Kostnické Jiskry Evangelický Týdeník, 1970 (LV/1-44)
1970-02-25 / No. 9
CESTA DO KRÁLOVSTVÍ B02IH0 SK 14, 22: ...potvrzujíce duší učedníků a napomáhajíce, aby trvali u víře, a že musíme skrze mnohá souženi vejít do království Božího. Apoštol se vrací do míst, ze kterých musel prchnout před násilím, kde bezmála přišel o život (13, 50; 14, 5, 19) Hledí posílit hloučky, pro které tato zlá zkušenost je nemalým nebezpečím: Sotva přijali evangelium, již jsou svědky tísně a pronásledování, které bezpochyby čeká také je. Nejenom strach začíná pracovat v takovou chvíli a touha po klidu; také pochybnost se ozve. Jak to, že mocný Bůh nechává na světě trpět právě ty své, a to za věrnost, se kterou při něm stojí? Jestliže je Pán světa, proč nezakročí? Jak to, že neukáže, že jeho děti jsou jeho děti, a běda omu, kdo se jich dotkne? Takhle to přece dělají lidští rodiče! - Je tedy pravda, co se nám káže o Boží lásce, když pro něho máme trpět? A apoštolově odpovídají na tuto pochybnost větou jednoznačnou: „Skrze mnohá souženi musíme vejit do království Božího." Jejich Mistr, Pán Ježiš Kristus, mluvil přece také o úzké, nikoliv o široké cestě. Málo je těch, kteři nalézají cestu ke spaseni! A menšina je vždycky v nevýhodě. „Musíme." Soužení patří к věci. Vždyť svět je tolik plný bolesti; tolik je na světě utrpení, bídy, křivd - a ty bys neměl nést svůj díl? Ty by ses tomu všemu měl vyhnout a mít se dobře? Sám Bůh trpí hříchem světa, posílá vlastního Syna Ježíše Krista, aby pro hřích světa, zemřel na kříži - a ty by ses chtěl netrápit, ty bys to chtěl mít pohodlné a laciné? Ne, bolest je jedinou cestou protestu proti zvůli a násilí, kterou nám ukazuje Ježíš Kristus. Není jin£ cesty protestu. Neboť odpovědět na násilí násilím není žádný protest: to je souhlas s násilím. Odpovědět na křivdu křivdou nevykupuje: jenom působí nové zlo. Bezbrannost, pokora, smutek, utrpení — to je cesta ve stopách Kristových. Chceme-li být nazváni jeho, musíme to riziko na sebe vžit. Smutek a bolest budou naším údělem, jestliže v něho věříme. A přece tato cesta bolesti a smutku má veliké zaslíbeni. To není slepá ulice. Široká a pohodlná cesta nikam nevede, jen do nových bolesti; ale úzká a nesnadná cesta má svůj cíl. Blahoslavení plačící, neboť oni potěšeni budou. Úzká cesta vede к životu, třebaže je málo těch, kdo ji nalézají. „Skrze mnohá souženi vcházíme do království Božího." Uhnout z této cesty znamená ve jménu klidu ztratit pokoj. Neboť „mít od všeho pokoj" není totéž, jako „být naplněn pokojem" - tím pokojem, který převyšuje každé pomyšlení. Kristův pokoj je jistota jeho pravdou, ať se děje cokoiiv. Ať přicházejí dny dobré nebo zlé, ať jsou lidé nakloněni evangeliu, anebo ať jsou proti němu, ať vítězí pravda a ušlechtilost, anebo zvůle a bezpráví: Co Kristus řekl, platí, i kdyby s tím nikdo -lesouhlasil. Tato jistota je pokoj, který dává náš Pán. Jistota života uprostřed smrti. Milan Hájek Robinsonova Když vyšla Robinsonova knížka v angličtině r roce 1963, podařilo se velice záhy podat v Křesťanské revul referát o ní í překlad Robinsonova článku, ve kterém stručně vykládal pojetí víry a Boha, které v knížce rozvedl. To stačilo, aby se celá řada bratří — kazatelů i nekazatelů — proti Robinsonovi postavila. Reakce na články v našich časopisech nedocházejí do redakcí často. Zpravidla se články přečtou, něco se prohodí v rodině, ve sboru, avšak redakcím se píší teprve v situaci krajní. Nuže, Robinson tuto krajní situaci tehdy vyvolal. —Je proto obtížné vracet se к jeho knize a psát o ní. Nebo se snad za těch několik let situace už pozměnila? Co na Robinsonovi, anglikánském biskupu, kterému se dostalo označení ateista, tolik dráždí? Odpověd se dá rozdělit do dvou úvah. Mnohé členy našich sborů na něm bude dráždit předně jeho přístup. Tradice, která stále ještě platí v našich sborech, je taková, že o věcečh víry kriticky nediskutujeme. Pio značnou část členů našich sborů je vzdálena myšlenka diskutovat o kázání. Od kázání čekají, že bude slovem napomenutí, potěšení. O tom se přece nediskutuje. Skutečné obsahy víry nejsou přece předmětem diskuse, nýbrž zdrojem posvěcení. Ve víře jde o vztah k Bohu а к bližnímu, o vztah takové hloubky a intimity, že že se o něm nemluví. Zvlášť výrazné je to v otázkácli vztahu muže a ženy. Způsob, jak se o těchto intimních otázkách mluví a píše, považuje evangelík, vyrostlý v naší sborové tradici, za znevažující, ba znesvěcující. Mluvit otevřeně kriticky o Bohu, o víře, o lásce znamená rušit nejhlubší intimitu víry, znesvětlt poslední zbytky „posvátností“, které ještě zůstaly v tomto moři světskosti. Pro většinu členů našich sborů takový zážitek znamená těžký šok. I kniha Robinsonova u nich může к tomuto šoku vést. Nechtěl bych ji beze všeho, nepřipraveně dávat do ruky bratřím a sestrám v našich sborech. Avšak to je jen jedna stránka věci, základní přístup. Anglické prostředí, které je nepochybně industrializovanější, a tedy 1 sekularizovanější než prostředí naše, na něj reagovalo kladně i záporně. Jde však ještě o další stránky. Zejména o stránku obsahovou. Křesťanská víra přece není jen prožitkem hluboké intimity. Víra má také svůj obsah, o kterém může mluvit. Tento obsah je možno sdělit. Záleží nám na tom, abychom jej sdělili svým dětem, mládeži. Když se o to pokoušíme, jak jsme se tomu učili na konfirmačních cvičeních, nedaří se nám to. Ani sl sami při tom často nejsme jisti obsahem, který z tradice dětem předáváme. Víra není jen hluboký lidský prožitek intimity, není jen posvěcením života. Víra má ob-sah, o kterém je možno a je nutno přemýšlet. К víře totiž patří nejen oddanost, upřímnost, nýbrž také rozumová poctivost, zejména u těch, kteří pracují intelektuálně. Robinson před nás klade veliče nepříjemné otázky. Slýchali jsme je v minulých letech i z jiných úst. Jsou to jakoby otázky pochybovačné. К víře však patří poctivá pochybnost. Neozývají-li se v nás vůbec žádné pochybnosti, pak asi proto, že jsme si víru omezili na chvíli v kostele nebo nad biblí, že ji však nevnášíme do zápasů svých dnů. Robinson nám klade otázku, zda opravdu v Boha věříme. Neudělali jsme si z Boha modlu, která vyhovuje našim představám? Je nám víra závazkem lásky к bližnímu? Modlíme se vůbec? Jaké jsou naše modlitby? Co pro nás znamená víra v našich všedních dneťh, v manželství. To jsou otázky, které nás pálí, jak bylo patrno z živé reakce na druhou část Zásad českobratrské církve evangelické, která se věnuje těmto problémům. Nemyslím, že Robinson je přínosný v odpovědích na otázky, které otevřel. Jeho význam spočívá spíše v kladení otázek než v odpovědích. Jeho odpovědi jsou kusé, sám si je toho vědom, nečiní si nárok na defitivnost. Jsme jako církev i jako jednotlivci uprostřed věroučného chaosu. Jsme všichni na cestě, všichni hledáme. Odpovědi nejsou v naši moci. Jsou v moči Ducha. Robinsonova knížka může posloužit, abychom si situaci víry neidealizovali, abychom si uvědomili vážnost krize a abychom tím toužebněji hledali v Písmech a volali: Veni, Sancte Spiritus. Josef Smolík kniha Čestně o Bohu česky Petr Pokorný: Jádra kázání na hoře. Pod tímto titulem vloni vydal odb. asistent Komenského fakulty dr. Petr Pokorný, CSc., v evangelickém nakladatelství H. Reich v Hamburku německou práci (str. 82), která podává nový pohled na kázání na hoře. je to mimořádně důležitý oddíl Písma. „Vždy, když se církev Ježíše Krista zabývala poselstvím kázáni na hoře, dostaly se dějiny světa do pohybu,“ píše prof. Wegenast úvodem. Když se autor ptá po jádru kázání na hoře, dostává se к otázce nejstarších vrstev tohoto oddílu Písma, aby jejich srovnáváním s nejstaršími vrstvami jiných perikop vystopoval tendenci autentických výroků Ježíšových, neboť kázání na hoře v dnešní podobě už představuje výsledek určité redakční práce evangelisty. Tímto srovnáváním pak dochází к závěru, že vlastním tématem blahoslavenství a v určitém smyslu i celého Ježíšova poslání jsou chudí a přicházející království Boží. Druhý pól tvoří láska к nepřátelům, formulovaná na pozadí nenávisti, zdůvodněná apokalyptickým očekáváním konce a odplaty nevěřících. Toto nápadné spojení blahoslavenství chudých a lásky к nepřátelům odlišuje kázání na hoře od současného židovstva a tvoří nejstarši vrstvu tohoto kázání. Jeho jádro pak autor spatřuje v pokusu o skutečnou změnu lidských vztahů v dějinách. Dějiny výkladu kázání na hoře jsou pestré. Jedni v něm vidí nerealistický program snilka, druzí zákon usvědčující lidi z hříchu, další vykládají lásku к nepřátelům jako lásku к bratřím neho činí z příkazů kázán! na hoře příkazy pro učedníky. Dr. Pokorný vidi těžiště výzev kázání na hoře ve volání po změně světa — v perspektivním jednáni ve prospěch nenásilné změny světa z hlediska lásky. Nejedná se tedy o zákon, ale o stanovení směru našeho jednání, který smíme vzhledem к přicházejícímu Království Božímu uskutečňovat. Svou prácí pak končí slovy L. Ragaze: „Království Boží v biblickém smyslu není tam, kde Bůh vládne bez vůle svého stvořeni, nýbrž tam, kde se jeho vůle vítězně uskutečňuje v poslušnosti stvoření.“ • vds Kalendář Blahoslav 1970. Obsah letošního rodinného kalendáře Československé církve Je určen padesátinami, kterch dosáhla tato církev 8. ledna letošního roku. Tomuto jubileu je především věnováno poselství patriarchy a biskupů, několik pojednání odborných i příspěvků beletristických. Nejzávažnější z celého obsahu je bezpochyby úvaha prof. Z. Trtíka: „Padesát let klopýtání.“ V sebezpytujícím pohledu ohlíží se autor po ideovém hledání a boji uplynulých padesáti let církve. Katolický inodemismus, liberální evangelická theologie, Masaryk, Farský, pravoslavná krize, prof. Spisar, liberální orientace církve legalizovaná „Učením“ z roku 1931, osobnost a dílo prof. Kováře, na výrazně blblioké základně postavené „Základy viry“ oficiálně vydané 1958 až po současné úsilí o novou křesťanskou misii, angažovanost a obnovu vpravdě husitské tradice československé církve. Takové je půlstoletí její cesty. Prof. M. Kaňák přispěl historlckýnj ohlédnutím „Padesát let služby Čsl. církve“ a úvahou „TGM — náboženství — CCS“. Církev čsl, se dlouho hlásila к Masarykovi jako svému učiteli, který měl Ideově silný vliv na vznik a první desetiletí této církve. Letošnímu výročí „Učitele národů“ patří studie prof. Horského „J. A. Komenský a církev československá“. Autor odpovídá v řadě bodů na otázku, čemu se jeho církev od Komenského naučila a stále učí. Dcera sochaře a věrného příslušníka čsl. církve Berta Mildová-Bílková se zamýšlí nad Komenského Všenápravou a připomíná zároveň výtvarné práce svého otce věnované tomuto velkému exulantovi. Kalendář přináší také kázáni Martina Luthera Kinga s krátkým úvodním článkem Borise Merhauta: „Martin Luther King — apoštol rasového smíru“. Čtenáře bible dobře poučí populárně psaná studie prof. Mánka „Židé v čase Ježíšově“. Nový překlad žalmu 124 od V. Kubáče přebásnila J. Kubáčová, která v kalendáři uveřejnila několik pozoruhodných próz 1 báseň. Z odborných pojednání připomeňme ještě Zelenkův článek „Italští biskupové v církvi podobojí“, Prokopovo „Čtení o starém Táboře“ a Kadeřávkův „Kostel sv. Mikuláše — kolébka církve čsl,“. Autor seznamuje s historii tohoto památného staropražského chrámu, v němž bylo 11. listopadu 1920 vyhlášeno založeni nové církve. Dvousté výročí narozeni Ludwisa vah Beethovena připomíná Jaromír Metyš. Několik próz věnovaných počátkům čsl. Církve a řada kreseb církevních budov uzavírá tradičně už pěkně upravený a čtenáři dobře srozumitelný jubilejní kalendář. J. Výborný • „A biblia má predsa pravdu“ od německého autora Wernera Kellera vyšla ke konci roku v bratislavském nakladatelství Tatran. Překlad V. Kubovčáka a j. Letza po odborné stránce přehlédl a rejstříky (biblickým a jmenným - věcným) opatřil profesor Slovenské evangelické bohoslovecké fakulty dr. K. Gábriš. — je to kniha, o které je skoro zbytečné psát. Kdo o ní ještě neslyšel? Za 15 let od prvního německého vydání vyšlo tolik dalších nákladů a překladů, že to do dnešního dne činí přes pět miliónů výtisků. Keller není theolog ani historik, ale vědecký publicista, který prostudoval odbornou literaturu biblické archeologie a poutavým způsobem shrnul výsledky této vědy v pořadí biblických knih, čímž vznikla něco Jako čítanka dobového pozadí. Nešťastný podtitul „Vedci dokazujú historickú pravdu“ rozuměj historickou pravdou ЫЫе, vyvolala mnohou diskusi. Co je „historická pravda bible“? Prokazuje se věrohodnost bible historickým důkazem? Archeologie může dokázat snad to, že biblický svět byl skutečným světem, že děje bible se neodehrávají ve vzduchoprázdnu. Jestli toto zjištění někomu je důkazem, potom podtitul je oprávněný V knize najdeme mnoho materiálu, Ilustrujícího život o<d doby patriarchů přes říši faraónů, putováni po poušti, boj o zaslíbenou zemi až к Izraelskému království a Novému zákonu. — Je zajímavé, že kniha vyšla v necírkevním nakladatelství a že po této knize nesáhla některá církevní edice. Zájem o tento druh literatury je velký, když 50 C00 výtisků slovenského nákladu bylo Ihned rozebráno! vds Obrázky z Anglie II. WESTMINSTER J\BBEY sousedí s parlamentem a centrálními úřady a není daleko od královského paláce. Tím se podobí našemu svatovítskému chrámu, fe však mnohem honosnější vnitřními ozdobami, složitosti stavby, koncentrací náhrobků slavných jmen; také po desce nad Darwinovými kostmi tu přešly milióny nohou. Avšak svatovítská poměrná prostota je pro českého vlastence vznešenější. Vlastencům britským připomínají tlusté svazky seznamů obětí válečného bombardování rub současného přátelství a udržují t pod zdvořilou korektností ostražitou střízlivost к návalům německých turistů. Připomíná mi to epizodku z Norimberku. U nádražní pokladny se starší muž horlivě domáhal místenek na cestu do Londýna, t když úředník tvrdil, že je zajistit už nemůže a že nejsou bni nutné. „Jen si nemyslete! Což nevíte, jací jsou Angličant na Němce?“ — Když jsem stejně neúspěšně žádá' místenku do Prahy, spustil na mě starý pán plynnou češtinou a zahrnul mě tesklivýml vzpomínkami na Sudety. Anglikánská liturgie a ceremoniál je pro našince komplikovanější a formálnější než katolická a to platí ještě v umocnění o liturgii vo Westminster Abby. O řádný tradiční průběh pečovali gentlemani o žaketech. Anglické komorníky a i lordy znám jen z filmů, ale tito štíhlí stárnoucí muži mi obojí připomínali Gentlemani nás nejen vedli na volné sedadlo, ale i v pravý čas organizovali sbírku do bohatě vyšívaných pytlíčků. Kněží v těžkých ornátech, minstran.V. a zpě váci ve starobylých talárech jakoby ve věčném řádu a s přirozenými důstojnými pohyby v přesném načasování sloužili Uiurgii až je vystřídal kazatel, který se svou brilantní současnou theologií připadal a tom konzervovaném středověku jako holicí strojek na bradě Karla IV. CANTERBURSKÄ KATEDRÄLA Je centrem anglické církve od raného středověku, sídlem arcibiskupa a ozdobou universitního města, Jež vyniká více starobylostí než velikostí v jihozápadním cípu země. I když sama katedrála je velíce rozlehlá, je jen zbytkem ještě rozsáhlejšího komplexu staveb. Stáří jejich trosek i vlastní katedrály pečetí zelená plíseň a mnohé šrámy volají po restaurátorech. Náklady jsou velké, a tak mládež organizovala sbírku, jež měla ve dnech mé návštěvy vynést snad 10 mil. mincí. Přispívatelé je řadí do úzkých vlnovek na trávnik před chrámem. Víkendový proud návštěvníků pomáhá rychlému růstu vlnovky. Vnitřek katedrály je vyplněn schodišti, složitými průchody a ochozy, jež snad vznikly přístavbami a nadstavbami nad původním menším chrámem. Z probíhající mše zahlédáme jen zlomky zajímavými průhledy mezi pilíři. Můžete to také vidět v anglickém historickém filmu Tomáš Becket. Svatost tomuto arcibiskupovi přineslo zavraždění připomínající nám smrč svátého Václava, avšak uvnitř chrámu. Příčinou konfliktu bylo to, že trval proti králi na soudní církevní pravomoci — tedy stanovisko, proti němuž protestovala česká reformace o tři staletí později. Ta staletí časového rozdílu snad ospravedlňují pro svou dobu a situaci obojí. Benketův hrob se stal po dlauhá staletí poutním místem i jako protest vůči normandské okupaci. Ze vzdálených koutů země se sem valily proudy poutníků po cestách vedoucích na hřebenech pahorkatiny, v jeňm okolí by! pro ně řetěz hospod. Jeden z těch starobylých domečků pod hřebenem и jezírka si pro svou rodinu upravuje jednonohý válečný Invalida a ředitel továrny na zeleninové konzervy Mr. Clark. Podmínkou kvality plechovek se značkou Smedley's je také tradice rodiny Mr. Čiarka, jež čerpala v tomto oboru zkušenosti po dvě generace v jižní Francii. Nocoval jsem po dva dny v Lake Cottage — Jezerní chaloupce a mám dojem, že jsem se tak stal přes půl tisíciletí společníkem současníků Canterburskýah příběhů tehdejších poutníků. SVATOPAVELSKÄ KATEDRÁLA vévodí horizontu středu Londýna svou renezanční kopulí, jež působí ještě mohutněji zevnitř nad rozlehlým prostorem chrámu. Tam 1 v suterénu ve zbytcích původní středověké stavby — opět shromažďuje slavně náhrobky včetně pohřebního kočáru W ellingtonova. Pobožnost jsem tu sice nestihl, zato v průčelí před vchodem vyhrávala kapela leteckého pluku. Prostor chrámu je používán pro koncerty f výstavy. Na druhý pokus jsme tu zg vysoké divadelní vstupné stihli noční „představení“ složené z reprodukovaného slova, hudby, drastických světelných a zvukových efektů, jež měly vyvolat iluzi účasti na historických událostech spojených s tímto místem, včetně požárů a leteckého bombardování. Tyto i jiné slavné chrámové prostory jsou tak přeplněny historií, až se zdá, že zabarvuje i deformuje Slovo, jež by tu mělo být domácím pánem. COVENTRY Vlak uháněl rychlostí 120 km v hodině к severozápadu. Mladík na protějším sedadle prohlížel se zaujetím Janouška motoristický časopis. Měl se svou matkou stejný cíl jako naše skupinka: Coventry a především jeho katedrály. Má to být památka na vefkě válečné hrůzy. Jako jejich malá ukázka tu byly ponechány pahýly gotické katedrály к napomenutí: „Otče, odpust nám“, vtesali vybombardování i za bombardujíc: do zbytku čelních zdi za křiž z ohořelých trámů. Odtud vane něco jiného než z vyčítavého nápisu na kostele o jiné čisti Evropy: „Pobořeno americkými pumami“. A jiné pobořené katedrály tam stoji údajně jako „kulturní ostuda“. Z oněch trosek jako by dýchalo Ještě nepřátelství. Stejně jako v Drážďanech, Londýně, Berlině a jinde je většina trosek starého Coventry tiž nahrazena moderními obytnými a obchodními budovami. Jejich sloh je nápadně podobný těm, jež vyrostly na rumištích Kolína nad Rýnem. Tedy i v Coventry nechtějí ui ostouzet, ale jako ruku na usmířenou vedle trosek bývalé katedrály, jež měla podle fotografie vnitřek tržní haly, postavili monumentálnější katedrálu побои. Místo popisu této moderní krásy by byly třeba aspoň barevné fotografie, slovy bych zbytečně plýtval. Účastnil jsem se jednoho z pravidelných shromáždění v kruhoué kapli věnované sblíženi církví. Hrstka r:ňs stála i seděla kolem bible a krátkého výkladu. Mladý kazatel neměl ani kolárek. Za našimi zády se valily davy, s nimiž jsme později i my s otevřenými ústy, zdviženými nosy a vyvalenýma očima udiveně klouzali po vysokých klenbách a barevných oknech. Při všem resjíektu к upřímným úmyslům stavitele а к je/ich výtvarnému vyjádření, křiví se ml přece všechny ty afekty moderního uměni v otazník: К či slávě? „NA KONCI SVETA“ V převážně dělnické čtvrti Chelsea s populárním fotbalovým stadiónem, tam, kde se otáčí zpět na sever autobusová linka 31, je náměstíčko „Na konci světa“, dávno už pohlcené mnohem dál se rozpínajícím Londýnem. Tvoří je tři budovy, uprostřed presbyteriánský nevýstavný kostel, vlevo činžák, v Jehož přízemních obchodních místnostech je usazena společnost pěstyjící nějakou z. indických filosofii — a pak stodolavitá budova kosodélného půdorysu — Armáda spásy. Toto adaptované skladiště je rozděleno na dvě části: v přední se konají nedělní shromáždění hrstky důstojníků a ženských příslušnic, za vedení dobře theologicky školené, pohledné, energické, obrýlené slečny, jež zná i manžele Burešovy]. Biblické výklady sympaticky siHz-livé, bez sentimentality, s kritickým odstupem к hlučné pouliční propagaci, se kterou obvykle spárujeme své představy o Salvation Army. Zpívá se vestoje, ještě svižněji než v jiných církvích v Anglii a s elánem za doprovodu aspoň bubnu či tamburín. Další písně jsou zpestřovány vložkami čtených slok, bez melodie. Roztomilé bývalo, když se ve čtení stMdal usměvavý, kudrnatý černošský klouček a upejpavá bílá dívenka, Na jedné straně visí tištěné obrázky se zjednodušeným textem desatera přikázání pro děti, prý amerického původu a na druhé náborové plakáty do Armády spásy, svědčící, že mají rovněž problém se získáváním mladé generace.’ Snad. proto nově zvolený světový velitel slíbil zavést otevřené límce uniforem. Můžeme Lýt zvědavi na účinek této reformy. Druhá část baráku slouží ve všedních dnech jako útulek a provizorní léčebna pro mladé lidi propadlé drogám, kteří jsou ochotni přijít. Léčeni vedou padle instrukcí lékaře. Je to ubohá místnost s potrhanými lenoškami, s pingpongovým stolem a se stěnami pokrytými strašidelnými kresbami, jež připomínají někdy dětské, jindy mediální výtvory, A přece se tomuto kumbálu dostalo té cti, že jej navštívil královnin manžel a strávil tam za asistence smečky žurnalistů a fotografů půd hodiny v srdečném rozhovoru s chovanci. Nazítří byly o tom reportáže s fotografiemi na titulních stranách seriózních londýnských deníků. Kolik katedrál v Londýnů ve Velké Británii — i и nás — si větším právem zaslouží královskou návštěvu než tento žebrák mezi chiámy? Josef Vydrář