Hlas Revoluce, 1970 (XXIII/1-52)
1970-07-10 / No. 28
□ hlas revoluce UZNANÍ NDR základní otázka míru V Cecilienhof, právě v témže sále, v němž před dvaceti pěti roky byla podepsána Postupimská dohoda, shromáždil se v polovině Června mezinárodni vědecké kolokvium, jehož se zúčastnili vědci ze 17 států. V usnesení kolokvia vyjádřili svoje přesvědčení, že historický i současný význam Postupimská dohody spočívá v tom, že jsou v ní v mezinárodně právní formě formulovány zásady trvalého evropského míru a základní předpoklady a složky systému evropské bezpečnosti. V duchu Charty OSN a Postupimské smlouvy je nutné, aby všechny evropské hranice byly bez výhrady uznány a aby všechny evropské státy navázaly mezi sebou normální styky na mezinárodně právním základě. Zcela mimořádné důležitosti v tomto směru je navázání takových vztahů mezi oběma německými státy. Úřadující zahraniční ministr NDR Peter Florin ve svém projevu zdůraznil, že odmítání NSR uznat NDR a její hranice nutí k závěrům, že si NSR chce držet volné ruce pro agresivní akce proti hranicím NDR, proti jejímu státnímu a společenskému v předpokladu, že nemůže zřízení pak být za takové činy volán k mezinárodně právní odpovědnosti jako agresor. Právě z toho pak vyplývá, jak důležité je uznání NDR pro zájmy všech evropských států a národů, protože je rozhodným krokem k zabránění konfliktu na hranici dvou světových systémů v Evropě, konfliktu, který by se musil nevyhnutelně rozšířit na katastrofu, jejíž následky nelze dohlédnout. Letos v květnu bude konečně zahájen proces proti veliteli vyhlazovacího tábora Treblinka, v němž zahynulo během dvou let 700 000 lidí. Jenom 70 se dostalo vzpourou z tohoto pekla. Ti budou svědčit proti SS Franz Stanglovi před diisseldorfským zemským soudem. Stangl se dlouhá léta skrýval v Jižní Americe. ★ ötöt étim» Ve Španělsku se změnila vláda a ministru zahraničí Bravovi přece jen záleží trochu na budoucnosti. A tak dostal Degrelle pozvání, aby se dostavil na generální ředitelství policie na Passe de los Jesuitas v Madridu. Nedostavil se. Byl tedy vydán zatykač — ale policie Degrella nechytila. Belgičtí rexisté oznámili, že Degrelle emigroval do Egypta, aby podporoval Araby v boji proti sionistům. Nikdo ze zasvěcených však nepochybuje, že se Degrelle znovu uchýlil do podzemí. Nepohybuje se jako Leon Degrelle, ale jako Leon josi de Ramirez Reina. „To je zcela legální,“ řekl loni dopisovateli Sternu. „Před časem mne adoptovala jedna stará dáma. Bohužel už zemřela.“ O pomoc přátel se nemusí „poslední fašistický vůdce“ starat. Když loni na podzim provdával nejmladší dceru, přišli jako svatební hosté president nejvyššího soudu, madridský primátor, bývalý zahraniční ministr, Frankův švagr a bratr belgické královny Don Jaime de Mora. + Vláda Německé spolkové republiky hodlá vyslat do Evropské rady a do Komise evropských států nejbližšího spolupracovníka bankéře Abetze, který byl za okupace politickým poradcem Hitlerova velvyslanectví v Paříži, Aschenbacha. Téhož rozhodujícího činitele v nacistickém aparátu, který podepsal rozkaz, aby za dva nacistické důstojníky, na něž byl spáchán atentát, bylo „zatčeno 2 000 židů a dopraveno na Východ“. ★ Poslanec francouzského Národního shromáždění Pierre Villon interpeloval ministra zahraničních věcí ve věci generála Molinarlho, odsouzeného k smrti francouzským soudem v roce 1951 za masakr v ardenských Mantses, kde bylo zavražděno 106 partyzánů. Vláda NSR slíbila předložit francouzské vládě výsledky svého šetření, ale dosud tak neučinila. BRLOHY PRO RANENÉ VOJÁKY USA Americký obrázkový čtrnáctideník LIFE přinesl v prvním červnovém čísle desetlstránkovou reportáž, v níž líčí, jak je postaráno o raněné americké vojáky, kteří po návratu z Vietnamu potřebují další lékařskou péči. „Je mi jako bych byl uvržen do vězení, abych si odpykával za něco těžký trest,” popsal stručně poměry v amerických nemocnicích pro Vysloužilé vojáky jeden voják s těžkým zraněním páteře. Autor reportáže, Charles Child, jehož slova jsou doprovázena drtivě dokumentárními fotografiemi, píše v úvodu, že kromě mrtvých si válka proti Vietnamu vyžádala 275 000 raněných amerických vojáků. Že sice má raněný nyní asi dvakrát tak velkou naději, že zranění přežije, než měl v druhé světové válce, protože polní lazarety jsou vynikající a doprava k ošetření rychlá, že však utrpěná zranění jsou zhoubnější než kdykoli před tím, následky těchto zranění Jsou často neodstranitelné a každý ze sedmi amerických vojáků, zraněných ve Vietnamu, si odnáší nevyléčitelné nebo alespoň dlouhodobé následky. Péči o takové raněné přejímá americká Veteran Administration, která řídí 166 nemocnic a léčebných zařízení. Každoročně se v těchto ústavech ošetří 800 000 vojáků z posledních válek. Léčebné ústavy VA jsou ostudou USA. „Lékařské brlohy”, nazývá je autor. Zařízení s ostudným nedostatkem personálu, přeplněné, špinavé, s děravými střechami. Jejich úroveň je hluboce pod nemocnicemi obecními. jejich zařízení pro dlouhodobé léčení a rehabilitaci, kterých si povaha zranění nutně vyžaduje, jsou tak špatné, že je nelze s ničím srovnávat. V nemocnici Miami leží bez užitku moderní zařízení, protože scházejí kvalifikované síly. Ve washingtonské nemocnici, připadá jedna zdravotní sestra na 80 pacientů. Ve vojenské nemocnici v Los Angeles pracují lékaři za podmínek, o nichž sami říkají, že jsou středověké a hnusně špinavé. Většinou jde o pacienty, kteří nejsou schopni pohybu a potřebovali by neustálé péče. Nedostává se jim jí. Hodiny čekají, až se někdo smiluje a přikryje je. Není, kdo by odnesl nádoby, kdo by převlékl postel. V noci má sestra na starosti i 140 takových chudáků. Krysy a myši lezou po lidech, kteří je nemohou zahnat. Špína se hromadí v nemocnicích jako na ulicích New Yorku. Pro nedostatek místa jsop nemocniční lůžka umístěna v předsíních spolu s nádobami na odpadky. Na některých lůžkách ]e upozornění: Odtáhněte postel, když prší. Udržování nemocnic pro veterány stojí ročně méně než měsíc války ve Vietnamu. Ale i z toho rozpočtu senát neustále ubírá. 1100 lékařských a ošetřovatelských míst je neobsazeno pro nedostatek finančních prostředků a noví zranění přijíždějí z Indočíny. „Způsob, jak se zachází s námi, veterány z Vietnamu, je úděsný,” řekl autorovi reportáže v časopise Life mladý Marke Dumpert, nepohyblivý na celý život od šíje dolů. „Lituji, že to musím říci, ale jsem znechucen svou vlastí. Nenáviděl jsem chlapce, kteří utekli do Kanady, aby se vyhnuli službě ve Vietnamu. Ted už k nim nenávist nepociťuji. Nemám je rád, ale vážím si Jich za to, co udělali. Kdybych věděl, co vím nyní, nikdy bych službu nenastoupil. Nemyslím při tom jenom na své zranění, ale na necitelnost a nedostatek péče. Musili by mne na vojnu dokopat. Často přemýšlím o Vietnamu — hlavně myslím na to, zda lidé, «které jsem viděl umírat a lidé, kteří jsou mrtví z poloviny, nebojovali zbytečně.” RK Pravice se formuje kolem CDU/CSU Osm měsíců po volbách do západoněmeckého Spolkového sněmu, konaly se volby ve třech spolkových zemích, v nichž bydlí 46 procent všeho západoněmeckého obyvatelstva. Volby byly důležité také proto, že hlavním argumentem CDU/CSU proti vládě SPD/FDP byly Brandtovy pokusy poněkud změnit politiku NSR vůči socialistickým zemím. CDU ve všech třech zemích zaznamenala podstatné zisky hlasů, SPD v celku jakž takž hlasy udržela, velké ztráty utrpěla koaliční strana FDP, která ve dvou zemích se do parlamentu nedostala a v třetí zemi jen tak tak splnila podmínku 5 procent. NPD nebude zastoupena ve sněmu žádné z třech zemí, v nichž se volilo. Komunistická strana docílila celkem 110 000 hlasů, největšího podílu 2,7 procenta odevzdaných hlasů v Sársku. Výsledky voleb, píše Neues Deutschland, znamenají další soustřeďování sil pravice pod vedení CDU. Výrazem toho je, že pro CDU hlasovala velká část voličů, kteří dávali dříve hlasy NPD a mnoho z konzervativních členů FPD. Pravicový kartel ve Spolkové republice pod vedením CDU/CSU se dále organizoval a může se pokusit rozšířit svůj vliv. Tento výsledek voleb nutno brát tím vážněji, že volební boj CDU byl veden s vyhroceně nacionalistickými a šovinistickými hesly. Důkazem toho jsou četná shromáždění a schůze revanšistických organizací, na nichž vystoupili Strauss, Barzel a Guttenberg, kteří vybičovali svým antikomunismem a štvaním proti NDR a SSSR zlověstného ducha nacionalismu a revanše. Sociálně demokratická propaganda pro reformy byla zastíněna politikou sociálně demokratického ministra hospodářství Schillera, která vedla k stoupání cen a umožnila CDU demagogicky využít inflační zjevy. Kdyby byla dále SPD mluvila o své politice k Východu zcela nekompromisně jako 0 politice, která jediná může zabezpečit mír a znemožnit dobrodružnou politiku Strausse a spol, byla by mohla zabránit volebnímu úspěchu CDU. Tak by bylo dokonce možné 1 získat část odsunutých Němců, tu část, která si přeje žít se socialistickými zeměmi v míru. Komentář listu Neues Deutschland konstatuje dále, že se vedení SPD mohlo přesvědčit, že nelze získat hlasy křesťanských dělníků bez rozhodného boje proti manipulační politice CDU, bez uskutečnění návrhu odborových svazů na reformy a bez odstranění nespravedlivého panského systému a zesíleného boje proti protidemokratickým silám. SPD také doplatila na vojenskou politiku ministra Schmidta, jehož prvním činem bylo ztotožnění se s hitlerovskými generály a s výzbrojním programem generála Schneze. Výsledek voleb prokázal, že nelze posílit svou vlastní pozici, jestliže se poskytne čas a prostor reakci. Kdo rozštěpil Německo? Právě nyní je užitečné si připomenout, že rozštěpení Německa na dva státy bylo připravováno západoněmeckým a americkým imperialismem systematicky a cílevědomě. Aussenpolitische Korrespondenz, vydávaná ministerstvem zahraničních věcí NDR, věnovala seriál článků odpovědi na otázku: „Kdo zničil jednotu německého národa“. V jedné kapitole se líčí jak došlo k měnové reformě pro území tří okupačních zôn: V červnu 1948 již německé monopoly daleko pokročily v přípravách k vytvoření vládního aparátu tří západních okupačních zón. Existovala však ještě pouta, která držela pohromadě všechny čtyři zóny. Jedním z těchto svazků byla společná měna. Čtyři okupační mocnosti byly oficiálně jednotný v tom, že měnová reforma má být provedena současně ve všech čtyřech zónách. Ale USA dělaly politiku dvojí tváře. V Kontrolní radě předložily plán zvaný Colme-Dodge-Goldssmith, v němž se postavily proti každému řešení měnového problému jen v rámci Jednotlivých zón. Doslova se v něm praví: „Takové řešení by bylo v naprostém rozporu se základy Postupimské smlouvy.“ Současně však organizovaly separátní měnovou reformu ve třech západních okupačních zónách. Na této přípravě se podílely výraznou měrou západoněmecké kruhy. Od léta 1947 zabýval se „zvláštní orgán pro měnu a úvěry“, kterému stál v čele pozdější západoněmecký kancléř Ludwig Erhard, programem separátní měnové reformy. Výsledkem jeho práce byl tzv. Homburgský plán, který formuloval předpoklady pro činnost západoněmeckého hospodářského štábu a tajně pod dohledem okupačních západních mocností připravoval zákony o měnové reformě. K této separátní měnové reformě došlo 21. června 1948. Tak území Německa bylo rozděleno na dvě měnová území, jedno zahrnovalo tři západní okupační zóny, druhé sovětskou okupační zónu. Měnová hranice mezi těmito zónami byla vedena a připraveno tak hospodářsky založení západoněmeckého státu. POLITICKÝ KRACH A strategická pochybenost v Kambodži V kambodžském hlavním městě už i Lon Nolova klika se hrozí duchů, které vypustila z láhve. Šéf propagandy Noun Khoeun řekl: „Kambodža je slabá, chceme však žít v míru na malém území, jež máme. Vietnamci jsou expansivní a máme strach, že půjde-li to tak dále, Kambodža zmizí, i když se budeme bránit do posledního dechu. Phnompenhská juta zapřísahá Spojené státy, aby v Kambodži ponechaly svá vojska a vyzvaly saigonské ozbrojené síly k odchodu. Saigonský vrchní velitel Do-cao-Trl na to prohlásil, že nemá smysl požadovat, aby saigonské jednotky opustily zemí, neboť ony zůstanou v Kambodži tak dlouho dokud bude třeba. Přítomnost saigonských vojsk je záměrem strategie Spojených států, které zásobují jihovietnamské jednotky letadly, zbraněmi i potravinami. Saigon má obsadit celou severovýchodní oblast, Thajsko oblast severozápadní tak, aby střed království, který je pod vlivem osvobozenecké armády, byl vystaven tlaku ze všech stran. Vojenský komentátor plukovník A. Leontěv napsal do časopisu „Nová doba”, která po dvouleté přestávce opět začala v Československu vycházet: „Jednotlivé taktické úspěchy nemohou zakrýt politický krach celé operace — to už je hotová skutečnost, ale ani Její vojenský neúspěch a strategickou pochybnost. Situace agresorů se komplikuje stejnou měrou, jakou sílí Jednota národů Indočíny.” A cituje anglický list Daily Mirror „Americká agrese V Kambodži se může stát pro Spojené státy zhoubnou pastí.” Od ustavení Prozatímní revoluční vlády Jihovietnamské republiky byla nastolena revoluční moc ve 40 provinciích a městech, ve 150 okresech a provinčních městech (celý. Jižní. Vietnam má 280 okresů a provinčních měst) a v 1500 aglomeracích (z celkového počtu 2700 aglomerací). Současně se vznikem revoluční moci byly vytvořeny úřady hospodářské, finanční, soudní, školské, zdravotnické, dopravní atd. S prozatímní revoluční vládou a Národní frontou osvobození navázalo až dosud 47 států styky na různé úrovni, z toho 12 socialistických a 12 národně nezávislých zemí a Jugoslávie uznaly a navázaly diplomatické styky na úrovni velvyslanectví. Vyžeňte vyhnanecká strašidlo V odborářském západoněmeckém časopise Die Tat uveřejňuje Arno Behrisch článek, jehož podstatné části sdělujeme svým čtenářům. Když se náměstek polského ministra zahraničních věcí při své návštěvě v Bonnu dověděl, že proti němu demonstrovali funkcionáři odsunutých Němců, poznamenal: „Šest miliónů zavražděných Poláků nemohou vyjít do ulic." Bonnský vládní mluvčí na to odpověděl, že poznámka polského státníka je pochopitelná, že však by se dalo očekávat porozumění také pro oběti a utrpení vyhnanců. Ano. Avšak nesmí se zapomínat na příčinné souvislosti. Milióny Němců totiž ztratily svou vlast, protože nacisté rozpoutali válku, za jejíž princip vyzvedli v míře historií dosud nepoznané porobení, vyloupení a zničení napadených. Bohužel byl požadavek vítězů a všech rozumných lidí, aby nacismus byl zcela vykořeněn a znemožněn, zfalšován ve Spolkové republice dotazníkovou denacifikací, při níž malí nacisté byli tu a tam potrestání, ale nacistické veličiny rehabilitovány. Důkazem toho, že většina nacistů hladce proklouzla, fe také to, že nyní vystupují provokativně. Tak mohl Kiesinger jako kancléř NSR často vyhlašovat, že nebude kapitulovat. V roce 1967 řekl v Bonnu: „V žádném případě nejsme ochotni smířit se s nynějším stavem v Evropě. Mezí realitami nerozumíme konečnou platnost hranice Odra Nisa." A ministr Hassel prohlásil: „Naše územní požadavky sahají daleko za hranice Odra-Nisa. Chceme zpět všechna území, která byla pod německou vládou.“ Bonnští nacisté a revanšisté nepřipravovali jenom půdu pro NPD, oni se zejména spojovali s nacisty a uprchlíky z povolání z vyhnaneckých svazů, protože tam mohli co do počtu získat daleko více než v NPD. To se ukázalo v Kasselu i při demonstraci v Bonnu. Je nutno si připomenout, že nejpověstnější funkcionáři landsmanšaftů se demonštratívne spojovali s Franz Josefem Straussem, tedy s exponentem těch Udí, kteří v roce 1945 by nejradějl „cizince a utečence” nacpali někam do stodol a chlívů než do obytných místností. K úplnému pochopení toho, co funkcionáři vyhpaneckých svazů vlastně dělají, je třeba st připomenout, že pojem „vyhnanec“ byl ražen teprve v roce 1949 a zpoliťizóvářT pak CDU/CSU. Také je dobře si připomenout, že jenom samotni nacisté přesídlili do roku 1939 kolem miliónu lidí a že do konce války bylo z jiných zemí evakuováno do Německa celkem 3,5 miliónu Němců. Postupimská dohoda dala do pohybu dalších osm miliónů. Bez jakéhokoli rozhodnutí bylo přesídleno ze Západu do Německa dva milióny Němců. Existovala dokonce organizace „Svaz vyhnanců ze západu“, který měl 850 000 členů. Všichni tito lidé jsou však zahrnováni do Jedné kategorie uprchlíků, vypovězenců, vyhnanců. Teprve za Adenauerovy vlády byl pojem „vyhnanců z vlasti" zaveden do všeobecného používání a aktivován jako prostředek pevanšistické polttlky. Na jedné straně bylo vytvořeno pro všechny tyto lidi celé zákonodárně dílo. uveden v život obrovský administrativní aparát, aby zákony uvedl v život s cílem jejich asimilace. Za tímtéž cílem včetně odškodnění vydala státní pokladna hodně přes 100 miliard marek, avšak na druhé straně byli odsunutí Němci ve dne v noci krmeni iluzí, že se budou moci vrátit do svých bývalých domovů. Současně každoročně plynou do pokladen jejich organizací tucty miliónů marek oficiálně na pěstování kulturních tradic staré domoviny. Tyto peníze však béřou profesionální vyhnanci, aby financovali svou reakční, revanšisttckou politiku. S tím je nutno udělat konec. Jménem Demokratické akce podal advokát Erich Exner trestní oznámení pro válečné štvaní na vedení „Akce Odra—Nisa" (AKON). AKON propaguje letáky, mapami a veřejnými schůzemi „Novou říši”, do níž má kromě NDR patřit více než polovina polského území, pohraniční kraje Československa a značné části Sovětského svazu. Požaduje orostě zpátky všechno, co v kterékoli době, /četně německého císařství bylo Německem obsazeno, třebas přechodně. Tato území prohlašuje za „životní nutnost" Německa, protože jde o země důležité pro zemědělství a, což jsme ještě v revanšistických požadavcích neslyšeli, protože: „Daleko od hluku, prachu a exhalací našich průmyslových velkoměst nalezneme tam klidné rekreační prostory, které tolik potřebujeme.”