Vlasta, leden-červen 1954 (VIII/1-25)

1954-01-07 / No. 1

TI VŠICHNI JSOU S NÁMI Jako hejna ptáků se slétají každý den do pražského rozhlasu stovky dopisů z nejrůznějších koutů svita. Na známkách jsou obrazy králů i krajin, japonské znaky i americká letadla. Ale uvnitř, v dopisech, jsou slova přátelství a družby, slova diků i povzbuzení. Pravdivěji než prohlášeni diplomatů hovoři tyto dopisy o skutečných vztazích mezi národy, o stejných zájmech a Cílech, a přes hranice a uměle nastavené „železné", „dolarové" či jakékoli jiné „opony" nám v nich lidé podávají ruce. Americká vláda sice odhlasovala stamiliony na prováděni vyzvědačstvi, vražd a sabotáží v lidových dem-kraciích, ale z téže Ameriky, z Chicaga, nám dvě sestry - A. M. a K. M.plši: „Musíme vám vyjádřit bratrské city, které náš lid chová k dennímu boji za mír. Prosíme vás, abyste pokračovali ve své pomoci věci míru svým vysíláním,a zavazujeme se, že budeme podporovat přátelství mezi oběma národy." Náš rozhlas vysílá v mnoha řečech. Není hodiny, kdy by si pražský „Hlas míru", uváděný znělkou ze Seidlova pochodu „Kupředu levá, zpátky ni krok!" nemohl chytit macedonský učitel, novozélandský rolník na druhé straně zeměkoule, americký dělník, francouzský vinař, Řek nebo Nor. Naše vysílání se poslouchá i na těch několika aparátech, které mají členové osvobozeneckého hnutí v Kenyi v Africe, odpovídají nám lidé z Ceylonu i Burmy. Odtud odevšad se svěřují „Hlasu míru" se svými starostmi i s dosaženými úspěchy, obracej! se k němu jako k příteli o radu a pomoc, ale hlavně dotvrzují: Jsme s vámi, aí si naše Vláda říká, co chce! Přišel nám dopis z Belgie. Uvnitř byla fotografie sedmiletého chlapce a přáni: „Zahrajte, prosím, píseň „Mladá garda" na počest mou a mého syna, jehož obrfiek vám posílám.*1 S hlubokým dojetím psal posluchač M. J. z Dijon ie Mont Havru: „Fašistický starosta Jules Lessy mi unesl mého sedmiletého syna Clauda, protože jsem ho vychovával v komunistickém duchu. Záminkou mu bylo, že můj syn ve škole prohlásil, že i Belgii osvobodil ve skutečnosti Sovětský svaz. Přepadla mne policie, prohledala všechny knihy a odvlekla syna. Nazývali mne špionem a vyhrožovali, že mi rozbiji hubu. Ačkoli důrazně vyžaduji vrácení svého syna, ačkoli jsem se obrátil i na ministerstvo spravedlnosti, nedostal jsem žádnou odpověď. Chci vám však říci, že ani*tento čin pomsty vůči muži míru mne nezměnil. Na několika místech jsem byl vyhozen z práce. Avšak žádná zběsilost buržoasie není schopna mnou otřást. Drazí přátelé, nemůžete si ani představit, jak hrozný je to útok, který je p oti mně veden. V kapitalistických zemích je člověk považován za zvíře. A proto my, kteří toužíme po míru, spravedlnosti a svobodě, bojujeme bok po boku s vámi." „Člověk je tak povzbuzen, když slyší o životě ve vaší zemi," píše pani M. R. R. z Cambridge v Anglii. „Vitalita vašeho lidu a to, že máte svůj ideál, pro který usilovně pracujete, je cítit i rozhlasem. My zde žijeme, jako bychom se točili v kruhu, který má tvar sestupné spirály. Posílám vám brožuru z našeho nedávného Národního shromáždění žen, které bylo velkým úspěchem. Oficiální místa totiž dělala všechno možné, aby je znemožnila." Touže poštou přišel i dopis od pani D. H. G. z Brightonu, která náhodou chytila naše vysílání a píše: „Nyní vás budu denně poslouchat. Vysílání naši BBC se stala suchopárná a ztrnulá. Zdá se, že jsme hypnotisováni americkou politikou. Nesmírnou chybou, největší, jaké se kdy náš národ dopustil, je to, že se dal zardousit dolary. V případě, že jste ještě neslyšeli o nových úsilích ženského hnuti za mir, posílám vám přiložené výstřižky z novin. Nejsem komunistkou, ale mám dost zdravého rozumu, abych yiděla, jaké obrovské dílo vykonal Sovětský svaz pro lidstvo." Nám v Československu se často zdají zprávy o nových přehradách a továrnách, o úsilí za splnění nebo překročení plánu suchopárnými a nezajímavými. Zvykli jsme si na to, že se u nás staví, že se země mění před očima, považujeme to za tak samozřejmou skutečnost, jako je dýchání nebo chůze. Zdá se nám běžné, že můžeme jít k lékaři, aniž n u zaplatín e za poradu a že je naším svátým právem žádat zdarma třeba nejdražší léky. Placená dovolená nás již dávno nevzrušuje a závodní kuchyně jsou dnes skoro v každém závodě. To všechno je však pro většinu dělníků na západě ještě jen toužebným snem. „Kdo u nás nesympatisuje s vládnoucí křesťansko-demokratickou stranou," píše nám nezaměstnaný Ital A. C. z Pavie, „nesežene nikde práci. Každý musí předložit doporučení aspoň od duchovního, když právě nemá přímluvný dopis od nějakého vyššího církevního hodnostáře. Rád bych vám o tom napsal velice podrobně, ale je mi tak těžko u srdce, když si vzpomenu na všechny ty nespravedlnosti..." Sedmadvacetiletý Němec A. R. z Krefeldu poslal československému rozhlasu svou výšku i míru bot. „Mám k vám velkou prosbu," píše. „Mohli byste se laskavě obrátit na své české spoluobčany a požádat je, zda by mi mohli darovat aspoň nejnutnější oděv a obuv? Měřím 174 centimetry, velikost bot je 42. Jsem už přes dva roky bez práce." „My, Francouzi, jsme denně pronásledováni nezaměstnaností a bídou, právě tak jako krvelačnou politikou amerických pánů. Každý pracujíc! touží po míru. Proto každý plně souhlasí s mírovou politikou Československa, které buduje proto, aby Zdvihlo životní úroveň svého lidu." (J. S. Lucenay, Cote d’Or.) „Vy tam u vás konáte dobrou práci, stavíte gigantické stavby, budujete socialismus. Vaše práce bude korunována úspěchem. Zde jsou i takoví, kterým se to nelíbí. To jsou zdejší boháči a ti, kteří sedí ve Washing onu. Ale z toho si nic nedělejte, americký lid je s vámi, jeho mínění je jiné" - říká Američan J. P. z Etny, Pittsburghu v dopise, v; němž se podepsala i jeho matka. A náš krajan, který před mnoha lety odešel ze Slovenska hledat do Spojených států práci, píše: „Již mám dost té dřiny pro jiné. Netěš! mě pracovat zde pro boháče, kteří chtějí zničit atomovými pumami mé rodiště. Kdyby mohli, tak by se postarali o to, aby ani slunce ani měsíc nesvítil na slovanské a pokrokové země. Svoboda tu není, slova pravdy neuslyšíš. Jsme zde bez domova, jako za živa pohřbeni. Chci se vrátit do Československa." ,,Naším jediným přáním je," vzkazuje západoněmecký dělník R. H. z Lůneburgu, v jehož závodě zrovna stávkují, „abychom i my dosáhli takového sociálního zabezpečení, jako máte vy v Československu." Francouzská vláda se snaží přesvědčit Francouze, že titíž nacisté, kteří za války řádili v zemi, se stali nyní mírumilovnými beránky a že tedy není důvodu nedat jim do rukou zbraně a zařadit je do útočné tak zvané Evropské armády. Ale mladý francouzský posluchač G. M. z Lyonu nám slibuje: „Budeme proti vyzbrojenf západního Německa bojovat všemi silami. Vyzbrojení nacistů by přece znamenalo nový Mnichov, nejenom pro Československo, ale i pro Francii. A ačkoli jsem byl v době Mnichova^eště mlád, styděl jsem se já i moje rodina za to, že lidé naší země schválili a podepsali tak hanebnou úmluvu." Zvláště velkou radost máme z přátelských dopisů ze západního Německa. „Pro nás, německé ženy a matky," čteme v dopise D. R. z Berllna-Neu Kolnu, „je mírová cesta ještě osm let po druhé světové válce rozštěpena. Zde, v západním Berlíně, denně pociťujeme, jakou bídu nám tento stav přináší. 300.000 nezaměstnaných v části obsazené západními mocnostmi, to je výsledek .západní kultury, svobody a nezávislosti*. Naproti tomu ve východní části Berlína pokračuje výstavba. lidé mají práci, dobře se oblékají a pěkně žijí. Žena v NDR je rovnoprávným členem společnosti. Vláda vydala zákon na ochranu matky a dítěte, každá žena se může podle svých schopností vyvíjet a vzdělávat. Kdy tohle v Německu bylo? Hitler z nás chtěl udělat jen stroje na rození dětí pro posílení germánské rasy. Ale my jsme se poučily z minulosti. Dáváme život, dětem a tento život také uchráníme. Válku nikdy nepřipustíme!" „Vaše cesta a vaše práce nám dává sílu a odhodlání i k našemu boji proti otupělému a sobeckému světu," píše nám H. W. z Curychu ve Švýcarsku. „Jste pochodní, která i v nás zažehuje jiskru naděje." „Slibujeme vám," píše v dopise M. G. ze Sao Paola v Brazílii, „že ani obušky nezastaví postup demokratických sil. Očekávají nás ještě těžké boje, ale neustoupíme." „Nechť věčně převládá „Hlas míru" z Prahy v západním světě válek a nenávisti," přeje nám a všem lidem dobré vůle K. C. z Aucklandu na Novém Zélandu. Dopisy těchto lidí, našich dalekých přátel, kteří hledají na vlnách československých vysilačů posilu ve svém boji za mír, svobodu a proti vykořisťování, jsou potvrzením správné cesty, po.níž jde naše republika ke šťastnější budoucnosti. Mnohým z nás se často stává, že pro kaménky a třeba i balvany na této cestě nevidíme někdy tu dálku, kterou jsme ušli od tíživé minulosti. Jsme často náchylní všímat si víc oprýskaného talíře, než toho, co je v něm. Samozřejmě, že nemáme všechno ještě tak, jak bychom chtěli mít. Máme mnoho potíží a je ještě dost věcí, které nás zlobí. Ale máme neskonale víc, než má prostý člověk „Hlasem svobodné Evropy" vychvalované Ameriky, nebo kterékoli jiné kapitalistické země. Máme bohatství země ve svých rukru a ne v ruk u několika vydřidušských boháčů. A hlavně: máme jistotu, že náš každý zítřek bude vždy lepší a lepší. A naše zítřky nemůžeme zklamat. A nemůžeme zklamat ani ty miliony a miliony lidí, kteří za hranicemi, dosud v kapitalistickém útlaku, čerpají z našeho života posilu pro své beje. Musíme být s nimi, jako oni jsou s námi. A. S. ZECHOS LOVflK IWDIO pRň&OE; ?, VVU?WI Wfczc — {pgeoi to-^oicc ÍU& ^“8a*o »ln *íJeao*r J? J / L'> i?'UXÁ tx> fcn/aJC /./re# (--fj-eyjfar: Jb^cca' .o ' H .oňj Pv <*»‘ G* CoASLa^rO-';.c5vCC flu <t ^ Ä***" T/Iclc-V 3-jutu ďri'fru£)-y) tJridÁu^J^ltíZi^^ JA. Oe-ůS ni-* , /A