Tvorba, duben-červen 1987 (LII/13-25)
1987-04-01 / No. 13
TÝDENÍK PRD POLITIKU,VĚDU A KULTURU Cena 2.50 Kčs Ptáme-li se, zda nás zábavná hudba opravdu baví, mohli bychom dojít ik velmi smutným závěrům: především bychom museli vědět, v čem spočívá závažnost vážné hudby a čím tedy jiný druh hudebnosti může být zábavný. Kde vlastně leží, čím vlastně je určena hranice mezi hudbou vážnou a zábavnou? Jsou normy této kvality uloženy v samotné hudbě? Jsem přesvědčen, že ano, ale jen částečně. Více o těchto rozdílech rozhoduje úroveň posluchače: Kdo se čím baví? Kdyby tomu bylo jinak, pak by na vážnou hudbu si lidé chodili jen talk posmutnět a tu zábavnou by si ordinovali podle potřeby jako jakýsi opiát. Jenže samotná praxe dokazuje zcela něco jiného. Návštěva koncertů vážné hudby je specifickým druhem společenské zábavy vysokého hodnotového stupně, zejména v české společnosti tento druh zábavy — či relaxace — zaujímá v mimopracovní aktivitě mimořádný význam. Tvrdíme-li, že na počet obyvatel máme nejvíce divadel na světě, což už dávno není pravda (porovnámeli naše čísla s NDR či BLR), proč si zatajujeme, že naše země má na počet obyvatel nejvíce symfonických orchestrů a komorních těles, a kdybychom v tuto chvíli exportovali polovinu našich hudebních interpretů do světa, stěží bychom rozpoznali, že nám tu někdo chybí. Jinou otázkou však je, jak s tímto kulturně politickým kapitálem hospodaříme. Mně se zdá, že ne vždy moudře. A tím vlastně oikrádáme nezasvěceného člověka o ušlechtilý druh zábavy. Zdá se, že pří našich úvahách 0 vztahu vážné hudby k zábavné vycházíme z kvantitativních měřítek, která jsou určována zastoupením jednotlivých druhů hudby v našich masových sdělovacích prostředcích. Tam skutečně se vážná hudba ocitá na okraji. A co navíc! Všimněme si, jak televize i náš rozhlas propagují osobnosti zábavné hudby a kolik toho ve skutečnosti dělají pro propagaci hudby vážné. Někdo si koupí kytaru, naučí se sedm akordů, sepíše rýmovačku a už je mu zajišťován prostor v Televizním klubu mladých málem jako hrdinovi naší doby. A sečtěme si vysílací čas, který je věnován k seznamování s našimi laureáty různých domácích 1 světových soutěží v oblasti interpretace vážné hudby, ale i třebas mladých komponistů, bez nichž se už ve světě neobejde ani jedna solidní skladatelská soutěž. Co o nich víme? V této úvaze nejde jen o hudbu, ale o otázky vyloženě etické. Za úspěšného člověka představujeme ledaskoho, kdo se nám jen tak jaksi zalíbí, ale už vůbec ne umělce, kteří se k výsledkům museli dopracovat složitou cestou, tvrdou prací a často i odříkáním světských radostí — i když tu vůbec nehoruji za asketismus. Prosím, aby ml bylo dobře rozuměno: v těchto řádcích nechce být ani jedno slovo použito proti zábavné hudbě, spíše naopak, usiluji o spravedlivé posuzování hodnot a přimlouvám se, abychom věnovali programovější úsilí výchově zábavou, tedy i zábavnou hudbou, která ale sama o sobě musí být především kulturním jevem, musí něco vypovídat o své době, odrážet její rozpory, podávat svědectví o bolestech i radostech lidí, kteří žijí kolem nás. V takovém pojetí zábavné hudby — a tu bych připomněl slovo LIDOVÉ — musí být přece obsaženy i programy, o něž lidé ve svém životě usilují. Oslovujeme-li dnes člověka na celém světě jako garanta míru, jako bytost, která může m í r zajistit, jako duchovní sílu schopnou vyřešit 1 ty nejsložitější otázky doby — tedy i ve výrobě, vědě a kultuře — pak zcela přirozeně i to často tak profanované slovo lidovost nabývá v tomto čase vyšších obsahů a přestává být pojmem kvantitativním, ale je zcela jinou vyšší kvalitou. mismu, ke kultuře pohybu, zkrátka a dobře, k radosti i odvaze, a nikoliv k úniku od starostí všedního dne. Posluchač je, podle mého názoru, tou jedinou hranicí určující kvalitativní předěl mezi vážným a zábavným. V této souvislosti do popředí vystupuje povinnost organizátorů hu JOSEF KAINAR Duben první duben (na hudbu Irvinga Berlina) Duben první duben vítr z ’dlouhé chvíle mračna prohání je tak rozmarný jak mladá plavá paní pro kterou už dva dny jsem tak neStasten Duben krásný duben a já stále nevím co má za lubem mám-li věčně čekat na její rty rudé nežli naprší a bláta nebude Hned se usmívá hned slzí první duben v očích má láska prý ji brzy omrzí prý má za ušima Já nic nedám na počasí já víc věřím na lásku políbím ji zlehka do vlasů a dám jí otázku: Lásko má račte se rozhodnout chcete mne ráda mít nebo mám dál za svým snem plout Duben první duben láska jako jaro žertem začíná pak však musí být vážnější a jiná abys mohla být mým celým osudem Dnes Praha přivítala účastníky sjezdu Svazu českých skladatelů a koncertních umělců. Po dva dny budou delegáti SČSKU jednat o úkolech naší hudební fronty. Redakce srdečně zdraví všechny účastníky sjezdu. cialismu zrovna v době, kdy kohoutovští souputníci začali výsledky této cesty zpochybňovat — to jsou přece kulturní jevy, jaké nám může závidět celý svět. Nevím, kdo to způsobuje, že z obrazovky a z rádia slyšíme švitořit celé hejno pozlacených slavíků, zpívají Snímek Jan Silpoch Baví vás zábavná hudba? Umění samo o sobě je vždy zábavou. I drama, i tragédie, i truchlohra, a zcela přirozeně tedy i komedie s veselohrou. Proto i vážnou hudbu považuji za specifický druh zábavy. Míra zábavnosti Je ve všech případech určována hodnotou očisty — tedy mírou .katarze — jíž je posluchač či divák zcela nezávisle na své vůli podroben při účasti na umělecké produkci jakéhokoliv druhu. Takhle by tomu mělo být i v diskotéce. V ní si neklademe požadavky na umění nasycené i poznávacími hodnotami, ale aspiruje-li diskotéková hudba na to, aby byla považována také za druh umění 1 zábavy, pak míra uměleckosti a zábavnosti je vyjádřena právě onou očistou; ta by u mladého pokolení měla vést k větší ušlechtilosti, k uvědomělejšímu optidební (ale i pohybové) kultury tuto hranici stále více odstraňovat, protože společenská funkce všech druhů umění, a hudební kultury zvláště, je jen jedna. Dějiny naší zábavné hudby jsou bezmála tak dlouhé jako náš hudební život. Vždyť i naše hymna má svou kolébku v hudbě zábavné, celé dílo Smetanovo z hlediska společenského vývoje mezi vážnou hudbou a zábavnou hudbou dělicí čáru odmítá. Totéž můžeme říci o řadě jevů v hudbě programově zábavné, která promluvila k nejdůležitějším otázkám doby a sehrála v ní závažné funkce. Hudební kultura stařičké Červené sedmy, masovost a kulturnost hudební řeči Osvobozeného divadla a programový optimismus Semaforu, který rozezpíval generaci budovatelů so-cích hezky, ale nejčastěji o ničem, zatímco skutečné poklady naší zábavné hudby, mluvicí k nejvážnějším otázkám doby, jsou uloženy zcela zbytečně v archívech. I na Festivalu politické písně v Sokolově, když se sejde po koncertě parta lidí a chce si zazpívat, pak zanotuje ty písničky, o kterých tu byla řeč, a vydrží s nimi až do časného rána. Obsahy těchto písní jsou potřebné i dnešnímu životu. Jsou možná pokrokovější než jejich samotní autoři, ale to už jsou paradoxy doby. Baví nás zábavná hudba? Ano! Ale Jen ta, která s námi má vážné úmysly. Těší nás vážná hudba? Ano! Ale jen ta, která nám dopřeje radost z poznání. MILOŠ VOJTA