Svĕt Práce, červenec-prosinec 1970 (III/26-52)

1970-11-25 / No. 47

PŘED PULTEM A ZA PULTEM ■ O MASE, UZENINÁCH A JINÉM - ČTĚTE NA STRANĚ 7 AI UDEŘÍ HODIN! H - PŘED SČÍTÁNÍM LIDU Stň pro každého 47 svet prače V PRAZE DNE 25. LISTOPADU 1970 ROČNÍK III. (VII.) CENA VÝTISKU 1,50 Kčs přehlídka nápadů .... ZLEPSOVATELSrVi 1970 ALÍÍRSKÁ STRATEGIE Z PAMĚTI DE GAULLA POSLEDNÍ Z MORŮ - RAKOVINA PO PACHATELI SE USILOVNĚ PATRA S FRANTIŠKEM FIIPOVSKÝM-... OD OSVOBOZENÉHO DIVADLA PODNES SKJ ČELEM K PROBLÉMŮM ■ KDO SE BOJf „VELKÉHO EXPERIMENTU" ? ■ JAK DÁLE V MANŽELSTVÍ ■ VTEŘINY NA TROSKÁCH ANTIKY ■ LENINGRADSKÝ BALET U NÁS ■ POEZIE VÁNOC ■ OD NEJSTARŠÍCH VÍKU PO SOUČASNOST NÁŠ PRESIDENT Už tenkrát v létě roku 1939 v táboře budoucího českoslo­venského legionu v Malých Bronowicích u Krakova mu vojáci říkali „starý pán“. Měl prokvetlé vlasy a nelehkou' zkušenost člověka, který musel odejít v jedenadvaceti letech do války, v níž pět roků nasazoval život s nejčistším přesvědčením, že bojuje za vlast. Z toho, co prožil, by se dalo bohatě naplnit dobrodružstvím deset lidských životů. A každému z nich by se ochotně přiznalo zasloužené právo nepokoušet už osud podruhé. Jsou lidé, kteří nepochopí. Jak mohl opustit pohodlí domu, kde žil šťastně s milovanou ženou a dětmi, podstou­pit nebezpečí útěku přes hranice a dát se na cestu sterých nejistot, z nichž nejistota návratu byla asi nej­tíživější. Odpověd Je prostá: Víc než sebe miloval vlast a byl připraven obětovat pro ni všechno. Když se svěřil své ženě, řekla mu: „Jdi! Vím, že to musí být. O nás se neboj, nějak se už protlučeme.“ Je ze stejného jádra Jako on. Říkali mu „starý pán“, ale nemys­leli to doslova. Bylo mu necelých čtyřiačtyřicet let a měl dosti sil i odvahy začít znovu, postavit se zase tam, kde už jednou stanul, když mu bylo o třiadvacet roků méně. Byl mladší než přemnozí mladí tehdy i dnes. Myslím na to, co řekl Einstein: Pouze život, který žijeme pro ostat­ní, stojí za to. Ale kdo z nás tak prostě a samozřejmě dokáže tuto pravdu nikoli pronášet, ale uvádět ve skutek? I dnes mu jeho někdejší vojáci ří­kají „starý pán“, a stejně jako ten­krát se nikomu z těch, co ho znají, nechce brát vážně ta slova. Odvahy ani síly mu sebeméně neubylo a smyslem každého z jeho dnů je na­dále služba vlasti, lidu, jeho přítom­nému i budoucímu štěstí. Omlouvám se za tato slavnostně znějící slova, vím, že on sám je nemá rád, ale chtěl bych mu k narozeninám říci něco hezkého. Nic hezčího však nevymyslím, než co o něm vyprávějí lidé, kteří se s ním třeba jen jeden­krát setkali na cestě, kterou nastou­pil tehdy v Malých Bronowicích. „Před večeří nastoupily všechny roty v trojřadech na prostranství před baráky,“ vzpomíná jeden z vojáků. „Poprvé jsem viděl velitele celé sku­piny. Zaznělo táhlé Vpravo hled! Nej­méně sedm set hlav sebou trhlo smě­rem k budově velitelství. Pružným krokem odtud přicházel stříbrovlasý pán. Až do toho okamžiku mě ani nenapadlo zajímat se, kdo táboru velí, ale z jeho zjevu vyzařovala zvláštní důstojnost, která mě podma­ňovala. ,Kdo je to?‘ zasykl jsem na souseda po pravici. .Podplukovník Svoboda ' Při­jal hlášení a krátce pro­mluvil k odjíždějícím let­cům. Klidně, bez patosu, snad až příliš tiše. Napínal jsem uši, aby mi neuteklo ani slovo. Potřeboval jsem jako sůl uvěřit už konečně v někoho a v něco. .Pamatujte, ať jste kdeko­li, že jste vojáky Českoslo­venské republiky. Vždycky jednejte tak, aby se vlast za vás nemusela stydět.' Mrazi­lo mě dojetím. Zašilhal jsem do stran, co ostatní. Viseli na něm tak jako já.“ Přiuralské město Buzuluk bylo kolébkou 1. čs. samo­statného praporu, který se stal jádrem budoucí, nové lidové armády. Žije tu 60 000 lidí. Dosud stojí stařičké, seschlé dřevěné domky, které vídaly naše vo­jáky pochodovat dolů k řece Samar­­ce, ale už se ve stepi buduje nové, moderní město pro sto tisíc lidí. In­ženýr Nikolaj Nikolajevič Sančenko, který řídí gorsovět, vypráví: „U nás ve městě i v celém okrese nejenom dospělí, ale i školáci znají generála Svobodu a jeho slavné vojáky.“ Jedna z hlavních ulic nese jméno Otakara Jaroše. Když jsme tam přijeli se skupinou historiků, kteří shromaž­­dovali památky na československé vojáky, slavili zrovna pionýři jako každoročně její svátek. Znají dopo­drobna celou historii československé­ho praporu, brigády 1 sboru. Zavedli nás do muzea, kde vystavují fotogra­fie, dopisy, dárky. Ukazují nám dom­ky s pamětními deskami: Tady bydlel plukovník Svoboda. Tady Otakar Ja­roš. Tady bylo velitelství. Když jsme nasedali do vlaku, byla na nádraží polovina Buzuluku. Česko­slovenské prapory, české nápisy. Lidé nám tiskli ruce a volali: Privet Lud­viku Ivanoviču. Privet Cechošlovacko­­mu narodul Měkké polštářování volgy nás ko­lébalo na silnici mířící k NoVochoper­­sku. Plukovník Kuzněcov, který seděl vedle řidiče, byl jedním z těch, kdo provázeli soudruha presidenta, když naposledy navštívil Voroněžskou ob­last. „To bylo v roce 1961,“ tíká. „Jednu chvíli jsme zastavili. ,A tamhle?' ptá se generál Svoboda. ,Tam už začíná sousední oblast.* — ,Tak pojďme, přejdeme hranici,* usmál se gene­rál. .Aspoň na skok zavítáme k sou­sedům.' Nikde nic, jen pole a pole a lučiny. Ale pod strání dvě oškubané doškové chalupy. Generál k nim bez okolků zamířil. Před chalupou sedí velebný, starodávný děd s mohutnou šedivou bradou. Generál ho pozdraví a dá se s ním do řeči. Stařík mhouří víčka, prohlíží si náramenfky. ,A kdo pak ty seš?‘ povídá. ,Já jsem generál Svoboda.* — ,Ták? Ale ty nejsi přece náš. Naše generály já poznám.' — ,Ne. Já jsem československý generál.* — ,Aha,‘ kývá hlavou stařík. Chvíli se odvíjí rozhovor. Děda vysvětluje, že tu dřív bylo takových chalup víc, ale všichni se odstěhovali do nové vesnice támhle o kus dál. (Ten kus, to může být klidně deset, dvacet ki­lometrů.) On že však dožije tady, kde přivykl. S Miškou. Kdo je Miš­ka? Synek přece. Kolik je mu? Kolik by, sedmdesát. Všichni se smějí. Ge­nerál tiskne staříkovi ruku. Početný hlouček se ubírá zpátky k silnici a děda dojatě pomžikává: ,A přece je náš. S člověkem promluví, ruku po­dá... Inu, náš.* “ Ve vesnici Veseloje odpočívali naši vojáci na jaře roku 1943 po bitvě u Sokolova. City vřelé náklonnosti, které vzbudili u prostých vesničanů před sedmadvaceti lety, jsou dodnes živé. Domek, kde sídlil štáb, pečlivě nabílili,‘vyzdobili velkou zarámovanou podobiznou generála Svobody a opa­třili pamětní desku. Vítají nás postaru, chlebem a solí. Člověk musí přemáhat dojetí. Děduška Alejnikov se rozpo­vídá: „Já jsem dobře velitele znal. Ptám se ho, jak vám mám říkat. U nás se dřív velitelům říkalo vaše blahorodí, ted se říká tovaryšč, tak já ted nevím, račte prominout.“ On se zasmál a povídá: ,Mně je to jed­no, jak mi budete říkat, ale vaše bla­horodí ne. to mí radši říkejte tova­ryšů polkovník, a hotovo.' V Moskvě jsme hovořili s podpiu­­kovníkem v záloze Kambulovem. Svo­boda? To byl chrabrý člověk. Ještě dneska ho vidím... Vyšli jsme z le­sa, před námi louka a na ní hustě bouchají miny. Nikomu se nechce do­předu. Ale Svoboda klidně velí: .Roz­vinout! Přískokem vpředl' a sám po­stupuje mezi prvními.“ Robustní muž za psacím stolem ře­ditele hotelu Turist je generál v zá­loze Zukov. „Soudruh Stalin si mě po­prvé zavolal už za války, 7. nebo 8. prosince. Přikázal mi: Vezměte si na starost formování československého útvaru. Podejte mi návrhy! Spoluprá­ce s vašimi krajany byla pro mne nezapomenutelná... Když Ludvík Svo­boda napsal dopis, že žádají, aby mohli jít na frontu, doručoval jsem ho osobně Stalinovi. Přijal mě ve své pracovně, seděl za dlouhým, zeleně po­krytým stolem. Psal. Kývl hlavou a ukázal, abych si sedl. Oznámil jsem, že nesu dopis od plukovníka Svobo­dy. ,Co chce?' zeptal se Stalin. ,Na frontu? Škoda, že je jich lak málo. Ale na druhé straně je chápu. Pro nás je důležité, že na rozdíl od Anderse tito lidé chtějí bojovat.* Přečetl do­pis, nacpal si dýmku a řekl: ,Nu, což, nařídím, aby jim dali ně'jaký klidný úsek.- Když jsem pak hlásil Stalinovi průběh bitvy u Sokolova, prohlásil uznale: .Molodcil Vidíte, co zname­ná vlastenectví a morálka!' A nařídil, aby se zprávy o boji vašich vojáků obsáhle zveřejnily v tisku.“ Naši vojáci měli být vskutku za­sazeni proti vyčerpané maďarské di­vizi, kde jim nehrozily žádné těžké boje. Ale oni nechtěli žádný klidný úsek. Však maršál Golikov, bývalý ve­litel Voroněžského frontu vzpomíná, jak si dal k ránu zavolat Ludvíka Svobodu, aby stanovil bojový úkol praporu. „Měl ke mně jako k veliteli frontu jedinou prosbu, abych je po­slal do boje na hlavní směr proti německým fašistům.“ Vrátili Isme se do Prahy dojati po­znáním, kolik dobrých vzpomínek po sobě zanechali naši vojáci a jejich velitel v širé sovětské zemi. Vzpo­mínek, z nichž roste láska sovětských lidí k naší vlasti. Viděli jsme to na vlastní oči. A byli jsme přitom ne­smírně hrdi na „starého pána“, který nikdy nebyl a nebude starý, i na je­ho srdečné, usměvavé, dobrotivé a statečné chlapce 1 dívky v zelených stejnokrojích, kteří tu položili zákla­dy něčeho velikého, spojenectví mno­hem pevnějšího, spolehlivějšího a trvalejšího, než jaké mohou uzavřít podpisy diplomatů. Co společně vy­konali, je věčně mladé. Tak jako oni. Tak jako on. Náš president. Dr. KAREL RICHTER PRESIDENT LUDVIK SVOBODA VE SVÉ PRACOVNÉ NA PRAŽSKÉM HRADE. (Snímek CXK)

Next