České Listy, 1961 (II/1-12)
1961-01-20 / No. 1
Щ české listy (Щ ш JdekeckUcke OZtMJttíi о Олеск Qieuió-O^i (P&VádLcú. Gheca o "Dí QdMmle (Zeecha-M/1 (<yH'frPi ° Яаи)и [UNK]й^ Jdaěque o Adresse: München 9, Scharf reiterplatz 12. Tel.: 43 36 88 Roč. II., číslo 1(9) MNICHOV, 20. LEDNA 1961 Cena 50 pf. Kancléř Adenauer NĚMECKY SPOLKOVÝ KANCLÉŘ DR. KONRAD ADENAUER DOŽIL SE DNE 5. LEDNA 85 LET. JEDNOU Z NEJVĚTŠÍCH POZORUHODNOSTÍ DĚJIN JE SKUTEČNOST, ŽE TENTO STÁTNÍK STOJÍ V TAK POKROČILÉM VĚKU V CELE SVÉHO NÁRODA. Když byl svého času dotázán, jak diouho zamýšlí ještě být činný jako kancléř, dr. Adenauer odpověděl, že nechce stanovit žádné hranice Boží milosti. Tato odpověď není jen pouhou anekdotou, nýbrž se zdá být opravdu dílem Boží prozřetelnosti, že jeden z největších německých státuíků může sloužit nejen svému národu, ale všem svobodným národům ještě v tak pokročilém věku v plné svěžesti. Konrád Adenauer narodil se 5. ledna 1876 v Kolíně nad Rýnem. Zprvu byl advokátem, v roce 1906 stal se členem městské rady v Kolíně a v letech 1918-1933 vrchním starostou tohoto města, které mu vděčí za svůj velký rozvoj. Za vlády nacistů byl dr. Adenauer sesazen a dvakráte zatčen. Po konci války byl dočasně opět vrchním starostou Kolína. V roce 1947 stal se dr. Adenauer předsedou KřesČansKo-demokratické unie v Severorýnském Westfálsku a od roku 1950 je prvním předsedou CDU v Německu. Dne 1. září 1948 byl zvolen presidentem Parlamentní rady a od 19. září 1949 prvním kancléřem Spolkové republiky Německa, jejímž zahraničním ministrem byl současně po dlouhá léta. Jeho zásluhou se poražené Německo stalo opět s\ obodným státem, dosáhlo neslýchaného hospodářského rozkvětu, dobylo si opět místa mezi svobodnými národy a buduje cestu к evropské jednotě. Účast Německa v Severoatlantickém paktu a jeho příspěvek k obraně Evropy před komunismem je zásluhou kancléřovou, stejně jako zlepšení sociální péče v Německu a pomoc při znovuvybudování existencí nejen Němců, ale i cizinců, postižených válkou, nacismem a komunismem. Dr. Adenauer jako křesťanský státník věří v budoucí svobodu lidí v sovětské části Německa a také ve svobodu všech ostatních podrobených národů. 'Tak, jako dnes Spolková republika Německo spolupracuje na podpoře uprchlíků a obraně svobodných národů, bude také spolupracovat v úsilí o získání svobody pro otroky komunismu. Dr. Adenauer dokázal, že je možné být nejen demokratickým státníkem, ale současně též silnou osobností a pevným odpůrcem nemorálních státních útvarů. Zdravíme jej к jeho 85. narozeninám a přejeme mu mnoho osobního a politického úspěchu v příštích letech a splnění společného přání, aby nesvobodná část jeho národa, spolu s ostatními ujařmenými národy, včetně národa českého, se stala opět členem západní a křesťanské, demokratické a svobodné lidské společnosti. II. M. Svoboda, Mnichov S rokem 1961 vstupují České listy do druhého ročníku. Počátek nebyl nikterak lehký — jedno, zda po stránce redakční či technické. Nebyl dostatek důvěry rnezi exilními pracovníky, kteří prostě nevěřili v novou obsahovou náplň nových novin a obávali se, že к negacím exilu přibude další neradostný příspěvek. Obávali se dalšího rozšíření destruktivní, někdy i politické, osobní kritiky a tím ještě většího rozvratu v emigraci. Nechci tvrditi, že všechny těžkosti tyly odstraněny během poměrně krátké doby v roce 1960. Dovolím si však napsat, že mnoho lidí, když poznalo snahu redakce o kladný poměr к žurnalismu а к problematice exilu, našlo opět důvěru v českou věc. Spolupracovníci Č. L., ať již těsně na hranici Železné opony neb daleko v zemích svobodného světa, budou se nejen snažit i v počínajícím druhém ročníku o zlepšení aktuelních informací, ale i o získání dalších spolupracovníků a příznivců, kteří se dovedou svým psaním postavit nad egoistické osobní i stranické politické zájmy. Snaha Č. L. musí se projevovat i na jiném úseku. Rok 1961 nebude pro svět lehký, zvláště pak ne pro nás exulanty, jedno jaké národní příslušnosti. Podle všech náznaků bude učiněn opětný pokus o koexistenci mezi komunismem a světem nekomunistickým. Nikomu z nás exulantů není myšlenka koexistence něčím pohodlným. Nelze však se dopustit chyby a upadnout do nekonstruktivní kritiky a do informovaní o komunismu, které neodpovídá pravdě. Náš úkol je docela jiný a musi se jevit — podobně jako u vnitřní exilní politiky české — v positivních, reelních a plně objektivních informacích. Nutno si uvědomit, že nelze zvrátit přesvědčení některých současných politiků svobodného světa o nutnosti koexistence. Na této situaci neseme i my v exilu vinu, poněvadž naše, mnohdy předimensované přání, bylo provázeno ještě „předimensovanějšími informacemi“. Koexistence podle mého názoru je preventivní nutností svobodného světa, který nevidí žádnou jinou možnost mezi válkou a koexistencí. Pro Moskvu je však koexistence nejlepší možností získat postupně další cíle a základny pro upevnění cesty к světovému panství. Proti komunismu stojí ve svobodném světě pouze hospodářská prosperita a tu a tam místní ideologické odpory, které nejsou koordinovány. Pronikání svobody do komunistických zemí postrádá vedoucí a spoluljící ideologie. V ujařmených zemích se sice projevuje odklon od marxistického kolektivního nazírání na blahobyt a tendence k individualistickému blahobytu. Komunisté jsou tímto zjevem znepokojeni. Jsou znepokojeni i bohémským způsobem života mládeže, probouzejícím se liberialismem a kostely, plnými věřících. Toto znepokojení však nemůže dosáhnout alarmujících stupňů a tím ohrozit komunismus, poněvadž vše není koordinováno jednou silnou a vedoucí protikomunistickou myšlenkou. Tento můj názor na neprosperitu koexistence pro svobodný svět není pouze teoretický, ale je podložen řetězem důkazů z rozhovorů s lidmi ze zemi za Železnou oponou. Z těchto rozhovorů vychází najevo ještě další: Moskva učiní ústupky jen tehdy, když ucítí opravdový odpor a protiakci. Na tento okamžik čekají miliony ujařmených, kteří si raději odpustí nějaké to sousto a přečkají nutný půst jen proto, aby se dočkali vysvobození ze své mizerie. Zde lze hledat východisko, které leží mezi válkou a koexistencí a jež je pro nás všechny dosažitelné: Soustředit myšlenkové proudy ve svobodném světě, stmelit všechny síly pod vedoucí myšlenkou, která by nejen zastavila politickou expansi Moskvy, ale přešla do myšlenkové protiakce mezi porobenými národy. Lákadla z Varšavy? C. L. Vídeň. — Polští tak zvaní „vlastenečtí kněží“ chtějí podniknout pokus o navázání styků s „pokrokovými“ katolickými duchovními v západní části Berlína. Mezi polskou menšinou ve Vídni dlel během vánočních svátků kulturní tajemník z Varšavy, který v interních rozhovorech zkoumal možnosti spolupráce mezi katolickým kněžstvem v západním Berlíně a Polsku. Polská menšina ve Vídni je sice početně menší než česká a slovenská, ale zato plně stojí pod patronací kulturních korporací v Polsku, které mají za úkol získávat polské menšiny v zemích svobodného světa. Jednou z organisací v Rakousku je menšinová organisace Strzecha, která kromě jiného udržuje velmi čilé styky, byť ne přímo veřejné, s maďarskou menšinovou organisací Szabadság, která stojí rovněž plně pod patronací maďarské vlády. „Mladá garda" C. L. Mnichov. — Komunisté v Českosl ovensku snaží se obsazovat důležitá a zodpovědná místa mladou generací. Tak předsedou Lidového soudu v Praze 2 je v roce 1932 narozený Judr. Vladimír Jílek, který svou neúměrnou soudcovskou přísnosti si chce vysloužit legitimaci KSČ. V soukromém životě rád pije alkohol, hraje karty o peníze a přesto, že je ženatý, udržuje poměr se sekretářkami. O něco starší je předseda Lidového soudu v Praze 9, Judr. Jaroslav Cvrček, narozený 1930. Během studií v Praze nechal se vydržovat od starších žen. Dnes, jako člen KSČ, se snaží prokazovat dialektický materialismus v praxi tím, že za zády manželky udržuje poměr s devatenáctiletou studentkou Janou Maškovou z Prahy. Prokurátorem pro Prahu 2 je Judr. Miroslav Hubáček, narozený 1932 v Prostějově, aktivní člen KSČ a — jak se mu říká pro jeho pletky s děvčaty — „lidově-demokratický play-boy“