Tribuna, červenec-prosinec 1970 (II/26-52)
1970-11-25 / No. 47
TÝDENÍK PRO IDEOLOGII A POLITIKU Proletáři všech zemí. spojte se! ROČNÍK 2 25. II. 1970 j VOJÁK TICHÉ VÁLKY - KIN PHILBY - VZPOMÍNÁ Kčs 1,50 £JL S číslo * | # (čtení na pokračování, str. 18) Anno Svárovská * JAKOU KÁDROVOU POLITIKU N ová politika — noví lidé«, »Proti monopolu jedné strany v kádrové politice«, »Odbornost především«, »Pryč s kádrovým stropem«, »Žádné kádrové materiály«. S takovými a dalšími demagogickými hesly táhla pravice do boje v bloku s protisocialistickými a antikomunistickými živly Šlo jim o to — jak se to také zcela prokázalo — rozložit systém kádrové práce a uzpůsobit si její kritéria podle maloměšťáckých představ, vytvořit si vlastní kádrový monopol a tak se snáze dostat k moci. Chtě nechtě si musíme přiznat, že se jim touto demugogií podařilo oklamat mnoho poctivých lidí. Proč se to pravici podařilo, proč lidé nepostřehli, o jak nebezpečné útoky šlo a k čemu směřovaly, na to je prostá odpověd Byly to především naše vlastni chyby na tomto nejdůležitějším a nejcitlivějším úseku stranické, státní a hospodářské praxe. Dřívější usnesení o kádrové práci obsahovala sice všechna základní •linská kritéria, ale předlednové vedení strany a spolu s ním státní, hospodářské i společenské orgány a organizace se nejednou těmito usneseními neřídily a v praxi se s nimi rozcházely. Jak by se jinak mohlo stát, že pravice měla dávno před lednem 1968 tolik exponentů na všech úsecích ve vedoucích místech. Jak často tu byli vyzvedáváni lidé do funkcí pouze na základě svých osobních známostí nebo jenom proto, že dovedli dobře pochlebovat anebo hrbit záda. Také představa, že ten, kdo již Jednou na vedoucím místě pracoval, nemůže své schopnosti uplatnit nikde jinde než zase na vedoucím místě, k tomu přispěla. Ač si o neschopnosti některých lidí »zpívali vrabci na střeše«, řešilo se jejich přemístění často v duchu »kádrového kolotoče«.Pravice znala naše slabá místa a není tedy divu,' že jich zneužila pro své cíle. Nebylo nikterak náhodné, že v Kádrové politice nastolila např. -tnerační problém a vyzvedávala požadavek odbornosti, který však ztěžovala jen na školní vzdělání. Proto se jí podařilo získat podporu zejména v řadách lidí, kteří se řadili k »diplomovaným elitám«. Přitom u svých příznivců a stoupenců dovedla zamhouřit obě oči. Tady jí nevadil ani věk, ani vzdělání, ani odbornost, jak to také potvrdila třeba svou halasnou podporou Smrkovského, Vodsloně a dalších. Kdo pravici především vadil, to bylí osvědčení, zkušení a vzdělaní funkcionáři a i ti schopní odborníci, kteří nesouhlasili s jejími revizionistickým názory. Známé označení »konzervativcem« jí sloužilo jen a jdn k tomu, aby jejich skandalizováním vyvolala vůči nim odpor. Tak se zbavovala všech těch, kdo nechtěli sloužit nebo alespoň přisluhovat jejím kontrarevolučním snahám. Máme ještě v živé paměti 2000 slov. Jejich kontrarevoluční charakter měl za vydatné pomoci sdělovacích prostředků — kde pravice měla své nejsilnější pozice — vyvolat všude rozhodující úder proti socialismu a straně věrným kádrům. Z jakých olympských výšin posuzovala např. pravice dělnické kádry. Jedovatými úšklebky se snažila zviklat to nejcennější — důvěru ve schopnost dělnické třídy a jejích představitelů. Její snahou bylo ponížit a urazit člověka — a to je vlastnost maloměšťáků. Poznali jsme dobře jejich mentalitu. »Ve jménu komunismu« používali všech možných jezuitských prostředků. Vlastní život si však ohraničili klapkou individualismu, honbou za korunou a bezohledným sobectvím. I v tom byla jejich spjatost s minulostí, která je vedla k touze po návratu zpět. Proto to byli právě oni, kdo přestali respektovat kádrovou politiku strany a vlády, kdo si osobovali právo dávat čestné soudruhy na »černé listiny«, kdo ideologickou výchovu pozvolna likvidovali, kádrové rezervy považovali za výmysl, hodnocení kádrů za hloupost. A leckde ničili kádrové spisy jen proto, že v nich byl záznam o jejich »kvalitě«. Jak rafinovaně postupovala pravice v rozkladu strany a státu, o tom svědčí i její boj proti tzv. »kádrovému stropu«. Navazoval na pluralitní systém, v jehož rámci se měla také provádět kádrová politika podle známého systému koalice z první republiky. Odtud také vyplývala její snaha řešit výběr kádrů pomocí konkursů, a to i na funkce politického .významu. Tuto »progresivitu« v kádrové práci nám např. předvedly okrpsy jako Praha 1 nebo Uherské Hradiště, svým »konkursem« na pracovníka do ideologické funkce. Našli bychom řadu příkladů této »progresivity« Všechny snahy tu směřovaly k tomu, aby se výběr, rozestavování a výchova kádrů »svobodně« a v rámci »nové demokracie« vyjmuly z kompetence štraný, protože prý strana brzdí »seberealizaci« schopných lidí. nroto pravičáci tolik propagovali »západní« vzory personální politiky a proto o ní tak vehementně psali. Zapomněli ovšem, na to, že žádný kapitalistický stát si na vedoucí funkci nepustí-nikoho, kdo .by. se nepodřídil a nesouhlasil s jeho politikou a pořádkem. Neviděli anebo nechtěli vidět, že právě tam existuje tvrdý kádrový strop, který všemožně -chrání zájmy buržoazie, i když je zakrýván různými frázemi o širokých možnostech »kariéry« pro všechny. IDokončení na str. 2.) Dnes je tomu 75 let, co se v Hroznatině na Českomoravské vysočině narodil v zemědělské rodině dnešní president CSSR a člen předsednictva DV KSČ armádní generál soudruh Ludvík Svoboda. ' Náš lid zná soudruha Svobodu jako přesvědčeného vlastence, ví, že v nejzávažhějších obdobích života naší vlasti neváhal se zbraní v ruce bojovat za její svobodu Tak tomu bylo již za první světové války, kdy Ludvík Svoboda při první příležitosti přešel, na druhou stranu fronty, vstoupil do-československé legie v Rusku a v jejích řadách bojoval. Postupně tu velel četě a rotě, vyznamenal se v památné bitvě u Zborová. Do vlasti se vrátil v roce 1920. Nejprve se na krátkou dobu ujal rodinného hospodářství. Ale již v roce 1922 se opět vrátil do řad armády. Ihned po okupaci naší vlasti nacisty se Ludvík Svoboda zařazuje do aktivní odbojové činnosti a významně se podílí při organizování podzemního hnutí na východní Moravě. V létě 1939, kdy už je zřejmé, že válka se stala nevyhnutelnou, odchází ilegálně do Polska a začíná zde organizovat československou vojenskou jednotku. Ta však už neměla čas do bojů zasáhnout a po zhroucení Polska přechází pod jeho velením do Sovětského svazu. Po přepadení SSSR nacisty organizuje L. Svoboda v Buzuluku první československý samostatný prapor, který v lednu 1943 získal své první válečné úspěchy v bitvě u Sokolova. Poté byla tato jednotka doplněna na I. čs. samostatnou brigádu, která prošla ve slavné bitvě o Kyjev vojenským křtem. Čs. jednotka v Sovětském svazu pod Svobodovým velením dále roste, sbírá bojové zkušenosti a úspěchy. Pod jeho velením se I. čs. armádní sbor po boku Sovětské armády účastní slavné dukelské operace a osvobození Slovenska Za svobodu naší země bojovala v domácím odboji i celá rodina Ludvíka Svobody. Paní Svobodová se podílela na vysílání bojovníků do zahraničí, později pečovala o parašutisty, přechovávala v domě vysílačku. Když jí hrozilo zatčení, přešla i s dcerou na dlouhá léta do ilegality. Jediný Svobodův syn Mirek byl gestapem zatčen a umučen v koncentračním táboře. Významná je úloha L. Svobody jako ministra národní obrany v letech 1945—1950, kdy všechny své síly věnuje organizování nové Československé lidové armády. V únoru 1948 se plně staví na stranu l Dokončení na str. 2./ 75 lei soudruha Ludvika Svobody Foto CTK