Český Zápas, 1973 (LVI/1-52)
1973-06-10 / No. 23
SPOLEČNĚ ZA MÍR (Dokončení ze sfr. 1) Když jsem začal psát tuto zprávu, nemohl jsem se zbavit dojmu, že to všechno jsem sám už mnohokrát řekl a napsal, i v Českém zápase, a že by i u vás, čtenářů, mohl vzniknout pocit marnosti mírové práce, když stále někde zuří krvavá válka a odzbrojení se nesměle rýsuje v dálce. Přece však je jiná doba. V mezinárodních vztazích nastala oteplení a vyskytnou-li se semtam ledoví muži studené války, nemohou zvrátit směr vývoje, který je určován mírovou ofenzívou socialistických zemí, především Sovětského svazu. Známe íiamáhavou cestu od smluv mezi SSSR a NSR, Polskem a NSR, úmluvy o Západním Berlíně, úmluvy o vztazích mezi NSR a NDR a nyní i o jednání mezi CSSR a NSR. A před námi je konference o evropské bezpečnosti v Helsinkách. To je Evropa, světadíl, kde vznikly obě světové války. A ve světě? Víme o dohodách mezi SSSR a USA, o dalších jednáních o SALT, o jednáních ve Vídni, o návštěvách presidenta USA v Moskvě a o chystané návštěvě L. I. Brežněva v USA ... I o tom všem se mluvilo v Zagorsku. Je to pokrok a naděje do budoucna. Vytvořilo se ovzduší vzájemné důvěry. Byli jsme si blíže. Bohoslovci obratně ovládali diakonii stolu i každodenní zpěvy modliteb. A Učení dvanácti apoštolů Křesťanská zvěst byla zprvu šířena jen ústně. Ježíš sám kázal jen slovem, životem a obětí na kříži a sama slovo evangelium — radostná zvěst označovalo jen živou ústní zprávu. Písemně byla křesťanská víra vyjádřena až mnohem později, ale i to se dálo na základě ústních svědectví očitých svědků života, smrti i vzkříšení Kristova. Právě-z--těchto píserm. ných záznamů byla později vytvořena sbírka svědectyí, jež nese sou-; hrnný název Nový zákon. Vedle knih, pojatých církví do sbírky Nového zákona, je ovšem i řada jiných, jichž si církev sice vážila, ale přece jen je do sbírky Písma z různých důvodů nezařadila. Souhrnně je zpravidla nazýváme díla apoštolských otců. Tyto větší či menší spisky se v křesťanských obcích hodně četly a požívaly téměř stejné vážnosti jako díla apoštolů, o něž se vpodstatě jak svou formou, tak i obsahem opíraly. Byly psány vesměs řecký a jejich cílem bylo vyložit víru v Krista na základě svědectví apoštolského. Jedním z těchto děl apoštolských otců je i nevelká knížka, nesoucí zajímavý název Učení Páně, hlásané národům dvanácti apoštoly. Zdá se, že to byla jakási velmi rozšířená katechetická příručka, která myšlením a výrazovými prostředky konce prvního století vyjadřovala souhrnně obsah křesťanské víry na základě svědků Kristova života a vzkříšení. Nevíprn všechny delegáty byly mocným zážitkem bohoslužby v neděli 27. května, věnované Africe a jejímu lidu. Bylo to vzácné otevření se Duchu svátému, jenž jediný zbavuje povýšenosti a sobectví a my, černí, žlutí i bílí, jsme tvořili s místními věřícími jednu živou Kristovu církev. Dobré pohodě napomáhalo začínající jaro se svěží zelení a zahradami bíle rozkvetlých jabloní. Slunce si s námi hrálo a posílalo i do tříd duchovní akademie, kde jsme zasedali v komisích, oslepující záblesky paprsků na kopulích chrámů, pokrytých ryzím zlatém. Úsměvná atmosféra vydržela až do konce, když patriarcha PIMEN uspořádal v novém obrovském hotelu ROSSIJA recepci. Duvolil jsem se, abych na shromáždění mirotvorců mohl vzpomenout vojáka, který byl před několika dny uložen do kremelské zdi, maršála SSSR Ivana Stěpanoviče KONEVA, osvoboditele Československa a' zachránce Prahy. I jeho slov na recepci na Pražském hradě v roce 1945, když jsem mu pověděl, že jsem duchovním církve československé. Řekl mi: „My vojáci jsme udělali, co jsme mohli, abychom zničili fašismus. Obětovali jsme mnoho krve. Nyní je na vás a na všech lidech dobré vůle, aby byl uchráněn tak draze zaplacený mír.“ Ano, dělejme, co je v našich lidských silách, ale spoléhejme na toho, jenž je Pánem a nezapomínejme na slova apoštola: Všecka co děláte, dělejte s celou duší, jako Pánu to dělejte, ne iako lidem. Vězte, že od Pána dostanete odplatu, jež záleží v jeho dědictví. Pánu Kristu služtel (Kolosským 3r23 a 24). me ovšem kdy a kdo ji napsal, ale v poslední době se soudí na r. 70 v prvním století. Tragické ovšem bylo, že se tento pozoruhodný spisek, na nějž se mnozí pozdější církevní spisovatelé odvolávali, ztratil. Zachovaly se jen úryvky a citace v dílech jiných autorů té doby. Naštěstí v roce 1873, tedy právě před sto lety, jeden opis této ztracené knihy objevil nikomedský metropolita Philotheus Bryennlos v Cařihradě, a to v archivu jeruzalémského kláštera jako součást tzv. Kodexu jeruzalémského, pocházejícího asi z r. 1056. Když byla tato kniha asi za 10 let nato uveřejněna, způsobila rozruch Jedni ji sice pokládali za podvrh, ale jiní ji vzali velice vážně a prokázali, že je to jedna z nejstarších knih křesťanského vyznavačství a že její obsah odpovídá víře prvních křesťanů, žijících v ovzduší židovské zbožnsti, pravděpodobně v blízké Sýrii. Učení dvanácti apoštolů, někdy nazývané také Didaché oodle prvního slova jejího řeckého názvu (učení = didache) rozvádí nejprve starozákonní učení o dvou cestách, o „cestě života“ a o „cestě smrti“ a vede k ostříhání přikázání podobně jako to činil Pán Ježíš v kázán! na hoře. Přitom uvádí řadu Ježíšových výroků, jež jinde nenajdeme. Jako příklad uveďme: „Běda tomu, kdo berel Bere-li někdo, protože má nouzi, bude bez viny, ale vezme-li ten, kdo nouzi nemá, bude se zodpovídat!“ O almužně je řečeno: „Nechť se zapotí tvá almužna v tvých rukách, dokud nepoznáš, komu ji dáš“. Pozoruhodný je vřelý vztah ke křesťanskému kázání, jak se ozývá z B uďte nám vítány, dny svatodušní. Jste Popelkou mezi třemi velkými svátky v roce. Jste zapomínané v lidských obyčejích, stejně jako u věřících lidí. Neznají vás děti, neznají vás dospělí. Váš děj prý je těžký, vaše události nepochopitelné, vaše ovoce neznámá. Přijetí Ducha svátého, založení křesťanské církve, ohně na hlavách apoštolů, mluva rozličnými jazyky, to všechno je dnešnímu člověku vzdálené. Jak jinak je tomu s ostatními svátky v roce! Vánoční jesle, velikonoční kříž i kámen, který se pohnul na Ježíšově hrobě, to je srozumitelné, ale vanutí Ducha svátého? Nehodláme se oddávat hlubokým úvahám, vždyť teologové všech církví se dost snažili přiblížit svatodušní události, ale všechno zůstává v lidech jen na povrchu. A přece se nám zdá, že bychom měli mít radost, vrchol radosti a vidět ohně nejen nad hlavami apoštolů, ale především — a to je velmi důležité — nad svou vlastní hlavou ... Ale asi ješ- * V napomenutí: „Synu můj, měj na paměti, kdo ti ve dne v noci hlásá slovo Boží a cti ho jako Pána, neboť tam, kda je hlásáno jeho slovo, tam je i přítomen!“ Významná jsou i napomenutí: „Nebuď z těch, kdo nastavují ruce k braní, ale zavírají je, mají-li dáti! Neodvraccj se od potřebného, rozděl se se svým bratrem a neříkej, že je to tvé, neboť máte-li stejný podíl na věčných darech, oč spíše na věcech časných? Vyznej ve shromáždění své hříchy a nepřistupuj k modlitbě se špatným svědomím...“ V druhé části knihy se podrobně vypisují řády pro život křesťanské obce. První se týkají křtu. Ukládá se nejprve všechno důkladně vyložit a křtít v pramenité vodě a v nouzi vodou aspoň pokropit. Před křtem se týden či dva postit. Půst doporučuje pravidelný, a to vždy ve středu a v pátek. Modlit pak třikrát denně. V knížce jsou i pokyny pro vysluhování večeře Páně s nejstarší dochovanou modlitbou, vyslovovanou celou obcí, končící zvoláním: „Maran atha — Pane, přijdi“ Třetí oddíl obsahuje předpisy disciplinární a především pokyny a rady, týkající se křesťanských kazatelů a učitelů. Obce je mají přijímat s láskou a důvěrou, ale pamatovat, zda jejich učení je v souladu s jejich životem. Jsou tam i pokyny o darech a o společném shromažďování a výzva k lásce bratrské. Knížka je pak uzavřena výzvou k bdělostí a připravenosti na druhý příchod Páně s ujištěním, že v posledních dnech vzroste počet lživých proroků, rozroste se neláska a přijdou těžké zkoušky, ale i útěcha, že ti, kdo zůstanou Pánu věrni, obstojí. Snad dnes teolog v této drobné knížce nalezne leccos, v čem se od zvěsti Písma odchýlila. Snad objeví, že některou stránku víry dost nezdůraznila či příliš zdůraznila. Ale i tak 1 se svými omyly a důrazy patří do dějin církve a je užitečné i dnes ji číst a nad jejími výzvami se zamýšlet. DR. MOJMÍR A. BENES tě nejsme hodni těchto darů. Snad neumíme ani o ně prosit, ani je přijímat... Už desátý den před svátky svatodušními zaznamenává církevní rok den, který se jmenuje Nanebevstoupení Páně a v církvi česko- KROK ČASU slovenské husitské Oslavení Páně. Ježíš po 42 dnech zjevování se učedníkům vstupuje na nebe ... Nebylo jiného místa pro tuto dokonalost, která sestoupila na tento svět, než je nebe. To je také jen jméno a každý z nás jinak nebe chápe. Rozhodně to není místo, prostor, ale stav, kde člověk prožívá, co řekl apoštol: Co lidské oko nevidělo, co ucho neslyšelo, co na lidskou mysl nevstoupilo, to připravil Bůh těm, kteří ho milují... Nanebevstoupení Páně je symbol, snaha po vyjádření, že kdo splnil Zákon, je obdařen stavem nejvyšší milosti, nepředstavitelného blaženství. Ježíš byl zastíněn oblakem. Oblak ve Starém zákoně vyjadřuje Boží blízkost. Víra má svůj život jako cokoli jiného na zemi. Roste, sílí, mohutní. Pochopit den Nanebevstoupení žádá silnou víru, provázenou velkou Boží milostí... Svátky svatodušní. Letnice. Učedníci byli pospolu. Tato poznámka není zbytečná. Duch vstupuje na množství. Přítomnost steině věřících posiluje. Vidíme jednotu víry. Jeden apoštol nese vírou druhého apoštola. Kdo toto dobře po-znal, jsou sportovci. Zeptejte se běžců, závodníků v jízdě na kole, jak je důležité být pospolu, nezůstat sám ... Ježíšových učedníků se zmocňuje něco nového, co dosud neprožili, co ještě nepoznali. Děj, čtený o svátcích svatodušních v křesťanských shromážděních, se přenáší i na posluchače. Víra, podobná malému plaménku, se stává ohněm. Hřeje, svítí. Srovnejme, jak jinak Boží blízkost prožívá člověk ve Starém zákoně a jinak člověk v Novém zákoně. Sami na sobě můžeme poznat, kam patříme a kde je naše místo. Svátky svatodušní určují tehdejším prostým rybářům, lidem drobné práce jejich místo ve světě. Oni pohnou dějinami. Skrze ně přichází nová civilizace. Křesťanský věk. Založení křesťanské církve ve dnech svatodušních odnímá vladařství mocným a dává je poníženým a utištěným. Vývoj lidské společnosti, který dnes prožíváme, má své předchůdce. Třeba zdroje se zdají být jiné, je to tentýž Pán dějin, který zasahuje do života společnosti a ukazuje národům novou cestu. Buďte vítány, dny svatodušní! Kdysi dávno zavěšovali si naši doma doprostřed svých světnic dřevěnou holubičku. Dnes je tento symbol znakem touhy po trvalém míru ve světě ... Proud svatodušního myšlení nás unáší. Je opravdu podoben větru, který vane světem. Stal se hlas větru velkého, tak o tom čteme ve dnech svatodušních. Nes nás, svátý větře, malý symbole velké události, a očisti nás. Odnes, co je v naší víře listím uschlým a dej — prosíme o to — vypučet ratolestem svěže se zelenajícím. B. V. LOHNISKÝ Vliv valdenství na husitství Mezi těmi,' kteří se myšlenkově podíleli na přípravě a vzniku husitského revolučního, hnutí u nás, byli také němečtí universitní mistři tzv. drážďanské školy Petr a Mikuláš z Drážďan, kteří působili počátkem 15. století na uiversitě v Praze. Již K. Höfler poukazoval v minulém století k určité Petrově účasti při řešení důležitých otázek teologických v Praze doby Husovy. Tento náhled podepřel svými pracemi o Mikuláši z Drážďan a o počátcích kalicha v Cechách i J. Sedlák. Téze přijal a ještě speciálním studiem podepřel J. Pekař. Přes výhrady, vyslovované k této otázce již Fr. Palackým, modifikované dalšími studiemi otázky se zřetelem k obrodným snahám českého hnutí milíčovského Jar. Golla a K. Krofty a ještě zdůrazněné postojem F. M. Bartoše, vrací se novodobé bádání o době husitské k této obtížné problematice husitských počátků neustále znovu, rozšiřujíc ji na širší problematiku valdenských i viklefských vlivů na husitství, pronikajících k nám právě prostřednictvím této tzv. drážďanské školy. Jednou z novějších prací na tomto poli je studie Místo Mikuláše z Drážďan v ranném reformačním myšlení od Jany Nechuťové (Rozpravy ČSAV, sešit 16, Praha 1967). V ní autorka shromáždila mnoho důkazů o vlivů valdenského myšlení — a stejně i vlivu viklefství — na idelogii husitskou. V osobě Mikuláše z Drážďan nalézá přímo syntézu valdenských prvků s viklefismem a vidí v něm zprostředkovatele těchto nauk husitskému myšlení. Říká, že zde dochází ke spojení valdenské sektářské negace s viklefským pozitivním programem řešení a nápravy společnosti. Ovšem již sama studie Nechutové ukazuje, že rozpoznat tyto vlivy není nijak jednoduché. Položíme-li si otázku cizích myšlenkových vlivů na husitskou ideologii v souvislosti s valdenstvím, musíme nutně aspoň stručným výkladem objasnit s ní související širší otázku středověkého sektářství vůbec. Především tu byly tehdy obecně platné sektářské tendence. Ty buď popíraly úplně určité zásady vyšších lidských vztahů, odmítajíce či zesměšňujíce je jako nepřirozené či protipřirozené. To byl tzv. sektářský nihilismus, který uvolňoval v člověku jeho nízké přírodní pudy v jeho počínání bez jakýchkoli etických zábran, nebo společenských pravidel lidského soužití. Příkladem by zde mohly být sekty tzv. svobodného ducha, libertinů, adamitů atd. Nebo tyto obecně sektářské tendence přecházely do druhého extrému, do tzv. sektářského rigorismu. Ten vycházel z principu askeze, jenž se projevoval v sebetrýznění, sebemrzačení a důsledném odříkání se všeho co tělo i ducha oblažuje, zkrášluje nebo povznáší. V křesťanské sféře středověkého světa vytvářel tento směr asketické sekty, jako např. flagelantů či sebemrskačů, mrzačících se bílých holubů či skopců, Božích lidí či chlystovců atd. Konečně sektářské tendence obecného charakteru vytvářely ještě třetí typ tzv. sektářství absolutního nebo absolutních principů. Tento typ si vytýčil představy ostře kontrastujících absolutizovaných křesťanských ideálů ctností a hříchů, lásky a nenávistí, chudoby a bohatství atd. Kladný princip každé ctnosti vyžadoval st pak v očích sektářů od křesťanských jednotlivců i skupin plnění v krajní podobě absolutní lásky, chudoby, dobra a spravedlnosti. V něm potom dobro, spravedlnost, láska, chudoba přestávaly být ve své požadované absolutnosti vůbec reálně dosažitelnými a stávaly se často jen neuskutečnitelnými iluzemi. Tyto tendence se projevovaly např. v hnutí katharů, chudých valdenských atd. Zdá se, že právě z této třetí skupiny vzniklé hnutí chudých valdenských, které od svých stoupenců vyžadovalo slib absolutní chudoby, odmítání přísahy a jakékoliv násilí, a které máme v době předhusitské dosvědčeno zejména v jižních Cechách i v Praze, a to na samotné universitě např. v názorech M. Mikuláše z Drážďan a některých jeho stoupenců, universitních kolegů i žáků, pronikalo na počátku husitského revolučního hnutí do husitského myšlení. Byly to zejména požadavky absolutní nemajetnosti, sociální rovnosti, spravedlnosti a neodpírání zlému. Valdenství tedy nepochybně mohlo ovlivňovat aspoň pro první dobu svým radikalismem i M. Jana Husa i první jeho následovníky. A vliv radikálního valdenství je některými novodobými historiky hledán zejména v počátečním radikalismu táborském. Vliv valdenstvl byl hledán a nalézán např. též v názorech Chelčického a počáteční Jednoty bratrské. Možno proto uzavřít konstatováním, že rozbor o který se pokusila J. Nechutová ve své studii o M. Mikulášovi a závěry z něho plynoucí „dávají vcelku — asi s týmiž výhradami, jaké k jejich stanoviskům vyslovil K. Krofta — za pravdu Sedlákovi a Pekařovi, kteří v Mikulášovi vidí valdenského kacíře a zprostředkovatele valdenských nauk husitskému myšlení Dr. M. KANÄK Radost učedníků Když byl Pán Ježíš ukřižován, zatmělo se v srdci učedníků. Ono to vlastně začalo již při jeho zatčení. Cekali, že jeho cesta už zde na zemi, nebo zvláště na zemi, povede ke slávě, přičemž ani oni nepřijdou zkrátka. A zatím! Vzdušné zámky rozehnal vítr nepřátelství, a oni byli z toho vyplašeni. Rozutekli se. A když slyšeli (snad ani neviděli), co se stalo na Golgotě, skončilo se pro ně všecko. Taková historie se stále opakuje v našem světě lidském, že zklamání pro někoho znamená naprostý konec. Ale tu slyšíme ve Skutcích ap. podivnou věc. Zatímco my se vzpamatováváme dlouho, jestli vůbec, oni jsou za pár dní jako vyměnění. Sedm týdnů uplynulo, a učedníci jsou zpátky v Jeruzalémě a káží tu Krista. Přes zákaz káží dál. Postaví Je před soud velerady, zmrskají je a s opakovaným zákazem kázání Krista je propustí. To ten Gamaliel, vážený člen velerady, způsobil. Jinak by většina s učedníky skoncovala neiradějt tak, Jako krátce předtím s Ježíšem. A tu čteme o divu ještě větším. Zmrskáni, pokryti modřinami 1 krví, vyjdou na ulici a usmívají se. Dostali výprask pro Krista a oni se radují. Právě ovšem, že pro Krista. Pro toho, který za ně, a nejen za ně, strpěl smrt. Proto oni! Jistě, ovšem, ale nám to stejně připadne divné. Čím to bylo? To proto, že oni viděli do duchovního světa více než my. Do té sféry skutečnosti, která existuje, která je obsáhlejší, než je hmotná. Když se jim Pán Ježíš zjevil ve slávě nebes, to jest v blízkosti Boha, živý a oslavený, spadlo z nich vše, co je dosud trápilo, a porozuměli všemu, čemu dosud nerozuměli. V duchovním světě jim dal Pán rozeznat pravý význam a smysl Golgoty. Najednou pochopili, že smrt neukončila život, dílo a poslání Ježíše Krista. Že musel trpět a strpět smrt, která bvla součástí Božího plánu spásy člověka a kosmu. Poznali, že tak Bůh splnil svá zaslíbení. Ovšem tak, že Pán poslušně přijal tento Boží plán. Již ve starozákonní výpovědi o trestu smrti za jedení ovoce stromu zapovězeného (vědění dobrého a zlého) je obsaženo, co pozděii apoštol Pavel jasně napsal, že odplatou za hřích smrt. To není msta. To je důsledek. Když skočím s petřínské rozhledny a zabiji se, není to msta, ale důsledek neposlušnosti. Poslušnost zde navádí a zaručuje zákon tíže, který Bůh zamýšlí neméně přesně a důrazně jako zákon, že budeš-li přes upozornění Boží sám chtít rozhodovat, zemřeš. Protože pak, jak to také Pavel napsat, všichni zhřešili, a nikomu z nás se nedostává slávy Boží, musili by všichni propadnout zmaru a nicotě, Bůh ve své lásce vmést trest za náš hřích na jediného živého podle svého obrazu, aby za nás zaplatil pokutu. Tak to tedy bvlo, poznali učedníci. Ne konec a zmar, ale vítězství nad smrtí. Ne pro sebe, ale pro nás. Učedníci naiednou viděli, že ma)í Zachránce a Přímluvce, že už neisou sami. ale na věkv Kristovi. Proto jdou světem obklopeni ze všech stran milutící rukou svého Pána. Nepláčí, nechmuří se. ale radují se. Ne, neisou Jako derviši, kteří u vytržení a se smvslv otupělvmi únavntfm tancem zraňuif svá těla a necítí nic. Učedníci zňstávaií při smyslech, cítí utrpení, bolí je rány, trpí v prohrách a zklamáních, ale oni se odevzdali svému Pánu, který za ně zemřel, aby je vykup)!. V tom ie tai°mství radosti. o níž tolikrát mluví Bible. Oni ji nehledají, ale přece jí maií. Nebo snad proto! „... kteří se radují, jako by se neradovali!“ (1. K 7,30). Učedníci, radující se v utrpení pro Krista, ukazují, že pravou, a proto trvalou, radost dává těsné spojení s Kristem. Je ovocem víry a darem Ducha svátého, čili Boží přítomnosti. Cesta nevede od radosti ke Kristu, ale od Krista k radosti. Mýlí se ti, kteří říkají, že budou mít čas a náladu na víru, až se budou radovat. Pravda je, že věřící má v životě radost. Kdosi napsal, že by byl život veselejší, kdybychom ho brali vážněji. FRANTIŠEK ADÁMEK