Tribuna, červenec-prosinec 1970 (II/26-52)
1970-09-16 / No. 37
{fakta a dokumenty) tribuna 37/3 POHLEDY DO NEDÁVNE MINULOSTI, FAKTA A DOKUMENTY 0 co šlo roku 1968 v Československu? IDokončení z minulého číslaI. M Organizační a kádrové akce pravice připravující uchopení moci Zároveň s rozvíjením své ideologické činnosti pravice připravovala řadu akcí organizačních a kádrových, které jí měly »pojistit« převzetí moci ve straně a v zemi na připravovaném sjezdu strany. Bohužel, mnohé z nich se jí podařilo realizovat dík slabosti tehdejšího vedení. Dělala to přitom velmi chytře, to ostatně také vyplývá již z toho, co bylo napsáno v předcházející kapitole. Přišla i s široce publikovaným, demagogickým, ale účinným heslem »Novou politiku mohou dělní jen uoví lidé« Toto heslo, které vyjadřovalo paušální požadavek odchodu všech komunistů z funkcí, mnozí lidé neprohlédli. Nejdříve přišli na řadu tedy ti, kteří dělali »starou« politiku. A pak všichni komunisté, kteří se nechtěli převléci do »nacionalistického kabátu a oportunistického kabátu«. Bez ohledu na pravdu rozpoutala pravice širokou veřejnou kampaň proti řadě komunistů, ale i proti některým členům — předním činitelům druhých politických stran, aby je zkompromitovala v očích široké veřejnosti. »Vytvářela« veřejné mínění. Přitom není znám ani jediný příklad, že by vedoucím stranickým orgánům bylo tehdy předloženo objektivní hodnocení vedoucích činitelů strany a státu z předlednového období, ve kterém by byly zváženy klady a zápory v jejich politické činností. O tom, kdo má »odejít«, se fakticky rozhodovalo mimo stranu, mimo její orgány. Předsednictvo ÚV či sám ÜV KSČ jen už »potvrzoval« to, co se v tomto směru stalo. Tak se začaly uprazdňovát funkce, zvláště ty, které měly velký mocensko-politický význam. Na druhé straně pravice získala velmi brzy významné spojence a postupně jejich okruh rozšiřovala, zejména pomocí slibů i nátlaků. Kde získnrula pravic« spojence u souputníku? Za prvé se snažila získat funkcionáře strany a státu, kteří byli — a už plénum ÚV KSČ v dubnu 1963 to potvrdilo — v padesátých letech neprávem postiženi. Mezi ně patřil J. Smrkovský, j. Pavel, M. Svennová. Za druhé se snažila, pokud se jí to už dříve nepodařilo, získat pro podporu své politiky soudruhy, kteří byli — ať oprávněně či neoprávněně — kritizováni, odvoláni z funkcí či jinak postiženi v době, kdy A. Novotný byl prvním tajemníkem ÚV KSČ. Mezi ně patří: F. Vodsloň, Č. Císař, V. Slavík, méně známí byli J. Litera, j. Lis, K. Lukeš a další. Za třetí se snažila získat soudruhy, kteří nebyli — ať už oprávněně či neoprávněně — uspokojeni ve svých představách 0 uplatnění svých schopností. Například: O. Sik, J. Šabata, Pelikán. Za čtvrté se snažila získat funkcionáře, kteří sice v lednu »propadli«, ale měli celostátně či oblastně určitý vliv a autoritu, jako byli např. M. Vaculík nebo B. Simon, nabídla jim iprostě »odpustky«, samozřejmě, že nenápadně. Za páté se snažila, a to ne bez úspěchu, vyvolávat obavy a strach z návratu A. Novotného k moci, a tak ovlivňovat (i když ne přímo získat) a paralyzovat činnost nejednoho funkcionáře strany, zvláště těch, kteří sehráli pozitivní úlohu v lednu 1968. Obavy z návratu A. Novotného k moci se však staly objektivním faktorem, a to bez ohledu na činnost pravice: Tato možnost vyvolávala představy, že se mnoho soudruhů octne na periférii politického 1 veřejného života. Nemohu tyto dohady ani potvrdit, ani vyvrátit, neboť dodneška jsou některé okolnosti kolem lednového pléna nevysvětleny. V každém případě je třeba otevřeně říci: A. Novotný měl v době prosincového a lednového pléna k dispozici všechny mocenské prostředky, aby ty soudruhy, kteří stáli v tzv. opozici proti němu a které označoval za »spiklence« a »pučisty«, mohl umlčet silou. Neudělal to všek. V tomto smyslu se projevil jako komunista, byť předtím velmi vážně chybující. Za šesté se snažila pro svou politiku — vydávala se totiž za »levici«, ale o tom jsem už psal výše — získat ty soudruhy, kteří byli nespokojeni s nečinností prvního Dubčekova vedení, přestože jejich nespokojenost vyplývala z úplně jiných pozic. A. Dubčetk se také v prvních měsících nesnažil nic řešit. Za sedmé se snažila diskreditovat před veřejností jednak všechny ty soudruhy, kteří nesli větší nebo menší odpovědnost za předlednové nedostatky, a dále ty, kteří se již záhy po lednu postavili jejím snahám a cílům na odpor a zbavit je morální podpory. Za osmé si pravice hledala spojence 1 mezi antisocialisty a antikomunisty a podporovala vznik jejich organizací. Za deváté: mnoho spojenců, byt často dočasných, získala vyvoláváním nacionalistických emocí a vášní, a to jak před srpnem, tak zvláště v srpnových dnech i po srpnu. Pochopitelně, tato charakteristika taktiky pravice při hledání spojenců není zřejmě úplná, ale snad dostatečně ukazuje její metody. Zřejmě zvláště účinně měli rozpracovanou tnktikn vůči členům tehdejšího před seti niet vu či sekretariátu KSČ, kteří pracovali ve funkci od ledna do dubna nebo od dubna do srpna 1968. Není bez zajímavosti, že nikdy nebyl veden žádný veřejný útok, jak oni říkali »kritika«, na F. Kriegla, j. Špačka, J. Borůvku, V. Slavíka a některé další významné činitele. Několik útoků se objevilo na A. Dubčeka [zvláště v květnu 1968; Mladá fronta ho tehdy označila za »mnichovana« a Literární listy »jemně« za hurvínka), na O. Černíka, J. Smrkovskélio, Č. Císaře. Ostatní představitelé strany byli pod více méně permanentními, trvalými útoky našich sdělovacích prostředků, jako soudruzi V. Bifak, D. Kolder, A Indra, A. Kapek a další. Zajímavé jsou případy veřejných »kritik« J. Smrkovskélio a Č. Císaře. J. Smrkovský se na své cestě po Sovětském svazu několikrát odvážil ostře kritizovat naše sdělovací prostředky. A to mu nebylo odpuštěno, musel být i veřejně »přitažen za vlasy« zpět do tábora pravice, neboť to byl jeden významný hlas v předsednictvu ÚV KSČ. Dříve, než se vrátil do Prahy, některé sděloval i prostředky se do— něho pustily s plnou vervou. A on hned po přistání na ruzyňském letišti neudělal nic jiného, než že se omluvil — něco přitom svedl na nepřesné informace — a hlavně však naše sdělovací prostředky vychválil opět do nebes. Bez servítku mu tehdy vyhrožovaly Literární listy (jakýsi Dalimil), které jasně napsaly, že ho »udělaly« a že ho mohou proto také »odvolat«. Podle různých zvěstí J. Smrkovský, když si onoho Dalimila přečetl, se tehdy rozplakal. Za pár dnů tak J. Smrkovský byl opět »mezi svými«. Č. Císař se vrátil z Bukurešti do Prahy, byl ihned pověřen výkonem funkce tajemníka ÚV KSČ a začal »rozhodně«. Svolal si několik šéfredaktorů, tvrdě odsoudil psaní proti socialistickým zemím, anarchii atd., bouchal přitom do stolu a prohlašoval, že když se ihned nestane náprava, bude zavedena taková cenzura, jako nikdy. (Je na to šest svědků.) Za nějaký den vyšel Reportér a na první stránce měl velmi ostrou karikaturu proti Císařovi-cenzorovi. Nu, a tehdejší »odvaha« Č. Císaře se rychle rozplynula. Co bylo dále, na to se již pamatujete. Tak se pracovalo. Musím znovu říci, že docela- chytře. Z pravlčáckého podsvětí přišly i zvěsti o tom. že takto »zkrotili« i A. Dubčeka po květnovém plénu, když na něho chystali útok s tzv. »bílými obálkami«. Nevím, zda je to pravda, ale tento útok mohl A. Dubček odrazit. Vím však jedno — obvinění z mnichovanství na něho velmi silně zapůsobilo neblahým směrem. Tlačilo ho to na pozice Iracionalismu. To je několik příkladů z praxe, jak si pravičáci »získávali« spojence, i když s nimi nakonec počítali stejně jen dočasně, a jak si vytvářeli »kádrové rezervy«. Na druhé straně jim tato taktika pomáhala zastírat skutečné cíle, neboť je »přikrývali« vlastně soudruzi známí jako starší a zkušení funkcionáři. A o to je tím větší odpovědnost těchto soudruhů. Své názorové protivníky pravičáci skandalizovali, označovali za kruté mocipány, kteří se nechtějí vzdát funkcí a tím svých prebend, vysokých platů — a to je nejhorší a nejzákeřnějši úder proti každému poctivému člověku, v boxu se tomu říká úder pod pas, ve sportu se za takový čin diskvalifikuje. Nebylo však tehdy takového soudce, který by měl odvahu zajistit »fair play« a darebáky a politické zločince vylučovat »ze hry«. Můžeme shrnout: pravici se dařilo izolovat ty naše funkcionáře, kteří více či méně účinněji bojovali proti ní, od velké části strany a společnosti. Stejným způsobem pracovala pravice po srpnu 1968, jen si vzpomeňme na řadu veřejných útoků proti G. Husákovi, L. Štrougalovi a dalším soudruhům, včetně těch, co už byli jmenováni. Tentokrát jí to však nevyšlo. Co to je odpovědnost? Brzy pravičáci poznali, že mno<zí lidé tyto metody odsuzují a ztotožňují je s útoky proti celé straně. Proto přispěchali s »novou« teorií a s »obhajobou« svých činů. Tvrdili, že jde jen o kritiku »zkompromitovaných« politiků, kteří nesou odpovědnost za předlednové chyby a nedostatky, a v žádném případě že prý nejde o útok na komunistickou stranu. V předcházející části této stati se ukazuje, že to není pravda. Není bez zajímavosti, že jako jeden _z prvních s touto »teorií« vystoupil B. Šimon, bývalý kandidát předsednictva ÚV KSČ a vedoucí tajemník MV KSČ v Praze. (Psali jsme o jeho některých představách v jednom z předcházejících čísel TRIBUNY.) Neříkal to však zdaleka jenom on sám. Tyto názory koneckonců později převzal i A. Dubček. Stojí za to, poněkud siřeji se u těchto názorů zastavit. Ano, existuje odpovědnost, osobní i kolektivní, za nedostatky v předlednovém období — a existuje dodneška, nemůžeme ji zlikvidovat ani tím, že se v uplynulých dvou letech nositelé této odpovědnosti chovali dobře a statečně a svými činy, třeba i několikrát, odčinili své tehdejší nedostatky. Kdybychom tuto odpovědnost jen prostě odepsali, vymazali z našeho »rejstříku«, dopustili bychom se neodpustitelné chyby, neboť bychom zároveň s tím likvidovali i ta poučení z uplynulého vývoje, bez kterých nemůžeme vytvořit nejúčinnější politiku a praxi pro dnešek a budoucnost. Základním principem při určování míry odpovědnosti musí být pravda — a tu pravičáci totálně pošlapali. Oni prostě, jestliže se chtěli dostat k moci, pravdu nemohli a nesměli uznávat. B. Šimon se dnes cítí ukřivděn, není už ve straně. Ale co dělal tehdy? Obhajoval křivdy, neboť nic jiného jeho teorie neznamená. Nechtěl pochopit, že se vedl především útok proti celé straně, aby nakonec mohly být úspěšné útoky proti tolika jednotlivým poctivým a čestným stranickým funkcionářům. Přitom i on by však měl cítit nějakou odpovědnost za předlednové nedostatky, neboť nějaké funkce tehdy přece zastával. Ovšem — farizej zůstane farizejem. Nepopírám, že se B. Šimon snažil otevřeně i prakticky bojovat proti některým tehdejším nedostatkům. Velmi se však změnil, když mu A. Novotný před prosincovým a lednovým plénem nabídl funkci místopředsedy vlády a předsedy hospodářské rady.. Na toto plénum si proto připravil vystoupení, které obhajovalo politiku A. Novotného a vlastně i jeho chyby a nedostatky (existují nějací čtenáři tohoto jeho »díla«, které asi včas spálil). Tento předem připravený příspěvek však ani nepronesl, ani nedal do protokolu. Není to zajímavé a poučné? Takoví lidé opravdu do naší strany nepatří, zvláště po tom, co dělali před srpnem roku 1968 i po srpnu. Křivdili bychom mu, kdybychom tvrdili, že tak jtostupoval jen on. To J. Smrkovský byl ještě větší kabrňák. Ten prokazatelně měl postupně více verzí svého diskusního vystoupení na lednovém plénu 1968 (je dost svědků, kteří by toto mé tvrzení mohli potvrdit). Není bez zajímavosti, že v prvním znění svého vystoupení se dost ostře pouštěl i do »mužů ledna«. A na dokreslení: v roce 1965 J. Smrkovský vystoupil na stránkách Rudého práva proti liberálům, proti tehdejším Literárním novinám, a tak mohla mít řada soudruhů k J. Smrkovskému ten nejlepši vztah. Tyto zkušenosti nevyvolávají tolik zlosti a vzteku jako lítosti a smutku. Byli to přece staří či dost zkušení funkcionáři strany. Proč tak jednali? Byla to jen naivita, neznalost, nerozhodnost či nestatečnost? Tady zřejmě hrál nějakou úlohu také jejich cha- OLDŘICH ŠVESTKA rakter, osobní ambice a ješitnost, prostě neukojená touha, ale někdy i oprávněné oocity křivdy. A pravičáci, jako dobří psychologové, tyto slabiny řady našich soudruhů vystihli a dovedli jich plně využít, zakalkulovat je do svých plánů. To je jeden ze způsobů, jak pravice »kádrově zajišťovala« uskutečňování svých cílů nejen uvnitř strany, ale i v celém státě. Bohužel, mnoho soudruhů jim sedlo — jak se říká — na lep. Koj o stvanické orpány, o stranický upurát Nástupu proti celé straně předcházela nebo s ním byla souběžná veřejná kampaň jak proti'jednotlivým funkcionářům — členům volených orgánů — tak proti stranickému aparátu, a to jak po lednu, tak před lednem 1968. Rozdíl byl jen v tom, že kritika stranického aparátu před lednem byla více vnitřní než vnější. Lhali bychom si do kapsy, kdybychom neviděli skutečné chyby stranického aparátu a jeho jednotlivých pracovníků, kterých se tehdy dopouštěli. Proto nám ani dnes nejde o slepou obhajobu těchto nedostatků, nelze však připustit paušální odsouzení stranického aparátu — tohoto sboru profesionálních politických pracovníků — bez kterého sl nelze představit účinnou práci volených stranických orgánů a celé strany. Pravice brzy začala právě s takovým paušálním útokem proti stranickému aparátu a začala jej rozkládat, představoval pro ní — jak jsme četli a slyšeli — to největší nebezpečí. Tuto skutečnost jako by si A. Dubček zpočátku uvědomoval a několikrát proti této tendenci vystoupil, odmítal paušální kritiku, paušální ostouzení stranického aparátu a jeho pracovníků. Další, neméně nebezpečnou metodou pravice bylo využití stranických jednání na všech stupních — zvláště okresních a krajských konferencí a přípravy sjezdu strany — pro své cíle. První nejvýraznější nástup k dobytí moci vedla pravice na prvních, tj. březnových, okresních konferencích strany, a měla tu nemalé úspěchy, nikoliv však rozhodující. V každém případě se jí podařilo vyvolat nebezpečnou averzi proti polovině členů předlednového předsednictva ÚV KSC, která hlasovala proti personálnímu rozdělení funkcí prvního tajemníka ÚV KSČ a presidenta republiky, ale nejen proti nim. Objektem kritiky se už tenkrát stali i někteří »mužové ledna«. A pravici se podařilo prosadit řadu kádrových změn ve vedeni okresních výborů, zvláště na ideologickém úseku. Na okresních konferencích se začali vyzvedávat kandidáti do předsednictva ÚV KSČ a v tomto smyslu se přijímaly i rezoluce. Především byli vyzvedáváni kromě A. Dubčeka J. Smrkovský, O. Šik, J. Špaček, F. Kriegel, ale 1 M. Švermová a další pravicoví oportunisté. Za několik týdnů však přišla sprcha na pravičáky — krajské konference strany, které navíc byly rozhodujícími orgány pro určení data konání XIV. sjezdu strany. Konference sice neodmítly jednoznačně požadavek svolání mimořádného sjezdu, ale řada z nich velmi výrazně upozorňovala na pravicové nebezpečí a na to, že se situace vymyká straně z rukou.. Pravice tehdy kalkulovala s tzv. třetinou hlasů delegátů krajských konferencí, která měla — podle stanov — rozhodnout 0 urychleném svolání sjezdu, tzv. sjezdu mimořádného. Pravice tvrdila, že prý této »třetiny bylo dosaženo. PÚV však nikdy neprojednávalo takový dokument, který by to potvrdil. Předtím však předsednictvo ÚV KSČ drtivou většinou hlasů rozhodlo, že nebude svolán urychlený mimořádný sjezd, ale řádný XIV. sjezd strany, a dubnové zasedání ústředního výboru strany toto rozhodnutí jednomyslně schválilo. Není třeba popisovat detailně tento boj d svolání či nesvolání tzv. mimořádného sjezdu, který měl být ve své podstatě »sjezdem kádrovým« a měl pravici zbavit jejích odpůrců. Snad je možno jen připomenout, že A. Dubček velmi výrazně vystoupil na dubnovém plénu ÜV KSČ proti požadavkům na svolání mimořádného sjezdu, 1 připomenout si jeho sebevědomí, jaké projevoval na předsednictvu ÚV KSČ, že půjde do Prahy na městskou konferenci a »zvládne ji«. Byl však nakonec — např. vedle Špačka, Císaře (Kriegel tehdy nikam nejel) — jeden z těch mála členů vedení strany, /Pokračování na str. 4/