Zábĕr, 1968 (I/5-26)
1968-03-09 / No. 5
ZE SVĚTA COWBOY A DÄMA. Role ve filmovém příběhu z Divokého západu Shalako může pro Brigitte Bardotovou znamenat rozloučení s úlohou sex-bomby a začátek nové etapy Jejího herectví, soudí John Organ, spolupracovník agentury Reuter, který sledoval natáčení u španělského města Almeríe. Bardotová hraje francouzskou hraběnku, kulturní filmový KVl lvVI* Víi 1. března před 90 léty se narodil herec František Hlavatý, — který zemřel před 16 léty. Byl dlouholetým členem MDP a viděli Jsme ho Již ve filmu Yorickova lebka (1921) a v řaďě dalších postav. 1. března by se dožil 65 let Rudolf Stahl, s jehož jménem jsme se setkávali jako s asistentem režie již od roku 1920. Později pracoval jako vedoucí výroby. Zemřel před dvěma léty. 2. března bylo šedesát let kameramanu Jaroslavu T u z a r o v i, dvojnásobnému laureátu státní ceny a polské státní ceny. Od r. 1926 pracoval za kamerou krátkých filmů. Po 10 letech přešel k dlouhému filmu a natočil od té doby přeš* 50 filmů. 3. března jsme vzpomínali nedožitých 80. narozenin národního umělce Františka Langra, spisovatele a dramatika, který zemřel před 2 léty. Na jeho námět byl již r. 1924 natočen český film Noční běs, pak Velbloud uchem jehly (1926 a 1936), Obrácení Ferdyše Pištory (1931), Grandhotel Nevada (1934), Jízdní hlídka (1936) a Dvaasedmdesátka (1948). 6. března oslavila vzácné životní jubileum 80. narozenin zasloužilá umělkyně Eva Vrchlick á, členka ND. Hrála již v němých filmech Stavitel chrámu a Yorlckova lebka (1919). 7. března před 15 léty zemřel hudební skladatel a písničkář John Gollwell, vl. jm. Jan Borůvka, ve věku 60 let. Byl od r. 1932 autorem hudby několika lidových filmů a řady krátkých filmů. 7. března by se dožil 75 let herec Ludvík Veverka, člen ND. Hrál od r. 1920 v řadě filmů, poprvé ve Zlaté ženě a pak v dalších 7 němých a 19 zvukových filmech. 9. března bylo šedesát let zasloužilému umělci Josefu Grussovi, nositeli Vyznamenání zá vynikající práci, členu ND. Ve filmu hrál od r. 1926 v Pražském flamendru a v řadě dalších zvukových filmů, z nichž pro některé psal i texty písní a scénáře a režíroval Hostinec U kamenného stolu (1949). která se ve společnosti dalších aristokratů vydala na loveckou výpravu v Novém Mexiku. Expedici pronásledují Apačové, ale na pomoc jí přijde cowboy Shalako, kterého hraje Sean Connery. Na útěku před Indiány nemá BB mnoho času na převlékání' a tak celý příběh odehraje ve dvou kostýmech — v dlouhé černé jezdecké sukni s černým kabátkem a červené sukni s bílou bluzou. Oba protagonisté mají ve filmu jen jednu milostnou scénu. S natáčením, které probíhá výhradně v exteriérech, chce být režisér Edward Dmytryk hotov koncem března. KRISTUS ZNOVU INSPIRUJE. V létě se má točit v Evropě a v Izraeli film o Ježíšově utrpení pod názvem Den, kdy zemřel Kristus na námět amerického katolického spisovatele Kima Bishopa a podle scénáře italského autora Vincenza Labelly. Rovněž Francouzi hodlají realizovat v režii Philippa Arthuyse film na toto téma, avšak v moderním pojetí skrze „bolestnou meditaci“ nad uplynulými dvaceti lety. A ZNOVU MACBETH. K tomu, co se kdysi nepodařilo Laurenci Olivierovi, aby na své tři adaptace Shakespearových dramat Jindřich V., Hamlet a Richard III. navázal ještě zfilmováním Lady Macbeth, co však již před ním uskutečnil v New Yorku se souborem divadla Mercury Orson Welles a po něm v Japonsku ve filmu Krvavý trůn Akira Kurosawa, se hodlají pokusit v letošním roce v Londýně v sérii svých filmových inscenací divadelních klasiků manželé Richard Burton a Elizabeth Taylorová bez ohledu na to, že zfilmování téže hry připravuje se souborem Royal Shakespeare Theatre režisér Peter Hall s Paulem Scofieldem a Vivien Merchantovou. Cowboy Shalako — Sean Connery (foto UPI] Čtrnáctideník ústředního ředitelství Československého filmu v Praze. Šéfredaktor Jiří Hrbas. Redaktoři: Dagmar Stehlíková, Josef Štěch (zástupce šéfredaktora), Lydie Tarantová. Redakční kruh: Jiří Bernard, Bohuslav Blažek, dr. Miloš Jiří Bublá, Ladislav Čtverák, Brož, Rudolf Gráf, Jiří Havelka, dr. Jaroslav Jablonský, dr. Ladislav Janžura, Miroslav Kavka, F. B. Kunc, inž. Rudolf Pecínovský, dr. Blahoslav Penz, Jan Procházka, dr. Evžen Seyček, Ladislav Ženíšek. Grafická úprava: Vladimír Jansta. Sekretářka redakce: Libuše Nechvátalová. Adresa redakce: Praha 1, Národní tř. 28, tel. 227041 - 4, 240312. Předplatné na rok Kčs 26,—, pololetně Kčs 13,-. Rozšiřuje Poštovní novinová služba. — Informace o předplatném podá a předplatné přijímá každá pošta a doručovatel. Objednávky do zahraničí vyřizuje PNS - ústřední expedice tisku, odd. vývoz tisku, Jindřišská 14, Praha 1. Nevyžádané rukopisy se nevracejí. Tiskne Stráž, n. p., provoz 202, Tábor. H-08*81148 RECEPTY NA MLADOST Na otázku, čemu vděčí za tělesnou a duševní svěžest, odpověděli: EDDIE CONSTANTINE (50): V období klidu mezi dvěma filmy hraji tenis a golf a nejraději jezdím na koni, MARLENE DIETRICHOVÁ (66): Jednou mně řekl přítel Jean Cocteau, že o mou mladost má zásluhu hlavně skutečnost, že věnuji velkou pozornost »štíhlé linii« svého srdce. Ale já nedbám jen o »srdeční linii«, nýbrž o celé tělo. Pro mě existuje jediný, sport: dlouhé pochody. Proto věnuji velkou část dopoledního volna golfu. MICHĚLE MORGANOVÁ (47): Mám dávnou vášeň a tou je jízda na kole. Jezdím několik hodin týdně a nejraději v kopcovitém terénu. ►► SLOVY A ČÍSLY FILMOVÝ KLUB „NEPROMÍTATELNÝCH“ FILMU byl nedávno ustaven v Paříži. Počet členů je striktně omezen na 210 osob. Repertoár chystaných klubových představení bude sestaven z filmů 6 kategorií: 1. Filmy, které nemají ve Francii distributora (např. Rosseliniho Viva 1‘Italia). — 2. Filmy nedosažitelné od distributorů či z filmových archívů (například Chaplinova Pařížská maitresa, objevená u soukromého sběratele). 3. Neznámá díla (např. Ophuelsova Prodaná nevěsta z r. 1933). — 4. Oběti cenzurních zásahů (např. ve Francii stále zakázaný Kubrickův film o vzpouře francouzských vojáků z první světové války Stezky slávy). — 5. Nedokončené filmy (např. fragment Clouzotova pro onemocnění zastaveného Pekla z r. 1966). — 6. Filmy „nepromítatelné“ [např. prvotina francouzského režiséra Jeana-Daniela Polleta Zamířeno na cíl, která nikdy nenašla cestu k divákovi). AMERICKÉ FILMY V SOCIALISTICKÝCH ZEMlCH. Podle slov presidenta Asociace amerických filmových výrobců Jacka Valentiho bylo od roku 1958 do konce r. 1967 prodáno do socialistických zemí (bez Jugoslávie) 650 amerických filmů, z toho nejméně do Bulharska (20) a nejvíce do Polska, které ovšem až donedávna těžilo ze zvláštní dohody o úpravě plateb (300). V rámci sovětsko - americké kulturní dohody došlo v roce 1958 k první obchodní výměně filmů (10 amerických, zakoupených pro distribuci v SSSR, a 7 sovětských pro americká kina). Od té doby zakoupil Soexportfilm dalších 45 dlouhých hraných filmů z USA a americké společnosti 25 sovětských filmů. Zájem amerických distributorů se nyní obrací také na filmy z ostatních socialistických zemí; nejprve byl tento zájem soustředěn na polské filmy, v poslední době především na československé ... -ro- REŽIJNÍ DEBUT KAMERAMANA Sovětský barevný film z prostředí západní Ukrajiny Stíny za pomenutých předků, který už pár let patří pro své kvality ke kmenovému repertoáru západních filmových klubů a který je uctíván zejména ve Francii, je spojován především se jménem režiséra Sergeje Paradžanova. Jde ovšem i o dílo mimořádných kameramanských kvalit, za něž film vděčí Juriji Iljenkovi. Nyní se talentovaný kameraman připravuje v kyjevském studiu na režijní debut. Zvolil si znovu lidové folklórní téma. Tematickým východiskem je mu Gogolovova novela Večer před svátkem Jana Křtitele, s nímž se pojí mnoho pověr a kouzel, která se ovšem zjeví jen tomu, kdo té noci uvidí kvést kapradí. Folklórní fantasknost se ve filmu blzámě prolíná s reálnými výjevy ze života, výmysl s pravdou, sen s realitou. Doufejme, že skvělé výtvarné kvality, jimiž se vyznačoval předchozí IIjenkův film, budou zopakovány i tentokrát a že i v oblasti režie bude mladý tvůrce na úrovni svého spolupracovníka. -kp fllJllJlt NA PLÁTNE A V KINĚ PROMĚNY -----------------O MALIČKOSTECH KOLEM V. W. Václav Wasserman patřil nejen k starým českým filmařům, k dávno už neexistujícím biografům a bioskopům, ale také ke starým, zapomenutým a zapomínaným pražským kavárnám. Taková byla například rohová kavárna U Karla IV. na Karlově náměstí, kde bývalo dopoledne jenom několik lidí, kteří si tu v teple pěkně četli noviny a z nichž mnozí obvykle něco psali. Dokud nevstoupil Václav Wasserman, zdálo se, že je to docela normální, tichá, běžná, pro dnešní poměry staromódní pražská kavárnička. Na Karlově náměstí byl v té době poklidný život, nejezdily tam trolejbusy a provoz aut byl sotva postřehnutelný. Pohled z oken kavárny byl tedy uklidňující. Šlo vlastně o jednu velkou, světlou místnost, vybavenou prostě a účelně. Kavárna měla už svou velkou tradici. Bývala střediskem spisovatelů, novinářů, různých kumštýřů, básníků, studentů. Když vešel Václav Wasserman, ukázalo se, že pravděpodobně i jeho zásluhou jde o kavárnu filmařskou, ovšem velmi odlišnou od kavárny Rokoko na Václavském náměstí. vot Václav Wasserman zasvětil celý žifilmové veselohře, zvláště jako scénárista, spolupracovník Karla Lamače, Otty Hellera, Anny Ondrákové, Vlasty Buriana. Měl svou školu už dávno předtím, než se stal profesorem na pražské FÁMU. Ta jeho někdejší škola sídlila v mnoha pražských kavárnách, oře hlavně tady, v kavárně U Karla IV. Proto když vešel, mnohá hlava se u stolku radostně zvedla - to byli lidé od filmu, které Václav Wasserman učil psát skelety, synopse, povídky, scénáře filmové veselohry. A skutečně - Václav Wasserman postupně přesedával od stolku ke stolku, přesně jako ve škole, četl, radil, doplnil »gag«, domyslil situaci, prostě prováděl praktickou dramaturgii. S mnohými lidmi přímo spolupracoval na nějakém scénáři, jiné právě objevoval a zasvěcoval do tajemství filmového humoru. Už tady se zrodilo to pověstné papírkování nápadů, námětů, situací, gagů. Václav Wasserman věřil, že každý nápad, at špatný nebo dobrý, je plodný. Proto si všechno, co ho napadlo, psal. A protože neměl po ruce vždy notýsek, blok, úhledně papíry, psal na všechno možné, co bylo po ruce, na účtenky, ubrousky, lístky od tramvaje. Potom ve šťastných chvílích své nápady třídil, urovnával, přepisoval. Jenom nepatrnou část jich mohl realizovat, ale v době, kdy existovala jeho škola v kavárně U Karla IV., chrlil námět za námětem - a všechny k veselohře. Vždyt také šlo o školu filmové veselohry. Václav Wasserman byl přesvědčen, že filmař, zvláště ten, který se rozhodl psát veselohry nebo komedie, nesmí spoléhat jenom na sebe, ale musí si kolem sebe vytvořit velký okruh spolehlivých spolupracovníků. Vůbec věřil, že žádný dobrý film se nezrodí, není-li ta nejtěsnější spolupráce tvůrčích pracovníků se štábem a technikou. Proto atmosféra, která vládla o dnes již neexistující kavárně U Karla IV., byla mimořádně důvěrná, sympatická, vlídná. Ovládal ji dobrý Wassermanův duch i jeho bystrý vtip. Václav Wasserman býval na Karlově náměstí, ve Vodičkově ulici, ale také v kavárně U Karla IV. opravdu jako doma. Když nyní myslím na maličkosti, bez nichž život člověka není úplný, stále si více a více uvědomuji, jak byl Václav Wasserman neklidný, jak nevydržel nikdy na jednom místě. Nosil v sobě desítky i stovky nápadů, námětů, příběhů, osudů, poznámek. Celý jeho život byl vlastně plný poznámek k životu, nebol málokdo byl tak dychtivým pozorovatelem žití. Přes mnoho set příběhů napsal, ale nikdo nespočítá, kolik si jich jenom »vypoznámkoval«. Byl nešťastný, když v místě, kde se právě ocitl, nebyl telefon. Vášnivě rád telefonoval. To bylo první, po čem se pídil — kde je tady telefon. V kavárně U Karla IV. také telefon běžel na plné obrátky. Státe někdo volcd, zda už je tam Wasserman, a když už tam byl, tak zase každou chvíli volal z kavárny - Wasserman. Když se ocitl na nějaké poradě, schůzi, konferenci, při níž zjistit, že telefon v blízkosti není, zmizel. A tak se mu začalo říkat »Zmizík«. Byl skutečně geniální, jak se dovedl doslova vypařit. A udělal to i tehdy, když někdo z přítomných, ěi dokonce předseda, prohlásil, že prosí, aby si »neodskakoval«. To byla pošetilá prosba, protože byla proti přirozenosti Wassermanově, Zmizet, ztratit se, vypařit se, odskočit si zatelefonovat, to byl jeho živel. Nikde dlouho nevydržel. Byl stále něčím někam hnán. Rád chodil pěšky - a chodil rychle. Uprostřed hovoru, někdy i v půli věty však zmizel. Měl vynikající paměť, dovedl pokračovat v hovoru na určité téma v časovém rozmezí mnoha dni i týdnů. Vždy pokračoval tam, kde při poslední schůzce skončil. Stále však někam spěchal a bylo z něho přímo cítit, že má strach, že něco zmešká. Začal být neklidný, jakmile se hovor o chloupek protáhl. Kdysi jsem věřil, že má ukryté spolupracovníky ještě v dalších kavárnách, že na něho zase ještě někde čekají žáci, lidé, kterým chce poradit. V poslední době jsem tušil, že utíká někomu pomoci, pro někoho něco učinit. (Pokračování příště) JIŘÍ HRBAS Jiřina Štěpničková s Václavem Wassermanem v Lucerně v roce 1940 ve společnosti dvou tehdy známých umělců. Je to španělský kytarista Angelo Iglesia a tanečnice Nati Morales Václav Wasserman si zapisuje opět jeden filmový nápad — nebo „gag“ či námět pro veselohru