Tribuna, červenec-prosinec 1976 (VIII/28-53)
1976-07-07 / No. 28
^ £ týdeník pro ideologii a politiku / 7. července 1976 / cena Kčs 1,50 V minulém ro_d, krátce před svou smrti, napsal Dimitrij Šostakovič do časopisu Kommunist stať Hudba a čas. V ní je uvedena pozoruhodná myšlenka, hodná opakování: »Jednou, již po válce, jsem zaslechl v rozhovoru větu, která mě udivila: ,,Žádná symfonie nezastaví tank, žádná píseň nepřeruší let bombardérů s bombami." Je to věta zvučná, ale demagogická a v podstatě hluboce nepravdivá. Můžeme na ni odpovědět protiotázkou: „Co znamená ve srovnání s tímto tankem a letadlem Internacionála?" Pouhou melodii, nic víc. Ale tato melodie, která poprvé zazněla koncem minulého století, se stala součástí života miliónů lidí. Žádná síla ji nemůže přehlušit, zabránit jejímu vlivu na běh světových dějin. Tato píseň prošla několika válkami a revolucemi. Zakazovali ji, stříleli do ní, šli s ní do boje i na popravu, s ní vítězili nad nepřítelem ve všech zemských šířkách. Tato hymna komunistů světa je nesmrtelná. Je. silnější než armády tanků a letadel.« Jak hluboká myšlenka! Jak jedinečná, s mistrovstvím velikého tvůrce komponuje a zobrazuje podstatu nepřekonatelného snažení internacionálně spjaté dělnické třídy, jež je vskutku nenapodobitelným tvůrcem nové civilizace! Vždyť proletářský internacionalismus, jedna z hlavních zásad marxismu-leninismu, není jen »zítřka lidský rod«, ale, jak zdůraznil XXV. sjezd sovětských komunistů, také nanejvýš současná, silná a osvědčená zbraň komunistických stran a světové dělnické třídy. Je to zbraň prověřená v nesčetných třídních bojích. Proto vždy směřovalo a směřuje spojené úsilí třídních nepřátel — a dnes stále zá M otat naší doby má podstatu Dalibor Hanes, člen ÚV KSČ a předseda Sněmovny národů ludněji a rafinovaněji — k otupení této internacionální zbraně komunistických a dělnických stran a světové dělnické třídy. TAKTIKA PROTI KOMUNISMU... Taková však je dialektika dějin. Idea proletárskeho internacionalismu, nejadekvátněji ztvárněná v materiální sílu v socialistické společnosti a v její nejvyspělejší podobě — Svazu sovětských socialistických republik — disponuje dnes také mohutnou mocenskou záštitou své nedotknutelnosti. Socialismus a mír, to jsou synonyma, avšak dokud nejzavilejší nepřítel socialismu a míru — imperialistická buržoazie — má ještě sklon »argumentovat« arzenálem smrtonosných zbrani, nelze ani na okamžik přestat myslet na obranu revolučních vymožeností socialismu, které jsou zároveň internacionálními vymoženostmi světové dělnické třídy a všeho pokrokového lidstva. Všude tam, kde to není možné zbraněmi — a vůči socialistickému společenství Je taková konfrontace již zcela absurdní — volí nejreakčnější špičky imperialistické buržoazie jiné přístupy, ale vždy jde o samu podstatu: Narušovat a rozbíjet internacionální jednotu světového revolučního hnutí, štvát všechny proti všem, vymýšlet a zveličovat domnělé rozpory, zneužívat a prohlubovat neantagonistické rozpory, vnikat do nejnienšicli trhlinek a prohlubovat je — taková je dnes taktika světové buržoazie proti komunismu, proti revolučně deniukratickéniu a veškerému protiimperialistickému hnutí. Toto soudobé úsilí buržoazie všech kapitalistických zemí, mnohem více než kdykoli v historii kapitalismu, je vedeno v celosvětovém rozměru s maximální snahou po jednotě a koncentraci vlivu. Buržoazii všech kapitalistických zemi přitom spojuje nejen společná třídní nenávist viiči dělnické třídě vlastního národa a ostatních nárudů, vůči mozkům a štábům dělnické třídy — komunistickým stranám, ale též společný dějinný úděl. Dialektiků současného světa totiž přesvědčivě vyjevuje v nesčíslných bojích protikladů, ve vzájemných souvislostech a negacích revoluční proces, v němž se bouřlivě rozvíjí nová lidská civilizace — socialismus a komunismus. V tomto procesu zároveň s historickou neúprosností postupně zaniká nejvyšší, leč poslední vvkořisťovatelský systém v lidských dějinách:— imperialismus. Tento proces probíhá v celosvětovém měřítku. Celosvětové jsou pruto i ruzniěry konfrontací mezi odumírajícím kapitalismem imperialistické pudoby a socialismem, který je celou svou podstatou, všeiul svými obecnými univerzálními principy celosvětovým. internacionálním dílem, jež má přirozeně svou usnbitou národní auteiitiánost. .. . \ ODPOVĚĎ Je konec mýtů, které reformisté a buržorazní ideologové na způsob reklamy o »společnosti všeobecného blahobytu« prezentovali a prezentují důvěřivým lidem. Prudkost, s jakou zachvátila kapitalistický svět hospodářská, ale též ideově politická a morální krize, nemůže nechat nikoho na pochybách, jak o tom hovořil ve zprávě ÚV KSSS na XXV. sjezdu sovětských komunistů Leonid Brežněv, že »kapitalismus je společnost, která nemá budoucnost«. O to více však, disponujíc dosud mocnými prostředky, usiluje třída buržoazie o přežití, neboť ja to ona, kdo žije v blahobytu, parazitujíc na výsledcích práce miliónů dělníků, rolníků, inteligence a ostatních pracujících. i když se rozpory, nešváry a konkurenca A' mezi imperialisty nezmenšují, usilují nejvyšší špičky buržoazie společnými silami o zastavení světového revolučního procesu. Zákonitost a objektivnost tohoto procesu, který vysunuje kapitalismus nezvratně za světové scény, nikterak nezmenšuje, nýbrž prohlubuje nesmiřitelný třídní antagonismni buržoazie a dělnické třidy. A protože sa třídní boj nejen neoslabuje, nýbrž probitibuje, protože slále více ztrácí místné omezený charakter a rychle se zmezinárodiiuja, je jedinou správnou, adekvátní odpovědi světového komunistického, světového délnickéhu hnutí, všeho revolučně demokratického a prntiimperiaiistickélio hnutí na globální koncentraci kapitálu ve všech sférách > j (Pukručování na str. 3/ P ředstavitelé 29 miliónů evropských komunistů, předního úderného oddílu pokrokových sil v Evropě, kteří se sešli na konferenci v Berlíně. opět potvrdili, že komunismus je nejhuinánnější společenskou silou dneška. Řekli své jasné stanovisko f které je podloženo radou konkrétních výsledku, návrhů a praktickou činnosti) k prohloubení prucesu uvolněni v oblasti odzbrojení a upevnění bezpečnosti v Evropě, k boji proti fašismu, za demokracii a národní nezávislost, k rozvoji vzájemně výhodné spolupráce a vzájemného dorozumění mezi národy, k míru, bezpečnosti, spolupráci, narudni nezávislosti a společenskému pokroku na celém světě. Tedy vyjádřili se a předlužili konkrétní program ke všem základním otázkám současné etapy existence a vývoje lidstva. Komunisté v přijatém dokumentu vyzývají k dialogu a ke knnkrétním společným akcím každého, komu leží na srdci osud lidstva jako celku i jednotlivých obyvatel tetu planety. Není tomu tak dávno, co K. Marx a B. Engels ve svém nesmrtelném Manifestu kninunistické strany napsali, že Evropou obchází strašidlo komunismu. Dnes se komunismus stal velikou reálnou politickou silou, jejíž jádro již ve značně části Evropy prakticky uskutečňuje veliké humanistické myšlenky tvůrců vědecké ideologie dělnické třídy a všeho pokrokového lidstva. Od doby Manifestu se tedy mnohé změnilo. Zůstaly však stále platné jeho základní myšlenky a poučení. Především jde o skutečnost, že mezinárodni buržoazie se dnes sjednocuje nejen ekonomicky ve formě nadnárodních monopolů, mezinárodních bank, hospodářských bloků, jako EHS nejen vojensky ve formě paktů typu NATO, v jejichž rámci dochází k plné integraci velení sjednocování výzbroje atd.; nejen politicky ve formt sjednocování politického postupu vlád jednotlivých zemí — účastníků vojenských paktů. Uskutečňuje i postupné cílevědomé kroky k vytvoření státně sjednocené západní Evropy vytvářením tzv. evropského parlamentu a jiných podobných »evropských orgánů«. Mezinárodní buržoazie se nezastavuje ani před přímým vměšováním du záležitostí jednotlivých států. Není žádným tajemstvím, že bylo uskutečněnu nejen mnoho porad, ale i dalších akcí na úrovni vlád, generálních štábů, politických stran různých směrů s cílem omezit revoluční vlnu v Portugalsku, utlumit ji, vytvořit podmínky pru postupnou stabilizaci kapitalismu v této zemi. Totéž se opakovalo před volbami v Itálii. A co je typické: představitelé buržoazie v těchto zemích stejné jako jejich sociáldeniokratiětí a jiní prisluhovači nejenže neměli námitky (a když. tak jen proti tomu, aby se o tom nehovořilo veřejně), ale lakuvuH »pomoc« si přímo vyžadovali. A tak není nic divného, že západoněmeětí křesťanští demokraté diskutovali o své domáci strategii před nadcházejícími volbami s obdobnými stranami z jiných zemi. Tedy: mezinárudní kapitalismus sjednocuje svoje politické, vojenské a ekonomické akce tak jaku dosud ni- František Kudrna kdy! Proto je i posíleni mezinárodní solidarity revolučních sil, posílení proletárskeho internacionalismu základním úkolem revolučního hnutí současnosti, je evidentně zřejmé, že se zdaleka nepřežil, že ve zcela nová etapě mezinárodního sjednocováni buržoazie mohou revoluční síly dosáhnout významnějších úspěchů jen tehdy, budou-li se vzájemně podporovat, hudnntit své zkušenosti. koordinovat svůj postup, jen ten, komu vůbec nejde o konečné vítězství socialismu, kdo sám sebe a svoje poznatky považuje za pupek světa, jen ten — jak ukazují i zkušenosti x našich krizových let 1988—1989 — může proti internacionalismu útočit nebo jeho zásady podkopávat. Právě proto takovou podporu a odezvu jak na konferenci, tak i ve světě měla tato slova L. I. Brežněva: »Někdy ovšem slýcháme otázky: je proletářský internacionalismus stále ještě aktuální, nezastaral? Leckdo vyjadřuje i obavy: Neznamenají snad výzvy k upevněni internacionálních pout mezi komunisty snahu obnovit nějaké organizační centrum? jsou to podivné obavy. Pokud je známo, nikdo nikde neprosazuje myšlenku takového centra. Pokud jde o proletářský internacionalismus, to znamená solidaritu dělnické třídy a komunistů všech zemí v boji za společné cíle, u jejich solidaritu s bojem národů za národní osvobozeni a společenský pokrok, o dobrovolnou spolupráci bratrských stran při přísném dodržuvání rovnoprávnosti a nezávislosti každé z nich, máme za to, že laková soudružská solidarita, jejímž praporečníkem jsou už přes 100 let komunisté, si svůj velký význam zachovává v plné miř» i dnes.« Tak tomu bylo i je. Příklad socialistických zemí ukazuje, že každá strana samostatně pracuje, že postupuj« na základě analýzy vlastních specifických podmínek, při respektování vývojových zvláštnosti a tradic svá vlastní země. Jedno je však pro ně společné: jako oko v hlavě dodržují základní principy přechodu od kapitalismu k socialismu. Zkušenusti tutiž ukazují, že tam, kde došlo k jejich dočasnému porušení (jako např. u nás v letech 1968—1969), byly otevřeny dveře třídnímu nepříteli k pokusu o zvrat. Vítězství socialismu v každé zemi a jeho opevnění j« plně záležitostí komunistů a lidu tétn země. Bratrská strany mohou k věcem jen napomoci svými zkušenostmi či jinak, jak to zdůraznil V. I. Lenin: »Mezinárodni revoluční hnutí proletariátu se nerozvíjí a nemůže ronvíjet ve všech zemích rovnoměrně a ve stejných formách. Plného a všestranného využití všech možnosti na všech polích činnosti může být dosaženo jen na základě zkušeností třídního boje dělnictva v různých zemích. Každá země vnáší své cenné, zcela zvláštní rysy do všeobecného hnutí, avšak v každé zemi trpí hnulí tou nebo onou jednostranností, těmi nebo oněmi tenretic mi či praktickými nedostatky jednotlivých socialistiekých stran.« I v tomto směru berlínská konference, která se ste« la trnem v uku světovému kapitalismu, svoji roli se> hrála a — jak řekl soudruh G. Husák — byla velmi významnou etapou v zápase, aby v Evropě už nebylo vá* lek, aby lidé žili štastnéji a spokojeněji.