buržoasních novin na Západě o černých basketbalistech z Haarlemu, o mužstvu Globe Trotters. Basketbalová sezóna v Americe je krátká i pro profesionál­ní mužstva. Vždyť dívat se na jeden film člověk dlouho ne­vydrží. Proto je nutné za účelem výdělku exportovat. Ex­portní basketbalové zboží se jmenuje Globe Trotters a je v černé barvě. Sestává z haarlemských chlapců - střižených ve třech družstvech do stejné fazóny - procházejících sítem výběrových zápasů s nejlepšími mužstvy, než se jich uchopí jistý velký chicagský deník a pod pláštíkem své firmy zabal! a vyšle za oceán. Pod křídly letadel a koly rychlíků se odvíjí každoročně nit obepínající zeměkouli. Předlouhé cesty s okamžiky zastávek, se vzruchem utkáni a úspěchy. Bleskurychlé pro­měny prostředí s neměnným dějem. Je pochopitelné, že to, co přijede, je nejlepší z nejlepšího, a své řemeslo dokonale ovládá. Dejme slovo trenéru fran­couzského národního mužstva Robertu Busnelovi: „Kdo viděl hrát Globe Trotters, má téměř dojem, že se mu předvádí ukázka neznámé košíkové. Hráči vyvracejí zákony rovnováhy a balistiky, jejich hra se nedá srovnávat s tím, nač jsme zvyklí. Maji snad ruce, k nimž od přírody patří míč? Mají snad oči i vzadu na hlavě? Jsou to míčoví hráči nebo tanečníci, nebo jde jen o nějaké žongléry, kteří omylem přišli na hřiště místo na scénu? Je nesnadné v okouz­lení touto černou symfonií ihned rozeznat, jde-li o sport či o vrcholnou ukázku artistiky, o klasické umění či o fantasii.“ Jak tedy upírat právo na okouzlení normálnímu diváku, když jeden z nejpovolanějšich překypuje superlativy? Střízlivý výklad koncepce hry podal vedoucí družstva haar­lemských hráčů Abé Saperstein, zakladatel legendární „Sa­­vojské velké pětky“ z roku 1927. Vzpomínaje svých dlouho­letých zkušeností, které získal jako hráč, později trenér a nakonec manažer, vyložil svůj názor na moderní košíkovou bulharským trenérům, kteří se přiletěli podfvat na exhi­biční utkáni Haarlemských do Bělehradu: „Viděl jsem hrát tisíce družstev v celém světě a poznal jsem, že tajemství vítězství je všude stejné. Spočívá ve snaze dosáhnout více bodů než soupeř a nikoli v bráněni soupeři, aby dal méně bodů než vy. Sport je především útočný. Proto je třeba si říci, že kterýkoli hráč je schopen zazname­návat body, ať je již jeho schopnost vrozená nebo získaná. Proto je třeba respektovat osobnost každého hráče a najít jeho skutečné vlohy. Každý hráč se hodí na určité místo na hřišti: je třeba najít pro každého hráče tento bod a jen z toho místa ho nechat střílet. Dobrá technika je nezbytná, ale pravé umění spočívá v pohybu, který pro dokonalou rovnováhu těla musí vycházet výlučně z trupu. Dribling se musí absolutně vymýtit. Všechno, co se hraje na zemi, je špatné. Nechte trénovat své hráče s míči vycpanými senem nebo hadry. Má to dvě výhody: potlačuje to úplně dribling a rozvijí silu zápěsti a prstů. V taktice je třeba vycházet opět z možnosti a osobností vašich hráčů. Každý hráč je stavěn pro určitou věc, kterou dělá v celku lépe než ostatní, a na to se nesmí nikdy zapomenout.“ To je všechno krásné a snad mnozí z našich trenérů by se mohli slovy Abé Sapersteina inspirovat. V podstatě to však není novinkou. Vždyť sovětské národní družstvo vděčí za své úspěchy podobnému pojetí: sevřená obrana a protiútok celého družstva bez driblingu. Hráči Haarlemu jsou ukázkou těchto principů, hrají-li důležitá utkání. Ovšem, většinou tomu tak nebývá. Je málo těžkých soupeřů, a tak se zápasy mění v artistická vystoupení s kouzly „ďábelských driblérů", jimiž je zesměšňován nejen soupeř, ale bohužel i celý basket­bal. Není to vinou černých chlapců. Řemeslo je však řemeslo a profesionál je zaměstnanec, i když mnohdy dobře placený. Nezbývá nic jiného než tancovat, jak pán píská. MÍLA HANZLÍKOVÁ 2 STADION

Next