Tvorba, duben-červen 1985 (L/14-26)
1985-04-03 / No. 14
TÝDENÍK PRO POLITIKU,VEDU a KULTURU ceno2,50Kčs Toto číslo je věnováno převážně Bratislavě, hlavnímu městu Slovenské socialistické republiky, životu jejího lidu, kultuře a práci za období čtyřiceti let od osvobození Československa Sovětskou armádou. Kulturo pro každý den V každém okresním městě na Slovensku mají obchod, který připomíná výstavní síň. Za výlohou i uvnitř obdivujeme dobře známé panenky ze šustí, modrotisk, doma tkané koberce, krajky, fujary, modřanskou či pozdišovskou keramiku a spoustu dalších nádherných věcí, které od nepaměti tvoří zručné ruce lidových umělců na Slovensku. Mnoho z těchto známých i méně známých řemesel nevymrelo jen díky péči a nadšení nevelkého kolektivu pracovníků Ústředí lidové umělecké výroby v Bratislavě, které už třicet let organizačně • i odborně usměrňuje prácí půldruhá tisíce výrobců. Jak na nedávné tiskové konferenci řekl ředitel ing. Jozef Tkáčik, je ÚLUV především kulturně politickou institucí, jejíž hlavní úlohou je uchovat a rozvíjet kulturní dědictví, tedy slovenské lidové výrobní družstva umění. Zatímco uplatňují sériovou a manufakturní výrobu, zaměřuje se ÚLUV na rukodílné způsoby výroby při zachování původních, výlučně přírodních materiálů a tradiční technologie. Z celkového počtu 1500 výrobců je více než třetina důchodců. S věkovou strukturou nejsou tedy v ÚLUV spokojeni. Vždyť třeba průměrný věk krajkářek je sedmdesát, vyšívaček a košikářek šedesát až sedmdesát let. Slibné jsou v tomto směru pionýrské a zájmové kroužky, kde se děti a mládež se zájmem učí poznávat řemesla svých prarodičů. V bratislavském Ústředí lidové umělecké výroby mají mapu, na níž jsou barevně vyznačeny prozkoumané oblasti, a protože ne všude se lidová výroba uchovala, chtějí ji obnovit i podle toho, co si o ní lidé pamatují. Proto je jedním z nejdůležitějších úkolů ÚLUV komplexní průzkum slovenské lidové umělecké tvorby, nejen té minulé, ale i dnešní. ma Bohoiý pramen poznáni Návštěvníci Bratislavy si ve známé Michalské Ulici určitě všimnou budovy dnešní Univerzitní knihovny. Je jednou z nejv cennějších ve městě, vždyť v ní letech 1802—1848 zasedal Uherský sněm a Ľudovít Štúr tam pronesl svůj známý projev o zrušení poddanství a odstranění hmotné a duchovní bídy slovenského lidu. I název této největší a nejvýznamnější slovenské knihovny je vlastně už historický. Bezprostředně ji řídí ministerstvo kultury SSR a ná Univerzitě Komenského je nezávislá. Co je však nejdůležitější, slouží všem stejně — vysokoškolským posluchačům, rozmanitým institucím a samozřejmě i široké veřejnosti. »Univerzitní knihovna má v naší knihovnické soustavě zvláštní postavení,« řekl její řez ditel ing. Vincent Kútik. »Statut roku 1983 kodifikoval naše pracoviště jako univerzální vědeckou knihovnu SSR. Tvoříme na Slovensku hlavní základnu vědomostí z domácí i zahraniční produkce.« O rozsahu poskytovaných služeb Univerzitní knihovny, která si v těchto dnech připomíná 65. výročí svého vzniku, svědčí 23 000 registrovaných čtenářů nejrožmanitějších profesí, 900 tisíc výpůjček a půl miliónu návštěv ročně. Knihovna vlastní 1 900 000 svazků, což představuje 40 000 kilometrů regálů. K nejžádanějším patří vysokoškolské učebnice a skripta. Nejvíc výpůjček tvoří literatura ve slovenském jazyce, dále sovětská literatura, která pružně zprostředkovává i poznatky z celého světa, a anglická. Součástí této kulturní instituce jě Lisztův pavilón, kde v minulém století koncertoval jako devítiletý světoznámý skladatel a kde se dnes v reprezentativním hudebním středisku může konat souběžně až 13 koncertů, ela Království vody o lodí Bratislavský přístav. Kdo o něm něco zasvěceně věděl, kdo dobře znal jeho rozrůstající se půdorys? Laik donedávna jen tušil, že za pravidelným tepem této části levého břehu odvádějí mohutné siluety jeřábů kus práce, tolik potřebné pro plynulý chod naší ekonomiky. Rok uplynul od chvíle, kdy občané města poprvé překročili řeku po novém mostě Hrdinů Dukly a objevili tím úplně jinou, dosud nepoznanou tvář Bratislavy. Pod nimi teče Dunaj, řeka, kterou člověk umně napojil na labyrint kanálů a bazénů a vytvořil tak mocnou základnu tranzitu, všemu, co se má bezpečně a ekonomicky výhodně přepravit po majestátní vodě. Dnešní přístav k tomu rozhodně přispívá. Před čtyřiceti lety byl jen malou perlou na Dunaji a pocítil na vlastní kůži ničivou sílu z paluby amerických bombardérů. Sbíral se pomalu, jakoby v zapomenutí a Snad i bez koncepce. Jeho strategický význam však získal na ceně ve chvíli, kdy naše strojírenství začalo s exportem gigantických investičních celků a kdy najednou znělo pro všechny přesvědčivě, že Bratislava a Dunaj jsou naším nejjižnějším černomořským přístavem. Za poslední léta přibylo na mapě starého přístavu mnoho nových záznamů: rok od roku se zvyšuje objem překládky, do města připlouvá stále víc moderních plavidel, ale ukazuje se, že to stejně nestačí. I 2,2 miliónu tun kapacity je málo, prostory v exponovaných dnech sezóny praskají ve švech. Nejen prostory, ale i technika by potřebovala silnější bratry, aby se snadněji a rychleji vypořádali •s kontejnerovými soupravami Interlichteru. Vždyť tato říčně mořská vodní strategie má velkou budoucnost. A navíc už klepou na dveře roltajnery, které dovedně kombinují bezpřekládkovou manipulaci z vody na suchou zem. tc Bratislavě se právem říká — krasavice na Dunaji. Její bouřlivý rozmach za uplynulých čtyřicet let nevede město jen do síře, k jejím současným už čtyři sta padesáti tisícům obyvatel, což je čtyřikrát více než po osvobození, ale i do výstavnosti. Tvář města dnes tvoří nové i staré dominanty. Snímek KAROL BELICKÝ JÚLIUS LENKO Erb Ja idem s tebou, lebo vo mne si. Kým žijem, na tvoj nádherný erb hľadím. Vykračujem si s tebou za láskou, a keď mi zvädne, nové lásky sadím. Sadím ich pre vnukov a pre vnučky a pre vtákov, čo letia spolu s glóbom. Keď rozvijú sa, pod ich korunou nám útulne a dobre bude obom. KOMENTÁŘ týdne Stihnout svůj vlak Je tomu čtyřicet let, ale pamatuji si na to, jako by to bylo včera. Při míchání betonu byla tenkrát nejčastější mechanizací lopata a kbelík s vodou. Vlil jsem ji do směsi a abych neměl mokro pod nohama, položil jsem si na zem prkno. Dnes už přesně nevím, jakými výrazy mne mistr počastoval za můj nehospodárný vztah k materiálu, ale dodnes si na jeho důraznou výtku pamatuji. Byl to jeden z těch zážitků, které člověk v sobě nosí po celý další život. Prožil jsem ho ještě u soukromé stavební firmy, kdy jsme pečlivě ukládali každý odřezek prkna a kdy jsme dokonce narovnávali i hřebíky, aby se daly použít znovu. Protože v člověku obvykle zůstane to, co si do dospělosti přinesl z dětství a mládí, dodnes mi vadí na stavbě pohozený materiál, který nikomu nechybí, nevyužitý stroj, lajdácká práce. Bohužel se ukazuje, že mladým lidem, kteří pracují a žijí v daleko lepších podmínkách než dříve, obvykle nestačí říkat, o kolik jsme to měli my, starší, těžší. Často říkají — tenkrát byl jiný svět — a mají pravdu. Co je tedy ve výchově lidí, zejména mladých, nejosvědčenější? Osobní příklad vedoucího. Když jde o obtížný úkol a ti, jichž se týká, řeknou, že je nesplnitelný, jdu to tedy zkusit a ukázat jim to sám. A protože nesplnitelných úkolů je u nás vskutku velice málo, jde potom četa bez dalších diskusí na věc. Vedoucí pracovník musí být tudíž zdatný profesionálně, nesmí se sám bát práce, naopak, musí v ní jít příkladem ostatním. A nejenom v práci. Například je těžké vždy uhlídat, aby Pokračování na str. 4