Tribuna, červenec-prosinec 1970 (II/26-52)

1970-11-25 / No. 47

TÝDENÍK PRO IDEOLOGII A POLITIKU Proletáři všech zemí. spojte se! ROČNÍK 2 25. II. 1970 j VOJÁK TICHÉ VÁLKY - KIN PHILBY - VZPOMÍNÁ Kčs 1,50 £JL S číslo * | # (čtení na pokračování, str. 18) Anno Svárovská * JAKOU KÁDROVOU POLITIKU N ová politika — noví lidé«, »Proti monopolu jedné strany v kád­rové politice«, »Odbornost především«, »Pryč s kádrovým stro­pem«, »Žádné kádrové materiály«. S takovými a dalšími dema­gogickými hesly táhla pravice do boje v bloku s protisocialistickými a antikomunistickými živly Šlo jim o to — jak se to také zcela proká­zalo — rozložit systém kádrové práce a uzpůsobit si její kritéria podle maloměšťáckých představ, vytvořit si vlastní kádrový monopol a tak se snáze dostat k moci. Chtě nechtě si musíme přiznat, že se jim touto demugogií podařilo oklamat mnoho poctivých lidí. Proč se to pravici podařilo, proč lidé nepostřehli, o jak nebezpečné útoky šlo a k čemu směřovaly, na to je prostá odpověd Byly to především naše vlastni chyby na tomto nejdů­ležitějším a nejcitlivějším úseku stranické, státní a hospodářské praxe. Dřívější usnesení o kádrové práci obsahovala sice všechna základní •linská kritéria, ale předlednové vedení strany a spolu s ním státní, hospodářské i spole­čenské orgány a or­ganizace se nejednou těmito usneseními ne­řídily a v praxi se s nimi rozcházely. Jak by se jinak mohlo stát, že pravi­ce měla dávno před lednem 1968 tolik ex­ponentů na všech úse­cích ve vedoucích místech. Jak často tu byli vyzvedáváni lidé do funkcí pouze na základě svých osob­ních známostí nebo jenom proto, že do­vedli dobře pochlebo­vat anebo hrbit záda. Také představa, že ten, kdo již Jednou na vedoucím místě pracoval, nemůže své schopnosti uplatnit nikde jinde než zase na vedoucím mís­tě, k tomu přispěla. Ač si o neschopnosti některých lidí »zpívali vrabci na střeše«, řešilo se jejich přemístění často v duchu »kádrového koloto­če«.Pravice znala naše slabá místa a není tedy divu,' že jich zneužila pro své cíle. Nebylo nikterak náhodné, že v Kádrové politice nastolila např. -tnerační problém a vyzvedávala požadavek odbornosti, který však ztěžovala jen na školní vzdělání. Proto se jí podařilo získat podporu zejména v řadách lidí, kteří se řadili k »diplomovaným elitám«. Přitom u svých příznivců a stoupenců dovedla zamhouřit obě oči. Tady jí neva­dil ani věk, ani vzdělání, ani odbornost, jak to také potvrdila třeba svou halasnou podporou Smrkovského, Vodsloně a dalších. Kdo pravici především vadil, to bylí osvědčení, zkušení a vzdělaní funkcionáři a i ti schopní odborníci, kteří nesouhlasili s jejími revizio­­nistickým názory. Známé označení »konzervativcem« jí sloužilo jen a jdn k tomu, aby jejich skandalizováním vyvolala vůči nim odpor. Tak se zbavovala všech těch, kdo nechtěli sloužit nebo alespoň přisluhovat jejím kontrarevolučním snahám. Máme ještě v živé paměti 2000 slov. Jejich kontrarevoluční charakter měl za vydatné pomoci sdělovacích prostředků — kde pravice měla své nejsilnější pozice — vyvolat všude rozhodující úder proti socialismu a straně věrným kádrům. Z jakých olympských výšin posuzovala např. pravice dělnické kádry. Jedovatými úšklebky se snažila zviklat to nejcennější — důvěru ve schopnost dělnické třídy a jejích představitelů. Její snahou bylo ponížit a urazit člověka — a to je vlastnost maloměšťáků. Poznali jsme dobře jejich mentalitu. »Ve jménu komunismu« používali všech možných je­zuitských prostředků. Vlastní život si však ohraničili klapkou individua­lismu, honbou za korunou a bezohledným sobectvím. I v tom byla jejich spjatost s minulostí, která je vedla k touze po návratu zpět. Proto to byli právě oni, kdo přestali respektovat kádrovou politiku strany a vlády, kdo si osobovali právo dávat čestné soudruhy na »černé listiny«, kdo ideologickou výchovu pozvolna likvidovali, kádrové rezer­vy považovali za výmysl, hodnocení kádrů za hloupost. A leckde ničili kádrové spisy jen proto, že v nich byl záznam o jejich »kvalitě«. Jak rafinovaně postupovala pravice v rozkladu strany a státu, o tom svědčí i její boj proti tzv. »kádrovému stropu«. Navazoval na pluralitní systém, v jehož rámci se měla také provádět kádrová politika podle známého systému koalice z první republiky. Odtud také vyplývala její snaha řešit výběr kádrů pomocí konkursů, a to i na funkce politického .významu. Tuto »progresivitu« v kádrové práci nám např. předvedly okrpsy jako Praha 1 nebo Uherské Hradiště, svým »konkursem« na pracovníka do ideologické funkce. Našli bychom řadu příkladů této »progresivity« Všechny snahy tu směřovaly k tomu, aby se výběr, rozestavování a výchova kádrů »svo­bodně« a v rámci »nové demokracie« vyjmuly z kompetence štraný, protože prý strana brzdí »seberealizaci« schopných lidí. nroto pravičáci tolik propagovali »západní« vzory personální politi­ky a proto o ní tak vehementně psali. Zapomněli ovšem, na to, že žádný kapitalistický stát si na vedoucí funkci nepustí-nikoho, kdo .by. se ne­­podřídil a nesouhlasil s jeho politikou a pořádkem. Neviděli anebo ne­chtěli vidět, že právě tam existuje tvrdý kádrový strop, který všemožně -chrání zájmy buržoazie, i když je zakrýván různými frázemi o širokých možnostech »kariéry« pro všechny. IDokončení na str. 2.) Dnes je tomu 75 let, co se v Hroz­­natině na Českomoravské vysočině narodil v zemědělské rodině dnešní president CSSR a člen předsednic­tva DV KSČ armádní generál sou­druh Ludvík Svoboda. ' Náš lid zná soudruha Svobodu jako přesvědčeného vlastence, ví, že v nejzávažhějších obdobích živo­ta naší vlasti neváhal se zbraní v ruce bojovat za její svobodu Tak tomu bylo již za první světové vál­ky, kdy Ludvík Svoboda při první příležitosti přešel, na druhou stra­nu fronty, vstoupil do-českosloven­­ské legie v Rusku a v jejích řadách bojoval. Postupně tu velel četě a rotě, vyznamenal se v památné bitvě u Zborová. Do vlasti se vrátil v roce 1920. Nejprve se na krátkou dobu ujal rodinného hospodářství. Ale již v roce 1922 se opět vrátil do řad armády. Ihned po okupaci naší vlasti na­cisty se Ludvík Svoboda zařazuje do aktivní odbojové činnosti a vý­znamně se podílí při organizování podzemního hnutí na východní Mo­ravě. V létě 1939, kdy už je zřejmé, že válka se stala nevyhnutelnou, odchází ilegálně do Polska a začí­ná zde organizovat českosloven­skou vojenskou jednotku. Ta však už neměla čas do bojů zasáhnout a po zhroucení Polska přechází pod jeho velením do Sovětského svazu. Po přepadení SSSR nacisty organizuje L. Svoboda v Buzuluku první československý samostatný prapor, který v lednu 1943 získal své první válečné úspěchy v bitvě u Sokolova. Poté byla tato jednotka doplněna na I. čs. samostatnou brigádu, kte­rá prošla ve slavné bitvě o Kyjev vojenským křtem. Čs. jednotka v Sovětském svazu pod Svobodo­vým velením dále roste, sbírá bo­jové zkušenosti a úspěchy. Pod je­ho velením se I. čs. armádní sbor po boku Sovětské armády účastní slavné dukelské operace a osvobo­zení Slovenska Za svobodu naší země bojovala v domácím odboji i celá rodina Ludvíka Svobody. Paní Svobodová se podílela na vysílání bojovníků do zahraničí, později pečovala o parašutisty, přechovávala v do­mě vysílačku. Když jí hrozilo za­tčení, přešla i s dcerou na dlouhá léta do ilegality. Jediný Svobodův syn Mirek byl gestapem zatčen a umučen v koncentračním táboře. Významná je úloha L. Svobody jako ministra národní obrany v le­tech 1945—1950, kdy všechny své síly věnuje organizování nové Čes­koslovenské lidové armády. V úno­ru 1948 se plně staví na stranu l Dokončení na str. 2./ 75 lei soudruha Ludvika Svobody Foto CTK

Next