Stadión, leden-červen 1958 (VI/1-26)
1958-01-03 / No. 1
REPORTÁŽ NA PŘÁNÍ «r. ELIÁŠOVÉ Z PLZNĚ ČERNI KOUZELNICI POD BASKETBALOVÝMI KOSI Londýn, Pařfž, Řím i Tokio tleskají - Madison Square svědkem největšího finančního úspěchu diky haarlemským světoběžníkům - V berlínské sportovní hale zašlapává pětasedmdesát tisíc lidí v prach rekordní počty diváků basketbalových utkáni - Po soukromé exhibici v Castel Gondolfo vyznamenává papež vedoucího medailí svátého Kryštofa - • Tak a podobně křičí titulky buržoasních novin na Západě o černých basketbalistech z Haarlemu, o mužstvu Globe Trotters. Basketbalová sezóna v Americe je krátká i pro profesionální mužstva. Vždyť dívat se na jeden film člověk dlouho nevydrží. Proto je nutné za účelem výdělku exportovat. Exportní basketbalové zboží se jmenuje Globe Trotters a je v černé barvě. Sestává z haarlemských chlapců - střižených ve třech družstvech do stejné fazóny - procházejících sítem výběrových zápasů s nejlepšími mužstvy, než se jich uchopí jistý velký chicagský deník a pod pláštíkem své firmy zabal! a vyšle za oceán. Pod křídly letadel a koly rychlíků se odvíjí každoročně nit obepínající zeměkouli. Předlouhé cesty s okamžiky zastávek, se vzruchem utkáni a úspěchy. Bleskurychlé proměny prostředí s neměnným dějem. Je pochopitelné, že to, co přijede, je nejlepší z nejlepšího, a své řemeslo dokonale ovládá. Dejme slovo trenéru francouzského národního mužstva Robertu Busnelovi: „Kdo viděl hrát Globe Trotters, má téměř dojem, že se mu předvádí ukázka neznámé košíkové. Hráči vyvracejí zákony rovnováhy a balistiky, jejich hra se nedá srovnávat s tím, nač jsme zvyklí. Maji snad ruce, k nimž od přírody patří míč? Mají snad oči i vzadu na hlavě? Jsou to míčoví hráči nebo tanečníci, nebo jde jen o nějaké žongléry, kteří omylem přišli na hřiště místo na scénu? Je nesnadné v okouzlení touto černou symfonií ihned rozeznat, jde-li o sport či o vrcholnou ukázku artistiky, o klasické umění či o fantasii.“ Jak tedy upírat právo na okouzlení normálnímu diváku, když jeden z nejpovolanějšich překypuje superlativy? Střízlivý výklad koncepce hry podal vedoucí družstva haarlemských hráčů Abé Saperstein, zakladatel legendární „Savojské velké pětky“ z roku 1927. Vzpomínaje svých dlouholetých zkušeností, které získal jako hráč, později trenér a nakonec manažer, vyložil svůj názor na moderní košíkovou bulharským trenérům, kteří se přiletěli podfvat na exhibiční utkáni Haarlemských do Bělehradu: „Viděl jsem hrát tisíce družstev v celém světě a poznal jsem, že tajemství vítězství je všude stejné. Spočívá ve snaze dosáhnout více bodů než soupeř a nikoli v bráněni soupeři, aby dal méně bodů než vy. Sport je především útočný. Proto je třeba si říci, že kterýkoli hráč je schopen zaznamenávat body, ať je již jeho schopnost vrozená nebo získaná. Proto je třeba respektovat osobnost každého hráče a najít jeho skutečné vlohy. Každý hráč se hodí na určité místo na hřišti: je třeba najít pro každého hráče tento bod a jen z toho místa ho nechat střílet. Dobrá technika je nezbytná, ale pravé umění spočívá v pohybu, který pro dokonalou rovnováhu těla musí vycházet výlučně z trupu. Dribling se musí absolutně vymýtit. Všechno, co se hraje na zemi, je špatné. Nechte trénovat své hráče s míči vycpanými senem nebo hadry. Má to dvě výhody: potlačuje to úplně dribling a rozvijí silu zápěsti a prstů. V taktice je třeba vycházet opět z možnosti a osobností vašich hráčů. Každý hráč je stavěn pro určitou věc, kterou dělá v celku lépe než ostatní, a na to se nesmí nikdy zapomenout.“ To je všechno krásné a snad mnozí z našich trenérů by se mohli slovy Abé Sapersteina inspirovat. V podstatě to však není novinkou. Vždyť sovětské národní družstvo vděčí za své úspěchy podobnému pojetí: sevřená obrana a protiútok celého družstva bez driblingu. Hráči Haarlemu jsou ukázkou těchto principů, hrají-li důležitá utkání. Ovšem, většinou tomu tak nebývá. Je málo těžkých soupeřů, a tak se zápasy mění v artistická vystoupení s kouzly „ďábelských driblérů", jimiž je zesměšňován nejen soupeř, ale bohužel i celý basketbal. Není to vinou černých chlapců. Řemeslo je však řemeslo a profesionál je zaměstnanec, i když mnohdy dobře placený. Nezbývá nic jiného než tancovat, jak pán píská. MÍLA HANZLÍKOVÁ 2 STADION