Český Zápas, 1978 (LVIII/1-52)
1978-01-01 / No. 1
1 týdeník církve Československé husitské ROČNÍK 58 • 1. LEDNA 1978 • CENA 60 HALÉŘŮ T\ v v > / v Bezi nam cas Dr. MIROSLAV NOVÁK, PATRIARCHA Používám známého rčení ze šachové hry. Zdá se mi, že dobře vystihuje naši situaci. I nám běžel a běží čas, „čas nám daný“. Nazvali jsme rok 1977 rokem Farského, rokem začátku duchovní obnovy celé církve i každého jednotlivého člena našeho obecenství; s výhledem na sněm v roce 1981. Minulý rok byl bohatý na příležitosti k začátku nového života. Prožívali jsme jej ve stálém připomínání prvního patriarchy dr. Karla Farského a jeho života, tak pevně zakotveného ve víře v Boha a Ježíše Krista, v němž nebylo nic náhodného. Každou neděli jsine čerpali sílu pro svou práci z kázání a modliteb na slova liturgie Farského. V Českém zápase jsme kráčeli v jeho „šlépějích“. Dočítali jsme se, jak se Farský denně a zvláště před důležitými rozhodnutími, na něž byl jeho život tak bohatý, vždy vroucně modlil. Kdo s námi prožil obecenství bohoslužeb k padesátému výročí smrti patriarchy Farského ve Škodějově, ten nikdy nezapomene. Do nového roku 1978 nevstupujeme s prázdnýma rukama a s prázdným srdcem. Nemůže se ztratit bohatství duchovní přípravy. Býval jsem s vámi, bratři a sestry, v mnoha obcích celé církve po celý rok. Dávali jste mně nahlédnout do svého nitra, nejen ve chvílích zmatku a duchovní nejistoty, bolesti a smutku, ale i ve chvílích, kdy jste byli po bohoslužbách šťastni, ve „stavu milosti“, připraveni odpouštět, být prvními, kdo podá ruku ke smíření tomu, kdo vám ublížil. Přesvědčoval jsem se, že společenství ve sboru je nenahraditelné, protože k bohoslužbám nás shromažďuje ježíš Kristus a čím blíže k němu, tím blíže k člověku-bližnímu. Děkuji vám za svědectví o tom, jak vás požadavek duchovní obnovy přivedl k otázkám, jež vám byly předtím lhostejné. V požehnaný okamžik jste uviděli světlo. Najednou vám nebylo jedno, jaký je váš vztah k vlastní rodině, k manželskému partneru, k dětem, k spolupracovníkům na pracovišti, k vlastní práci a vůbec ke všemu. Něco se měnilo. Rodil se člověk, který je a který bude člověku bratrem. Běží nám čas! „Naše dny nás nauč počítati, Hospodine, ať získáme moudrost srdce.“ (Žalm 90, 12). I v novém roce budeme stát někdy na rozcestí a budeme se rozhodovat. Neubráníme se pokušení hledat osobní prospěch a výhody, sledoval sobecký cíl. Právě v takových chvílích mysleme na modlitbu. Mysleme na církev, která je naším druhým domovem. Vzpomeňme i na prvního patriarchu, který právě z evangelia poznal, že život člověka má jen tehdy cenu, když nežije sám sobě a pro sebe, nýbrž pro jiné, a že není pro celé lidstvo cesty vpřed bez sociální spravedlnosti pro všechny lidi bez rozdílu rasy, barvy pleti, národnosti nebo náboženství a světového názoru. Farského slova i činy jsou výzvou proti každému sobectví, jednotlivce i církve. Právě to nám umožňuje vyznat se ve složitých vztazích soudobého světového vývoje a hlouběji poznat pomoc, jakou církvím dává theologická práce Křesťanské mírové konference v současné mezinárodní situaci. Naše československá husitská církev je spoluzakladatelkou KMK, která dosáhne v roce 1978 dvaceti let své existence a na červen 1978 svolává do Prahy páté Všekřesťanské mírové shromáždění, na němž budou zastoupeny všechny světadíly/ Hlavní téma bude: „Boží výzva k solidaritě — křesťané za mír, spravedlnost a osvobození“. K dispozici bude mít i výsledky Světové všenáboženské konference za trvalý mír, odzbrojení a spravedlivé vztahy mezi národy, která se konala v Moskvě. Bratři a sestry některých našich obcí budou mít příležitost setkat se s přáteli z Afriky, Asie a Latinské Ameriky. V naší vlasti vzpomeneme hned na počátku roku výročí února 1948, události, od níž uplyne třicet let, vyznačujících se dynamickým vývo jem socialismu. Třicet let naší současnosti, kterou procházíme, na které spolupracujeme jako věřící křesťané. Únor i nám otevřel cestu k plné rovnoprávnosti všech církvi před zákonem. Zřízení šesti theologických fakult umožnilo vysokoškolské vzdělání duchovních. Desítky absolventů naší Husovy bohoslovecké fakulty slouží v obcích, účastní se práce na katedrách fakulty, přispívají do Theologické revue a Českého zápasu. Máme za co být vděčni. Vstupme do nového roku s nadějí, že se podaří udržet světový mír a rozšířit mezinárodní spolupráci namísto studené války. Pracujme svědomitě spolu s ostatními občany na uskutečňování náročných úkolů socialistického Československa. To bude náš příspěvek pro mír. „Hledejte pokoje země, do které jsem vás nastěhoval, a modlívejte se za ni Hospodinu, neboť v jejím blahu bude i blaho vaše.“ (Jeremiáš 29, 7) ]ous van Cleve starší: Klanění sv. tří králů (kolem r. 1526—1528). 2 Vbvohočm fiÁDAĎa Pane, cítím, že můj život potřebuje časy mlčení časy mluvení časi utrpein časy bojovaní časy dávání časy požadování. Pane, uč mne, kdy je čas, abych snášel a kdy je čas, abych bojoval, uč mne, abych v pravý čas mlčel a v pravý čas mluvil, uč mne, kdy se mám otevřít a kdy uzavřít, kdy mám dát a kdy požádat, aby každá hodina, každá minuta, každá vteřina mého života měla své místo v Tvém plánu. přel. -dur- Modlitba nedělního večera zve Je nedělní večer. Chvíle, která k přátelskému rozhovoru. Protože byla neděle rušná, tedy i k odpočinku. A proč, když Pán bůh takovou chvíli dopřává, člověk by k tomu nepřidal trochu vína, které donesli přátelé. Tichý hovor uklidňuje. Mluví se o všem možném, jak právě myšlenky jdou hlavou i srdcem. Hodiny večera zvolna plynou. Po malé večeři mluví se dál o knihách, obrazech, o nutnosti hledat takové slovní výrazy, kterým by lidé rozuměli. V ulicích města je ticho. Život se přelil z ulic do domácností. Také je milé chvíli mlčet, povídat jen tlumeně, klidně, jako když někdo hraje na klavír. Lidská řeč je jako hudba. Stačí zaslechnout jen několik akordů a je to jako celý rozhovor. Za okny je mrazivá mlha. Tím lépe hřeje teplo v místnosti. Je Nový rok. Pokojná chvíle vrací vzpomínku na slova o pokoji a míru. Ještě mnoho je třeba udělat pro Pána Boha... Je to jen věta, jen jako vydechnutí a přece je to jako velká modlitba. Modlitba, kterou ještě nikdo do knihy modliteb nenapsal ... Jiří Bureš Stojíme na prahu nového roku. Vstup do jeho prvních dní je většinou spojován s mnoha dobrými předsevzetími, s novými plány a nadějemi. Patří k povaze člověka, že chce a musí otvírat zítřek za zavřenými dveřmi včerejška a že svůj zítřek si představuje a přeje mít lepší, než byla minulost. Svůj zítřek osobní 1 budoucí dny své společnosti, v níž žije a pracuje, kterou sám pomáhá tvořit a kterou je také ze všech stran ovlivňován. Ani není dost dobře možné obojí od sebe oddělit. Žijeme ve svých rodinách. Není málo ani těch, kteří žijí osamoceni. Ale vždy jsme obklopeni světem, jsme jeho součástí a problémy společnosti se vždy prodírají i do našeho života osobního a nemálo jej ovlivňují. Proto se zájmem, s pochopením a: aktivní účastí sledujeme, jaké cíle si klade naše společnost. Vzala na sebe obtížný úkol: přebudovat staré vykořisťovatelské struktury v nové, lidštější. spravedlivější, mírumilovnější. To však není úkol pro několik let. Sledujeme a sami se účastníme té velké námahy, aby byly splněny plány, vypočtené odborníky pro dobrý vývoj naší společnosti. Na konci roku slyšíme množství čísel o tom, jak se na kterém úseku podařilo, tyto plány splnit, kde lidé zůstalí pozadu bud proto, že jích na určitém úseku nebylo dostatek nebo proto, že někteří selhali, či proto, že jejich řízení jim nezajistilo podmínky, aby jejích námahe mohla přinést ovoce. ÓennS jsme upomínáni na skutečnost, že záleží především na člověku, jak tvoří nové struktury a Instituce a jakým duchem je naplňuje. Tam, kde stojí na svém místě člověk odborně připravený a s lidskými vztahy, kde v každodenních úkolech naplňuje nejen svou pracovní funkci, ale také v ní své lidské poslání, tam můžeme nalézt záblesky nového ducha lidské solidarity, nezáludné spolupráce, podepřené i nesobeckým soutěžením. Tam má své místo vedle pracovních úkolů 1 kulturní úroveň lidského dorozumění a komunikace. Tam můžeme nalézt zárodky nových mravních hodnot, které jsou více než zisk, více než ctižádostivost, více než osobní prospěch. V takových podmínkách se může rozrůstat lidštější společenství. Nemálo trampot v každodenním ruchu nám však způsobují lidé, kteří se ani v nových institucích a strukturách nemohou odnaučit žít na cizí účet, kteří si ještě závidí, kteří hledí více od společnosti brát než kolik jí sami dávají. Ani rok, který je za námi, nebyl prost jevů neblahých, jako je lidská .'nedbalost, korupce, lajdáctví, neodpovědnost. Jen z části se dají vyčíslit některé škody materiální. Daleko bolestnější a obtížněji napravitelné bývají škody mravní; v nichž je zraňována důvěra a v nichž se těžko udržuje naděje. Naše společnost patří k těm, které se rozhodly cílevědomě, systematicky a plánovitě stoupat k vyšší společenské úrovni. Je to zajisté správné a můžeme tuto tendenci dnes sledovat v celém světě, i když plánů lze použít k velmi rozmanitým cílům. Bez plánu, bez programu se dnešní vysoce organizovaná a komplikovaná společnost, závislá na mnoha vztazích zahraničních, neobejde. Kde r>a sebe narážejí protichůdné společenské síly, je člověk nucen nejen k obranným, ale často 1 k útočným životním reakcím. Mnoho lidské energie se spotřebuje na takový zápas. A ještě nikdy není zaručeno, že vyjdou, ze střetnutí kladné síly jako vítězné. Na druhé straně však zjišťujeme, že žádný život osobní ani život společnosti se nedá sevřít plánem tak přesně, aby lidskými propočty nepronikala nahpdilost s novými možnostmi a zcela neočekávanými situacemi. Lidský život je proces dynamický. Je a musí zůstat stále otevřený. Je možné jej otvírat dobrému i zlému. Taková společnost má naději na lidštější podobu, která umí dobré pojmenovat dobrým a zlo označit jako zlo, která se sama otvírá učení a učení všem umožňuje; která počítá s novým a uvolňuje cestu k tomu, aby nové mohlo být rozpoznáno, pochopeno a přijato ve svém pozitivním významu pro kvalitu lidského života. Z událostí roku, s nímž se loučíme, jsme se mohli v mnohém poučit. Také o tom, jak nesnadné je zmáhat obtížné problémy současného lidstva. Odzbrojení příliš nepokročilo. Objevila se hrozba nové zbraně, která ještě více znehodnocuje lidský život než zbraně dosavadní. Mnohé mezinárodní úmluvy zůstávají stále jen na papíře. Ve jménu demokracie, svobody, lidských práv jde vést mnohaleté diskuse i boje, a přitom se všechny tyto vznešené pojmy mohou stát jen vývěsním štítem nad zcela vyprodanými krámy. Poznali jsme, že politická a mezinárodní orientace států se může naráz zvrtnout. Z některých, kdysi přátelených států se stali cizinci, áe-li nepřátelé. Nedaří se zvládat rozmáhající se hlad stále většího počtu obyvatel Země a jen stěží lidstvo bude schopné vyřešit dostatečně rychle a v globálním rozměru problém ohrožení životního prostředí. První akce v dekádě ženy ukazují, že nebude rychlou záležitostí zajistit ženám na celém světě rovnoprávnost, svobodu a spoluúčast na rozhodování ve společností. Přípravy na Mezinárodní rok dítěte 1979 odhalují, v jak neutěšené situací žijí milióny dětí na světě, bez potravy, bez přístřeší, bez pitné vody, a samozřejmě tím spíše bez výchovy a možnosti vzdělání. A přece přes všechny tyto problémy stojíme jako křesťané se svou společností na té straně, kde je naděje, že k řešení všech těchto problémů vede schůdná, i když obtížná cesta. Abychom však mohli tuto naději živit a podpírat, musíme sami také jí žít. Také v církvi a vůči církvi. Ústřední radou vyhlášený rok Farského jako rok duchovní obnovy se uzavírá, ale úkol neustálého vnitřního obnovování církve pokračuje. Měřítkem naší bilance pak může být jen životnost sborů, obětavá služba a svědectví duchovních, laická aktivita v obcích i svědectví laiků v občanském životě. I když církevní (liturgický) rok se rozchází s rokem občanským a v mnohém ztratil pro sekularizovaného člověka smysl a význam, můžeme právě v této povánoční fázi církevního roku být duchovně a mravně připraveni k uchopení úkolů, jež na nás klade náš život ve společenství. Každý, kdo bvl obdarován vírou a nadějí v příchodu Ježíše Krista do lidského nitra a do mezilidských vztahů, do konkrétní reality pozemského života, slyší a poslouchá ve svých pracovních a životních podmínkách výzvu, kterou pastorální list Timoteovi někde na počátku 2. století, v situaci ideově složité a nepřehledné, s mnoha myšlenkovými směry a mezí nimi také scestnými, adresuje těm, kdož jsou v pozici dobře žijících a ve společnosti vážených lidí, výzv.u, aby nebyli namyšlení, aby příliš nevěřili v „nejisté zboží“, ale aby skládali víru a naději v Boha, který dává všechno k užívání všem. Člověk víry má bohatnout dobrými činy a především nesobeckými vztahv k druhým lidem. Tak sí mají věřící „skládat základ dobrý k času budoucímu, aby dosáhli věčného života,“ nebo v jiném překladu: „aby se uchopili skutečného života“. (1. Tím. 6, 18—19). A tak jde o to, abychom do nového roku vstoupili s předsevzetími a činnostmi, hodnými člověka víry: s předsevzetím, že budeme klást dobrý základ k času budoucímu. Svou prací a svědomitostí. Svým odporem ke zlu. Svou láskou, schopnou podpírat člověka i každou dobrou snahu. Především však svou nadějí, ktará poráží demoralizující skepsí a posiluje člověka v důvěře, že má v Ježíši Kristu svou budoucnost a že tute budoucnost má všechen lidský rod. Dr. A. Ebertová Dobrý základ k budoucímu času äiiiHHtimimmiimiiiimiimiimiuiiiiiiimiiimiiiiimiiiiiimmiimiiiiiiiiiiiiiľm^ s -3 S S t s I Pokojný a štástný nový rok 1078 | f všem čtenářům a spolupracovníkům f REDAKCE I rftiimiiimiiiiiiiiiiimiiiiiiiimimiiiiimmiiiiiiiiiiiiiijiiimmmimiiiiiiiiiiimiiiiiiS