Zábĕr, 1968 (I/5-26)

1968-03-09 / No. 5

ZE SVĚTA COWBOY A DÄMA. Role ve filmo­vém příběhu z Divokého západu Shalako může pro Brigitte Bardo­­tovou znamenat rozloučení s úlo­hou sex-bomby a začátek nové eta­py Jejího herectví, soudí John Or­gan, spolupracovník agentury Reu­ter, který sledoval natáčení u špa­nělského města Almeríe. Bardoto­­vá hraje francouzskou hraběnku, kulturní filmový KVl lvVI* Víi 1. března před 90 léty se narodil herec František Hlavatý, — který zemřel před 16 léty. Byl dlouholetým členem MDP a vi­děli Jsme ho Již ve filmu Yoric­­kova lebka (1921) a v řaďě dal­ších postav. 1. března by se dožil 65 let Rudolf Stahl, s jehož jménem jsme se setkávali jako s asistentem režie již od roku 1920. Později pracoval jako vedoucí výroby. Zemřel před dvěma léty. 2. března bylo šedesát let kamera­manu Jaroslavu T u z a r o v i, dvojnásobnému laureátu státní ceny a polské státní ceny. Od r. 1926 pracoval za kamerou krátkých filmů. Po 10 letech přešel k dlouhému filmu a na­točil od té doby přeš* 50 filmů. 3. března jsme vzpomínali nedoži­tých 80. narozenin národního u­­mělce Františka Langra, spi­sovatele a dramatika, který ze­mřel před 2 léty. Na jeho ná­mět byl již r. 1924 natočen čes­ký film Noční běs, pak Velbloud uchem jehly (1926 a 1936), Ob­rácení Ferdyše Pištory (1931), Grandhotel Nevada (1934), Jízd­ní hlídka (1936) a Dvaasedmde­­sátka (1948). 6. března oslavila vzácné životní jubileum 80. narozenin zaslou­žilá umělkyně Eva Vrchlic­­k á, členka ND. Hrála již v ně­mých filmech Stavitel chrámu a Yorlckova lebka (1919). 7. března před 15 léty zemřel hu­dební skladatel a písničkář John Gollwell, vl. jm. Jan Borůvka, ve věku 60 let. Byl od r. 1932 autorem hudby několika lido­vých filmů a řady krátkých fil­mů. 7. března by se dožil 75 let herec Ludvík Veverka, člen ND. Hrál od r. 1920 v řadě filmů, poprvé ve Zlaté ženě a pak v dalších 7 němých a 19 zvuko­vých filmech. 9. března bylo šedesát let zaslou­žilému umělci Josefu Grus­­sovi, nositeli Vyznamenání zá vynikající práci, členu ND. Ve filmu hrál od r. 1926 v Praž­ském flamendru a v řadě dal­ších zvukových filmů, z nichž pro některé psal i texty písní a scénáře a režíroval Hostinec U kamenného stolu (1949). která se ve společnosti dalších aris­tokratů vydala na loveckou výpra­vu v Novém Mexiku. Expedici pro­následují Apačové, ale na pomoc jí přijde cowboy Shalako, kterého hraje Sean Connery. Na útěku před Indiány nemá BB mnoho času na převlékání' a tak celý příběh ode­hraje ve dvou kostýmech — v dlou­hé černé jezdecké sukni s černým kabátkem a červené sukni s bílou bluzou. Oba protagonisté mají ve filmu jen jednu milostnou scénu. S natáčením, které probíhá vý­hradně v exteriérech, chce být reži­sér Edward Dmytryk hotov kon­cem března. KRISTUS ZNOVU INSPIRUJE. V lé­tě se má točit v Evropě a v Izraeli film o Ježíšově utrpení pod ná­zvem Den, kdy zemřel Kristus na námět amerického katolického spi­sovatele Kima Bishopa a podle scé­náře italského autora Vincenza Labelly. Rovněž Francouzi hodlají realizovat v režii Philippa Art­­huyse film na toto téma, avšak v moderním pojetí skrze „bolest­nou meditaci“ nad uplynulými dvaceti lety. A ZNOVU MACBETH. K tomu, co se kdysi nepodařilo Laurenci Oli­­vierovi, aby na své tři adaptace Shakespearových dramat Jindřich V., Hamlet a Richard III. navázal ještě zfilmováním Lady Macbeth, co však již před ním uskutečnil v New Yorku se souborem divad­la Mercury Orson Welles a po něm v Japonsku ve filmu Krvavý trůn Akira Kurosawa, se hodlají pokusit v letošním roce v Londýně v sérii svých filmových inscenací divadel­ních klasiků manželé Richard Bur­ton a Elizabeth Taylorová bez o­­hledu na to, že zfilmování téže hry připravuje se souborem Royal Shakespeare Theatre režisér Peter Hall s Paulem Scofieldem a Vi­vien Merchantovou. Cowboy Shalako — Sean Connery (foto UPI] Čtrnáctideník ústředního ředitelství Československého filmu v Praze. Šéfredaktor Jiří Hrbas. Redaktoři: Dagmar Stehlíková, Josef Štěch (zástupce šéfredaktora), Lydie Tarantová. Redakční kruh: Jiří Bernard, Bo­huslav Blažek, dr. Miloš Jiří Bublá, Ladislav Čtverák, Brož, Ru­dolf Gráf, Jiří Havelka, dr. Jaro­slav Jablonský, dr. Ladislav Jan­­žura, Miroslav Kavka, F. B. Kunc, inž. Rudolf Pecínovský, dr. Blaho­slav Penz, Jan Procházka, dr. Evžen Seyček, Ladislav Ženíšek. Grafická úprava: Vladimír Jansta. Sekretářka redakce: Libuše Nechvátalová. Adresa redakce: Praha 1, Národní tř. 28, tel. 227041 - 4, 240312. Předplatné na rok Kčs 26,—, polo­­­letně Kčs 13,-. Rozšiřuje Poštovní novinová služba. — Informace o předplatném podá a předplatné přijímá každá pošta a doručovatel. Objednávky do zahraničí vyřizuje PNS - ústřední expedice tisku, odd. vývoz tisku, Jindřišská 14, Praha 1. Nevyžádané rukopisy se nevracejí. Tiskne Stráž, n. p., provoz 202, Tábor. H-08*81148 RECEPTY NA MLADOST Na otázku, čemu vděčí za tělesnou a duševní svěžest, odpověděli: EDDIE CONSTANTINE (50): V období klidu mezi dvěma filmy hraji tenis a golf a nejraději jezdím na koni, MARLENE DIETRICHOVÁ (66): Jednou mně řekl přítel Jean Cocteau, že o mou mladost má zásluhu hlavně sku­tečnost, že věnuji velkou pozornost »štíhlé linii« svého srdce. Ale já ne­dbám jen o »srdeční linii«, nýbrž o celé tělo. Pro mě existuje jediný, sport: dlouhé pochody. Proto věnuji velkou část dopoledního volna golfu. MICHĚLE MORGANOVÁ (47): Mám dávnou vášeň a tou je jízda na kole. Jezdím několik hodin týdně a nejra­ději v kopcovitém terénu. ►► SLOVY A ČÍSLY FILMOVÝ KLUB „NEPROMÍTATEL­­NÝCH“ FILMU byl nedávno usta­ven v Paříži. Počet členů je strik­tně omezen na 210 osob. Reperto­ár chystaných klubových před­stavení bude sestaven z filmů 6 kategorií: 1. Filmy, které nemají ve Francii distributora (např. Ros­­seliniho Viva 1‘Italia). — 2. Fil­my nedosažitelné od distributorů či z filmových archívů (například Chaplinova Pařížská maitresa, ob­jevená u soukromého sběratele). 3. Neznámá díla (např. Ophuelsova Prodaná nevěsta z r. 1933). — 4. Oběti cenzurních zásahů (např. ve Francii stále zakázaný Kubrickův film o vzpouře francouzských vo­jáků z první světové války Stezky slávy). — 5. Nedokončené filmy (např. fragment Clouzotova pro onemocnění zastaveného Pekla z r. 1966). — 6. Filmy „nepromíta­­telné“ [např. prvotina francouz­ského režiséra Jeana-Daniela Pol­­leta Zamířeno na cíl, která nikdy nenašla cestu k divákovi). AMERICKÉ FILMY V SOCIALISTIC­KÝCH ZEMlCH. Podle slov presi­denta Asociace amerických filmo­vých výrobců Jacka Valentiho by­lo od roku 1958 do konce r. 1967 prodáno do socialistických zemí (bez Jugoslávie) 650 amerických filmů, z toho nejméně do Bulhar­ska (20) a nejvíce do Polska, kte­ré ovšem až donedávna těžilo ze zvláštní dohody o úpravě plateb (300). V rámci sovětsko - americ­ké kulturní dohody došlo v roce 1958 k první obchodní výměně fil­mů (10 amerických, zakoupených pro distribuci v SSSR, a 7 sovět­ských pro americká kina). Od té doby zakoupil Soexportfilm dal­ších 45 dlouhých hraných filmů z USA a americké společnosti 25 so­větských filmů. Zájem amerických distributorů se nyní obrací také na filmy z ostatních socialistic­kých zemí; nejprve byl tento zá­jem soustředěn na polské filmy, v poslední době především na čes­koslovenské ... -ro- REŽIJNÍ DEBUT KAMERAMANA Sovětský barevný film z prostředí západní Ukrajiny Stíny za pomenutých předků, který už pár let patří pro své kvality ke kmenovému repertoáru západních filmových klubů a který je uctíván zejména ve Francii, je spojován především se jménem režiséra Sergeje Paradžanova. Jde ovšem i o dílo mimořádných kameramanských kvalit, za něž film vděčí Juriji Iljenkovi. Nyní se talentovaný kameraman připravuje v kyjevském studiu na režijní debut. Zvolil si znovu lidové folklórní téma. Tematickým východiskem je mu Gogolovova novela Večer před svátkem Jana Křtitele, s nímž se pojí mnoho pověr a kouzel, která se ovšem zjeví jen tomu, kdo té noci uvidí kvést kapradí. Folklórní fantasknost se ve filmu blzámě prolíná s reálnými výjevy ze života, výmysl s pravdou, sen s realitou. Doufejme, že skvělé výtvarné kvality, jimiž se vyznačoval předchozí IIjenkův film, budou zopakovány i tentokrát a že i v oblasti režie bude mladý tvůrce na úrovni svého spolupracovníka. -kp­ fllJllJlt NA PLÁTNE A V KINĚ PROMĚNY -----------------­O MALIČKOSTECH KOLEM V. W. Václav Wasserman patřil nejen k starým českým filmařům, k dávno už neexistujícím biografům a bioskopům, ale také ke starým, zapomenutým a zapomínaným pražským kavárnám. Taková byla například rohová kavár­na U Karla IV. na Karlově náměstí, kde bývalo dopoledne jenom několik lidí, kteří si tu v teple pěkně četli noviny a z nichž mnozí obvykle něco psali. Dokud nevstoupil Václav Was­serman, zdálo se, že je to docela nor­mální, tichá, běžná, pro dnešní po­měry staromódní pražská kavárnička. Na Karlově náměstí byl v té době po­klidný život, nejezdily tam trolejbusy a provoz aut byl sotva postřehnutel­­ný. Pohled z oken kavárny byl tedy uklidňující. Šlo vlastně o jednu vel­kou, světlou místnost, vybavenou prostě a účelně. Kavárna měla už svou velkou tradici. Bývala střediskem spi­sovatelů, novinářů, různých kumštýřů, básníků, studentů. Když vešel Václav Wasserman, ukázalo se, že pravděpo­dobně i jeho zásluhou jde o kavárnu filmařskou, ovšem velmi odlišnou od kavárny Rokoko na Václavském ná­městí. vot Václav Wasserman zasvětil celý ži­filmové veselohře, zvláště jako scénárista, spolupracovník Karla La­mače, Otty Hellera, Anny Ondrákové, Vlasty Buriana. Měl svou školu už dávno předtím, než se stal profeso­rem na pražské FÁMU. Ta jeho něk­dejší škola sídlila v mnoha pražských kavárnách, oře hlavně tady, v kavárně U Karla IV. Proto když vešel, mnohá hlava se u stolku radostně zvedla - to byli lidé od filmu, které Václav Wasserman učil psát skelety, synopse, povídky, scénáře filmové veselohry. A skutečně - Václav Wasserman pos­tupně přesedával od stolku ke stolku, přesně jako ve škole, četl, radil, do­plnil »gag«, domyslil situaci, prostě prováděl praktickou dramaturgii. S mnohými lidmi přímo spolupracoval na nějakém scénáři, jiné právě obje­voval a zasvěcoval do tajemství fil­mového humoru. Už tady se zrodilo to pověstné papírkování nápadů, ná­mětů, situací, gagů. Václav Wasser­man věřil, že každý nápad, at špatný nebo dobrý, je plodný. Proto si všech­no, co ho napadlo, psal. A protože ne­měl po ruce vždy notýsek, blok, ú­­hledně papíry, psal na všechno mož­né, co bylo po ruce, na účtenky, ub­rousky, lístky od tramvaje. Potom ve šťastných chvílích své nápady třídil, urovnával, přepisoval. Jenom nepatr­nou část jich mohl realizovat, ale v době, kdy existovala jeho škola v ka­várně U Karla IV., chrlil námět za námětem - a všechny k veselohře. Vždyt také šlo o školu filmové vese­lohry. Václav Wasserman byl pře­svědčen, že filmař, zvláště ten, který se rozhodl psát veselohry nebo kome­die, nesmí spoléhat jenom na sebe, ale musí si kolem sebe vytvořit velký okruh spolehlivých spolupracovníků. Vůbec věřil, že žádný dobrý film se nezrodí, není-li ta nejtěsnější spolu­práce tvůrčích pracovníků se štábem a technikou. Proto atmosféra, která vládla o dnes již neexistující kavárně U Karla IV., byla mimořádně důvěrná, sympatická, vlídná. Ovládal ji dobrý Wassermanův duch i jeho bystrý vtip. Václav Wasserman býval na Karlově náměstí, ve Vodičkově ulici, ale ta­ké v kavárně U Karla IV. opravdu jako doma. Když nyní myslím na maličkosti, bez nichž život člověka není úplný, stále si více a více uvědomuji, jak byl Václav Wasserman neklidný, jak nevydržel nikdy na jednom místě. No­sil v sobě desítky i stovky nápadů, námětů, příběhů, osudů, poznámek. Celý jeho život byl vlastně plný po­známek k životu, nebol málokdo byl tak dychtivým pozorovatelem žití. Přes mnoho set příběhů napsal, ale nikdo nespočítá, kolik si jich jenom »vy­­poznámkoval«. Byl nešťastný, když v místě, kde se právě ocitl, nebyl tele­fon. Vášnivě rád telefonoval. To bylo první, po čem se pídil — kde je tady telefon. V kavárně U Karla IV. také telefon běžel na plné obrátky. Státe někdo volcd, zda už je tam Wasser­man, a když už tam byl, tak zase každou chvíli volal z kavárny - Was­serman. Když se ocitl na nějaké po­radě, schůzi, konferenci, při níž zjis­tit, že telefon v blízkosti není, zmizel. A tak se mu začalo říkat »Zmizík«. Byl skutečně geniální, jak se dovedl doslova vypařit. A udělal to i tehdy, když někdo z přítomných, ěi dokonce předseda, prohlásil, že prosí, aby si »neodskakoval«. To byla pošetilá pros­ba, protože byla proti přirozenosti Wassermanově, Zmizet, ztratit se, vy­pařit se, odskočit si zatelefonovat, to byl jeho živel. Nikde dlouho nevydržel. Byl stále něčím někam hnán. Rád chodil pěšky - a chodil rychle. Upro­střed hovoru, někdy i v půli věty však zmizel. Měl vynikající paměť, dovedl pokračovat v hovoru na určité téma v časovém rozmezí mnoha dni i týdnů. Vždy pokračoval tam, kde při posled­ní schůzce skončil. Stále však někam spěchal a bylo z něho přímo cítit, že má strach, že něco zmešká. Začal být neklidný, jakmile se hovor o chlou­pek protáhl. Kdysi jsem věřil, že má ukryté spolupracovníky ještě v dal­ších kavárnách, že na něho zase ještě někde čekají žáci, lidé, kterým chce poradit. V poslední době jsem tušil, že utíká někomu pomoci, pro někoho něco učinit. (Pokračování příště) JIŘÍ HRBAS Jiřina Štěpničková s Václavem Wassermanem v Lucerně v roce 1940 ve společnosti dvou tehdy známých umělců. Je to španělský kytarista Angelo Iglesia a tanečnice Nati Morales Václav Wasserman si zapisuje opět jeden filmový nápad — nebo „gag“ či námět pro veselohru

Next