České Listy, 1961 (II/1-12)

1961-01-20 / No. 1

Щ česk­é listy (Щ ш JdekeckUcke OZtMJttíi о Олеск Qieuió-O^i (P&VádLcú. Gheca o "Dí QdMmle (Zeecha-M/1 (<yH'frPi ° Яаи)и [UNK]й^ Jdaěque o Adresse: München 9, Scharf reiterplatz 12. Tel.: 43 36 88 Roč. II., číslo 1(9) MNICHOV, 20. LEDNA 1961 Cena 50 pf. Kancléř Adenauer NĚMECKY SPOLKOVÝ KANCLÉŘ DR. KONRAD ADENAUER DOŽIL SE DNE 5. LEDNA 85 LET. JEDNOU Z NEJ­VĚTŠÍCH POZORUHODNOSTÍ DĚJIN JE SKUTEČNOST, ŽE TENTO STÁTNÍK STOJÍ V TAK POKROČILÉM VĚ­KU V CELE SVÉHO NÁRODA. Když byl svého času dotázán, jak diou­­ho zamýšlí ještě být činný jako kancléř, dr. Adenauer odpověděl, že nechce stano­vit žádné hranice Boží milosti. Tato odpo­věď není jen pouhou anekdotou, nýbrž se zdá být opravdu dílem Boží prozřetelnosti, že jeden z největších německých státuíků může sloužit nejen svému národu, ale všem svobodným národům ještě v tak pokroči­lém věku v plné svěžesti. Konrád Adenauer narodil se 5. ledna 1876 v Kolíně nad Rýnem. Zprvu byl ad­vokátem, v roce 1906 stal se členem měst­ské rady v Kolíně a v letech 1918-1933 vrchním starostou tohoto města, které mu vděčí za svůj velký rozvoj. Za vlády nacistů byl dr. Adenauer se­sazen a dvakráte zatčen. Po konci války byl dočasně opět vrchním starostou Kolí­na. V roce 1947 stal se dr. Adenauer před­sedou KřesČansKo-demokratické unie v Se­­verorýnském Westfálsku a od roku 1950 je prvním předsedou CDU v Německu. Dne 1. září 1948 byl zvolen presidentem Parlamentní rady a od 19. září 1949 prvním kancléřem Spolkové republiky Německa, jejímž zahraničním ministrem byl současně po dlouhá léta. Jeho záslu­hou se poražené Německo stalo opět s\ o­­bodným státem, dosáhlo neslýchaného ho­spodářského rozkvětu, dobylo si opět mí­sta mezi svobodnými národy a buduje ce­stu к evropské jednotě. Účast Německa v Severoatlantickém paktu a jeho příspěvek k obraně Evropy před komunismem je zásluhou kancléřovou, stejně jako zlepšení sociální péče v Ně­mecku a pomoc při znovuvybudování exi­stencí nejen Němců, ale i cizinců, postiže­ných válkou, nacismem a komunismem. Dr. Adenauer jako křesťanský státník věří v budoucí svobodu lidí v sovětské části Německa a také ve svobodu všech ostatních podrobených národů. 'Tak, jako dnes Spolková republika Německo spolu­pracuje na podpoře uprchlíků a obraně svobodných národů, bude také spolupra­covat v úsilí o získání svobody pro otroky komunismu. Dr. Adenauer dokázal, že je možné být nejen demokratickým státníkem, ale sou­časně též silnou osobností a pevným od­půrcem nemorálních státních útvarů. Zdravíme jej к jeho 85. narozeninám a přejeme mu mnoho osobního a politického úspěchu v příštích letech a splnění společ­ného přání, aby nesvobodná část jeho ná­roda, spolu s ostatními ujařmenými náro­dy, včetně národa českého, se stala opět členem západní a křesťanské, demokrati­cké a svobodné lidské společnosti. II. M. Svoboda, Mnichov S rokem 1961 vstupují České listy do druhého ročníku. Počátek nebyl nikterak lehký — jedno, zda po stránce redakční či technické. Nebyl dostatek důvěry rnezi exilními pracovníky, kteří prostě nevěřili v novou obsahovou náplň nových novin a obávali se, že к negacím exilu přibude další neradostný příspěvek. Obávali se dal­šího rozšíření destruktivní, někdy i poli­tické, osobní kritiky a tím ještě většího rozvratu v emigraci. Nechci tvrditi, že všechny těžkosti tyly odstraněny během poměrně krátké doby v roce 1960. Dovolím si však napsat, že mno­ho lidí, když poznalo snahu redakce o kladný poměr к žurnalismu а к problema­tice exilu, našlo opět důvěru v českou věc. Spolupracovníci Č. L., ať již těsně na hranici Železné opony neb daleko v zemích svobodného světa, budou se nejen snažit i v počínajícím druhém ročníku o zlepšení aktuelních informací, ale i o získání dal­ších spolupracovníků a příznivců, kteří se dovedou svým psaním postavit nad ego­istické osobní i stranické politické zájmy. Snaha Č. L. musí se projevovat i na ji­ném úseku. Rok 1961 nebude pro svět leh­ký, zvláště pak ne pro nás exulanty, jed­no jaké národní příslušnosti. Podle všech náznaků bude učiněn opětný pokus o ko­existenci mezi komunismem a světem ne­komunistickým. Nikomu z nás exulantů není myšlenka koexistence něčím pohodlným. Nelze však se dopustit chyby a upadnout do nekon­struktivní kritiky a do informovaní o ko­munismu, které neodpovídá pravdě. Náš úkol je docela jiný a musi se jevit — po­dobně jako u vnitřní exilní politiky české — v positivních, reelních a plně objektiv­ních informacích. Nutno si uvědomit, že nelze zvrátit pře­svědčení některých současných politiků svobodného světa o nutnosti koexistence. Na této situaci neseme i my v exilu vinu, poněvadž naše, mnohdy předimensované přání, bylo provázeno ještě „předimenso­­vanějšími informacemi“. Koexistence podle mého názoru je pre­ventivní nutností svobodného světa, který nevidí žádnou jinou možnost mezi válkou a koexistencí. Pro Moskvu je však koexi­stence nejlepší možností získat postupně další cíle a základny pro upevnění cesty к světovému panství. Proti komunismu stojí ve svobodném světě pouze hospodářská prosperita a tu a tam místní ideologické odpory, které ne­jsou koordinovány. Pronikání svobody do komunistických zemí postrádá vedoucí a spoluljící ideolo­gie. V ujařmených zemích se sice proje­vuje odklon od marxistického kolektivního nazírání na blahobyt a tendence k indivi­dualistickému blahobytu. Komunisté jsou tímto zjevem znepokojeni. Jsou znepoko­jeni i bohémským způsobem života mlá­deže, probouzejícím se liberialismem a kostely, plnými věřících. Toto znepokojení však nemůže dosáhnout alarmujících stup­ňů a tím ohrozit komunismus, poněvadž vše není koordinováno jednou silnou a ve­doucí protikomunistickou myšlenkou. Tento můj názor na neprosperitu koexi­stence pro svobodný svět není pouze teoretický, ale je podložen řetězem dů­kazů z rozhovorů s lidmi ze zemi za Že­leznou oponou. Z těchto rozhovorů vychází najevo ještě další: Moskva učiní ústupky jen tehdy, když ucítí opravdový odpor a protiakci. Na tento okamžik čekají miliony ujařmených, kteří si raději odpustí nějaké to sousto a přečkají nutný půst jen proto, aby se dočkali vysvobození ze své mizerie. Zde lze hledat východisko, které leží mezi válkou a koexistencí a jež je pro nás všechny dosažitelné: Soustředit myšlenko­vé proudy ve svobodném světě, stmelit všechny síly pod vedoucí myšlenkou, kte­rá by nejen zastavila politickou expansi Moskvy, ale přešla do myšlenkové proti­akce mezi porobenými národy. Lákadla z Varšavy? C. L. Vídeň. — Polští tak zvaní „vla­stenečtí kněží“ chtějí podniknout pokus o navázání styků s „pokrokovými“ katoli­ckými duchovními v západní části Berlína. Mezi polskou menšinou ve Vídni dlel bě­hem vánočních svátků kulturní tajemník z Varšavy, který v interních rozhovorech zkoumal možnosti spolupráce mezi kato­lickým kněžstvem v západním Berlíně a Polsku. Polská menšina ve Vídni je sice početně menší než česká a slovenská, ale zato plně stojí pod patronací kulturních korporací v Polsku, které mají za úkol získávat pol­ské menšiny v zemích svobodného světa. Jednou z organisací v Rakousku je men­šinová organisace Strzecha, která kromě jiného udržuje velmi čilé styky, byť ne přímo veřejné, s maďarskou menšinovou organisací Szabadság, která stojí rovněž plně pod patronací maďarské vlády. „Mladá garda" C. L. Mnichov. — Komunisté v Českosl ovensku snaží se obsazovat důležitá a zodpovědná místa mladou generací. Tak předsedou Lidového soudu v Praze 2 je v roce 1932 narozený Judr. Vladimír Jí­lek, který svou neúměrnou soudcovskou přísnosti si chce vysloužit legitimaci KSČ. V soukromém životě rád pije alkohol, hra­je karty o peníze a přesto, že je ženatý, udržuje poměr se sekretářkami. O něco starší je předseda Lidového sou­du v Praze 9, Judr. Jaroslav Cvrček, naro­zený 1930. Během studií v Praze nechal se vydržovat od starších žen. Dnes, jako člen KSČ, se snaží prokazovat dialektický mate­rialismus v praxi tím, že za zády manžel­ky udržuje poměr s devatenáctiletou stu­dentkou Janou Maškovou z Prahy. Prokurátorem pro Prahu 2 je Judr. Mi­roslav Hubáček, narozený 1932 v Prostě­jově, aktivní člen KSČ a — jak se mu říká pro jeho pletky s děvčaty — „lidově-demo­­kratický play-boy“

Next