Tvorba, červenec-září 1987 (LII/26-39)
1987-07-01 / No. 26
Posílám pozdrav čtenářům Tvorby z hlubin našeho utrpení: ze země Césara Augusta Sandina a Carlose Fonseky pozdravuji solidární a statečné československé bojovníky, obyvatele země, která zrodila všemi obdivovaného a nám tak drahého antifašistu Julia Fučíka, inspirátora příslušníků Sandinovské fronty národního osvobození Nikaraguy. Bratrsky Praha, 13. června 1987 Tomáš Borge TÝDENÍK PRO POLITIKU/VĚDU A KULTURU c,,^»s Inteligentní a srozumitelná odpověď (Původní rozhovor TVORBY s TOMÁŠEM BORGEM, členem Národního vedení Sandinovské fronty národního osvobození, komandantem revoluce a ministrem vnitra Nikaragujské republiky) Sandinovská revoluce žije už osm let, ale pouze tři Čtvrtě prvního roku bez útoků zvenCí. RevoluCni stát je organismus, který vydrží hodně, ale všechno má své meze. jak dlouho ještě vydrží dýchat sandinovský organismus, aniž padne vyčerpáním? Ernesto Che Guevara kdysi řekl: »Kdo je unaven, může odpočívat, ale nemůže být součásti předvoje.« je to hezká věta, ale pouze věta. jaká je skutečnost? Sandinovská revoluce není první revolucí, která prochází komplikacemi, obtížemi a tvrdými zkouškami. Pokud vím, až dosud se žádná revoluční změna neobešla bez boje. To už je v povaze historie, že třídy, které přicházejí o moc, o ni nepřicházejí s chutí. My nejsme v tomto ohledu výjimkou. Podezřelé by bylo, kdyby nás imperialismus nechal na pokoji. Protože tomu tak není, je zřejmé, že se v Nikaragui odehrává skutečná revoluční přeměna. A co se týká únavy, to je tak: člověka může únava srazit na kolena, ale národy mají nevyčerpatelné zásoby energie, jednotlivec může padnout, ale stmelený národ žádná lidská síla, žádná technika na kolena nesrazí. Che zkrátka říká, že únava je možná a že člověk, který má tendenci jí propadat, nemůže plně fungovat na straně předvoje, na straně revoluce. Součet sociálních sektorů revoluce si však nekleká, únavě nepropadá a nespí. Je stále na nohou, stále ve střehu, a jeho odvaha roste úměrně velikosti trápení, úměrně velikosti zkoušek. Nikaragujský lid není v tomto ohledu výjimkou. My pouze do všech důsledků naplňujeme historické zákony. Nic víc. V čísle 23 Tvorby (KMENE) jsme přetiskli vaše prohlášení. Řekl jste, že »moc nemůže zkorumpovat revolucionáře, který má nedotčenou něhu«. Chápu tuto větu (mj.) jako reakci na »dětské nemoce« sandinovské revoluce, která vstoupila do osmdesátých let tohoto století jako syntéza zkušeností všech předchozích revolucí a nového romantismu, a přesto se »dětským nemocem« nevyhnula. Je vůbec možné vyhnout se šoku ze srážky ideálů a nutnosti upevňovat revoluční stát? Každé revoluční společenství dědí svou minulost. Negativní jevy, jež tak rády kvetou mezi lidmi, kteří se dostanou ik moci, nejsou nic jiného než odpadky znečišťující samozřejmou řeku dějin. Každá změna s sebou přináší negativní jevy. I lidem hledajícím ta nejoptimálnější východiska pro nově se formující společenství hrozí nebezpečí, že ideály, s nimiž šli do boje, po vítězství zvadnou. I ta nejčistší revoluce s sebou nese potencionální chuť prosazovat pozitivní změny násilím. To není nové, ale ani ospravedlnitelné. Opovrhování demokracií revoluci deformuje. Myslím si však, že revoluční svět jde kupředu velmi sympatickým směrem. Socialistické státy se očišťují od důsledků minulých chyb a hledají nový dynamismus. To, co se odehrává v Sovětském svazu, je kvalitativně nový krok. Přestavba je strategická cesta, která vědomě zdůrazňuje neochotu rozejít se s revolučními principy, jež stály na počátku. Lze říci, že revoluční pohyb je den ode dne méně ohybující a že výsledky tohoto pohybu kreslí novou tvář lidského rodu. My jsme se v Nikaragui dlouho a se značnou energií potýkali s individualismem. V naší zemi je kolektivní devítičlenné vedení, které iplní funkci Národního vedení Sandinovské fronty národního osvobození. Uvnitř této struktury neexistuje politická hierarchie. Každý má stejnou autoritu a rozhodnutí, která přijímáme, Jsou výsledkem dlouhých konstruktivních diskusí. Pokoušíme se najít Inteligentní a srozumitelnou odpavěd na otázky, které před nás dennodenné klade revoluční proces. Nedávno řekl Graham Greene, že »Nikaragua nen! malá země, která se pere s býkem ze severu, ale první barikáda, první obránce barikády ve světovém konfliktu: ve válce mezi civilizací a stupiditou«. Co Je významnější pro vás: být obráncem svébo národa, nebo obráncem - barikády Grahama Greena? Bráníme naši revoluci s vědomím, že nebojujeme za zájmy jednoho národa, ale ve jménu světového humanismu (to v prvním plánu) a za záijmy Latinské Ameriky (to na druhém místě). Věřím, že vše, co děláme či co jsme udělali, má za cíl obranu té lepší půlky světa, obranu národů, které bojují za své definitivní osvobození. Graham Greene má pravdu. Ve světě se střetávají dvě tendence. Jedna chce lidskou civilizaci zachránit, druhá ji chce zničit. Termonukleární válka je vrchol ambicí imperiálni stupidity, vrchol ambicí té strany, která svět raději spálí, než by připustila, že existují také Jiné alternativy a potřeba jiné emancipace než emancipace kapitálu. Po termonukleární válce bychom skončili všichni stejně. Viníci i nevinní. Proto je třeba této válce zabránit. To především. Nezapomínejme však, že na řadě míst tohoto světa válka mezi arogancí a civilizací probíhá dnes, včera, zítra. Protože boj černochů v Jižní Africe proti brutálnímu násilí apartheidu není nic jiného než válka mezi civilizací a stupiditou. A boj arabského lidu proti sionlsmu není nic jiného než konkrétní stránka války mezi civilizací a stupiditou. A boj salvadorského lidu proti vykořisťovatelům své vlastní země, boj Argentiny za znovuzískání Malvínských ostrovů, boj severoamerických černochů a Indiánů proti rasismu a ďskriminaci, to všechno tvoří součást války mezi civilizací a stupiditou. Boj nikaragujského lidu, boj tří a půl miliónu obyvatel maličké země uzavřené v centru Ameriky proti imperiálni převaze, je také díl ‘téhle války. Te to válka mezi spravedlností a ve světě poněkud nedoceněnou porcí neuvěřitelné arogance, násilí a stupidity. Máte pověst skvělého řečníka. Říká se, že vám v ústech kvetou nová slova. Je to důležité? Jazyk a slovo nejsou všemocné, ale nedostatek jasnosti a jednoznačnosti je nebezpečný. Ani ten nejlepší jazyk nepomůže mizerné myšlence. Mizerný jazyk však zkazí i tu nejlepší revoluci. Děkuji vám. Není zač. Ptal se JAN KAŠPAR ß