Svĕt Práce, červenec-prosinec 1970 (III/26-52)
1970-11-25 / No. 47
PŘED PULTEM A ZA PULTEM ■ O MASE, UZENINÁCH A JINÉM - ČTĚTE NA STRANĚ 7 AI UDEŘÍ HODIN! H - PŘED SČÍTÁNÍM LIDU Stň pro každého 47 svet prače V PRAZE DNE 25. LISTOPADU 1970 ROČNÍK III. (VII.) CENA VÝTISKU 1,50 Kčs přehlídka nápadů .... ZLEPSOVATELSrVi 1970 ALÍÍRSKÁ STRATEGIE Z PAMĚTI DE GAULLA POSLEDNÍ Z MORŮ - RAKOVINA PO PACHATELI SE USILOVNĚ PATRA S FRANTIŠKEM FIIPOVSKÝM-... OD OSVOBOZENÉHO DIVADLA PODNES SKJ ČELEM K PROBLÉMŮM ■ KDO SE BOJf „VELKÉHO EXPERIMENTU" ? ■ JAK DÁLE V MANŽELSTVÍ ■ VTEŘINY NA TROSKÁCH ANTIKY ■ LENINGRADSKÝ BALET U NÁS ■ POEZIE VÁNOC ■ OD NEJSTARŠÍCH VÍKU PO SOUČASNOST NÁŠ PRESIDENT Už tenkrát v létě roku 1939 v táboře budoucího československého legionu v Malých Bronowicích u Krakova mu vojáci říkali „starý pán“. Měl prokvetlé vlasy a nelehkou' zkušenost člověka, který musel odejít v jedenadvaceti letech do války, v níž pět roků nasazoval život s nejčistším přesvědčením, že bojuje za vlast. Z toho, co prožil, by se dalo bohatě naplnit dobrodružstvím deset lidských životů. A každému z nich by se ochotně přiznalo zasloužené právo nepokoušet už osud podruhé. Jsou lidé, kteří nepochopí. Jak mohl opustit pohodlí domu, kde žil šťastně s milovanou ženou a dětmi, podstoupit nebezpečí útěku přes hranice a dát se na cestu sterých nejistot, z nichž nejistota návratu byla asi nejtíživější. Odpověd Je prostá: Víc než sebe miloval vlast a byl připraven obětovat pro ni všechno. Když se svěřil své ženě, řekla mu: „Jdi! Vím, že to musí být. O nás se neboj, nějak se už protlučeme.“ Je ze stejného jádra Jako on. Říkali mu „starý pán“, ale nemysleli to doslova. Bylo mu necelých čtyřiačtyřicet let a měl dosti sil i odvahy začít znovu, postavit se zase tam, kde už jednou stanul, když mu bylo o třiadvacet roků méně. Byl mladší než přemnozí mladí tehdy i dnes. Myslím na to, co řekl Einstein: Pouze život, který žijeme pro ostatní, stojí za to. Ale kdo z nás tak prostě a samozřejmě dokáže tuto pravdu nikoli pronášet, ale uvádět ve skutek? I dnes mu jeho někdejší vojáci říkají „starý pán“, a stejně jako tenkrát se nikomu z těch, co ho znají, nechce brát vážně ta slova. Odvahy ani síly mu sebeméně neubylo a smyslem každého z jeho dnů je nadále služba vlasti, lidu, jeho přítomnému i budoucímu štěstí. Omlouvám se za tato slavnostně znějící slova, vím, že on sám je nemá rád, ale chtěl bych mu k narozeninám říci něco hezkého. Nic hezčího však nevymyslím, než co o něm vyprávějí lidé, kteří se s ním třeba jen jedenkrát setkali na cestě, kterou nastoupil tehdy v Malých Bronowicích. „Před večeří nastoupily všechny roty v trojřadech na prostranství před baráky,“ vzpomíná jeden z vojáků. „Poprvé jsem viděl velitele celé skupiny. Zaznělo táhlé Vpravo hled! Nejméně sedm set hlav sebou trhlo směrem k budově velitelství. Pružným krokem odtud přicházel stříbrovlasý pán. Až do toho okamžiku mě ani nenapadlo zajímat se, kdo táboru velí, ale z jeho zjevu vyzařovala zvláštní důstojnost, která mě podmaňovala. ,Kdo je to?‘ zasykl jsem na souseda po pravici. .Podplukovník Svoboda ' Přijal hlášení a krátce promluvil k odjíždějícím letcům. Klidně, bez patosu, snad až příliš tiše. Napínal jsem uši, aby mi neuteklo ani slovo. Potřeboval jsem jako sůl uvěřit už konečně v někoho a v něco. .Pamatujte, ať jste kdekoli, že jste vojáky Československé republiky. Vždycky jednejte tak, aby se vlast za vás nemusela stydět.' Mrazilo mě dojetím. Zašilhal jsem do stran, co ostatní. Viseli na něm tak jako já.“ Přiuralské město Buzuluk bylo kolébkou 1. čs. samostatného praporu, který se stal jádrem budoucí, nové lidové armády. Žije tu 60 000 lidí. Dosud stojí stařičké, seschlé dřevěné domky, které vídaly naše vojáky pochodovat dolů k řece Samarce, ale už se ve stepi buduje nové, moderní město pro sto tisíc lidí. Inženýr Nikolaj Nikolajevič Sančenko, který řídí gorsovět, vypráví: „U nás ve městě i v celém okrese nejenom dospělí, ale i školáci znají generála Svobodu a jeho slavné vojáky.“ Jedna z hlavních ulic nese jméno Otakara Jaroše. Když jsme tam přijeli se skupinou historiků, kteří shromaždovali památky na československé vojáky, slavili zrovna pionýři jako každoročně její svátek. Znají dopodrobna celou historii československého praporu, brigády 1 sboru. Zavedli nás do muzea, kde vystavují fotografie, dopisy, dárky. Ukazují nám domky s pamětními deskami: Tady bydlel plukovník Svoboda. Tady Otakar Jaroš. Tady bylo velitelství. Když jsme nasedali do vlaku, byla na nádraží polovina Buzuluku. Československé prapory, české nápisy. Lidé nám tiskli ruce a volali: Privet Ludviku Ivanoviču. Privet Cechošlovackomu narodul Měkké polštářování volgy nás kolébalo na silnici mířící k NoVochopersku. Plukovník Kuzněcov, který seděl vedle řidiče, byl jedním z těch, kdo provázeli soudruha presidenta, když naposledy navštívil Voroněžskou oblast. „To bylo v roce 1961,“ tíká. „Jednu chvíli jsme zastavili. ,A tamhle?' ptá se generál Svoboda. ,Tam už začíná sousední oblast.* — ,Tak pojďme, přejdeme hranici,* usmál se generál. .Aspoň na skok zavítáme k sousedům.' Nikde nic, jen pole a pole a lučiny. Ale pod strání dvě oškubané doškové chalupy. Generál k nim bez okolků zamířil. Před chalupou sedí velebný, starodávný děd s mohutnou šedivou bradou. Generál ho pozdraví a dá se s ním do řeči. Stařík mhouří víčka, prohlíží si náramenfky. ,A kdo pak ty seš?‘ povídá. ,Já jsem generál Svoboda.* — ,Ták? Ale ty nejsi přece náš. Naše generály já poznám.' — ,Ne. Já jsem československý generál.* — ,Aha,‘ kývá hlavou stařík. Chvíli se odvíjí rozhovor. Děda vysvětluje, že tu dřív bylo takových chalup víc, ale všichni se odstěhovali do nové vesnice támhle o kus dál. (Ten kus, to může být klidně deset, dvacet kilometrů.) On že však dožije tady, kde přivykl. S Miškou. Kdo je Miška? Synek přece. Kolik je mu? Kolik by, sedmdesát. Všichni se smějí. Generál tiskne staříkovi ruku. Početný hlouček se ubírá zpátky k silnici a děda dojatě pomžikává: ,A přece je náš. S člověkem promluví, ruku podá... Inu, náš.* “ Ve vesnici Veseloje odpočívali naši vojáci na jaře roku 1943 po bitvě u Sokolova. City vřelé náklonnosti, které vzbudili u prostých vesničanů před sedmadvaceti lety, jsou dodnes živé. Domek, kde sídlil štáb, pečlivě nabílili,‘vyzdobili velkou zarámovanou podobiznou generála Svobody a opatřili pamětní desku. Vítají nás postaru, chlebem a solí. Člověk musí přemáhat dojetí. Děduška Alejnikov se rozpovídá: „Já jsem dobře velitele znal. Ptám se ho, jak vám mám říkat. U nás se dřív velitelům říkalo vaše blahorodí, ted se říká tovaryšč, tak já ted nevím, račte prominout.“ On se zasmál a povídá: ,Mně je to jedno, jak mi budete říkat, ale vaše blahorodí ne. to mí radši říkejte tovaryšů polkovník, a hotovo.' V Moskvě jsme hovořili s podpiukovníkem v záloze Kambulovem. Svoboda? To byl chrabrý člověk. Ještě dneska ho vidím... Vyšli jsme z lesa, před námi louka a na ní hustě bouchají miny. Nikomu se nechce dopředu. Ale Svoboda klidně velí: .Rozvinout! Přískokem vpředl' a sám postupuje mezi prvními.“ Robustní muž za psacím stolem ředitele hotelu Turist je generál v záloze Zukov. „Soudruh Stalin si mě poprvé zavolal už za války, 7. nebo 8. prosince. Přikázal mi: Vezměte si na starost formování československého útvaru. Podejte mi návrhy! Spolupráce s vašimi krajany byla pro mne nezapomenutelná... Když Ludvík Svoboda napsal dopis, že žádají, aby mohli jít na frontu, doručoval jsem ho osobně Stalinovi. Přijal mě ve své pracovně, seděl za dlouhým, zeleně pokrytým stolem. Psal. Kývl hlavou a ukázal, abych si sedl. Oznámil jsem, že nesu dopis od plukovníka Svobody. ,Co chce?' zeptal se Stalin. ,Na frontu? Škoda, že je jich lak málo. Ale na druhé straně je chápu. Pro nás je důležité, že na rozdíl od Anderse tito lidé chtějí bojovat.* Přečetl dopis, nacpal si dýmku a řekl: ,Nu, což, nařídím, aby jim dali ně'jaký klidný úsek.- Když jsem pak hlásil Stalinovi průběh bitvy u Sokolova, prohlásil uznale: .Molodcil Vidíte, co znamená vlastenectví a morálka!' A nařídil, aby se zprávy o boji vašich vojáků obsáhle zveřejnily v tisku.“ Naši vojáci měli být vskutku zasazeni proti vyčerpané maďarské divizi, kde jim nehrozily žádné těžké boje. Ale oni nechtěli žádný klidný úsek. Však maršál Golikov, bývalý velitel Voroněžského frontu vzpomíná, jak si dal k ránu zavolat Ludvíka Svobodu, aby stanovil bojový úkol praporu. „Měl ke mně jako k veliteli frontu jedinou prosbu, abych je poslal do boje na hlavní směr proti německým fašistům.“ Vrátili Isme se do Prahy dojati poznáním, kolik dobrých vzpomínek po sobě zanechali naši vojáci a jejich velitel v širé sovětské zemi. Vzpomínek, z nichž roste láska sovětských lidí k naší vlasti. Viděli jsme to na vlastní oči. A byli jsme přitom nesmírně hrdi na „starého pána“, který nikdy nebyl a nebude starý, i na jeho srdečné, usměvavé, dobrotivé a statečné chlapce 1 dívky v zelených stejnokrojích, kteří tu položili základy něčeho velikého, spojenectví mnohem pevnějšího, spolehlivějšího a trvalejšího, než jaké mohou uzavřít podpisy diplomatů. Co společně vykonali, je věčně mladé. Tak jako oni. Tak jako on. Náš president. Dr. KAREL RICHTER PRESIDENT LUDVIK SVOBODA VE SVÉ PRACOVNÉ NA PRAŽSKÉM HRADE. (Snímek CXK)