Hlas Revoluce, 1970 (XXIII/1-52)

1970-07-10 / No. 28

□ hlas revoluce UZNANÍ NDR základní otázka míru V Cecilienhof, právě v témže sále, v němž před dvaceti pěti roky byla podepsána Postupimská dohoda, shromáždil se v polovi­ně Června mezinárodni vědecké kolokvium, jehož se zúčastnili vědci ze 17 států. V usnesení ko­lokvia vyjádřili svoje přesvědče­ní, že historický i současný vý­znam Postupimská dohody spočí­vá v tom, že jsou v ní v meziná­rodně právní formě formulovány zásady trvalého evropského míru a základní předpoklady a složky systému evropské bezpečnosti. V duchu Charty OSN a Postupim­­ské smlouvy je nutné, aby všech­ny evropské hranice byly bez vý­hrady uznány a aby všechny evropské státy navázaly mezi se­bou normální styky na meziná­rodně právním základě. Zcela mi­mořádné důležitosti v tomto smě­ru je navázání takových vztahů mezi oběma německými státy. Úřadující zahraniční ministr NDR Peter Florin ve svém projevu zdůraznil, že odmítání NSR uznat NDR a její hranice nutí k závě­rům, že si NSR chce držet volné ruce pro agresivní akce proti hranicím NDR, proti jejímu stát­nímu a společenskému v předpokladu, že nemůže zřízení pak být za takové činy volán k me­zinárodně právní odpovědnosti ja­ko agresor. Právě z toho pak vy­plývá, jak důležité je uznání NDR pro zájmy všech evropských států a národů, protože je roz­hodným krokem k zabránění konfliktu na hranici dvou světo­vých systémů v Evropě, konflik­tu, který by se musil nevyhnutel­ně rozšířit na katastrofu, jejíž následky nelze dohlédnout. Letos v květnu bude konečně za­hájen proces proti veliteli vyhla­zovacího tábora Treblinka, v němž zahynulo během dvou let 700 000 lidí. Jenom 70 se dostalo vzpourou z tohoto pekla. Ti budou svědčit proti SS Franz Stanglovi před diis­­seldorfským zemským soudem. Stangl se dlouhá léta skrýval v Již­ní Americe. ★ ötöt étim» Ve Španělsku se změnila vláda a ministru zahraničí Bravovi přece jen záleží trochu na budoucnosti. A tak dostal Degrelle pozvání, aby se dostavil na generální ředitel­ství policie na Passe de los Je­­suitas v Madridu. Nedostavil se. Byl tedy vydán zatykač — ale po­licie Degrella nechytila. Belgičtí rexisté oznámili, že Degrelle emi­groval do Egypta, aby podporoval Araby v boji proti sionistům. Nikdo ze zasvěcených však nepochybuje, že se Degrelle znovu uchýlil do podzemí. Nepohybuje se jako Leon De­grelle, ale jako Leon josi de Ra­mirez Reina. „To je zcela legální,“ řekl loni dopisovateli Sternu. „Před časem mne adoptovala jed­na stará dáma. Bohužel už zemře­la.“ O pomoc přátel se nemusí „po­slední fašistický vůdce“ starat. Když loni na podzim provdával nejmladší dceru, přišli jako svateb­ní hosté president nejvyššího soudu, madridský primátor, bývalý zahraniční ministr, Frankův švagr a bratr belgické královny Don Jaime de Mora. + Vláda Německé spolkové repub­liky hodlá vyslat do Evropské rady a do Komise evropských států nej­­bližšího spolupracovníka bankéře Abetze, který byl za okupace po­litickým poradcem Hitlerova vel­vyslanectví v Paříži, Aschenbacha. Téhož rozhodujícího činitele v na­cistickém aparátu, který podepsal rozkaz, aby za dva nacistické dů­stojníky, na něž byl spáchán aten­tát, bylo „zatčeno 2 000 židů a do­praveno na Východ“. ★ Poslanec francouzského Národ­ního shromáždění Pierre Villon in­terpeloval ministra zahraničních věcí ve věci generála Molinarlho, odsouzeného k smrti francouzským soudem v roce 1951 za masakr v ardenských Mantses, kde bylo zavražděno 106 partyzánů. Vláda NSR slíbila předložit francouzské vládě výsledky svého šetření, ale dosud tak neučinila. BRLOHY PRO RANENÉ VOJÁKY USA Americký obrázkový čtrnáctideník LIFE přinesl v prvním červnovém čís­le desetlstránkovou reportáž, v níž líčí, jak je postaráno o raněné ame­rické vojáky, kteří po návratu z Viet­namu potřebují další lékařskou péči. „Je mi jako bych byl uvržen do vě­zení, abych si odpykával za něco těžký trest,” popsal stručně poměry v amerických nemocnicích pro Vy­sloužilé vojáky jeden voják s těžkým zraněním páteře. Autor reportáže, Charles Child, je­hož slova jsou doprovázena drtivě dokumentárními fotografiemi, píše v úvodu, že kromě mrtvých si válka proti Vietnamu vyžádala 275 000 ra­něných amerických vojáků. Že sice má raněný nyní asi dvakrát tak vel­kou naději, že zranění přežije, než měl v druhé světové válce, protože polní lazarety jsou vynikající a do­prava k ošetření rychlá, že však utrpěná zranění jsou zhoubnější než kdykoli před tím, následky těchto zranění Jsou často neodstranitelné a každý ze sedmi amerických vojáků, zraněných ve Vietnamu, si odnáší nevyléčitelné nebo alespoň dlouho­dobé následky. Péči o takové raněné přejímá ame­rická Veteran Administration, která řídí 166 nemocnic a léčebných zaří­zení. Každoročně se v těchto ústavech ošetří 800 000 vojáků z posledních válek. Léčebné ústavy VA jsou ostu­dou USA. „Lékařské brlohy”, nazývá je autor. Zařízení s ostudným nedo­statkem personálu, přeplněné, špinavé, s děravými střechami. Jejich úroveň je hluboce pod nemocnicemi obecní­mi. jejich zařízení pro dlouhodobé lé­čení a rehabilitaci, kterých si povaha zranění nutně vyžaduje, jsou tak špatné, že je nelze s ničím srovnávat. V nemocnici Miami leží bez užitku moderní zařízení, protože scházejí kvalifikované síly. Ve washingtonské nemocnici, připadá jedna zdravotní sestra na 80 pacientů. Ve vojenské nemocnici v Los Angeles pracují lé­kaři za podmínek, o nichž sami ří­kají, že jsou středověké a hnusně špi­navé. Většinou jde o pacienty, kteří nejsou schopni pohybu a potřebovali by neustálé péče. Nedostává se jim jí. Hodiny čekají, až se někdo smiluje a přikryje je. Není, kdo by odnesl nádoby, kdo by převlékl postel. V noci má sestra na starosti i 140 takových chudáků. Krysy a myši lezou po li­dech, kteří je nemohou zahnat. Špína se hromadí v nemocnicích jako na ulicích New Yorku. Pro nedostatek místa jsop nemocniční lůžka umís­těna v předsíních spolu s nádobami na odpadky. Na některých lůžkách ]e upozornění: Odtáhněte postel, když prší. Udržování nemocnic pro vete­rány stojí ročně méně než měsíc války ve Vietnamu. Ale i z toho roz­počtu senát neustále ubírá. 1100 lé­kařských a ošetřovatelských míst je neobsazeno pro nedostatek finančních prostředků a noví zranění přijíždějí z Indočíny. „Způsob, jak se zachází s námi, ve­terány z Vietnamu, je úděsný,” řekl autorovi reportáže v časopise Life mladý Marke Dumpert, nepohyblivý na celý život od šíje dolů. „Lituji, že to musím říci, ale jsem znechucen svou vlastí. Nenáviděl jsem chlapce, kteří utekli do Kanady, aby se vy­hnuli službě ve Vietnamu. Ted už k nim nenávist nepociťuji. Nemám je rád, ale vážím si Jich za to, co udě­lali. Kdybych věděl, co vím nyní, ni­kdy bych službu nenastoupil. Nemys­lím při tom jenom na své zranění, ale na necitelnost a nedostatek péče. Musili by mne na vojnu dokopat. Často přemýšlím o Vietnamu — hlav­ně myslím na to, zda lidé, «které jsem viděl umírat a lidé, kteří jsou mrtví z poloviny, nebojovali zby­tečně.” RK Pravice se formuje kolem CDU/CSU Osm měsíců po volbách do západo­­německého Spolkového sněmu, konaly se volby ve třech spolkových zemích, v nichž bydlí 46 procent všeho zá­­padoněmeckého obyvatelstva. Volby byly důležité také proto, že hlavním argumentem CDU/CSU proti vládě SPD/FDP byly Brandtovy pokusy po­někud změnit politiku NSR vůči so­cialistickým zemím. CDU ve všech třech zemích zaznamenala podstatné zisky hlasů, SPD v celku jakž takž hlasy udržela, velké ztráty utrpěla koaliční strana FDP, která ve dvou zemích se do parlamentu nedostala a v třetí zemi jen tak tak splnila podmínku 5 procent. NPD nebude za­stoupena ve sněmu žádné z třech zemí, v nichž se volilo. Komunistická strana docílila celkem 110 000 hlasů, největšího podílu 2,7 procenta ode­vzdaných hlasů v Sársku. Výsledky voleb, píše Neues Deutsch­land, znamenají další soustřeďování sil pravice pod vedení CDU. Výrazem toho je, že pro CDU hlasovala velká část voličů, kteří dávali dříve hlasy NPD a mnoho z konzervativních členů FPD. Pravicový kartel ve Spol­kové republice pod vedením CDU/CSU se dále organizoval a může se poku­sit rozšířit svůj vliv. Tento výsledek voleb nutno brát tím vážněji, že vo­lební boj CDU byl veden s vyhroceně nacionalistickými a šovinistickými hesly. Důkazem toho jsou četná shro­máždění a schůze revanšistických organizací, na nichž vystoupili Strauss, Barzel a Guttenberg, kteří vybičovali svým antikomunismem a štvaním proti NDR a SSSR zlověstného ducha na­cionalismu a revanše. Sociálně demokratická propaganda pro reformy byla zastíněna politikou sociálně demokratického ministra hospodářství Schillera, která vedla k stoupání cen a umožnila CDU dema­gogicky využít inflační zjevy. Kdyby byla dále SPD mluvila o své politice k Východu zcela nekompromisně jako 0 politice, která jediná může zabez­pečit mír a znemožnit dobrodružnou politiku Strausse a spol, byla by mohla zabránit volebnímu úspěchu CDU. Tak by bylo dokonce možné 1 získat část odsunutých Němců, tu část, která si přeje žít se socialis­tickými zeměmi v míru. Komentář listu Neues Deutschland konstatuje dále, že se vedení SPD mohlo pře­svědčit, že nelze získat hlasy křes­ťanských dělníků bez rozhodného boje proti manipulační politice CDU, bez uskutečnění návrhu odborových svazů na reformy a bez odstranění nespravedlivého panského systému a zesíleného boje proti protidemokra­tickým silám. SPD také doplatila na vojenskou politiku ministra Schmidta, jehož prvním činem bylo ztotožnění se s hitlerovskými generály a s vý­zbrojním programem generála Schne­­ze. Výsledek voleb prokázal, že nelze posílit svou vlastní pozici, jestliže se poskytne čas a prostor reakci. Kdo rozštěpil Německo? Právě nyní je užitečné si připome­nout, že rozštěpení Německa na dva státy bylo připravováno západoně­­meckým a americkým imperialismem systematicky a cílevědomě. Aussenpoli­­tische Korrespondenz, vydávaná mini­sterstvem zahraničních věcí NDR, vě­novala seriál článků odpovědi na otázku: „Kdo zničil jednotu němec­kého národa“. V jedné kapitole se líčí jak došlo k měnové reformě pro území tří okupačních zôn: V červnu 1948 již německé monopoly daleko pokročily v přípravách k vytvoření vládního aparátu tří západních oku­pačních zón. Existovala však ještě pouta, která držela pohromadě vše­chny čtyři zóny. Jedním z těchto svaz­ků byla společná měna. Čtyři oku­pační mocnosti byly oficiálně jednot­ný v tom, že měnová reforma má být provedena současně ve všech čtyřech zónách. Ale USA dělaly politiku dvojí tváře. V Kontrolní radě předložily plán zvaný Colme-Dodge-Goldssmith, v němž se postavily proti každému řešení měnového problému jen v rám­ci Jednotlivých zón. Doslova se v něm praví: „Takové řešení by bylo v naprostém rozporu se základy Postupimské smlouvy.“ Současně však organizovaly separátní měnovou reformu ve třech západ­ních okupačních zónách. Na této pří­pravě se podílely výraznou měrou západoněmecké kruhy. Od léta 1947 zabýval se „zvláštní orgán pro měnu a úvěry“, kterému stál v čele pozděj­ší západoněmecký kancléř Ludwig Erhard, programem separátní měno­vé reformy. Výsledkem jeho práce byl tzv. Homburgský plán, který for­muloval předpoklady pro činnost zá­­padoněmeckého hospodářského štábu a tajně pod dohledem okupačních zá­padních mocností připravoval zákony o měnové reformě. K této separátní měnové reformě došlo 21. června 1948. Tak území Německa bylo rozděleno na dvě měnová území, jedno zahrno­valo tři západní okupační zóny, dru­hé sovětskou okupační zónu. Měnová hranice mezi těmito zónami byla ve­dena a připraveno tak hospodářsky založení západoněmeckého státu. POLITICKÝ KRACH A strategická pochybenost v Kambodži V kambodžském hlavním městě už i Lon Nolova klika se hrozí duchů, které vypustila z láhve. Šéf propa­gandy Noun Khoeun řekl: „Kambodža je slabá, chceme však žít v míru na malém území, jež máme. Vietnamci jsou expansivní a máme strach, že půjde-li to tak dále, Kambodža zmizí, i když se budeme bránit do posled­ního dechu. Phnompenhská juta za­přísahá Spojené státy, aby v Kambodži ponechaly svá vojska a vyzvaly sai­gonské ozbrojené síly k odchodu. Saigonský vrchní velitel Do-cao-Trl na to prohlásil, že nemá smysl poža­dovat, aby saigonské jednotky opus­tily zemí, neboť ony zůstanou v Kam­bodži tak dlouho dokud bude třeba. Přítomnost saigonských vojsk je zá­měrem strategie Spojených států, kte­ré zásobují jihovietnamské jednotky letadly, zbraněmi i potravinami. Sai­gon má obsadit celou severovýchodní oblast, Thajsko oblast severozápadní tak, aby střed království, který je pod vlivem osvobozenecké armády, byl vystaven tlaku ze všech stran. Vojenský komentátor plukovník A. Leontěv napsal do časopisu „Nová doba”, která po dvouleté přestávce opět začala v Československu vychá­zet: „Jednotlivé taktické úspěchy nemo­hou zakrýt politický krach celé ope­race — to už je hotová skutečnost, ale ani Její vojenský neúspěch a stra­tegickou pochybnost. Situace agresorů se komplikuje stejnou měrou, jakou sílí Jednota národů Indočíny.” A citu­je anglický list Daily Mirror „Ame­rická agrese V Kambodži se může stát pro Spojené státy zhoubnou pastí.” Od ustavení Prozatímní revoluční vlády Jihovietnamské republiky byla nastolena revoluční moc ve 40 pro­vinciích a městech, ve 150 okresech a provinčních městech (celý. Jižní. Vietnam má 280 okresů a provinčních měst) a v 1500 aglomeracích (z cel­kového počtu 2700 aglomerací). Sou­časně se vznikem revoluční moci byly vytvořeny úřady hospodářské, finanč­ní, soudní, školské, zdravotnické, do­pravní atd. S prozatímní revoluční vládou a Národní frontou osvobození navázalo až dosud 47 států styky na různé úrovni, z toho 12 socialistických a 12 národně nezávislých zemí a Ju­goslávie uznaly a navázaly diploma­tické styky na úrovni velvyslanectví. Vyžeňte vyhnanecká strašidlo V odborářském západoněmeckém časopise Die Tat uveřejňuje Arno Behrisch článek, jehož podstatné čá­sti sdělujeme svým čtenářům. Když se náměstek polského minis­tra zahraničních věcí při své ná­vštěvě v Bonnu dověděl, že proti ně­mu demonstrovali funkcionáři odsu­nutých Němců, poznamenal: „Šest miliónů zavražděných Poláků nemo­hou vyjít do ulic." Bonnský vládní mluvčí na to odpověděl, že poznámka polského státníka je pochopitelná, že však by se dalo očekávat porozumě­ní také pro oběti a utrpení vyhnan­­ců. Ano. Avšak nesmí se zapomínat na příčinné souvislosti. Milióny Němců totiž ztratily svou vlast, protože nacisté rozpoutali vál­ku, za jejíž princip vyzvedli v míře historií dosud nepoznané porobení, vyloupení a zničení napadených. Bo­hužel byl požadavek vítězů a všech rozumných lidí, aby nacismus byl zcela vykořeněn a znemožněn, zfal­šován ve Spolkové republice dotazní­kovou denacifikací, při níž malí na­cisté byli tu a tam potrestání, ale nacistické veličiny rehabilitovány. Důkazem toho, že většina nacistů hladce proklouzla, fe také to, že ny­ní vystupují provokativně. Tak mohl Kiesinger jako kancléř NSR často vy­hlašovat, že nebude kapitulovat. V ro­ce 1967 řekl v Bonnu: „V žádném případě nejsme ochotni smířit se s nynějším stavem v Evropě. Mezí realitami nerozumíme konečnou plat­nost hranice Odra Nisa." A ministr Hassel prohlásil: „Naše územní po­žadavky sahají daleko za hranice Odra-Nisa. Chceme zpět všechna úze­mí, která byla pod německou vlá­dou.“ Bonnští nacisté a revanšisté nepři­pravovali jenom půdu pro NPD, oni se zejména spojovali s nacisty a uprchlíky z povolání z vyhnaneckých svazů, protože tam mohli co do poč­tu získat daleko více než v NPD. To se ukázalo v Kasselu i při demon­straci v Bonnu. Je nutno si připo­menout, že nejpověstnější funkcio­náři landsmanšaftů se demonštratív­ne spojovali s Franz Josefem Straus­­sem, tedy s exponentem těch Udí, kteří v roce 1945 by nejradějl „ci­zince a utečence” nacpali někam do stodol a chlívů než do obytných místností. K úplnému pochopení toho, co funk­cionáři vyhpaneckých svazů vlastně dělají, je třeba st připomenout, že pojem „vyhnanec“ byl ražen teprve v roce 1949 a zpoliťizóvářT pak CDU/CSU. Také je dobře si připome­nout, že jenom samotni nacisté přesídlili do roku 1939 kolem milió­nu lidí a že do konce války bylo z jiných zemí evakuováno do Němec­ka celkem 3,5 miliónu Němců. Po­stupimská dohoda dala do pohybu dalších osm miliónů. Bez jakéhoko­li rozhodnutí bylo přesídleno ze Zá­padu do Německa dva milióny Něm­ců. Existovala dokonce organizace „Svaz vyhnanců ze západu“, který měl 850 000 členů. Všichni tito lidé jsou však zahrnováni do Jedné kate­gorie uprchlíků, vypovězenců, vyhnan­ců. Teprve za Adenauerovy vlády byl pojem „vyhnanců z vlasti" zave­den do všeobecného používání a ak­tivován jako prostředek pevanšistické polttlky. Na jedné straně bylo vytvořeno pro všechny tyto lidi celé zákonodár­ně dílo. uveden v život obrovský ad­ministrativní aparát, aby zákony uvedl v život s cílem jejich asimi­lace. Za tímtéž cílem včetně odškod­nění vydala státní pokladna hodně přes 100 miliard marek, avšak na druhé straně byli odsunutí Němci ve dne v noci krmeni iluzí, že se budou moci vrátit do svých bývalých do­movů. Současně každoročně plynou do pokladen jejich organizací tucty miliónů marek oficiálně na pěstová­ní kulturních tradic staré domoviny. Tyto peníze však béřou profesio­nální vyhnanci, aby financovali svou reakční, revanšisttckou politiku. S tím je nutno udělat konec. Jménem Demokratické akce podal advokát Erich Exner trestní oznáme­ní pro válečné štvaní na vedení „Akce Odra—Nisa" (AKON). AKON propaguje letáky, mapami a veřejný­mi schůzemi „Novou říši”, do níž má kromě NDR patřit více než polovina polského území, pohraniční kraje Československa a značné části So­větského svazu. Požaduje orostě zpátky všechno, co v kterékoli době, /četně německého císařství bylo Ně­meckem obsazeno, třebas přechodně. Tato území prohlašuje za „životní nutnost" Německa, protože jde o ze­mě důležité pro zemědělství a, což jsme ještě v revanšistických poža­davcích neslyšeli, protože: „Daleko od hluku, prachu a exhalací našich průmyslových velkoměst nalezneme tam klidné rekreační prostory, kte­ré tolik potřebujeme.”

Next