Český Zápas, 1970 (LIII/1-52)
1970-01-08 / No. 1
T ÝDEN % ROČNÍK 53 8. LEDNA 1970 CENA 60 HAL. Všem příslušníkům Československé církve Intfl a ■•(try, ■ vděčností T srdci si léto« připomínáme onen památný den S. leden 1920, kdy byla založena naše církev. Stala se duchovním domovem mnohých, kteří stáli |i< ne pokraji nevěry, duehovním domovem našich otců a místem pravé svobody Kvangelia uprostřed mladého sutu, Československé republiky, jméno tohoto celku přijala ze své a má je dodnes. Patřila, patří a bude vidy bytostně patřit k této naší krásné zemi a nese jit padesát let bolesti i radosti jejího lidu, podpírána nadějí jediného Pána ježíše Krista 1 v dobách své mdloby a úzkosti. Víme, že pravým základem je tento Pán, jak ve svém díle zdůraznil i první patriarcha církve dr. Karel Farský. Ten dal své církvi úkol, který j< vlastně již v podstatě Evangelia: být pomocí, služ- | boa, láskou, světlem a osvětou člověku našich národů a našeho moderního času, našeho technicky vyspělého století. Sloužit nově a hlásat neotřele ono staré Evangelium, které je moderní i v našem ztechnizovaném světě a stále potřebné v tomto čase lidského odcizení. Před padesáti lety církev vyšla na cesty osamě- i lých a strádajících, opuštěných a zoufalých, aby dávala pravou radost, kterou jen svět dát nemůže. Když přehlížíme i všeliká sevření a pokušení, kterými procházela, musíme vyznat: Milo«t Pána navzdory hříchu byla s námi. Veliké věci v naší malosti učinil s námi Hospodin. Církev ja společenství poutníků. Cesta církve není ve světě pohodlnou procházkou, je to cesta služby a oběti, již první patriarcha obětoval vše, doslova se usloužil. Nechceme před vás stavět další řady těch, kteří se obětovali ve službě církvi, chceme jen připomenout, že vděčnost k jejich odkazu a Evangelium vás zavazuje: Chce oběf a vděčnost od vás. Velmi nám leží na srdci, jak církev obstojí na další cestě. Rude k tomu zapotřebí vašich modliteb, většího soustředěni ne Pána církve a jeho Evangelium, větší hbitost a pohotovost k službě bratřím ve světě. Ano, čeká nás mnoho práce a nových úkolů 1 mezi nemocnými a osamělými, stále znovu a znovu činem i slovem odporovat všemu zlému, co činí svět nelidským. K tomu všemu je však zapotřebí vedle duchovní síly v nás a její neustálé obnovy i vybavenost a připravenost po stránce hmotné a obnovování tohoto hmotného základu církve. Není tajemstvím, že máme mnoho náboženských obcí, '-teré zápasí s nedostatkem základních prostředků ke své existenci. Máme žádosti o příspěvky na opravy budov, které nemůžeme krýt, i když také stát značnými finančními prostředky přispívá na jejich opravy. Padesát let. to je také zub času na našich zařízeních a budovách. K radosti církve se ve větší míře rozvíjí práce s dětmi a mládeží. K starostem naproti tomu patří zvýšené úsilí církve o finanční podporu duchovním, především těm sociálně nejpotřebnějším, když jsou dosavadní duchovenské platy v nepoměru k stoupajícím životním nákladům. Rozvíjíme sociální práci. Řadu dalších úkolů a starostí nebudeme jmenovat. Ptáme se, stačíme na tohle vše? jsme schopni lady své církvi pomoci? Chceme od vás konkrétní čin služby! Od vás, kteří chodíte do shromáždění a žijete s církví, i od vás, kteří sice stojíte z různých důvodů mimo život své náboženské obce, ale nepohaslo ve vás vědomí křesťanské sounáležitosti; prokažte u příležitosti padesátiletí své církve svou obětavost a při tom si připomeůle obětavost otců. Projevte svoji vděčnost církvi i vděčnost Bohu, Pánu života i smrti, který nad vámi bdí mimořádným peněžitým darem díkůvzdáni. — Svůj mimořádný dar odevzdejte ve sboru, na faře, výběrčím nebo pošlete složenkou. Peníze budou použity na dílo církve, o kterém byla výše řeč. Váš dar bude vyznáním víry v budoucnost církve a ve vedení Páně da dalších let i dokladem vaší lásky. Prosíme vás, dejte ochotně a radostně a buďte pod požehnáním Božím v Ježíši Kristu nyní i navěky V Praze dne 8. Ledna 1970. 4 /W irJct patriarcha Amen. Štěstí a naděje MIROSLAV DURCHÄNEK Některá slova nesnášejí, aby je člověk vyslovoval s chvatem. Potřebují pro sebe místo a čas a někdy jim bývá nesnadno, aby se dostala z úst pod ztvrdlý a přerůznými věcmi zastavěný povrch našeho srdce. Vrostou-li však svým obsahem do hloubky, jsou jako pramen, který občerst vuje. Na prahu nového roku chceme takovými slovy pozdravit svou církev a říci jí jako tomu, kdo je nám drahý a blízký: „Dej Tt Pán Bůh štěstí a naději do příštích dnů!“ Činíme tak proto, abychom st nejprve znovu připomenuli základní rysy její tváře. Byla odpovědí na palčivou touhu po živé a pravdivé víře, kterou prožívali mnozí v této zemi na prahu na šeho století. Proto stavba jejího domu rostla neokázale a prostě, tolik nepodobná starým katedrálám s jejich vznešenou a chladnou nádherou. Odmítala vystupovat po žebříku panování nad dušemi a neosobovala si právo na slepou poslušnost. Nelákala ji ani cesta útlých bytostí, které pěstují zbožnost jako skleníkový květ. Zaslechla v evangeliu poselství o Ježíši, který přišel proto, aby hříšné spasil, ale neodepřel nikomu účinnou pomoc ani ve vezdejších starostech. Takového Krista, vítěze nad osudem a smrtí, chtěla poslušně nést svědectvím svého bohosloveckého myšlení 1 formami a obsahem své denní práce uprostřed současného světa se všemi jeho problémy a otázkami. Tvořila náboženské obce, stavěla sbory, otevírala Písmo, vychovávala dětí a mládež, vysluhovala svátosti, sloužila liturgii, pověřovala k dílu faráře 1 laiky, budovala svou duchovní péči I diakonii • vykračovala solidárně do života, jío jeho bouři a větrů fento obraz církve by ovšem nebyl úplný, kdybychom také nedoznali, že měla své chvíle slabosti a pokušení. Přicházely doby, kdy někteří mezi námi zapomínali, že víra není darem, o který by nemohli přijít, ani zbožím, jež musí trvale uchovat svou jakost. Stačí malé opomenutí a už se do ní vtírá vypočítavosť, zvyk a obava z rizika nutných rozhodování před Bohem i bližními. Tehdy se mnohé z toho, co bytostně patří ke křesťanské existenci právě v naši církvi, jak jl chápali její opravdoví a věrní synové dcery, prosazovalo jen s váháním. Její víra ztrácela na účinnosti a nutném napjetí a narůstal onen neblahý zjev formálního členství, které studí svou lhostejností. Mysleme v této souvislosti na ta místa v církvi, kde kdysi pulsoval život a radostné budování, proměněné dnes v pouhé stíny jakési údržby a nejnutnějšího provozu! Nelze se spokojovat pouhým konstatováním Měli bychom si klást naléhavou otázku, kterak nést poselství své církve v jeho plnosti, dále je rozvíjet a jakým způso: em porušené věci mezi námi napravovat. Znakem živé církve je to, že si v ní jeden druhého všímá a chce nést odpovědnost za život druhých. Není především organizací, ale živým organismem, který trpí a strádá, stůně-lí jen jediný úd. Tam, kde jsme tuto prostou biblickou pravdu zapomněli, je třeba ji znovu připomínat a v jejím jménu burcovat z ospalé lhostejnosti. Je však také třeba dávat pozor, abychom pravdomluvností nezrazovali lásku. Někdy nám schází umění skutečné pastorační péče víc, nežil Je zdrávo. Samotná pravdomluvnost může totiž být při veškeré bystrozrakostí slepá a její ctnost se někdy nebezpečně podobá samospravedlivé pýše, která ve skutečnosti opouští toho, při němž má stát a doráží to, co teprve láska pozdvihne k novému životu. Kdo vskutku věří, neláme nad ničím a nad nikým hůl a raději žádostivě vyhlíží k Bohu s prosbami za novou milost. Poslední instancí v církvi je její Pán, který jediný přivádí k pra Pokračování na straně 2. Aj, stojímť u dveří a tluku... Zj. 3, 20. Naplňuje nás radost vždy nová, že stále přichází ten, který má moc učinit znovu vše nové, darovat nový život. Dáme se obdarovat? Jeho klepáni na dveře lidských srdcí mnoho z nás přeslýchá v hluku tohoto světa. Je ten Jeho tlukot tak nenápadný, často zcela civilní, nenáboženský. Žádné slavnostní ohlášení, jen tiché připomenutí životem druhé ho člověka. Vzpomínáme, jaká to milost způso bila, že před padesáti lety tisíce lidi zaslechlo tlukot Pána skrze srozumí a telné, české slovo, při bohoslužbách radostných zpěvech vánočních Mnohde už víra vvhaslá zbožnost odumřelá, naděje zmarnělá. A prosté české slovo od oltáře staro tu bylých kostelů rozezvučelo dávn° hluchou strunu. A jako tenkrát probudil Pán ztvrdlá srdce k novému životu víry, tak činí i dnes. Nuž, slyšme znova tlukot Pána, který se chce stát naším hostem, slyšme jeho hlas, který volá: Pojďte za mnou a učiním z vás rybáře lidí! Volá nás skrze hrozná čísla nenarozených, skrze hrozná čísla opuštěných dětí i starců, skrze chlad rozvrácených rodin a zoufalost kojících se sexem, skrze hrozná čísla umírajících na silnicích a bojištích světa, skrze hrozná čísla hladových a odpudivé činy přesycených. Máme poslání. Aj, jaká radost zvěslovat, že život může začít znovul Máme pro Něho místo? „Nebo aj, já přijdu a budu bydliti uprostřed tebe, nraví Hospodin.“ (Zach 2 10.) V. MIKULECKÝ KAŽDODENNÍ ČETBA PÍSMA . KAŽDODENNÍ EXODUS Nedele Ex 1, 1—7; Mt 13, 33 Podle Boží vůle nejde pouze o rozmnožení jedinců, ale i roamnožení nositelů víry (G 1, 28). DĚKUJEME, jestli takto Pán Bůh požehnal našemu manželství [ITi 3, 1-5). KAJEME SE, není-li rozmnožení naší rodiny současně rozmnožením víry v Ježíše Krista (Tt 1, 5 -6). PROS f ME, aby Pán Ježíš pomohl svou mocí tam, kde údy naší rodiny jsou mrtvými údy jeho církve (Žd 2, 1—13) Pondělí Ex 1, 8—10; Sk 2,, 41—43, Církev Boží se nebojí; sama svou duchovní mocí nahání bázeň (2Ti 5, 20) DĚKUJEME, že skutečnou mocí církve je Bůh sám. IlPt 4, 17). KAJEME SE ze svého nepříslušného strachu a ze své bázně před světem (lz 41, 8—11) PROSÍME, aby slabost naši změnil v sílu (Ž 31, 10—18). Úterý Ex 1, 11—14; SK 2, 41-43. Jedním ze znaků Boží církve je jeií utrpení pro Krista (L 6, 22-23). DEKUJEME, Ježíši-Trpiteli, že isi nám dal příklad a zaslíbení (lPt 2, 21). KAJEME SE, že nejsme vždy do&t hotovi k sebezapření a cestě křížové (Zj 2, 13). PROSÍME o sílu, abychom se dovedli radovat, že smíme jít za Pánem s křížem na ramenou (Ga 6, 141. Středa Ex 1, 15—21; Sk x4, 19—2U Více sluší Boha poslouchati než lidi (£& tj, 29J. FRANTtSFK MOC ,